Neobyčejně obyčejné Kjóto

 

 

 

Dnes se opět vracím k dosud nepublikovaným obrázkům z nedávné cesty po Japonsku. Tentokrát se soustředím na Kjóto, pominu ovšem všechny nádherné chrámy a zahrady a zaměřím se na celkem obyčejné věci, pro okouzleného turistu však občas velmi neobyčejné. Račte si nastoupit, vyjíždíme na malý výlet po tomto mimořádně zajímavém městě.

Nedělní miniglosy č.140

Princ Charles v médiích přiznal příbuzenství s Draculou. Transylvánský hrabě reagoval na tuto informaci afektovaně a na speciální tiskové konferenci konané přímo v jeho hrobce uvedl, že mu kožený slušňák Charles takovými neuváženými výroky kazí image a hlavně poslední dobou pořádně pije krev. Bohužel, navzdory výjimečné příležitosti se nepodařilo získat ani jednu použitelnou Draculovu fotografii, protože všichni fotoreportéři byli vybaveni kvalitními zrcadlovkami.

-----------------------

Rusko oznámilo, že si ponechá letní čas i během celé zimy. Výhodou má být především to, že odpoledne bude déle světlo, a předpokládá se, že tak méně Rusů potmě cestou z práce zabloudí do nálevny. Stejná legislativní úprava pak počítá s tím, že na ruských arktických stanicích poblíž severního pólu bude celou zimu pokračovat červenec.

 

O jedničkovém maratónu

"A to víte, že poletíte 11.11.2011? Moc pěkné datum," pochválila můj výběr slečna z cestovní kanceláře, která mi zajišťovala letošní podzimní výlet na maratón do Athén. Abych byl upřímný, šesti jedniček v datu jsem si všiml až v okamžiku, kdy mě na tento numerologicky jistě významný fakt upozornila a šest jedniček se objevilo i ve variabilním symbolu příslušné platby. Škoda, zřejmě prováhám jedinečnou příležitost se toho dne přesně v 11:11 oženit, abych zvýšil pravděpodobnost, že si budu tak významné datum pamatovat (teď abych čekal až do 22. února 2222). Samozřejmě, ta dvojka s nulou maličko kazí dojem, lepší na zapamatování i sympatičtější na pohled by jistě byl rok 1111 ale zkušený a ve statistice zběhlý čísloznalec jistě hbitě dodá, že i dvojka s nulou jsou vlastně v průměru jen dvě zakuklené jedničky, takže magickou moc data to nijak nesnižuje. Navíc - mohu-li si vybrat - dávám určitě přednost tomu letět do Řecka letos než letět za vlády knížete Vladislava I., kdy byl v české zemi na kordy (nebo tehdy ještě spíš na těžké meče) doslova každý s každým. Doba byla nejistá, chutě a možnosti v porovnání s dneškem odlišné, a kdoví, kdo byl v té době pánem nad ruzyňskou rozjezdovou dráhou a co tehdejší letušky nabízely na palubě za občerstvení.

 

O koncertu pod řetězem

Před nedávnem jsem si díky jednomu úžasnému večeru připomněl dávný zážitek tuším z roku 1990. Tehdy se teprve velmi pomaličku začínaly utvářet normální poměry a Praha byla městem skoro neomezených možností a mnoha překvapení. Při jednom ze svých výletů přes Karlův most, na Malou Stranu a na Kampu jsem si všiml malého a jakoby odstrčeného plakátu, na kterém se psalo, že v kostele Panny Marie pod řetězem se tehdy a tehdy uskuteční koncert komorního orchestru z Heidelbergu. Program se mi moc líbil, a protože jsem chtěl vyzkoušet, jakou atmosféru bude mít koncert v prostorách, kde jsem ještě nic podobného nezažil, napsal jsem si datum a hodinu a rozhodl jsem se na koncert vyrazit.

V den koncertu jsem se na svém tehdejším pracovišti rozloučil nečekaně brzy, abych byl na místě s dostatečným předstihem před šestou hodinou, kdy měl koncert začít. Netušil jsem, kolik přijde lidí, jestli ještě budou lístky a kolik budou stát; nikde v předprodejích vstupenek o tomto koncertu nevěděli. Hmmm, asi nějaká partyzánská akce, pomyslel jsem si, protože jich bylo v tehdejší Praze každý večer plno, pouze se většinou týkaly hudby rockové a ne barokní.

 

Výstup na Fudžisan

Po nějaké době se opět vracím k zásobárně fotografií z Japonska. Ještěže je tak veliká, takže kdykoli se mi po Japonsku zasteskne, mám z čeho vybírat :-). Dnes se soustředím na výstup na symbol Japonska, horu Fudžisan. Reportáž jste si mohli přečíst prakticky hned poté, co jsem se z téměř dvoudenního výletu vrátil: Taxíkem na Fudži Nyní přidávám jako bonus několik většinou dosud nepublikovaných obrázků z této nezapomenutelné cesty. Je neuvěřitelné, že je to teprve 5 týdnů, mám pocit, jako bych vzpomínal na zážitky staré minimálně několik měsíců. Svět je ale rušný, jedna událost stíhá druhou a čas teče (s výjimkou japonské dovolené) celý tento rok podle očekávání velmi rozvážně a líně. Ale nevadí, důležité je, že teče a my s ním :-).

Nedělní miniglosy č.139

V Anglii, známé svou vášní pro dostihy, došlo k bouřlivým protestům proti nově zavedenému omezení používání bičíku. Podle nového kontroverzního pravidla je totiž možné použít bičík pouze pětkrát za celou cílovou rovinku, proti čemuž protestují jak britští žokejové, tak i místní dominy.

-----------------------

Karel Schwarzenberg oznámil svou kandidaturu na prezidenta České republiky. Zároveň projevil přesvědčení, že lepším sídlem české hlavy státu než tradiční Pražský hrad by do budoucna mohl být zámek Orlík. Pokud zákonodárci umožní tuto drobnou změnu, je kníže Schwarzenberg ochoten si v zájmu napravení reputace prezidentského úřadu přinést do úřadu dokonce vlastní pero.

 

Samuel P.Huntington: Střet civilizací

Jen malé upozornění na úvod: Knížka není ani sci-fi literaturou, ani katastrofickým románem. Mrazení z ní ovšem mít můžete stejné, ne-li větší, protože pojednává o realitě světa. Kdo čeká, že v knížce budou vystupovat sympatičtí akční hrdinové bojující s invazí z vesmíru nebo smyslné upírky, bojím se, že je tímto článkem zklamu.

Není málo lidí, kteří si berou ve společnosti i v médiích do úst téma tzv. střetu civilizací. Pokud někdo toto téma nakousne, většinou se dříve nebo později objeví i jméno S.P.Huntingtona, který v roce 1993 publikoval v prestižním americkém časopise Foreign Affairs významný článek Střet civilizací a o tři roky později vydal i stejnojmennou knihu. Protože mě dění ve světě dost zajímá, nechtěl jsem se spolehnout jen na to, co o tomto tématu vím z doslechu, ale když jsem přijel z Japonska, při první návštěvě Paláce knih Luxor na Václavském náměstí jsem neodolal a knihu jsem si koupil. Od té doby jsem trávil každé ráno cestu vlakem do práce ve společnosti této neobyčejné knihy.

 

Návrat do budoucího času

Napadlo mě, že od návratu z Japonska jsem vás ještě neoblažil ani jediným haiku. To dnešní sice moc japonsky nevypadá, ale zdání někdy klame. Třeba když si ho přeložíte do zdvořilé japonštiny a vezmete z každého slova jen první slabiku, vyjde vám tajenka, která bude klíčem ke šťastné budoucnosti. Anebo vyjde jenom nesmysl, kdoví! Budoucnost každopádně přijde, i když nám při luštění nevyluštitelného nevyjde zhola nic. Tak ať naše návraty do ní jsou vždycky jenom šťastné a bez vrásek.

Návrat do budoucího času

Kovoví ptáci

na zimu odlétají

vzkřísit nové sny.

 

O poškozené zprávě

Jak určitě víte z vlastní zkušenosti, když naklepete dlouhou esemesku, chytrý telekomunikační robůtek ji rozdělí na několik částí, které pošle a v lepším případě na výstupu zase spojí v jeden celek, který si někdo někde na druhém konci může přečíst. Tedy, takto to funguje, když vše proběhne dobře.

Včera v noci jsem dostal esemesku od člověka, jehož si už dlouhá léta nesmírně vážím. Jeho názory jsou pro mne velmi důležité, protože pro ně má vždy dobré důvody. I když má neobyčejný smysl pro humor, opravdu důležité věci bere vážně a neplácá jen tak do větru, což se věru o každém říct nedá. Protože je jedním z mála lidí, na které opravdu dám, text zprávy jsem četl velmi pozorně; byl dobře vystavěný, vlídný i kritický, gradující a bylo vidět, že směřuje k jakémusi důležitému závěru. Byl jsem stále napnutější, protože závěr mi měl nejspíš sdělit nějaký zásadnější názor na mne: "…protože jsi…" končil zatím text a já chtěl odrolovat dál. Bohužel, nešlo to. Následovala už jen informace: "Poškozená zpráva". Pravděpodobně křemíkovým lepičům esemesek došel lep a závěrečná část zprávy, která dorazila z posledních sil do mého usínajícího mobilu, se rozbila na tisíc kousíčků jedniček a nul, podobná lodi bez kormidla, která sice překoná rozbouřený oceán, ale rozbije se o pobřežní skaliska vytoužené pevniny. Ano poslední část důležité zprávy sice do mého telefonu dorazila, ale je poškozená a nejde ji z nějakých nepochopitelných technických důvodů zobrazit.

 

O rovnicích s řešením v imaginárním světě

Když jsem ještě kdysi dávno učíval, občas jsem slýchal studentské stesky, k čemu že jinému je vlastně dobrá matematika, než k prachsprosté buzeraci nebohých studentů, které tento neurvalý předmět jen okrádá o čas využitelný lépe, například popíjením lahodných drinků v nedaleké hospůdce nebo randěním. Pominu teď ty situace, kdy mi moje alespoň částečná znalost matematiky mnohokrát pomohla skutečně něco praktického spočítat (třeba způsob automatického větrání otcova skleníku :-)). Ale matematika ve mně zanechala i jednu, myslím, obecně prospěšnou a využitelnou informaci: Díky ní totiž vím tak zásadní věc, že některé soustavy rovnic prostě nemají řešení v oboru reálných čísel. To by ještě samo o sobě nebylo nic moc objevného. Povzbudivé však rozhodně je, že tato skutečnost ještě neznamená, že řešení neexistuje.

Soustavy rovnic ale nejsou jen ty podivné řetězce znaků, kterými jsou popsané matematické učebnice a kde se to jen hemží různými iksy a ypsilony v nejroztodivnějších podobách, kombinacích a souvislostech. Často se s něčím podobným setkáváme i ve zcela praktickém životě, v práci, ve vztazích k jiným lidem, v našem vlastním neustálém rozhodování. Matematik by v té spleti jistě rozpoznal jednu rovnici vedle druhé a nejsou to vždy takové ty ukázkově vysoustružené učebnicové příklady, které vždycky nějak vyjdou a jejich výsledky jsou jasné a jednoduše ověřitelné. Občas se prostě člověk do rovnic, které ho v životě obklopují, zaplete natolik, že správné řešení po vláknech té zacuchané pavučiny uteče do daleka a někdy se dokonce po anglicku úplně vytratí.

 

Nedělní miniglosy č.138

Pražské kanalizace se připojily k aktivitě České televize a také se rozhodly vyčlenit jeden kanál dětem.

-----------------------

Chamtiví a zkorumpovaní finančníci a politici se rozhodli uspořádat demonstraci proti chudým, nezištným, morálně neposkvrněným a vždy obětavým daňovým poplatníkům. Korupčníci pochodující pod transparenty s nápisy "Bohatství cti netratí" a s obrázky přeškrtnuté chudobky cestou vytloukli výlohy kanceláří několika obecně prospěšných společností a vypustili kola dvou ojetých bicyklů. Společně pak zazpívali píseň "Již vzhůru chamtivci této země…" a poklidně se přistavenými limuzínami rozjeli do svých domovů.

 

Zhasínání

Zhaslo se bez boje

a já skvělému představení

posílám velkou pusu snovou,

co ve snu je a jinak není.

Ovace vestoje!

Svět má hluboké oči,

Macochu ve dlani

a vůni liliovou.

Vklady se neúročí,

smutek je rouhání.

Snad je to dojemné:

Tu vůni lilií

už ničím nesmyjí;

narozdíl ode mne

bude žít sto let.

Na prázdném náměstí

s úroky za štěstí

tma umí bolet.

Mravencem v opravdickém velkoměstě

Znovu se vracím k zásobě fotografií z metropole Japonska - z Tokia, které jsem zatím zpřístupnil jen z velmi malé části, a vybral jsem tentokrát pár fotek tamějších budov. Architekturu města můžete považovat za zajímavou, pokud ovšem překonáte počáteční šok z předměstí hustě osázených šedavými izolovanými hranoly, pokud inklinujete ke hranatosti a také pokud nehledáte staré budovy a urbanistický řád. Pak je ovšem jistě na co koukat a co obdivovat.

O vlastním řeckém ostrově

Každý den nás noviny zásobují nedietní porcí informací o neblahém hospodářském vývoji v Řecku. Je to pár měsíců, co se objevil zajímavý provokativní názor, že není nic ztraceno, protože Řecko má přece dostatek ostrovů, které může pěkně jeden po druhém prodat movitým zájemcům a uhradit tak aspoň část naběhlých úroků z úroků, které v řadě případů stejní movití zájemci zdatně kasírují. Pochopitelně, hrdé Řeky tento "nápad" rozpálil do běla a předpokládám, že by byli ochotni podle nevědomého vzoru dávných husitů vzít do rukou cepy, sudlice a řemdihy, pomalovat si tváře modrobílými národními barvami a kolem ostrovů vystavět vozovou hradbu z rybářských lodí.

Ono to tak většinou bývá, že první si nějakou myšlenku troufnou pojmenovat jen provokatéři. Vyvolá to pobouření, ale vrátka od klece šelmy už jsou pootevřená a myšlenka je k dispozici i umírněnějším osobám. A tak jsem se nedávno dozvěděl, že Litva by měla o nějaký pěkný řecký ostrov zájem, aby se sem Litevci mohli jezdit rekreovat a přitom se, probůh, nedostali do "úplného" Řecka, ale aspoň jednou nohou zůstali v Litvě. Chápu to, koupání v moři v řecké Litvě bude asi v průměru o dost příjemnější než v Litvě litevské. Ale myšlenka - původně rouhačská - dostala těmito úvahami racionálnější náplň. Když si na řecký ostrov může brousit zuby Litva, proč bych nemohl já?

 

Nedělní miniglosy č.137

Jiří Paroubek předložil potvrzení od svého praktického lékaře, že nemůže běhat, a dokázal tak svým oponentům, že v žádném případě nemůže být přeběhlíkem. Bývalý premiér potvrdil, že po odchodu ze sociální demokracie založí novou levicovou stranu LEV 21, což mu ale nijak nebrání nadále bojovat za to, aby se z České republiky stal alespoň vypelichaný ekonomický tygr.

-----------------------

V Holandsku se budou rušit coffeshopy. I když oficiálně jsou důvody ryze politické, podle zhulených odborníků k tomuto kroku Nizozemci sáhli především proto, že většina turistů v touze po zážitcích začala jezdit do České republiky, protože prý káva Jihlavanka mnohem lépe voní.

 

Tokijčané

Cestou po Japonsku jsem kupodivu nefotil jen chrámy, budovy a přírodní krásy, ale občas se na fotkách objevili i úplně obyčejní lidé. Tak jsem dnes využil toho, že jsem z Tokia žádné fotky nezveřejňoval a vybral jsem pro vás pár obrázků s lidmi. Ale to nejsou obyčejné lidé, to jsou lidé z Tokia :-).

Bezdotykový displej

Reklama nám to všechno poví:

Konečně už je u nás k mání!

Připomíná prý zlatou rybku,

co umí splnit každé přání.

Znám už ten nový model z fotek.

Takový zázrak to však není:

I když je celý dotykový,

neumí vůbec poslat dotek

nebo heboučké pohlazení.

A to ani nemluvím

o polibku!

Nedělní miniglosy č.136

K nečekanému angažmá se schyluje v první české kardiologické lize: Nabídku trénovat Českou kardiologickou společnost totiž dostal známý fotbalový srdcař František Straka. Trenér zatím nechtěl nabídku příliš komentovat, pouze uvedl, že na některé kardiologické techniky se již vysloveně těší, například na sešívání.

-----------------------

Zdá se, že se budeme muset navždy rozloučit s bezplatným používáním známého pojmu "babí léto". Na vině nejsou tentokrát výjimečně globální změny klimatu, ale skutečnost, že termín "babí léto" si jako ochrannou známku zaregistroval poslanec Věcí veřejných Michal Babák. Používat dosud rozšířené pojmenování bude tak moci jen ten, kdo zaplatí příslušné poplatky majiteli práv. Český hydrometeorologický ústav nicméně kromě již tradičních varování před výkyvy počasí vydal v tomto smyslu oficiální uklidnění, protože by v příštím týdnu mělo dojít k výraznému zhoršení počasí, a inkriminované pojmenování tedy nadále nebude důvod používat.

 

Japan 2011 - Ještě se sluší rozloučit a poděkovat

Pokud hrozí vypjatější emocionální okamžik, což odjezd ze země, která vás nadchla a kam už se nejspíš nikdy nevrátíte, není nad to přivodit si starosti. Ne žádné neřešitelné, bohatě postačují starosti drobné, které vás dostatečně zabaví, takže musíte něco řešit a nemáte čas věnovat se patetickým zbytečnostem. Mně se něco takového podařilo ráno před odletem. Všechno klapalo podle plánu, snídani jsem obětoval na oltář klidného odletu bez stresů. Ono se to nezdá, ale když vaše letadlo letí po jedenácté, snídaně, která se podává od sedmi, je v ohrožení. Doporučuje se být na letišti dvě hodiny před odletem, to už je devět. Abych byl na letišti v devět, musím jet vlakem ve tři čtvrtě na osm. Abych v klidu našel nástupiště, znamená to v sedm opustit hotel, takže jedu na lačno ve výtahu s hosty, kteří si právě připravují žaludeční šťávy na vydatnou snídani, kterou vy si v zájmu vyhnutí se bolebřichu jiné kategorie odpíráte.

Japan 2011 - V protisměru

Je možné říct, že začíná jít do tuhého, když mě dnes čeká poslední celý den mého japonského putování? Upřímně řečeno, je to den spíš přesouvací. Zatímco doposud jsem se s drobnými výhradami sunul pořád na západ, dnes mi nezbývá, než se notný kus cesty vrátit. Nebude to ovšem, jako když si pustíte film pozpátku. Nebudou se postupně vracet všechna navštívená místa, protože se navracím z Tokia, ale poletím z Ósaky. I tak ale projedu několika místy, která jsem navštívil.

Poslední lázeň jsem si dal ještě před snídaní, celkem jich nakonec bylo sedm, a zatímco jsem začínal na dvouminutovém pobytu v horké vodě a nešlo to déle vydržet, dnes jsem se po dvaceti minutách musel přesvědčovat, že po krk v kouřící vodě nemůžu zůstat věčně. Organismus je podivuhodně tvárný a učenlivý.

Když jsem se dnes připojoval k internetu, což zde lze jen ve společných prostorách rjókanu, u vedlejšího stolu byla prostřená snídaně asi pro šest lidí. A za chvíli již přikvačilo šest japonských mladíků, všichni byli poctivě v lázeňských jukatách a někteří zatím stěží stačili procitnout. Postupně se dostali do velmi dobré povídavé nálady a měl jsem mírně paranoidní pocit, že i když si netroufají mě oslovit, mluví především o mně, o čemž svědčily jejich kradmé pohledy směrem ke mně vždycky, když se někomu podle všeobecného bujarého veselí povedl obzvlášť dobrý fór. Nějakou dobu jsem je nechal na pokoji, ale nakonec mi to nedalo a spojil jsem nezbytné s užitečným: Když mi zdejší personál přinesl ke stolu tradiční "kávu k internetu" (nikdy jsem si ji neobjednal, ale chtěli mi sezení u počítače co nejvíc zpříjemnit), rozhodl jsem se mít k nim obřadný děkovný proslov, několik vět, která jsem ráno pracně nacvičil a která vyjadřovala přibližně to, že se mi u nich moc líbilo, že je budu ve své zemi doporučovat, že se mi bude stýskat po jejich horké lázni a že jim za všechnu péči moc děkuju a těším se třeba zase někdy na shledanou.

Japan 2011 - Čekodžin co chodí pěšky

Nevím proč, mám problém s tím si nechat sloužit. Možná je to tím, že jsem původu plebejského a žádný patricij, což soudím podle svého příjmení, které nezavání právě modrou krví (ostatně Čerf taky ne, že?). Ochotně přijímám služby, ale nikoli sloužení. A právě s tím mám tady v lázních Kurokawa maličko problém, protože lidé tady jsou zvyklí starat se o hosty tak, aby jim učinili pomyšlení. Už samotný fakt, že snídaně se přináší na pokoj, mi připadne na hranici, ale nešť, v rjókjanech je to standard, kterému se přizpůsobím. Ale obsluha se naprosto zděsila, když jsem jí podržel otevřené dveře, protože měla plné ruce. Proboha, host a něco takového! Zdejší pracovníci se uklidnili až v okamžiku, kdy jsem se způsobně i když s mírným remcáním poskládal za malý stoleček s opěrátkem a oni mi mohli z obou stran podstrojovat dobroty. Obsluhu jsem rovněž zaskočil tím, že jsem nechtěl vyměnit po jedné noci kompletní povlečení a ručníky (ptali se mě, tak jsem odpověděl, co mi vyhovuje lépe, kdyby se neptali, mohli si to udělat podle svého). Byli z toho tak upřímně nešťastní, že jsem druhý den už raději k výměně svolil. Nadšeně běželi ve třech vše hned provést.

Japan 2011 - Krajem onsenů a sopek

Každý den přináší člověku nějaké poučení o sobě samotném, jde jen o to, jestli jsme ochotni ho vidět. Po včerejší večerní lázni, která jen prokázala, že jsem byl opravdu nevyspalý, protože jsem v horké vodě vydržel asi dvě minuty a od té doby, co jsem vylezl, si toho už z večera moc nepamatuji, jsem se definitivně dopotácel na lůžko někdy v deset večer a spal jsem vesele až do půl sedmé do rána. Lázně, jak mají být! Po ránu jsem křepce vyskočil s tím, že si dám pro změnu horkou ranní lázeň a dám si na ní tentokrát záležet.

Všichni průvodci upozorňují na fakt, že před vstupem do společné japonské lázně je nezbytné se dobře umýt ve sprše a hlavně - dokonale smýt zbytky mýdla z těla! Je to logické, ve stejné vodě jako vy se rochní další lidé a já chápu, že ti nemají nejmenší chuť koupat se ve vašich pozůstatcích, byť obalených kousky mýdla. Ve svém soukromém onsenu si tak můžu udělat dobrou zkoušku, jak kvalitně jsem schopen se umýt a smýt. Nemůže to přece být tak těžké, pravila moje pýcha, vysprchovala se asi dvakrát poctivěji než normálně a mýdlo smyla třikrát lépe. Spokojen sám se sebou jsem vkročil do lázně. Je to zvláštní - vsunu-li do horké lázně nohu od kotníku dolů, mám pocit, že se musím uvařit a vůbec se mi nechce hrát si na humra. Do toho se přece nikdy nemůžu ponořit celý! Ale kupodivu - čím větší část těla nořím pod doutnající hladinu, tím příjemnější to je. Až konečně spočinu pod vodou celý a to už si jen užívám. Jen se to nesmí přehnat s délkou pobytu, přece jen, je to nějaké vedro a k organismu se patří být laskavý, ale zase ne příliš, aby nedostal úpal. Spokojeně si vrním po vzoru japonských opic odpočívajících v zimě rozvážně v horkých jezírkách obklopených sněhem a ledem, když tu náhle si všimnu, že ke mně po hladině cosi plave. Je to mýdlová mapa. To snad není možné, vždyť přece lépe už to udělat nešlo, povídá pýcha. Důkaz, že možná ano, ovšem plove spokojeně na hladině.

 

Japan 2011 - V sopečných lázních

Pozn.: Mám aktuálně velmi omezený přístup k internetu, takže zatím nemůžu úplně normálně komunikovat přes skype, facebook a podobné vymoženosti, a ani na blogu přikládat fotky. Tak zkouším aspoň letmý text, abyste viděli, že ač ve velmi aktivní sopečné oblasti, žiju a užívám si.

Vyznávám názor, že čas od času by se měl člověk maličko pohýčkat. Říct si: Tohle prostě dělám pro sebe, protože i když mám se sebou často spíš trápení než kdovíjakou radost, aspoň za pár drobností si člověk malé pohýčkání zaslouží. No a i na závěr svého japonského putování (no vidíte, jdeme do finále, to to pane uteklo!) jsem si takové sebepohýčkání připravil a po dnech prochozených v horkých velkoměstech, po fascinujících i vyčerpávajících zážitcích na hoře Fudžisan, po tisících kubících propršené vody z tajfunu, no a koneckonců i po dnešním náročném přesunu na Kjúšú, kdy jsem musel vstávat něco po čtvrté hodině ráno, aby vše klaplo, jsem si naordinoval tři dny v lázních. Jedná se o lázně Kurokawa poblíž oblasti Mt.Aso, obrovského sopečného kráteru, který napájí horkými prameny celou oblast středního Kjúšú. No a mě už jen zbývá nezpanikařit z té nádhery, kterou můžu tři dny a tři noci využívat podle svého uvážení, a pořádně se na závěr své japonské dovolené zrelaxovat a přijet domů odpočatý a plný sil, prostě jako po opravdové posilující dovolené a ne uhoněný z toho, co bych ještě rád stihnul a určitě se mi to už (aspoň ne letos) nepodaří.

Japan 2011 - Atomový dóm a mijadžimské ústřice

Dlouho jsem váhal, než jsem se rozhodl strávit jeden den a noc v Hirošimě. Nepatřím k těm, kteří rádi obcházejí místa spojená s katastrofami a připomínají si je. Ano, souhlasím, připomínat se má, pokud možno vždycky pěkně v souvislostech, jenže to už dá zpravidla sakra práci a každý si ty "správné" souvislosti představuje jinak. Vím, že bych nikdy nemohl být vojákem a rozhodovat o tom, zda obětovat "levé nebo pravé křídlo", protože moje lidská představivost je příliš veliká na to, aby si neuměla dotvořit příběhy, které se díky tomu už nemohly nikdy odehrát, a moje srdce má v těchto souvislostech konzistenci tvarohu.

Nedělní miniglosy č.135

Nový ředitel veřejnoprávní České televize Petr Dvořák již zveřejnil několik personálních změn. Sportovní redakci povede bývalý desetibojař Tomáš Dvořák, redakci zábavy podle očekávání herec a komik Josef Dvořák a nově bude vytvořena pozice ombudsmana České televize, do které nastoupí předsedkyně akreditační komise Vladimíra Dvořáková. K zásadní změně rovněž dochází v letitém programovém schématu: Na ČT2 budou každý den opakovány dokumenty o Karlově mostě s profesorem Františkem Dvořákem a místo Smetanovy Libuše zazní na Nový rok Novosvětská symfonie Antonína Dvořáka. Podezření z protekce nový ředitel zásadně odmítá: "Všichni jmenovaní mají ve svém oboru vynikající jméno."

-----------------------

Ze Spojených států byl s ostudou deportován český Večerníček, který se podle informací americké imigrační policie pokusil na území USA vjet bez příslušných povolení z Kanady na kole. Večerníčka i s jeho podezřelým vozidlem policie zadržela a donutila ho uklidit po sobě spoušť, kterou na americkém výsostném území způsobil provokativním rozhazováním stránek časopisu Wall Street Journal. Vyšetřování dále pokračuje, protože američtí policisté mají podezření, že jim zadržený při výslechu vyprávěl pohádky.

 

Japan 2011 - Tunelem z oranžových bran

Je lepší den omylem začínat, než končit, říkám si pro uklidnění. Dnes ráno cestou na snídani jsem zpanikařil ve výtahu: Zatroleně, řekl jsem si (tedy řekl jsem si to jinak, ale přibližně v tomhle významu), tenhle výtah jede jen do desátého patra a já přece potřebuji na snídani až do šestnáctého, kde je restaurace. Že by tam jezdil jen ten druhý výtah? Co to je za nesmysl? Pán ve výtahu se mě zeptal, jestli chci opravdu nahoru do devátého, kam jede on, a podezřívavě si mě prohlédl. Na stěně výtahu byl červený nápis, který vybízel hotelové hosty, aby si všímali podezřelých věcí a lidí a hlásili je na recepci. Kdo už by měl být podezřelý, když ne já, hledám-li patro, do kterého zdejší výtahy nejezdí? Pánovi jsem přikývl, ale byl jsem bezradný. No co, přinejhorším těch zbývajících sedm pater dojdu pěšky. Ale je to záhada!!! Záhada to nebyla. Jen se mi ještě pořádně neprobuzený mozek "přepnul" na snídani před třemi dny v Kanazawě, kde jsme měli krásný výhled na tajfun z restaurace v 16.patře. Hotel, ve kterém bydlím v Kjótu, má pater opravdu jen deset a snídaně se podává v přízemí. Není nad to mít ve věcech pořádek.

Japan 2011 - Černý pátek na chrámové burze

Pokud je v Kjótu 1800 chrámů, předpokládám, že jsem jich navštívil 1794. Usuzuji tak z faktu, že do jednoho speciálního chrámu se chci podívat až zítra a pět chrámů, které jsem si původně přál navštívit dnes, jsem nenašel. Ale ty ostatní jsem jistě viděl všechny a nemohu vyloučit, že některé i dvakrát. No, žerty stranou, ono to nakonec nedopadlo tak zle a těsně před zavíračkou jsem doběhl s vyplazeným jazykem i k poslední z vytoužených chrámových staveb. Ale dlouho se opravdu schylovalo k orientačnímu propadáku. Ne, že bych neviděl zajímavá místa, těch bylo nakonec požehnaně, ale nedokázal jsem směřovat z jednoho místa na druhé, neb jsem si po většinu času nebyl jistý, kde přesně se právě nacházím.

Japan 2011 - U císaře v paláci

Při snídani mi cestu zastoupil nagelovaný mladý zaměstnanec hotelu. Pozorně prostudoval mou snídaňovou kartu, jestli není padělaná. Přísně si mě změřil. "Ánpásá?" povídá. I když jsem šachy už léta nehrál, přemýšlel jsem, jestli mi tím nechce oznámit tzv. braní mimochodem, ale pak mi došlo, že aktuální situace na šachovnici tuto variantu neumožňuje. Navíc on mi nic neoznamoval, on se ptal a očekával odpověď. Drátek visící z jeho ucha naznačoval, že nebude váhat přivolat posily, pokud mu na otázku neodpovím. Jenže já pořád nevím, na co se ptá. Že on je to nějaký používaný anglický idiom, který každý zná, jen já ne. Kdybych já se místo blogování učil!… Zopakoval to ještě jednou nahlas a bez odpovědi byl zjevně připraven mne tentokrát k mým předplaceným vajíčkům, grilovaným rybám a k miso polévce nevpustit. Až přišel jakýsi pár dalších hostů. Mladík se na ně podíval úplně stejně jako předtím na mne. Otázka zněla: "Dúpásá?" Manželé taky nerozuměli, jen muž měl oproti mně tolik duchapřítomnosti, že s rozzářeným obličejem odpověděl YES!!! Teprve pak mi to došlo: Ono to přece znamená "one person" a "two persons". Odpověděl jsem něco v tom smyslu, že dnes budu snídat výjimečně sám, protože mému papouškovi se udělalo po včerejším suši špatně. Snídaně nakonec byla. Jen doufám, že s Kjótem si porozumím lépe. S Kjótem, které už se probudilo do normálního netajfunového dne a které mi za oknem hotelu šumí projíždějícími šinkanseny. 

Japan 2011 - Tajfunění

Pokud někdo jede jako já do Japonska v září, které je i v dnešní době boje za nezávislost přírodních sil na kalendáři považováno za období tajfunů, nemůže se divit, když nějaký tajfun skutečně přijde. Naopak, jistě by se našel nějaký právník, který by proti případné absenci tajfunu v tomto období protestoval u mezinárodního soudního dvoru, protože jeho mandanti přece odjížděli v dobré víře adrenalinového zážitku, o který byli souhrou nešťastných okolností pěkného počasí záludně ukráceni. Nedivil bych se, kdyby v téhle podivné době soud dal stěžovateli za pravdu a ten od cestovní kanceláře dostal povinnou náhradou dvě písečné bouře na Sahaře zdarma.

Ano, v Pacifiku se narodila další tropická bouře, která se napřed zdála jen jako takový nemrcouch, ale nakonec postupně zmohutněla, až nakonec na původně bezejmenného sboristu udělala kariéru, byla prohlášena za skutečný tajfun a dostala jméno Roke. Dnes již třetí den deště je jeho doprovodným znakem, nicméně to nejhorší mělo udeřit právě dnes na jižní část středního Honšú, konkrétně na Nagoju, odkud jsem odjel předevčírem dopoledne ještě za krásného počasí. V Nagoji rovněž proběhla mohutná evakuace, což mám ovšem pouze z doslechu a ze CNN. Naopak v regionu Gifu, kudy jsem projížděl předevčírem a včera, byly hlášeny nějaké sesuvy půdy po silných deštích a upřímně mě překvapilo, že se to na železniční dopravě neprojevilo víc než malým zpožděním.

Japan 2011 - Protržené nebe

Někdy se obloha zařekne a spustí. Ta dnešní mě nechala napřed v pořádku dojet krásným prostředím vnitrozemní vrchoviny, kdy stále přejíždíte nějaké horské řeky, schováváte se před odposloucháváním z oběžné dráhy v tunelech, a projíždíte malebnou krajinou, kde se ve všech místech, kde je to jen trochu možné, žlutozeleně blýskají rýžová políčka. Takajama je město (na japonské poměry spíš městečko), kde se zachovaly nejen chrámy, ale i řada starých a kdysi skutečně obývaných domů. Ono to v Japonsku není až tak běžná věc, něco uchovat po delší dobu všem přírodním a válečným katastrofám navzdory.

Déšť mě trochu polaskal, už když jsem začal hledat správnou cestu ke svému speciálnímu ubytování. Poprvé totiž bydlím nikoli v hotelu, ale v tzv. minšuku, v tomto případě starodávném domácím penzionu. A zatímco "interhotel GRAND" by na malém městě znal každý, se znalostí minšuku Sosuke už to může být horší. Naštěstí mě pečlivá cestovka opět vybavila mapou, na které je přesně zakreslená poloha domu. Díky svému dezorientačnímu smyslu ale jsem schopen zabloudit i se dvěma mapami pod paží, a nakonec jsem se stejně musel ve správně určené lokalitě na konkrétní dům zeptat.