Nedělní miniglosy č.134

Všichni obyvatelé Rumburku, kteří se cítí být občany druhé kategorie, se rozhodně ohradili jako proti diskriminačnímu a konjunkturalistickému činu proti vyjádření filmových producentů ohlašujících záměr natočit o lidech druhé kategorie dokumentární film s příznačným názvem Rumburk. Režisér připravovaného filmu připustil, že na zprávě je část pravdy: Nebude se sice jednat o dokument ale o pohádku, nebude se jmenovat Rumburk ale Rumburak, ale opravdu půjde o příběh kouzelníka druhé kategorie.

-----------------------

Podle nově připravovaného návrhu zákona by měly doposud tajné služby získat oficiálně veřejnoprávní charakter. "Děláme to především právě kvůli lepšímu utajení," překvapil na tiskové konferenci mluvčí Vojenského zpravodajství, "protože zatímco v českých tajných službách se nakonec vždycky všechno vykecá, podle našich zkušeností je získat informace z institucí veřejné sužby prakticky nemožné."

 

Japan 2011 - Jezero Aši a sopečná vejce

Už ráno se potvrdilo, že využít pro cestu na horu Fudži hned první možný termín bylo prozíravé. Předpověď na dnešek hlásila občasné přeháňky a těch se nám také opravdu dostalo. Obloha se vždycky během pár minut zatáhla a pokryla smuteční černou barvou a pak přišel několikaminutový tropický liják, obloha se vylila a zase se trochu vyčasilo. Za chvíli ale rozmarná obloha opět natáhla moldánky… a tak to bylo pořád dokola. Představoval jsem si, jak kloužeme dolů po lávovém štěrkovém svahu a z jemného lávového prašanu, kterého máte při suchém počasí plné oči, se stává černé mazlavé blátíčko a potoky vody tekoucí po úbočí nám podrážejí nohy. Nezbývá mi tedy, než ještě jednou poděkovat milé Fudžijamě, ať už je to dáma nebo chlap, za neobyčejnou dvoudenní vstřícnost.

Japan 2011 - Taxíkem na Fudži

Jak už jsem říkal, v hledání spojení na Fudži mi pomohli naši fotbalisti, za což jim - i když to poslední dobou docela mrví - patří můj dík. Zúčastnili se nedávno v Japonsku mezinárodního turnaje Kirin Cup (Kirin je pivo, tyhle dva produkty kupodivu všude na světě ladí k sobě), na turnaji jsme sice nevstřelili ani branku, ale renomé mezi japonskými kluky jsme získali. Stačí říct, že jsem čeko, a oni dodají: Hai, čeko, soká! (z amerického "soccer") a hned jsme kamarádi. Na výlet jsem se tedy vypravil autobusem a byl jsem zvědav, jak se busík vypořádá s faktem, že já bydlím na jedné boční stěně hlubokého údolí a Fudži je schovaná (v japonštině schovaný, neb se jedná o mužský element) právě za tou druhou, ještě vyšší. Autobus překvapil jen zčásti: Napřed sešplhal dolů do údolí Hakone, pak stejným postupem zdolal protější kopec směrem nahoru a když už to vypadalo, že po serpentýnách přejedeme i poslední část stoupání, otevřel se před námi dlouhý tunel skrze horský masív. A moment překvapení zafungoval dokonale: Když jsme totiž vyjeli z tunelu, objevila se přímo před námi Fudži v celé své kráse a asi právě obědvala, protože měla kolem krku bryndáček z mraků. Celý autobus jako jedno stvoření (abych ustáleným spojením nediskriminoval ženy) vydechl úžasem.

Japan 2011 - Hakone - předpeklí i ráj

Občas se stane, že den, který nevypadá jako nic moc, rozkvete naprosto nečekaně a náhle do veliké krásy. Nepředchází tomu žádné varování, podobně jako třeba u zemětřesení. Prostě se to najednou stane, přijde jeden drobný okamžik, který převrátí váhy do kladné polohy natolik, že všechno negativní jako mávnutím kouzelného proutku zmizí. V té velké a pro život docela zásadní podobě se mi něco takového stalo těsně před loňskými Vánocemi. Den, který se zpočátku netvářil nic moc, najednou nabral takové obrátky, že se mi z nich ještě dnes krásně točí hlava. No a dnes se mi něco podobného stalo v malém a nezásadním, leč přesto velmi příjemném provedení.

A přitom to měl být jen takový nezáživný přejezdový den, kdy jsem se potřeboval přesunout z Tokia do horského a zároveň lázeňského městečka Gora v oblasti Hakone. Zabalit, odhlásit se, dojet na nádraží, najít správný vlak, několikrát přestoupit na stále menší a menší vláčky, najít nový hotel, ubytovat se, vybalit, padnout vysílením na znak a probrat se až ráno. Tak nějak jsem si to představoval a neměl jsem ani velkou chuť si to nějak vylepšovat. Při letmém pohledu na podrobnější mapu se navíc moje představa výletu na horu Fudži stále víc rozplývala v nedohlednu. Jestli nevyrazím na cestu hned zítra, počasí se bude už jen horšit a pravděpodobnost úspěšného výstupu se bude snižovat.

Japan 2011 - Tokio z výšky i hloubky

Když jsem v posledním článku sliboval, že se půjdu podívat na Tokio z nadhledu, měl jsem tím na mysli rozhlednu, nebo lépe řečeno Tokyo Tower. Místní si dávají záležet na tom, že se svými 333 metry je vyšší než věž Eiffelova, ale zatímco v Paříži se zvětšující se výškou jako byste se odtrhávali od skutečného pařížského života (aspoň já měl takový pocit a moc zážitků ve mně z toho dne nezůstalo) v Tokiu je takový nadhled snad jedinou příležitostí poskládat si dohromady dílčí střípky ze země. Mě se za celých těch pár dní nepovedlo vytvořit si mezi jednotlivými místy, které jsem viděl "dole" nějakou souvislost. Viděl jsem jen útržky, které byly individuálně zajímavé, ale dohromady nedávaly moc smysl. Pro nalezení takových vztahů je výlet na Tokyo Tower asi nenahraditelný.

 

Japan 2011 - V centru pozornosti

P.S.: Potíže s připojeím nadále přetrvávají, ilustrační fotky prostě zatím publikovat nejdou. Zřejmě je pak dostanete prostřednictvím "speciálního vydání" všechny naráz :-).

Ten, kdo není rád centrem pozornosti, by měl být s návštěvou Japonska opatrný. Pozornosti prostě neujdete. Teď právě sedím v parku Hibija poblíž pulzující Ginzy, kterou jsem se ještě před chvílí procházel v úlevném stínu mrakodrapů, a kolem mne procházejí nebo posedávají stovky lidí, utrácející nejrůznějšími způsoby drobné své polední pauzy. Skupiny kravaťáků vytvářející hloučky s epicentry přesně podle principu seniority, děvčata, která si odskočila z kanceláří popovídat s kamarádkami odvedle, kterak je to právě s jejich drahými těžké nebo báječné, běhající sportovci, volně odkudsi kamsi korzující jednotlivci. Snad ještě nejsem úplně paranoidní, ale vidím na nich, že jsem v jejich hledáčku. Prostě jsem jiný. Nemají bezprostřednost dětí z Nikkó, aby se se mnou vyfotografovali, ale je vidět, že jinakost oči láká, i když hlava si přeje nevidět. Když vstoupím na malé prostranství s lavičkami, skoro všechny jsou obsazené a jediná je volná. Pro mne. Vzpomněl jsem si na svou oblíbenou komedii Světáci, kde Jan Libíček už po gentlemansku odpovídá na otázku, co udělá, zvrhne-li na něj někdo talíř polévky, či co to bylo: "Všimnu si toho. Ale dělám, že jsem si toho nevšim." To je přesný popis toho, co se děje kolem mne.

 

Japan 2011 - Den plný překvapení

Pozn.: Omlouvám se, ale problémy s připojením u mne přetrvávají, takže nemůžu zatím vkládat žádné fotografie. Snad to na další japonské "štaci" bude lepší.

Není nad milá překvapení. Někdy jsou milá od samotného začátku, jindy nebývají milá hned, nejsou tak jednoduše prvoplánová, musíte se jim dostat trošku pod kůži a teprve po určitém hloubání dojdete k závěru, že jde vlastně o překvapení milé. Milé ne tváří, ale milé důsledky. Když jsem odjížděl do Japonska, měl jsem spadeno na to, naučit se dvě fráze z česko-japonské konverzace. První je: Co mám dělat, potkám-li medvěda? Druhá pak: Můj vlak má zpoždění. Obě věty jsem považoval za ryze absurdní. Ale druh té absurdity je zcela odlišný. U věty s medvědy spočívá hlavně v tom, že naučit se ji dříve než pozdravit a poděkovat je téměř čisté dada. Absurdita té druhé je místně omezena na Japonsko a v Čechách nám na tom nic absurdního nepřipadá (i když - není právě to absurdní?).

 

Nedělní miniglosy č.133

No, zatím to mírně hackerské připojení kupodivu stále funguje, tak ještě rychle přiložím tradiční týdeník. Ještě mi totiž z letadla zbyly v kufru české noviny; japonské o nás, myslím, nepíšou nic a i kdyby ano, já bych to stejně nepoznal. Tak asi příští týden dojde inspirace. Pokud Nedělní miniglosy nevyjdou, doufám, že se na mě abonenti nebudou moc zlobit.

Po několika protestech z řad českých ministrů, že se neměří všem rovným metrem, rozhodl premiér Nečas, že každý ministr si bude moci jmenovat vlastního státního tajemníka pro EU. "Kvalitních lidí je vždycky zapotřebí," komentoval rozhodnutí ministr zahraničí. "Aspoň Evropa uvidí, že ji nebereme na lehkou váhu."

 

Japan 2011 - Než vás do Japonska pustí...

Než vás do Japonska pustí, orgáni činí drobné obstrukce. Musíte vyplnit přihlášenku, kde se skromně zhodnotíte jako milius, který nemá žádné vady a myslí to s Japonskem moc a moc dobře. Po příletu vás pak při odevzdávání formuláře bedlivě sledují, jestli nevypadáte jako lhář. Donutí vás do podivného kráječe prstů vložit oba ukazováčky, které i hned sejmou, a taky si vás vyfotí, jestli se na Japonsko tváříte dostatečně příjemně. No a nakonec zváží, jestli množství vámi přiznaných jenů není příliš velké, ale taky není pro vás pobyt nedostačující. Celková procedura by byla nepříjemná a dlouhá, kdyby ji neprováděli právě Japonci svým slušným, usměvavým, pečlivým a dobře organizovaným způsobem. Kdyby se takový proces objevil třeba v rukou Řeků, mohlo by jít rozhodně o znamenitou komplikaci, během které by si řečtí státní zaměstnanci aspoň na chvíli po všemožných ústrcích ze strany řeckého státu zchladili na hloupějších daňových poplatnících žáhu. V japonském podání to nakonec ani nebolelo, ani to vlastně nebylo nijak nepříjemné.

 

Japan 2011 - Úvodní prolínání kultur

9.9. je pěkné datum, pokud si ho chce člověk zapamatovat. Dobré na seznámení, dobré na svatbu, nejlépe s devátou přítelkyní v pořadí, aby se to nepletlo. A taky dobré k tomu, aby toho dne takový zápecník jako já vytáhl poprvé svoje paty z Evropy. Ano, nikdy jsem mimo Evropu nebyl, jen duchem, to ovšem často. Už při nástupu do letadla na Paříž mi došlo, že dnes asi v letadle noviny číst nebudu: Ve všech jsou speciální přílohy o teroristickém útoku letadly v New Yorku; pozítří to bude už deset let. Pro klidný let na druhý konec světa docela inspirující čtení. Letmo se podívám po spolucestujících, koho bych šacoval na potenciálního teroristu. Nikdo výrazný: Většinou Češi a taky - Japonci. Tenhle spoj z Prahy má v Paříži (máte-li štěstí) vynikající přípoj do Tokia, takže počet Japonců kolem mne utěšeně roste. Aspoň je ta změna povlovná a nebude to zítra ráno v Tokiu na letišti takový šok (nedělám si iluze, stejně bude).

 

Slepeckým písmem rosy

Když jsem se v sobotu ráno kolem půl šesté probudil, nic nenasvědčovalo tomu, že by měla být rosa. Údolí kolem Berounky bylo úplně projasněné, jen okolní kopce byly schované za závojem mlhy. Usoudil jsem, že z ranního focení nebude nic a znovu jsem usnul. Když jsem ale za půl hodinky znovu pootevřel oko, za oknem mého pokoj byla čerstvá mlha. Inu, vyskočil jsem, popadl stativ a makroobjektiv a vyrazil se podívat, jestli byli v noci pavouci na lávce přes řeku pilní.

Byli, pravda, byli. Ale mlha byla velmi mladá a ještě nestihla opatřit pavučiny kuličkami rosy. Chodil jsem tedy po lávce sem a tam, vybíral si nejkrásnější vzorek a čekal jsem, jestli rosa stihne vytvořit typické ornamenty dříve než začne pálit sluníčko. Stihla to o pár minut, ale stihla.

 

Nedělní miniglosy č.132

Kontroly zjistily, že většina prodávaných ojetých aut má ve skutečnosti přetočený tachometr, čímž dochází k balamucení zákazníků, které hraničí s regulérním podvodem. Na druhou stranu - podrobným zkoumáním informací na internetových seznamkách a ve vlastních životopisech a jejich porovnáním se skutečností přišli pracovníci České obchodní inspekce na to, že i většina lidí má evidentně přetočený tachometr.

-----------------------

V doslova vražedném tempu se o víkendu odehrál pohárový zápas mezi Chebem a Olomoucí. Olomouc se ujala vedení začátkem 14.století, kdy po nádherné akci Václava III. vymřeli Přemyslovci. Cheb se ale nevzdal a po dlouhém dobývání se mu podařilo v roce 1634 Albrechtem z Valdštejna vyrovnat, takže o vítězi pravděpodobně rozhodne až prodloužení. Vítězný tým se ve finále českého poháru střetne s favorizovaným Slavkovem u Brna.

 

O nakupujícím Josefu Kajetánovi

Když jsme se o Josefu Kajetánu Tylovi učili ve škole, ničím mě tehdy nezaujal. Možná jsem nebyl dostatečně kocentrovaný na výklad profesora, možná se jen minuly frekvence našeho vlnění, a nedošlo tak ke kýžené rezonanci. Zdálo se mi, že s panem Tylem nemáme vůbec nic společného, na rozdíl třeba od poetistů, surrealistů, dadaistů a osvobozených divadlistů, kteří mluvili řečí, jež mne okouzlovala, i když jsem jí třeba právě úplně nerozuměl. Dnes jsem se ale dozvěděl, že jsem se mýlil a minimálně jednu věc s Josefem Kajetánem společnou máme: Oba totiž stašně neradi nakupujeme.

Možná namítnete, že o vztahu Josefa Kajetána k nakupování není moc známo, snad kromě toho, že měl celý život hluboko do kapsy, což ale ještě podle současných zkušeností samo o sobě nznamená, že člověk nakupuje nerad. Na Tylovu nechuť k nakupování jsem přišel holmesovskou dedukcí, protože jsem dnes - pár dní před odjezdem na dovolenou vyrazil do Prahy pokoupit pár zbývajících nezbytností. Ano, nerad nakupuji, do obchodů chodím (kromě papírnictví) jen tehdy, jsem-li okolnostmi nucen. Na svých toulkách městem jsem dorazil až k obchodnímu centru Palladium, což je podle mého názoru obzvlášť obskurní příklad konzumní katedrály. a tu jsem u vchodu do obří budovy plné obchodů a obchůdků spatřil velký nápis.

 

Do vínku letošní dovolenkové reportáži

Už se stalo tradicí, že čtenářům nechávám nahlédnout do svých dovolenkových dní. Měli jste tak již možnost podívat se spolu se mnou na řecký ostrov Lefkada, který si vysloužil dokonce samostatnou rubriku Črty z Lefkady, ale i na kratší výpravy do zajímavých míst České republiky i zahraničí, ať už se jednalo o Beskydy, Slovenský ráj, Helsinki nebo loni Amsterodam (podrobnosti jsou k přečtení v rubrice Reportáže). Pravda, letos jsem zatím v tomto ohledu své čtenáře zanedbával, ale bylo to především proto, že až na jeden prodloužený víkend v Beskydech jsem zatím neměl žádnou dovolenou. Ten pravý čas totiž nastává až teď a s dovolenou znovu přichází i záměr občas napsat pár slov na blog a doprovodit to optimálním případě několika původními ilustračními fotografiemi.

Před nedávnem jsem vám dal možnost tipovat, odkud letošní dovolenková reportáž bude (viz anketa pod článkem Spirála života). Když se podívám na výsledky, vypadají jasně. Nadpoloviční většina z vás (ve volbách do senátu by tedy bylo hotovo už po prvním kole :-)) mě docela dobře zná, a tak tipovala, že pojedu do Řecka, kde jsem od roku 2000 nechyběl ani jedinou sezónu. Naproti tomu jste (oprávněně) vůbec nevěřili tomu, že bych jel na dovolenou do Českého lesa, do Mexika nebo do Tater. Těch několik recesistů, kteří se těšili na reportáž z dovolenkové cesty tramvají číslo 22 na Bílou Horu, bohužel zklamu, tato destinace se letos na špičku neprosadila. Většina z tipujících se rovněž nenechala ovlivnit průhledným podsunutím japonského tématu haiku.

 

O dezorientačnících

Stává se to. Svět je tak složitý a nepřehledný, že se v něm snadno zabloudí. Občas zabloudí zavazadla, která s vámi měla cestovat stejným letadlem, a honí vás pak po takových koutech světa, o jejichž existenci nemáte ani tušení. Občas zabloudí normální lidé - někteří celým tělem, protože mají špatný orientační smysl a neumějí číst v mapách, jiní třeba srdcem, protože v těchhle prostorách zatím ještě nefunguje ideální navigace, která by vám řekla, kudy pokračovat z napohled nekonečného kruhového objezdu. Dokonce i bludičky prý občas zabloudí, přestože by bylo opodstatněné se domnívat, že by vzhledem ke své profesi mohly mít proti bloudění vybudované protilátky. Když tedy umí bloudit i tak dobře organizovaná hmota, jakou je chaotický člověk, není divu, že dokáže zabloudit i tak jednoduchá věc, jakou je e-mailová zpráva.

Řekli byste si možná, že je to podezřelé, zvlášť když stejnou trasu absolvovala v minulosti již mockrát a do cíle trefila vždycky bez problémů. Vždyť i kůň kněžny Libuše - pravda, nadán jistě aspoň částí nadpřirozených schopností své paní a vládkyně - dokázal sám najít Přemysla Oráče, a to trasu jistě neprošel - buďme k legendární kněžně a k jejím povyražením aspoň trochu shovívaví - mockrát. Očekával bych, že mailová zpráva po krátkém zaškolení vyfasuje e-navigaci a vyrazí do terénu. Milý a krásně barevný ženský hlas mu pak z krabičky radí, kdy se má vydat napravo, kdy nalevo, kdy setrvat ve směru a kdy bezostyšně zahnout, jen aby cesta do druhého počítače a skrze spřátelenou obrazovku i ke druhým očím trvala jen krátce a v příkopech kolem cesty číhající banditi nestihli po mailech s (jen občas) cenným nákladem chňapnout a v rozporu s dobrými mravy i s autorským zákonem si tak přivlastnit něco, co jim nepatří. 

 

Nedělní miniglosy č.131

Česká televize musí zrušit oblíbený pořad Kalendárium, který připomínal životní výročí známých osobností. Zrušení inicioval Úřad na ochranu osobních dat s vysvětlením, že datum narození a tím spíše datum úmrtí je velmi citlivý údaj, který by neměl být za žádných okolností sdílen. Zatímco zveřejnění data narození může být za určitých okolností definovaných zákonem povoleno rodiči oslavence, povolit zveřejnění svého data úmrtí může výhradně dotyčná osoba. V návaznosti na tuto skutečnost vzrostly na pražské burze prudce ceny akcií spiritistických společností.

-----------------------

Doktor Barták, který je podezřelý z několika násilných trestných činů a především z chronického arogantního pseudopapalášství, byl zadržený policií hned po příletu z dovolené v Turecku. Protože mu zadržení poněkud zkomplikovalo jeho plán vyfotit se letos s Vladimirem Putinem, Barackem Obamou a snad ještě i s Muamarem Kaddáfím, snaží se z vazební věznice zaktivizovat na svou podporu své vlivné známé z Lions Clubu. Hodně si slibuje od morální podpory Lva Nikolajeviče Tolstého a vzhledem k bojácnosti orgánů činných v trestním řízení především od pomoci obávaného Lva Trockého. Díky přítomnosti doktora Bartáka získala vazební věznice právo přechodně využívat prestižní oficiální nápis "Hic sunt leones", který doposud zdobil jen staré mapy a několik asijských nevěstinců.

 

O padající hvězdě

Drahně po půlnoci jsem včera šel domů z dobřichovického nádraží, sám od nočního vlaku. I teď ještě bylo neobyčejné teplo, léto se zřejmě vrátilo z teplých krajin rozhodnuto nemuset se propříště trmácet takovou dálku a radši si udělat teplou krajinu z České kotliny. Opojen létem a nějakou tou skleničkou vína po celkem úspěšném dni a pohvizdující si nezařaditelnou melodii, došel jsem až k břehu Berounky, v níž se zrcadlila noční obloha, která - podle toho, jak byla rozzářená - musela mít zřejmě taky docela úspěšný den. Kdy jindy už by měl člověk pohlédnout vzhůru a vzpomenout si na slavný citát, ve kterém hraje roli hvězdné nebe a jakýsi mravní zákon; citát, který si - občas ve svých vnitřních prostorách poněkud dezorientovaný - pro jistotu přeříkávám jen z poloviny, protože letní rozzářené hvězdné nebe si v téhle konkurenci zaslouží sólo. I když byl den celkem úspěšný, měl jistě ještě vnitřní rezervy. Kdyby padala hvězda, věděl bych, co si přát.

Ono to vypadá jednoduše, ale člověk by měl být připravený se svým přáním, se svou suplikou. Nevím, jaké máte zkušenosti s hvězdami vy, ale moje padající hvězdy padají zpropadeně rychle. Zasvítí, mihnou se a zhasnou. Chvilička šance, kdo ji prováhá, může čekat do soudného dne. Splnění přání vám nikdo nezaručí, dokonce i evropská legislativa, která jinak dokáže pojistit i vaši radost z dovolené, v tomhle směru pokulhává. Padající hvězdy se nevnucují. "Asi nic nepotřebuje," říkají si u váhajících, neschopných se během toho zlomku vteřiny vyjádřit. "Půjdeme jinam, kde se líp uplatníme a kde si nás budou víc vážit." Není tedy čas něco na místě vymýšlet, je třeba už dopředu vědět. A já momentálně vím. Na svou padající hvězdu jsem připravený.

 

Spirála života

Myslím, že nastal čas na poslední letošní letní haiku. Ostatně, momentálně se trošku peru s nedostatkem času, tak se mi nic delšího ani obsažnějšího stejně nepodaří dát dohromady. Prostě - typické hektické odpoledne v tomhle zvláštním životním cyklu.

Spirála života

Slunečná rána,

hektická odpoledne,

bezhvězdné noci.

Nedostatek času tak trochu souvisí i s dovolenou, která mi už (konečně) po čistě pracovním létě začíná pomalu ťukat na dveře. A protože jestli to bude jen trošku možné, rád bych i z dovolené občas zdejším věrným čtenářům napsal nějakou reportáž pro radost, zkusím, zda si správně tipnete, odkud se vám té reportáže dostane a jak to souvisí (nebo nesouvisí) s haiku. Těším se na vaše anketní odpovědi.

Nedělní miniglosy č.130

Nová reklamní kampaň nejmenovaného mobilního operátora se poprvé zaměřuje přímo na menší děti. Je proto založena na parafrázích známých pohádkových písní, z nichž nejpopulárnější jsou zatím písničky Volání, volání, všechny smutky zahání, Kdepak ty ptáčku zprávu máš? a Dobíjej se poupátko. Jednu z písní mohla dokonce reklamní agentura použít zcela beze změny; jde o písničku Hlupáku, najdu tě, která je pilířem části kampaně zaměřené na prodej chytrých telefonů.

-----------------------

Vládní koalice se stále nemůže shodnout, jaký post vyčlení pro předsedu Věcí veřejných Radka Johna. Ve hře zůstává místo prezidenta Státního ústavu pro doškolování loutkoherců, vlivný post ministra nepřiměřené obrany a místo programového ředitele nové veřejnoprávní peep show Na vlastní oko. Hlavní aktér se nechal slyšet, že si vybere ten z nabízených postů, kde bude moci nejlépe koordinovat boj s korupcí, takže se mu již přihlásilo několik dřevěných zájemců o místo Škrholy.

 

O pudvici v modrém obalu

Není jednoduché obdarovávat lidi, na kterých vám opravdu hodně záleží. Asi to všichni znáte: Rádi byste je potěšili něčím neobyčejným, okouzlujícím a zároveň překvapujícím, aby obdarovaný člověk nadšením ztratil řeč. Aby to pro něj byla nezapomenutelná chvíle, protože pak to bude nezapomenutelná chvíle i pro vás, to je tak prostě u lidí zajímavě zařízeno, že radost druhých je někdy zároveň největší radostí těch prvních.

Ale do duše druhého člověka není snadné nakouknout, i když je to ten nejbližší, natož když je to blízký poněkud vzdálenější. Na jakém základě správně vybrat? Jaké indicie vzít v úvahu, jakých drobností, náznaků a signálů si všimnout? Prostě jak nakouknout do melounu a nenarušit přitom napohled pevnou, ale ve skutečnosti velmi křehkou slupku? Jak nakouknout do melounu, aby meloun nevěděl?

 

O hůlkovém coming-outu

Drobná Vietnamka s čínskými výsostnými znaky se rozhodla mi dopřát: Na libě vonící masovou směs kydla naběračku jogurtového dressingu a přidala spousty různorodé zeleniny, pohříchu i nemálo zeleného kuličkového hrášku a nažloutle nasládlých solitérních perliček kukuřice. S tímto sortimentem by dnes mohla šetřit, prolétlo mi hlavou, ač mám normálně hrášek i kukuřici docela rád. Ale dnešek není normální, ale výjimečný. Dnešek je konečně dnem mého hůlkového coming-outu.

Ještě papírový ubrousek a plastový příbor… Zavrtím nesouhlasně hlavou a rukou učiním odmítavé gesto. Vietnamka si mne tázavě prohlédne a chvíli se domnívá, že hodlám vnést do jejího asijského bistra zvyklosti z rychlých občerstvení amerického stylu, kde je příbor přežitkem a strávníci spoléhají jen na své zlaté české ručičky. Ukážu decentně na dvě dřevěná dřívka v podobě (a kondici) obtloustlých špejlí. Hůlky????? Lidé ve frontě za mnou zpozorněli. Ano prosím, mé gesto bylo jasné: Přece nebudu jíst asijské delikatesy tím unisex nářadím, které má k dávné stříbrné soupravě příborů po praprababičce asi tak daleko jako nedbale vyhloubený okop pro ležícího střelce k paláci Versailles!

 

Nedělní miniglosy č.129

V Praze se uskutečnil kontroverzní pochod příznivců opery, které vicekancléř prezidenta republiky Petr Hájek nedávno veřejně označil za devianty. Účastníci pochodu provokativně zazpívali několik úryvků z Verdiho a Pucciniho oper, načež se průvod stal terčem útoků za strany tisíců oprávněně pobouřených příznivců hudby Michala Davida. Přihlížející občané se vesměs vyjadřovali v tom smyslu, že proti úchylce milovníků opery celkem nic nemají, ale pochod se podle jejich názoru měl konat někde v polích daleko za městem, aby něčemu tak odpornému nebyly vystaveny i malé bezbranné děti. Překvapivě kladně naopak přijali pochod pravicoví extrémisté z ilegálního nacionalistického spolku Árijský boj, kteří se nechali slyšet, že milovníci árií nemohou být špatní lidé.

----------------------

Celkem v poklidu a v duchu oboustranné tolerance tentokrát proběhla debata mezi zástupci dvou nejsilnějších politických stran v televizním pořadu Otázky Václava Moravce. Po dlouhé době nedošlo ani k jediné fyzické potyčce a účastníci na sebe dokonce ani vzájemně nepodali žalobu, což se stalo naposledy před dvěma lety, kdy stávkovali pracovníci na podatelně soudu. Neshody byly pouze v maličkostech a i ty byly provázeny nečekanou vstřícností: Např. první politik označil příspěvek svého oponenta za projev koprolálie a nabídl mu nezištně odbornou psychiatrickou pomoc. Druhý politik doporučení s díky odmítl a označil ho za vyměšování do vnitřních záležitostí své strany.

 

Fotohádanka č.8

Po několika týdnech jsem pro vás připravil další velmi jednoduchou fotohádanku, abyste na tento žánr úplně nazapomněli. Pro fotografii jsem tentokrát zvolil netradiční formát i když celkem tradiční námět. Moje otázka je tedy jako obyčejně velmi prostá: Co myslíte, že je vyfoceno na následujícím obrázku?

 

O tom, jak si beztrestně zatrojčit

Máte někdy chuť něco rozbít, zdemolovat, rozkopat, rozchvátit či podpálit a držíte se zpátky jen proto, že se to nesmí a ostatní by vás měli za násilníka a ničemu? Na základě současných nebo nedávných událostí z různých míst světa jsem dospěl k závěru, že existuje dobrý způsob, jak popustit uzdu vaší vášni a přitom si nezpůsobit problémy. Chce to jen držet se několika základních principů a můžete si ulevit podle libosti a přitom si ani nemusíte moc lámat hlavu s následky:

Zabalte své animální choutky do ideologické peřinky

Násilí je podle moderních trendů možné legálně páchat jen pod pláštěm vznešených ideologických žvástů. Nestačí mít neadresný vztek na svět, je třeba ho umět správně pojmenovat, nejlépe holou srozumitelnou větou, protože souvětí už svou komplikovaností nabádá k přemýšlení, což je činnost z definice podezřelá, která může napáchat nedozírné škody. Když někomu ze vzteku sami proříznete pneumatiku, je to neospravedlnitelné vandalství. Když však ze stejného vzteku a stejným nožem proříznete pneumatiku u stejného auta, ale budete u toho mávat transparentem s dostatečně zajímavým heslem, bude vám odpuštěno, protože svým činem jste nespáchali nic nízkého ani odsouzeníhodného, ale naopak jste odvážně a neotřele vyjádřili svůj osobní postoj.

 

Nedělní miniglosy č.128

Za naprosto nesmyslnou fámu označil mluvčí Ministerstva financí na internetu šířené informace o připravovaném zdanění sběru lesních plodů. "Jde jen o legrácku jednoho z blogerů, která samozřejmě nemá se skutečností nic společného. Popsaný systém odvodu daně by byl moc komplikovaný, a proto jsme se rozhodli použít model, který se již několik let úspěšně praktikuje ve zdravotnictví a lidé jsou na něj zvyklí. Za každou návštěvu lesa tak zaplatí návštěvník paušál 30 Kč, za který může sbírat běžné lesní plody v přiměřeném množství, konkrétně tolik, kolik snese jeho houbařská pojišťovna. Budou se vybírat i další analogické poplatky jako poplatek za přenocování v lese 100 Kč a poplatek za každý houbový recept." Středočeský hejtman David Rath se již nechal slyšet, že se postará o to, aby občané Středočeského kraje ve středočeských lesích poplatek platit nemuseli, takže se houbaři začínají houfně stěhovat na Berounsko.

-----------------------

Ve fotbalových soutěžích na Plzeňsku byly od této sezóny zrušené remízy. "Jde jen o první krok v našem snažení," řekl nám nejmenovaný západočeský fotbalový činovník. "Až se po zrušení remíz situace stabilizuje, zrušíme i mezi hráči i trenéry dost neoblíbené porážky a na úplný závěr, proběhne-li vše podle našeho plánu, chceme zrušit i výhry."

 

O sešitové promiskuitě

Stává se vám někdy, že když přijdete do obchodu, prostě se nemůžete udržet a musíte si něco koupit? Nemyslím zrovna hned na opravdu patologické "nakupovače", kteří nakupovat nepřestanou, dokud jim zbyde trocha peněz v kapse, trocha kreditu na kartě a trocha důvěryhodnosti k získání dalšího úvěru. Myslím teď jen drobnou, společensky celkem neškodnou úchylku, která lidi neruinuje. Znal jsem člověka, který - šel-li kolem zmrzlináře - nedokázal si nekoupit zmrzlinu. Chtěl-li se zmrzlině ve svých útrobách vyhnout, musel se velikým obloukem vyhnout i zmrzlináři, protože nedokázal nařídit svým neposlušným nohám, aby se u tohoto milého muže nezastavily. Tak přesně tohle pociťuji, když jdu v papírnictví kolem sešitů!

Neumím zůstat chladný vůči regálům plným krásných čistých a nepopsaných sešitů. Jen pohlédněte na ten neodolatelný výběr: Sešity bez linek, s řádky, čtverečky či krychličkami, notýsky, ápětky nebo áčtyřky, s deskami měkkými či v knižní vázané úpravě, některé podvyživené, jiné nadmutě obézní, s konzervativním jednobarevným "outfitem" nebo s přeplácanými fotografiemi na deskách, z papíru běleného nebo zašedle recyklovaného, s předtištěnými okraji či zcela volnou plochou. Té chuti na papírovou zmrzlinu se prostě nedá odolat.

 

Lidice

Obtížně se mi hledá téma, které by bylo méně vděčné pro filmové zpracování, než je téma Lidic, vesnice, která se stala symbolem nacistického teroru. Ne snad proto, že by nebylo možné na tomto tématu vystavět poutavý zfilmovatelný příběh. Spíš proto, že příběh Lidic je i téměř 70 let po tragických událostech čímsi jako nedotknutelnou znárodněnou památkou zalitou do vosku obtížně odstranitelného poválečného patosu. Podobně jako se jednou vypuštění džinové obtížně vtěsnávají zpátky do starodávné lahve, i symboly jakéhokoli druhu se úporně brání přerodu zpět na obyčejnou skutečnost. Film o Lidicích - i když nejspíš bylo úmyslem jeho tvůrců natočit ho co nejrealističtěji - se nikdy nezbaví té symbolické roviny - když už ne v tom, jak je film doopravdy natočený, tak aspoň v přijetí různými skupinami diváků. Pro jedny bude málo podle skutečnosti, pro druhé bude přehnaně realistický, pro jedny bude příliš "historicky cudný", druzí před ním budou svým dětem zakrývat oči. Pro jedny bude příběh příliš "hollywoodský" a slušela by mu větší uměřenost, pro druhé bude naopak k uzoufání nevýrazný a potřeboval by nějak ozvláštnit. Jedni poukážou na šokující četnost kolaborujících v řadách spoluobčanů, jiní uroní slzu nad neokázalým hrdinstvím prostých lidí. Marně hledám mezi uvedenými diváckými skupinami tu, která by neměla svým způsobem pravdu. Na druhou stranu marně hledám v duchu tu skupinu, které by se film režiséra Petra Nikolajeva plně zavděčil.

 

Nedělní miniglosy č.127

Český prezident Václav Klaus vzbudil při své návštěvě Austrálie mimo jiné pozornost i tím, že odmítl projít bezpečnostním rámem v budově tamního parlamentu. K činnosti detektorů kovů má Václav Klaus výhrady dlouhodobě, přibližně od té doby, co právě podobný bezpečnostní rám kdysi odhalil, že Klausova oblíbenkyně Margaret Thatcherová není tak docela železná lady.

-----------------------

Odboroví předáci se domnívají, že chování ministra financí Miroslava Kalouska, který pravidelně přichází pohovořit si s protestujícími odboráři, drzostí přesahuje všechny únosné meze a může být jen cílenou provokací. Jeden z dobře informovaných zdrojů blízký několika různým odborovým svazům nám k tomu řekl: "Demonstrující lidé by za normálních okolností zůstali u pouhého skandování neškodných hesel jako např. "Zbabělče, vylez ven, jestli se nebojíš!", ale pan ministr - místo toho, aby zůstal důstojně a odpovědně zabarikádovaný v budově ministerstva - může mírumilovné demonstranty svou zbabělou, nehoráznou a bezprecedentní vstřícností vyprovokovat k neuváženému jednání, za které my jako organizátoři akce pochopitelně odmítáme nést jakoukoli odpovědnost."

 

O starých a nových věcech

Myslím, že kdyby to záleželo jen na mně, hrubý domácí produkt by dost silně stagnoval. Nemám totiž dostatečně vyvinuté konzumní instinkty, které by mi velely starší věci při nejbližší příležitosti opustit a nahradit novými. Nechávám věci, aby sloužily tak dlouho, dokud to ještě aspoň trošku zvládají a nad jejich nedostatečnostmi, které vždy vyniknou v porovnání s novou natěšenou generací věcí nových, mávám rukou. Něco jsme spolu prožili, tak je nechávám volně dosluhovat a nerozdávám výpovědi "na hodinu". V mé domácnosti tak najdete starou neekologickou ledničku, televizi z doby, kdy ještě jejích necelých 60 úhlopříčných centimetrů odpovídalo střednímu rozměru obrazovky, zatímco dnes vedle moderních plazmových obrazovek přes půl stěny vypadá jak anorektička zabloudivší na akci XXL klubu.

V kapse mi vibruje mobil, který byl ještě před třemi lety považován za dostatečně chytrý, i když nad jeho schopnostmi teď kdejaký dotykový IQ načepenec jen protočí své digitální mnohamegapixelové oko. Když mi jeden podomní prodejce chtěl ukázat, jak jeho exkluzivní a supervýkonný vysavač ve srovnání s mým starým dýchavičným luxíkem jménem Žeryk zazáří, vyhodil jsem nikoli Žeryka ale předvaděče s vysvětlením, že můj starý vysavač nikdo takhle tupit nebude, protože když my dva jsme spolu luxovali prach světa, milý prodejce ještě tahal kačera a ani ho nenapadlo, že jednou bude strašit spoluobčany fotografiemi miliónkrát zvětšených nenávistně se tvářících roztočů . Snažím se tedy neopouštět jen tak lehce staré věci pro nové, snad v bláhové naději, že se jednou za dlouholeté zásluhy stejně zachová svět ke mně, i když je mi jasné, že nejspíš ne, protože "HDP syndrom" se ze světa věcí postupně přelévá i do světa lidí.

 

Šílení

Jezero zavěšené pod nebeským stropem,

skrápí bouřící smrští vášně

dychtivě žhnoucí těla flagelantů

svíjejících se prostopášně

bez skrupulí a bez zástěny šatů

v odvěkém rytmu slunovratu.

Tak šílí doba vytržená z pantů.

V náručích čerstvě vytlučených oken

s rozpraskanými skleněnými rty,

co na plátky krájí nepozorný vítr,

kopyta tančí valčík v porcelánu,

rozdrtí každý šunt i majestátní chloubu

a půlnoc s polednem se svorně dvoří ránu.

Tak šílí doba, co se vymkla z kloubů.

Tak šílí doba zpitá pod obraz.

V některých chvílích chtěl bych zmrazit čas,

jindy jsem rád, že aspoň líně plyne.

Vy ne?