Lidice

Obtížně se mi hledá téma, které by bylo méně vděčné pro filmové zpracování, než je téma Lidic, vesnice, která se stala symbolem nacistického teroru. Ne snad proto, že by nebylo možné na tomto tématu vystavět poutavý zfilmovatelný příběh. Spíš proto, že příběh Lidic je i téměř 70 let po tragických událostech čímsi jako nedotknutelnou znárodněnou památkou zalitou do vosku obtížně odstranitelného poválečného patosu. Podobně jako se jednou vypuštění džinové obtížně vtěsnávají zpátky do starodávné lahve, i symboly jakéhokoli druhu se úporně brání přerodu zpět na obyčejnou skutečnost. Film o Lidicích - i když nejspíš bylo úmyslem jeho tvůrců natočit ho co nejrealističtěji - se nikdy nezbaví té symbolické roviny - když už ne v tom, jak je film doopravdy natočený, tak aspoň v přijetí různými skupinami diváků. Pro jedny bude málo podle skutečnosti, pro druhé bude přehnaně realistický, pro jedny bude příliš "historicky cudný", druzí před ním budou svým dětem zakrývat oči. Pro jedny bude příběh příliš "hollywoodský" a slušela by mu větší uměřenost, pro druhé bude naopak k uzoufání nevýrazný a potřeboval by nějak ozvláštnit. Jedni poukážou na šokující četnost kolaborujících v řadách spoluobčanů, jiní uroní slzu nad neokázalým hrdinstvím prostých lidí. Marně hledám mezi uvedenými diváckými skupinami tu, která by neměla svým způsobem pravdu. Na druhou stranu marně hledám v duchu tu skupinu, které by se film režiséra Petra Nikolajeva plně zavděčil.

 

Scénář vychází ze skutečného příběhu jediného lidického muže, který přežil válku paradoxně jen díky tomu, že ve rvačce zabil svého staršího syna a při lidickém zločinu byl již několik let v kriminálu. Je to netradiční brána do dění kolem Lidic, která umožňuje rozehrávat i další dobře fungující pobočné motivy. Je tu díky tomu také dobře vidět dělení na "staré dobré zločiny" z doby před válkou a bezuzdným řáděním zla zcela nového typu a rozměrů. Hranice mezi oběma světy je sice nebezpečná a Šíma se svými spoluvězni se na ní několikrát ocitne, vždycky se jim ale podaří dostat se do paradoxního bezpečí svého obyčejného kriminálu. V tomto srovnání je dobře vidět šílenost lidického aktu: Zabití syna - ač jde pro všechny zainteresované postavy nesporně o tragédii - je ve srovnání s nastávajícím průmyslovým vražděním jen drobnou epizodou.

Vězení není v příběhu jen kulisou. Můžeme sledovat postupný přerod Šímy ze stavu naprosté bezvýchodnosti do optimističtější polohy, když s ním začne komunikovat jeho mladší syn a postupně nepřímo i manželka, ale všechny kontakty jsou po likvidaci vesnice náhle přerušeny, což si Šíma vysvětluje jako nepochopitelné zapuzení ze strany svých blízkých. Vězni se dozvídají o dění za zdmi vězení jen z textu úředních vyhlášek, které tu musejí tisknout, což se mi zdá jako trochu podceněný prvek, protože při lepším využití mohl přispět k rytmizaci děje. Když ovšem přijde k tisku vyhláška o likvidaci Lidic, bachaři a spoluvězni se postarají o to, aby se strašnou skutečnost Šíma nedozvěděl. Po propuštění se tedy Šíma vrací do Lidic pro své věci, ale na místě vesnice nachází jen zasněžené pole.

Příběh synovraha Šímy, který neuspěje ve své zoufalé snaze být rovněž zastřelen a který se po skončení války ani trochu nehodí do pietního prostředí nově vznikajících Lidic, je podle mne velmi dobrým klíčem k filmu. Mnohem zajímavějším, než další mikropříběhy lidických občanů, včetně toho pro osud Lidic rozhodujícího nešťastného příběhu ženatého muže, který ve snaze okouzlit mladou dívku svou vymyšlenou spoluprací s odbojem spustí nevědomky vražedný stroj. Zákruty děje jsou očekávatelné, ale nic jiného - u mnohokrát popsaného a obecně známého příběhu - se ani nedá čekat. Za pozornost stojí ještě jeden příběh, možná spíš osud četníka Vlčka, který nemá odvahu jakkoli vzdorovat svým německým pánům a stává se tak - aspoň v mých očích - ještě tragičtější postavou než Šíma.

Vlastní likvidace vesnice a vesničanů je natočena téměř dokumentárním stylem (až tedy na doprovodnou hudbu), až jsem si vzpomněl na strohé a odosobněné exekuce z Wajdova filmu Katyně. Režisér si dává záležet na protikladu tragického osudu obyvatel a téměř strojově účetního chování německých vojáků při soupisu majetku. Hlavně ať je všechno řádně zaprotokolováno a nic papírově neschází, co na tom, že se tu střílejí lidé. Tato pasáž filmu se mi zdá být natočena velmi působivě, její emocionální dopad na mě byl paradoxně mnohem větší, než u scén - jakkoli pravdivých - které nejspíš s intenzivnější vlnou emocí počítaly (oddělování dětí od matek, vybírání typově vhodných dětí k poněmčení, atd.). Hlavní scény, ke které dění nezadržitelně směřuje, jsem se popravdě trochu bál, resp. bál jsem se, jak si s ní režisér poradí. Myslím ale, že se mu to povedlo v rámci možností výborně.

Osobně vidím vrcholnou scénu filmu jinde, nebo aspoň myslím si, že právě v ní mohl být vrchol filmu: Jde o scénu, kdy propuštěný Šíma přichází na zasněženou pláň, kde dříve stávala vesnice a zjišťuje, že obec a pravděpodobně ani její obyvatelé včetně jeho rodiny už neexistují. Obrazově je scéna z ptačí perspektivy úchvatná. Samozřejmě, je to vždy otázka pojetí, ale já osobně bych dal v ten okamžik před dramatickou hudbou přednost úplnému tichu, stejně tak si myslím, že čím méně je v takový okamžik viditelných projevů zoufalství, tím lépe si vnímavý divák dokáže představit, co asi musí člověk prožívat uvnitř. Režisér zvolil variantu vypjatější a méně niternou, takže pocity postavy a drásavost chvíle bude skrze plátno nejspíš vnímat i nosorožec, pokud do kina náhodou zajde (Werich tomu říkával rhinocephaloidiotismus). Ale pozor, nevyčítám, nehaním, jen si umím představit, jak by to na mě osobně zapůsobilo lépe.

Musím uznat, že pro mne byl nakonec film Lidice docela milým překvapením, nejspíš i proto, že jsem od něj moc nečekal. Proč jsem byl překvapen veskrze mile?

1. Film se nestydí být vystavěný na příběhu. Po mnoha volnou formou natočených rádobykultovních "hořkých komediích" neurčitého smyslu, po kterých většinou za půl roku neštěkne šakal, přináší celkem pevná a konzervativní dějová kostra mile osvěžující paradoxní pocit odbojného rebelství. Přesto, že některé z těch podivných komedií mám celkem rád.
2. Film si dovoluje pracovat se slušnými herci. Byť tu není žádná příslovečná "titulní role", podle mého názoru velmi dobře obstojí Karel Roden jako Šíma, Ondřej Novák jako Šímův mladší syn Karel i Roman Luknár jako český četník Vlček (osobně bych se divil, kdyby nebyl jedním z kandidátů na Českého lva za herecký výkon ve vedlejší roli). Ženské postavy mi tak výrazné nepřipadly, i když Zuzana Bydžovská je jako Šímova manželka místy velmi přesvědčivá, zejména v okamžiku, kdy jejím sousedkám odebírají vojáci děti a vám jako divákům z jejího pohledu dojde, že ona už o tom ví vše, protože přišla o oba své syny.
3. Je kumšt slušně natočit cizí (a v tomto případě velmi slušný) scénář a to se režiséru Nikolajevovi přes dílčí výhrady povedlo.
4. Zaujala mne i celkem netradiční scéna, kdy Heydrich osobně koncertoval ve Španělském sále (koncert byl odměnou pro české dělníky, odměnou, kterou šlo jen obtížně odmítnout).
5. Několikrát se mi při sledování filmu stalo, že mi v náhlém osvícení letmo sepnuly dvě na pohled nesouvisející scény do jednoho logického celku. Usuzuji z toho, že většina těchto skrytých souvislostí vyplave na povrch při druhém shlédnutí, a domnívám se, že jde o souvislosti záměrné, uložené již ve scénáři, což je vždycky od tvůrců milá pozornost. Chcete příklad? Tak třeba Šímou neustále pociťovaný nedostatek koresponce do vězení se náhle změní v naprostý přebytek, když Šíma začne přebírat veškerou poštu neexistujícím lidem do neexistující obce.
6. Velmi se mi líbilo skoro dojemné krátké soužití Šímy s Vlčkem v posledních dnech války. Jediní dva žijící lidičtí muži, zdá se - každý ze zcela jiného důvodu - nemají chuť ani důvod dožít se míru.

A kdy mi naopak trošku poskřípávaly zuby?

1. Když jsem viděl postavu rozverného kasaře v podání Jana Budaře, který jako by se sem zatoulal nejen z jiné doby, ale možná spíš z jiného filmu. Snad jeho role měla trochu roztříštit pochmurnost děje, ale mně moc neseděla.
2. Když jsem přemýšlel, proč tvůrcům stálo za to dotáčet scénu atentátu na zastupujícího říšského protektora.
3. Když ze scén příliš čouhala snaha o správné a jednotné pochopení. Ale chápu, že se film bude prodávat do zahraničí a promítat ve školách a tohle je asi nutná daň.
4. Když jsem v reklamě a v diskusích opakovaně slýchal, že jde o první český velkofilm. V čem proboha chceme, aby byl takový velkofilm velký? V rozpočtu?

Lidice jsou podle mě hodně poctivě natočeným filmem, který filmařsky neuráží a dokáže v mnoha místech upoutat. Ano, na filmu je vidět, že byl dělán se záměrem být téměř pro každého; pak ovšem není divu, že spektrum diváckých a kritických názorů bude zatroleně pestré. Umím si dobře představit, že jako teenager prahnoucí po spalující avantgardě bych ho nemilosrdně proklel. Dnes, myslím, si už umím vážit i poctivého řemesla. A kdyby za nic jiného, tak za odvahu jít do toho nemilosrdného tématu patří tvůrcům můj obdiv.