Drobná Vietnamka s čínskými výsostnými znaky se rozhodla mi dopřát: Na libě vonící masovou směs kydla naběračku jogurtového dressingu a přidala spousty různorodé zeleniny, pohříchu i nemálo zeleného kuličkového hrášku a nažloutle nasládlých solitérních perliček kukuřice. S tímto sortimentem by dnes mohla šetřit, prolétlo mi hlavou, ač mám normálně hrášek i kukuřici docela rád. Ale dnešek není normální, ale výjimečný. Dnešek je konečně dnem mého hůlkového coming-outu.
Ještě papírový ubrousek a plastový příbor… Zavrtím nesouhlasně hlavou a rukou učiním odmítavé gesto. Vietnamka si mne tázavě prohlédne a chvíli se domnívá, že hodlám vnést do jejího asijského bistra zvyklosti z rychlých občerstvení amerického stylu, kde je příbor přežitkem a strávníci spoléhají jen na své zlaté české ručičky. Ukážu decentně na dvě dřevěná dřívka v podobě (a kondici) obtloustlých špejlí. Hůlky????? Lidé ve frontě za mnou zpozorněli. Ano prosím, mé gesto bylo jasné: Přece nebudu jíst asijské delikatesy tím unisex nářadím, které má k dávné stříbrné soupravě příborů po praprababičce asi tak daleko jako nedbale vyhloubený okop pro ležícího střelce k paláci Versailles!
Není tomu tak dávno, co bych na praktické použití hůlek nikdy nepomyslel. Byl jsem plně spokojen se svou lžící, vidličkou a nožem a vše ostatní jsem v našich zeměpisných šířkách považoval za výstřelek, kterým se přece nenechám zavléct na blátivou slepou cestu daleko od osvětlených náměstí a bulvárů mé přirozenosti. A pak jsem dostal nenápadný vánoční dárek - překrásné jídelní hůlky vyvedené ve výrazné barvě a se stylovými obrázky. Svět se rázem docela změnil: Poprvé jsem se při pohledu na vánočního kapra přistihl, že ho zkoumám nejen z pohledu kuchařského provedení a potenciální chuti, ale nově si navíc představuji, jak se asi taková krmě dá spořádat hůlkami.
Po Novém roce jsem se váhavě pustil do prvních pokusů. Ano, uznávám, že po nich na ploše mého jídelního stolu (prozíravě zbaveného ubrusu) i na okolní podlaze (prozíravě zbavené koberce) zůstávalo o dost více jídla než v mých útrobách. Zjistil jsem, že večeře za pomoci hůlek je velmi zajímavou alternativou jídla, a tudíž výborným doplňkem období dietního programu. Neuměl jsem si vůbec představit, že bych takto pojedl ve volně přístupném prostoru, kde až někdo méně otrlý spatří moji neortodoxní techniku, dostane záchvat smíchu, vdechne smrtící krevetu a já půjdu sedět za nepřiměřenou obranu z nedbalosti.
Ale uplynul půlrok, a já uznal, že chci-li se dále vyvíjet, budu muset opustit přítmí izolovaného tréninkového centra své jídelny, kde jsem od té doby tak dvakrát, třikrát měsíčně absolvoval trénink s přísným vyloučením veřejnosti. Dnes poprvé nazrál čas pro praktickou zkoušku ohněm. Proč jen se mi zdá, že je tu na obědě tentokrát třikrát víc lidí než obvykle a že si všichni hledí mého talíře mnohem více než svého vlastního? Za normálních okolností tu lidé pohledem leští špičky vlastních bot: Pár minut ve frontě, krátké dočerpání pohonných hmot v kvapíkovém rytmu a hned zase zpátky k rozdělané práci. Ale dnes se stačí rozhlédnout a mohu přímé zvědavé pohledy ze všech směrů sbírat jako houby po Černobylu. Jakpak si s tím asi ten panáček poradí?
Několik prvních soust bylo ještě zatíženo nervozitou - asi jako když vypustíte na hřiště přemotivovaného hokejistu, který se při jediném střídání třikrát rozmázne o mantinel. Za několik figur, které jsem zpočátku nadšenému publiku předvedl, by se nemusel stydět ani Střihoruký Edward. Ale ruka se postupně uklidňovala a začala si troufat na stále menší a menší sousta, dokonce i na kluzké kousky cibule a již zmíněné kuličky hrachu a kukuřice, které byly postupně donášeny k ústům, aniž by jedinkrát cestou došlo k "pinzetovému efektu" a nechtěné střelbě po nedaleko sedících slečnách; rovněž příslovečné házení hrachu na stěnu bistra jsem si tentokrát odpustil.
Kdysi jsem se od jednoho ze zasvěcenců, praktikujících podobné povyražení denně, dozvěděl, že hůlky mají tu výhodu, že můžete volnou rukou elegantně gestikulovat. Pominu teď diskusi o tom, zda elegantní gesto v mém podání stále ještě vypadá elegantně, nicméně pokusil jsem o ně. Asi úspěšně, protože starý muž v prošlé uniformě plukovníka u vedlejšího stolu oplátkou zasalutoval. Inu, možná to není špatná metoda pro seznámení, zvlášť toužíte-li se seznámit s emeritním plukovníkem. Hned nato jsem ale zjistil praktičtější výhodu "hůlkování": Můžete totiž v klidu druhou rukou psát esemesky a surfovat na internetu, což je možná neslušné, ale nemám toto pravidlo z dětství pořádně vštípené, protože mi sice kdysi rodiče vysvětlovali (marně), že při jídle se nečte, ale o esemeskách nebo brouzdání na netu nepadlo tenkrát ani slovo.
Povzbuzen rostoucí technickou hodnotou i uměleckým dojmem svého vystoupení jsem ještě přidal na rychlosti a výsledkem byla skutečnost, že jídlo jsem spořádal v doslova rekordním čase; takhle pohodově a rychle se mi to s plastovým příborem ještě nikdy nepodařilo, nehledě na to, že v těch případech byly vždy kolemsedící slečny a plukovnice plné mého zeleného hrášku a rovněž žlutá kukuřice ve vlasech působí - zejména u brunetek - velmi efektně. Tentokrát jsem si, přiznávám, lakotně ponechal veškeré části porce výhradně pro sebe.
S jídlem roste chuť, říká se. Spokojený s prvním veřejným vystoupením, připravuji plán svého dalšího osobního rozvoje. Asijské speciality dokáže jíst hůlkami kdekdo. Ale co takovou svíčkovou s knedlíkem, španělského ptáčka nebo smažený sýr? A bude-li forma a osobní motivace stále růst, jednou možná přijde jako vrcholné číslo i - vepřové koleno! Až přijde čas, předvedu opět publiku virtuózní číslo, fanoušci a fanynky budou stát frontu na můj podpis a já - ač jsem svým založením až poirotovsky skromný - se jim podepíšu rád.
Samozřejmě hůlkovým písmem.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.