Jablunkov - Mionší - 4.den

Tentokrát jsem si naplánoval klidnější a trochu teplejší den. Zkusím se vrátit k říčce Kopytné, abych udělal pár fotek, a pak si vyjdu procházkovým tempem ke kapli na vrchu Kozubová, kam jsem se chtěl podívat již první den, ale déšť mne odradil. Nemusím nikam spěchat, nic stihnout, prostě pohodový a klidný den.

Klidný den začal tím, že se mi jako obyčejně nepodařilo publikovat článek ze včerejška. Když jsem ani na třicátý pokus nedokázal z počítače dostat víc než že "sezení již není platné", rozčílil jsem se v tom klidném dni doběla a vyrazil jsem do městského informačního centra zjistit, kde mají v Jablunkově veřejný internet. Milá paní informátorka ukázala prstem do rohu místnosti, článek byl za minutu na svém místě a ještě jsem se dozvěděl, že ty slovenské zasněžené vrcholky, které jsem viděl včera, byla Fatra. I tak ale tahle štrapáce znamenala zdržení a já musel trošku přidat, abych stihl autobus.

 

Jablunkov - Mionší - 3.den

Hned ráno bylo jasné, že nic není jako včera: Těžké olověné mraky se přes noc rozplynuly a do sluncem rozesmátého dne se vylouply krásně vymalované boubelaté beskydské kopce. Jedinou cenou za tuto krásu byl ranní poctivý mráz a celodenní velkokapacitní chladnička. Přihodil jsem tedy ještě jednu vrstvu oblečení, připraven - až se během dne oteplí - vrstvy přizpůsobit dané situaci. Přizpůsobování bylo nakonec jednodušší, než jsem čekal. Zima byla celý den tak poctivá, že všechny vrstvy zůstaly na svém místě a ještě se jich občas zdálo být málo. A přestože dnes na rozdíl od včerejška nepršelo, voda do značné míry utvářela charakter výletu.

Nechal jsem se zavézt autobusem tentokrát až do Horní Lomné. Řídil stejný řidič jako včera, zpytavě si mne prohlížel a v jeho očích byla vidět otázka: "Tak jakpak sis včera užil prales, holoubku?" Měl jsem připravenou obecnou repliku: "Děkuji za optání" - tím snad nejde nic zkazit, ale bohužel na optání nedošlo. A tak jsem vyrazil od konzumu v Horní Lomné směrem na sedlo pod Malým Polomem. Pěkná asfaltka postupně přecházela v ošklivou asfaltku, ta v hliněnou lesní cestu, která se stále víc ztrácela mezi proudy neregulovaných bystřin.

Bystřiny z teprve nedávno roztátého sněhu crčely totiž úplně všude, nejvíc přímo pod nohama, takže jsem celkem zúročil podzimní zkušenosti ze Slovenského ráje, kde se v kaňonech chodí prakticky výhradně korytem potoků. Balancoval jsem na vaklajících se kamenech a podkluzujících kouscích klád, kolem se zdála být nefalšovaná baskervilská blata okrášlená místy blatouchy a petrklíči, a mne utěšovalo jen pomyšlení, že moje bunda je natolik vodoodpudivá, že i kdybych se v některé z těchto bahenních nádrží nedopatřením utopil, jistě neprovlhnu.

Dnes již se při stoupání na hřeben cítím o něco lépe než včera. Ne, že bych kopec křepce vyběhl, takový pohyb si přece jen ještě představuji jinak, ale funěl jsem o něco méně a na své plíce jsem musel čekat méně často. Ale stále stoupám pomalu a těžce, asi jako tatranský nosič, jenže on má na rozdíl ode mne na zádech deset bas piv a pod každým ramenem pytel cementu, abychom si jako rozverní turisti mohli dát na chatě Pod Rysmi becherovku s tonikem. Ale dýchá se mi o něco lépe, dokonce i v "zóně smrti" nad 800 metrů nad mořem (tenhle nedoklep jsem kdysi viděl v jedněch novinách a od té doby ho rád používám).

Kousek pod Malým Polomem je vydatný pramen vody, kterým jsem nahradil svou Korunní kyselku. Služby by samozřejmě ještě bylo možné vylepšit: Kolem pramene bylo dost bahna (co takhle to tu třeba vybetonovat?) a nečepovali tu jemně perlivou variantu. Ve stojatých loužích tu dorůstaly celé chomáče gelových vajíček "s očičkem". A tak jsem se každou chvíli zastavoval, tu abych se pokusil obejít nějakou obzvlášť velkou bažinu na cestě, občas abych si něco vyfotil. Pak mi došlo, že budu-li se takhle rozněžňovat nad každým pulcem, nemám žádnou šanci túru dokončit a budu asi muset bivakovat na hřebeni, což nebude v předpokládaných mínus pěti stupních žádný med. Nejspíš zmrznu jako Ötzi, příští zimu mne pohltí nově vzniklý pevninský ledovec a až za pět tisíc let roztaju, archeologové postjaderné civilizace nade mnou budou přemítat, k čemu asi sloužily ty jednoznačně náboženské předměty, které se u mne našly (stativ, foťák, objektiv).

V některých místech ještě bíle zářily velké sněhové plochy. Kdybych nebyl líný a vzal si s sebou běžky, několikrát jsem se mohl pár desítek metrů svézt. Místy jsem byl docela zmrzlý a v jednom místě slunci zvlášť dobře skrytém byla dokonce zmrzlá i země. Velká část hřebenovky vede přímo po hranici mezi Českou a Slovenskou republikou: Po levé ruce Beskydy, po pravej ruke Kysuce. Žádné vesnice, jen usedlosti: Zajacovci, Školníkovci, Jarošovci, Zubrinovci. Každý z nich má nějakou tu ovci. Zkoušel jsem slalom mezi hraničními kameny, takže budu nejspíš souzen za mnohonásobné nedovolené opuštění republiky (během mžiku jsem se stal recidivistou). Na chvíli mne značená cesta dokonce dovedla do Slovenského vnitrozemí, takže mne dnes několikrát přivítal (na rozdíl od včerejška oprávněně) pro změnu slovenský operátor. Pozoruhodná je určitě "hřebenová" kaplička z roku 1810 na Muřínkovém vrchu, odkud je to už jen kousek na Velký Polom, který je sice jen o mrzkých 7 metrů vyšší než Malý Polom, ale už je to takhle jednou dané písemně, takže i když je Malý Polom větší než většina okolních kopců, jednou je Malý a basta!

Těsně před opuštěním hřebenovky u turistické chaty Skalka, jsem ve slovenské dálce zahlédl krajky bílých oblaků, a když jsem se podíval lépe, zjistil jsem, že to nejsou bílá oblaka, ale pásmo zasněžených vysokých hor. Jaké hory to ale byly, to nevím, měl jsem dávat v hodinách zeměpisu lepší pozor. Za celou dobu svého výletu po hřebeni, jsem nepotkal jediného dalšího turistu. Zato při sestupu jsem potkal srnku a dostal jsem od ní letáček k patnáctému výročí existence rockového klubu v Jablunkově. Anebo že by tam jen tak ležel? V údolí se po mravenčí dálnici soukaly směrem k Jablunkovskému průsmyku těžké kamióny jako líné malé housenky, domečky připomínaly náhodně rozsypané kostičky cukru a z nadhledu několika stovek výškových metrů, z oné zmíněné zóny smrti, kdy člověk má vidiny a slyšiny (a co čišiny?) a zabydluje si prázdnou krajinu lidmi, kteří tu prokazatelně nejsou, to vše působilo tak, jako by ruch v údolí měl nějaký smysl.

Kdybych si podobný pětadvacetikilometrový výlet udělal každý den po dobu tak asi pěti nebo šesti měsíců, možná by to mělo pozitivní vliv na moji fyzickou kondici a tělesné proporce, zvlášť kdybych vždycky jel pouze na tři vejce k snídani a dvě polomáčené oplatky Mila jako dnes. Spolehlivost a nízká spotřeba, inzerovali by mne reklamní mágové, kdybych byl automobilem.

Bojím se ale, že by na mne už nebyli ochotni poskytnout potenciálnímu kupci žádnou záruku.

Jablunkov - Mionší - 2.den

Pokud jste se těšili, že vám budu vyprávět své zážitky, jak jsem konečně viděl na vlastní oči prales Mionší, možná vás trochu zklamu. A přitom jde o tak maličký rozdíl: Budu vám totiž vyprávět své zážitky, jak jsem na vlastní oči prales Mionší neviděl. Ani na žádné jiné oči. Naučná stezka je totiž až do 1.června zavřená a divoká příroda po náročné zimě odpočívá.

Přesně podle předpovědí skončilo krátké období suchého tepla, které bylo nahrazeno mokrou zimou. Zatímco ještě včera bylo horko i na triko s krátkým rukávem, dnes bylo třeba s rozmyslem vážit počet vrstev oblečení. Beskydy nebyly z Jablunkova prakticky vidět, do té míry byly zahalené ve své oblačné burce. Nechal jsem se autobusem dovézt až na začátek naučné stezky pralesem Mionší a čekal jsem, kolik nás turistů bude z autobusu vystupovat. Vystoupil jsem sám! Úžasné, aspoň mne nebude při rozjímání v divoké přírodě rušit žádný reprezentant takzvané civilizace. Ale na startu naučné stezky mi něco neladilo. Ve dřevěných stojanech nebyly umístěné žádné informační texty! Až když jsem přišel blíž, všiml jsem si napůl roztrhaného bílého papíru se sdělením, že naučná stezka je zavřená a otevře se až 1.června, aby měla zdejší příroda dostatek klidu. A k tomu poděkování za pochopení "za všechny divoké obyvatele pralesa".

 

Jablunkov - Mionší - 1.den

"A co čepujete?" zeptal jsem se místo odpovědi na otázku mladé servírky, co si přeju k večeři k pití. "Pivo?" odpověděla nejistě a s otazníkem. Ano, pivo. Na hloupou otázku celkem přijatelná odpověď. Ujednáno, tak si tedy dám jedno pivo.

Jedno pivo v Beskydech znamená většinou jeden radegast. Jednoduchá úměra i pro bývalého Plzeňáka jako jsem já. A Jablunkov - i když na první pohled nevypadá - je v Beskydech. Lépe řečeno mezi Beskydy: Z jedné strany Beskydy Slezské, z druhé Moravskoslezské, uprostřed právě tolik místa, aby se sem vešlo nejvýchodnější město České republiky a slily se řeky Lomná a Olše a taky český a polský element do jednoho míchaného salátu.

 

O jedení příborem

Celkem jsem svým rodičům za způsob výchovy, které se mi dostalo, vděčný. Jednu skutečnost jim ale rozhodně kladu za vinu: Nenaučili mne totiž jíst příborem. Tedy plastovým příborem!

Ne, že by se u nás jedlo na stříbře, ale vždy poctivým příborem (sice mi jako dítěti nebylo jasné, jak se v něčem takovém mohl narodit Sigmund Freud, ale toto trauma jsem nakonec vytěsnil). Příbor to byl různorodý, ale vždy zvonil kovem a dobře vedl elektrický proud. Dal se násilím ohnout a o něco šikovnějším zpětným násilím uvést zase skoro do původního stavu, dal se hodit do tašky, aniž byste si museli lámat hlavu s tím, jestli není vystaven nepatřičnému tlaku spoluzavazadel a místo příboru vás na dně kufru nečeká jen bílá plastová drť. Pokud jste chtěli někoho popichovat, na kovovou vidličku bylo vždy spolehnutí. Lžíce ponořená příliš dlouho do horké polévky sice pálila, ale nikdy se v dýmající tekutině nerozpustila. No a hlavně s tímto příborem šlo jíst. Přesněji řečeno - sousto šlo například ukrojit, bylo možné ho napíchnout a celkem bezpečně donést k ústům a předat k dalšímu zpracování. Zdá se to být jako samozřejmá věc, ale právě existenci zcela samozřejmých věcí si uvědomíte až v okamžiku, kdy o ně přijdete.

 

Nedělní miniglosy č.60

Čeští nacionalisté protestují proti tomu, aby z povinné školní četby zmizela kniha o kocouru Mikešovi jen proto, že je v ní nelichotivá poznámka o nepřizpůsobivých občanech. "Bereme našeho milého českého kocourka Mikeše jako důkaz naší nezaujatosti," prohlásil jeden z představitelů undergroundové organizace Národní cívka. "Jsme schopni se ho zastat i přesto, že on sám je černý. Tím, že ho ale někteří aktivisté chtějí navíc dostat i na černou listinu, byly meze naší trpělivosti s černými věcmi překročeny." Přes toto vstřícné gesto ale bleskový průzkum mezi příznivci organizace potvrdil, že k Mikešovi velké sympatie necítí a podporují nadále spíše Nácíčka.

---------------------

Evropská unie vyzvala Island, aby na svém území rozhodně zasáhl proti anarchistické sopečné činnosti, která nadále komplikuje situaci v celé Evropě. Přestože je k potlačení geotermální vzpoury Evropa připravena vyslat na Island speciální vojenský kontingent, do kterého je Česká republika ochotna přispět tradičními pěti lahvemi minerální vody Mattoni, islandští představitelé dávají přednost dohodě. První kolo jednání mezi islandskými politiky a sopkou Eyjafjallajökull už se uskutečnilo včera večer v Reykjaviku. Výsledky jsou doposud nejasné, podle pozorovatelů však proběhlo jednání ve vřelé atmosféře, z jednací místnosti se ozývaly časté výbuchy smíchu a účastníci si čas od času odskočili na balkón zakouřit.

 

Žlutý mouřenín

Desdemonin Othello,

to je role na tělo,

zvlášť když podezření měl,

že je ve hře více těl.

Za hrubost a za žárlení,

zakázané uvolnění

s Shakespearovým veršem na rtu,

správně dostal žlutou kartu.

O českých názvech sportů

Dnes mne ráno při cestě do práce napadla mimořádně vtipná básnička. Nebo aspoň mně v tu chvíli připadala mimořádně vtipná. Byla založena na drobném nedorozumění, kdy si muž objedná v internetovém obchodě boxerky (míněno spodní prádlo) a místo toho jsou mu doručeny rohovnice, tedy samičky od boxerů (pozor, nemíním bojové nástroje zpevňující pěst, ale sportovce a rváče). Celkem pitomý obsah, ale vtipná forma a vzdušný rým.

Potíž tkvěla v tom, že slovní hříčka, rým i rytmus byly založeny na slově "rohovnice". Dobré, dokonce ještě použiju netradiční archaické slovo, řekl jsem si původně. Ale tehdy mne napadlo, jestli to slovo není až příliš netradiční a příliš archaické a jestli ho ještě dnes běžný středně poučený blogový čtenář vůbec zná. A nabyl jsem podezření, že nezná. Co s takovou hříčkou, co s vtipem, který nikdo nepochopí. Kdo už dnes tuší, že rohování býval svého času používaný výraz pro box. Dnes už word takové slovo podtrhává a dává tím jasně najevo, že rohování opustilo běžný lidský slovník a odstěhovalo se definitivně do budovy Ústavu pro jazyk český, kde je opečováváno v sekci podivností a zrůdiček.

 

Nedělní miniglosy č.59

Kromě podpisu další z mnoha převratných historických smluv o jaderném odzbrojení, využili Barack Obama i Dmitrij Medveděv svůj krátký pobyt v Praze k jednání o dalších významných otázkách dnešní globální politiky. Ruský prezident se například živě zajímal o to, jak se hodlá česká vláda zasadit o zvýšení počtu medvědů v českých lesích, zatímco jeho americký protějšek přijal k soukromému rozhovoru předsedu českého svazu baráčníků.

---------------------

Nově jmenovaný šéf odborů vyhlásil novou strategii boje za práva zaměstnanců: "Domnívám se, že nejlépe můžeme obhajovat svá práva tehdy, když se v zemi rovnou chopíme vlády. Stejně - jak je vidět v posledním roce - si pořádně vládnout nikdo netroufá a navíc od vlády odborníků k vládě odborářů už, myslím, není tak daleko." Proti záměrům odborářů se chystají v ulicích hlavního města svorně demonstrovat politici ze všech stran a je dokonce možné, že poprvé v historii sněmovny vyhlásí regulérní stávku. I občanští demokraté připouštějí, že na dobu stávky jsou ochotni přerušit své obstrukce, kterými dosud paralyzovaly jednání poslanců, aby stávka mohla proběhnout důstojně a nerušeně.

 

O nebeské spravedlnosti

Pokud se jakýkoli nešťastník nebo lump domnívají, že se stali obětí justiční zvůle, což se díky přirozenosti lidské občas děje, mohou se odvolat k vyšší instanci. A vyšších instancí je celkem dostatek na to, aby odvolanec mohl nabýt dojmu, že lidské spravedlnosti bylo učiněno zadost (což ovšem - pokud není konečné rozhodnutí podle jeho gusta - stejně nenabude). Tak nějak automaticky předpokládáme, že slovo spravedlnost zní z různých úst různě, a nikdy tedy nemůže být na škodu požádat o dobrozdání více úst. Selžou-li různé vysoké, vyšší i nejvyšší soudní dvory, v záloze je ještě soud ústavní (jaký ústav je tímto soudem reprezentován, jsem zatím nezjistil) a několik evropských instancí, kdyby vzniklo podezření, že našinec to s jiným našincem nemyslí dost dobře. Možná ještě v budoucnu založíme soudy celosvětové a třeba i galaktické, v domnění, že čím více (vysokých) instancí, tím větší (a vyšší) spravedlnost.

Škoda, že výška všech těch ctihodných soudních budov nesahá až do nebe, aby se stala konkurencí spravedlnosti nebeské, protože se domnívám, že v dosud opomíjeném odvětví nebeské spravedlnosti by trocha čerstvého vzduchu, volného trhu a investigativní žurnalistiky nemohla uškodit. Nezdá se vám občas taky jako mně, že té svévole nebeské spravedlnosti je příliš? Je to divné, týká se to každého z lidí, a přitom žádná z politických stran a hnutí, ani jeden z charismatických politických předáků, kteří jinak dokážou naslibovat změnu směru času a přebytkový rozpočet pro Řecko - prostě nikdo si netroufá dát podobný bod do svého volebního programu. "Zastavme zvůli nebeské spravedlnosti!" jak by se to krásně vyjímalo na billboardu s pěkně urostlými Dánkami v pozadí!

 

O pomlázce od Žluté řeky

V naší české Říši velkého předstírání, kde vrchní hospodáři předstírají, že umějí hospodařit a poddaní předstírají, že jsou s tím nespokojeni, kde lékaři předstírají, že uzdravují, ale přitom pouze uchovávají své pacienty ve stavu trvale udržitelné nemoci, a kde všichni společně předstírají, že vědí, ačkoli se pouze (v lepším případě) domnívají, v té malé říši, nad kterou slunce nudou a smíchy nezapadá, se objevilo před velikonočními svátky čínské proutí předstírající pomlázky. Určitě přímo na břehu Žluté řeky, tedy Chuang Che, cheche, sbírají čínští postátnění vodníci proutí z dýchavičných stromků, jejichž kořeny zaplavila voda nádrží gigantických hydroelektráren. Pak proutky suší, aby z nich vymizela pokud možno veškerá životní síla a pružnost, protože pružnost je čínský výrobní artikl a konkurenční výhoda, tak proč by měli pružností zásobovat tak umdlévající a nepružný kontinent, jakým je napolo sjednocená Evropa 21.století.

Pak spletou z proschlých a lámajících se větviček cosi, co se podobá našim pomlázkám, naloží tím po okraj své obchodní lodě a po pár měsících cestování společně s vkusnými pomlázkami z čistého bioplastu se výsledný produkt, který předstírá, že je typickou českou pomlázkou s visačkou Made in China a s informací, že se dá žehlit na jedničku, ocitne v našich supermarketech. Co má společného s českými Velikonocemi, je mi záhadou. Nicméně - slovy mluvčích našich řetězců - zákazníci si takové čínské pom-lac-ki přejí, protože jsou levné (aby ne) a vypadají pestře. Co na tom, že je to šunt, hlavně když je to laciné, vypadá to a není s tím žádná práce. Přeloženo do češtiny: Šetřivost (aby bylo i na jiné podobné nesmysly), preferování formy před obsahem a lenost - to jsou tedy převládající průvodní znaky letošních Velikonoc ze supermarketu.

 

Nedělní miniglosy č.58

Pokutu za hrubé nedostatky při opravě Karlova mostu, na které poukázalo Hnutí za práva slepic, dostal pražský magistrát. Podle našeho zjištění byl hlavním důvodem fakt, že vejce použitá do malty podle středověké legendy, nepocházela z volného biochovu jako v době výstavby mostu, ale od nosnic žijících v klecích, což samozřejmě zásadně mění kvalitu vajec, kvalitu malty, a tím i celkovou odolnost mostu proti opotřebení. Pražský primátor přiznal pochybení a řekl, že se zasadí o to, aby všechny slepice, které byly umístěné v kleci bez rozhodnutí soudu, byly propuštěny na svobodu, což přivítali především členové Hnutí za práva tchořů a lasiček.

---------------------

První představy o tom, jak si představuje praktické změny fungování vlády po nepochybně vítězných květnových volbách, zveřejnilo na tiskové konferenci vedení sociální demokracie. Pro všechny pořádkumilovné daňové poplatníky a pro výrobce počišťovací techniky může být například zajímavá informace, že sociální demokracie připravuje ve všech ministerských budovách a zejména na Ministerstvu financí instalovat zcela nový systém centrálního vysávání.

 

O aprílovém vyvádění

Na 1.duben se většinou těším. Ne, že bych patřil k takovým smíškům, kteří se každého z lidí kolem sebe pokoušejí vyvést aprílem, to období mám za sebou tak dávno, že už si nejsem jistý, jestli to byla skutečnost nebo taky jen nějaký apríl. Ale každého 1.dubna prožiju v naději, že to, co se děje kolem mne, může být jen výsledek snahy vyvést aprílem mne.

Kupříkladu kolega z práce soustrastně prohodí: "Dnes vypadáš nějak unaveně." Kterýkoli jiný den v roce bych se nad sebou musel pozastavit a říct si, že bych se sebou měl něco udělat, když na ostatní působím unaveně. Ale 1.dubna takovou poznámku házím za hlavu: Jde přece jen o žert, o snahu mne vyvést aprílem. Určitě navenek srším energií a čím víc srším, tím lépe vynikne kontrast mezi tím, co kolega říká, a jiskřivou skutečností.

 

Na Lefkadě

Kde skřeky cikád třesou obzorem,

kde harfy bohů oplodňují zem,

kde vodoměrky běží moři vstříc,

kde ušlápnuté nic

se nekonečnem stává

a stará slupka kůže

v cárech opadává,

kde slovo dělá pořád ještě muže.

Kde slaný vítr dýchá sterou vůní,

a vlny hučí, šumí, bouří, duní,

kde ticho láká harmonií tónů

a barvy nebe stojí za poklonu,

kde netopýří plachty na obzoru

snad pohnou k tanci i majestátní horu.

Kde slunce na lože uléhá v plné síle

a tmavé skály zrána promění se v bílé.

Nedělní miniglosy č.57

Poslední dění v Občanské demokratické straně podstatně zjednodušilo českým politologům odhady budoucího vývoje situace v našem státě po květnových volbách. Většina z odborníků se nyní shoduje v názoru, že ať už volby dopadnou jakkoli, Českou republiku čeká nečas.

---------------------

Nové objevy na ostrově Flores opět rozdmýchaly již skomírající vědeckou polemiku na téma, zda neobvykle malé kosterní pozůstatky zdejších obyvatel přezdívaných lidově "hobiti" je možné řadit k druhu Homo erectus nebo jde o samostatný vzácný druh Homo florensis. S kontroverzní ale nečekaně jednoduchou teorií přišli pracovníci nově založeného Ústavu sexuální antropologie Univerzity Karlovy. Podle vedoucího výzkumného týmu se skoro jistě jedná o druh Homo erectus, ovšem s výraznou poruchou erekce.

 

Pražský půlmaratón 2010

Letošní vytrvalá zima se spoustou sněhu i v nížinách moc běžeckému tréninku nepřála. Až v posledních 14 dnech se začali běžci nesměle hemžit a v minulém týdnu, který byl i na globálně dohřátý březen teplý a slunečný, se s nimi definitivně roztrhl pytel. Nicméně termín letošního pražského půlmaratónu je pevný na roky dopředu a jakkoli dlouhá zima ho nemůže změnit: sobota 27.března 2010. Jestlipak se krušný a mrazivý leden a únor projeví v počtu startujících? Neprojevily. Startujících bylo skoro osm tisíc, je vůbec div, že takovou masu pražské ulice bez fatálních následků pojmou.

Hvězdným účastníkem byl letos Grande Paolo - Pavel Nedvěd, který svou přítomností hravě zastínil tradiční suitu Keňanů. Nic ve zlém, ale keňští běžci - jakkoli jsou vynikající a neuvěřitelní, jsou snadno zaměnitelní. Vždycky je jich tak kolem deseti v nejvyšší třídě a skoro vždycky jsou jiní - aspoň podle jmen ve výsledkové listině. Zato Grande Paolo je pro české diváky nezaměnitelná hvězda, a tak dostal protekční číslo 1972, což je ročník jeho narození. Jeho blond hřívu, kterou nás vysokočelé dráždí, jsem za celou trasu ani jednou nezahlédl, což ale neznamená, že se ode dneška nebudu prsit, že jsem závodil s Pavlem Nedvědem. No a protože já nejsem Grande Paolo ale jen piccolo pietro, žádné protekční číslo jsem nedostal, měl jsem obyčejnou dva tisíce tři sta devadesát pětku, což - mám-li ji brát jako budoucí ročník svého narození, bude už několikátá reinkarnace, během níž budu pracně odčiňovat hříchy svých předešlých existencí. Ale lepší nějaká budoucnost než žádná, co říkáte, ateisté?

 

Očima moře

Dívám se očima moře,

pískem bičujícím náruč pobřeží,

mlhou rozmazávající ostří útesů,

větrem líbajícím otisk tvého prstu

na plyši příboje,

sluncem cválajícím na oblačném oři

nahlédnout za obzor dne,

duhou černošedých nocí,

lákajících svatojánské mušky hvězd

do barevných pavučin,

ledem tisknoucím se blíže k plameni

v syčícím objetí.

Dívám se očima moře,

slzím sůl

a obracím se tiše v prach.

Luciano De Crescenzo: Příběhy řecké filosofie

Luciano De Crescenzo je zvláštní postavou italské filosofie: Promovaný inženýr, který to dotáhl až na post ředitele IBM Italia, vydal své první dílo až ve 47 letech. Má pozoruhodnou schopnost psát o komplikovaných věcech celkem jednoduše a v podobě snadno pochopitelných příběhů a podobenství. Není mu cizí ani dobový bulvár, ze kterého nás zásobuje historkami shazujícími poněkud kamennou vážnost mramorových velikánů.

Kniha přehledně shrnuje vývoj řecké filosofie od Sokrata až po Plotina, soupis jednotlivých myslitelů a škol je doplněn barvitým vyprávěním o jejich životě. Nedá se říct, že kniha nahrazuje učebnici; informace nejsou příliš strukturované, jedná se o jakýsi populárně-naučně-historický pelmel, který občas zaujme a místy možná i trochu nudí. Nicméně od filosofie neodradí (na rozdíl od řady učebnic) a spíš pozitivně motivuje ke hledání dalších informací.

 

O alcaponizaci politiky

Je známá věc, že když nechvalně proslulého gangstera Al Capona nemohli dostat do vězení za žádný z jeho běžných násilných zločinů - a že jich bylo požehnaně - chytili ho nakonec na krácení daně z příjmů. Nic moc ve srovnání se všemi vraždami, zlodějinou a "kmotrovskými" praktikami, ale aspoň něco. V tomto případě to nakonec bohatě stačilo, aby Al přestal být pro společnost nebezpečný. Ne, že by se zlo vymýtilo, to zůstalo, jen se reformovalo do nové podoby a nových tváří.

Když v minulém roce padala česká vláda, nebylo to pro některý z jejích zásadních politických kiksů, ale záminkou byla celkem drobná televizní intervence premiérova souputníka. Ve srovnání s některými chybnými rozhodnutími a s mnohem zásadnějšími aférami to byla celkem prkotina, ale Al Caponeho duch se musel nadýmat zadostiučiněním.

 

Nedělní miniglosy č.56

Šťáru v prostorách Činoherního klubu v Praze provedla šedesátičlenná úderná jednotka Národní protidrogové centrály. Důvodem bylo anonymní udání, že v budově se nachází činoherák.

---------------------

O víkendu se uskutečnil předvolební fotbalový zápas mezi zástupci levice a pravice. "Protože si oba týmy vzaly podobné dresy, bylo sledování zápasu dost složité," řekl nám hlavní organizátor utkání. "Levice se snažila prosazovat především po levém křídle, pravice sázela na silnou hru ve středu pole. Jako nejlepší rozlišovací prostředek ale fungovalo to, že zatímco levice hrála z pohledu kamery zleva doprava, pravice naproti tomu zprava doleva."

 

Červí nokturno

Potkal jsem u orloje

Olgoje a Chorchoje;

jsouce z dáli

svorně hráli

koncert pro dva hoboje.

Oba nejspíš chudáci,

co jsou vděční za práci:

Mocná lobby

z poušti Gobi

prý jim nedá pokoje.

Prokřehlého diváka

pouštní hudba přiláká.

I když červi

měli nervy,

dav jim tleská vestoje.

O obchodním domě MY

Bývala to divná doba, když obchodní prostory v Praze mívaly české názvy. Třeba Kotva. Nebo Bílá Labuť. Černá růže. Anebo Máj. Byť v internacionálním souručenství přátel Sovětského Ruska, byli jsme natolik odtrženi od normálního světa, že jsme si tuhle podivnou úchylku mohli dovolit. Když stejně nebylo nikde nic k nakoupení, bylo zajímavější aspoň se procházet krásně česky pojmenovanými místy: Po ulicích v bahnitých loužích poskakují umolousaní vrabčáci, leč vás právě pohlcuje načechraná Bílá labuť. Venku na velkoměstském dláždění nenarazíte ani na chudobku, ale vás obklopuje prostor Černé růže. Za okny zuří mrazivý únor, leč kolem vás se právě rozprostírá Máj. Prostě romantika nerušená zbytečným konzumem.

Dnešku vládnou v ulicích povětšinou názvy znějící nečesky. Jako kdyby se opět po létech spojili žoldnéři všech zemí a předstírali, že chtějí bojovat za českou věc jako kdysi (celkem nepodařeně) poblíž Bílé Hory. Bílé labutě a Černé růže hynou na úbytě. Ty správné názvy znějí světácky, asi proto, že jsou doma po celém světě. Tesco býval kupříkladu pro budovu neofunkcionalistického obchodního domu jistě méně romantický název než Máj. I když kdoví jak by se Máchova báseň jmenovala dnes, pokud by nešťastný Karel Hynek musel v rámci product placementu do jejího názvu vtěsnat minimálně dva názvy hrdých sponzorů. Inu - tlak doby.

 

Nedělní miniglosy č.55

Podle slovenského vzoru připravují i čeští poslanci zákon, který by měl pozvednout vlastenecký duch obyvatel České republiky, který v posledních letech značně utrpěl díky neúspěchům českých hokejistů. Protože však česká hymna klade poměrně značné nároky na zapamatování textu i na schopnost vnímat melodii, což je v moderní společnosti považováno za nepřijatelnou diskriminaci, místo hymny se bude každé ráno povinně zpívat vlastenecký rytmizovaný popěvek "Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop!"

---------------------

Poměrně milé překvapení přinesl audit v Hospodářské komoře. Zatímco všichni odborníci očekávali, že vzhledem ke stavu našeho hospodářství v době krize bude komora zcela prázdná, auditoři potvrdili, že v komoře je myš.

 

O předvolebním slalomu

Nedávno jsem sledoval olympijský závod ve slalomu a kromě úžasných schopností závodníků mne docela pobavilo, jak dobře uměli kličkovat mezi brankami a nástrahami přímého přenosu komentátoři. Už jsem si zvykl, že jako úplný laik v oboru praktického lyžování nejsem schopen rozeznat, zda závodník jede ve srovnání s ostatními pomalu nebo rychle. Orientuji se pouze s pomocí mezičasů a stačí mi to. Komentátor se ovšem nemůže spoléhat pouze na mezičasy, protože má na tomto maškarním plese masku odborníka a musí se tedy umět vyjádřit lépe a odečítat z držení těla, zahranění lyží, způsobu porážení slalomových branek a dalších drobných náznaků, kterých si běžný divák vůbec nevšimne.

Legrace nastává v okamžiku, kdy je odborný názor konfrontován s objektivním mezičasem. Naštěstí první mezičas přichází velmi brzo a komentátor si v prvních vteřinách vystačí s konstatováním, že někdo vyjel dravě, jiný razantně a někdo má zase od začátku problémy s rytmem. První šance pro přepřáhnutí je na prvním mezičase. Ukáže se totiž, že největší dravec má nejpomalejší čas. "Jede sice velmi razantně, ale nesprávně natáčí špičky lyží, je to poslední dobou jeho typická chyba," konstatuje nepřekvapený komentátor. Naopak lyžař, který hned zpočátku vypadl z rytmu a komentátor mu prvních deset vteřin závodu nemohl kvůli mnoha hrubkám přijít na jméno, má čas jednoznačně nejlepší. Odborník okamžitě obrací, konstatuje, že i přes drobná zaváhání využívá neobratný lyžař správně celé plochy skluznice, v čemž je fenomenální, takže je úplně logické, že je nejrychlejší, a dalo se to čekat.

 

Realita doby

V mnohohlavém davu

šlapem stejným krokem,

krokem ovčích šelem.

V realitě plavu.

Raději místo čelem

stavím se k ní bokem.

O veverce přes cestu

Nedávno mi ráno cestou do práce přeběhla přes cestu rezatá veverka. Těžko říct, jak tuhle informaci dešifrovat. Jedná-li se o černou kočku, lidová moudrost má jasno a vyhlídky dotyčného jsou jen o něco lepší, než kdyby ráno - vylekán svým vlastním obrazem - rozbil zrcadlo. A osobní zkušenost mi velí lidové moudrosti věřit: Když mi naposled přeběhla přes cestu černá kočka, vzápětí mne porazila metráková doga, která se ji snažila dohnat. Jestli se jí to nepodařilo, nebyla to zásluha mého dobrého srdce a galantnosti, se kterou jsem kočku vlastním tělem bránil, protože pes měl takovou hybnost, že nejenže se mi nepodařilo ho zastavit nebo zpomalit, ale ani ze směru jsem ho přes svých poctivých pětadevadesát kilo příliš nevychýlil. Jeden můj známý zase rád dával k lepšímu historku, že mu taky takhle jednou přeběhla černá kočka přes cestu a on se pak na den přesně 16 let poté rozvedl. Šťastně ženatí (a zejména vdané) se při tom pomyšlení otřásali(y) hrůzou, ale je pravda, že samotný vypravěč se nezdál, že by to v té době považoval za obzvlášť velkou smůlu. Navíc - pokud se na jeho exmanželku pamatuji, šlo o černovlásku a byla to taky celkem kočka.

Co si ale počít s veverkou, když v jejím případě lidová moudrost mlčí a ani Google zrovna nesrší nápady, jak situaci vyložit? Znamená to vůbec něco? Rozhodl jsem se tedy, že sám na sobě vyzkoumám, co taková rezatá veverka přes cestu znamená a o příslušný zobecněný výklad se podělím se svými čtenáři, aby ze čtení mého blogu měli oproti běžné populaci (která, chudák, ani neví, o co přichází) aspoň nějakou výhodu. Několik dní po události jsem proto sebe i své okolí důkladně pozoroval a výsledky pozorování jsem si pečlivě zapisoval:

 

Nedělní miniglosy č.54

Politologové se donedávna marně snažili pochopit skutečné důvody pro vyhlášení stávky v dopravě. Jisté bylo jen to, že všechny uváděné důvody jsou jen zástupné a jako takové by nikdy nemohly ospravedlnit tak vážný krok, jakým je stávka. Díky indiskreci jednoho člena odborového vedení se teď věc konečně vyjasnila: Hlavním důvodem pro stávku dopraváků je fakt, že už se nechtějí jmenovat dopraváci, protože naopak většinou inklinují k levicově zaměřené sociální demokracii.

---------------------

Mírnou korekci výhledu do budoucnosti vyhlásila mezinárodní organizace bojující proti globálnímu oteplování. Tento jev ve své katastrofické podobě pravděpodobně nenastane - jak uváděly dřívější prognózy - už letos v květnu, ale hned po asi sto tisíc let trvajícím období další doby ledové. "Obsah našich předpovědí je správný a nemáme na něm co měnit," prohlásil jeden z představitelů organizace. "Od začátku jsme ale připouštěli, že bude třeba na základě nových poznatků průběžně dělat drobné korekce v časování."

 

Philip Gulley - Vše má svůj pravý čas

Jsou knížky, které bych si nekoupil a možná ani nepůjčil. A prohloupil bych. Ještě štěstí, že existuje možnost být jimi obdarován. K loňským Vánocům jsem totiž dostal tuhle útlou knížku. Není to žádná "velká" literatura, ostatně od kvakerského pastora se dají očekávat spíš drobné moudré civilní promluvy než románová epopej.

Krátké cca pětistránkové texty se odvíjejí podle známé části Knihy Kazatel o času rození, času umírání a mnoha jiných "časech"; celkem to vydá na osmadvacet kapitolek, z nichž všechny čerpají inspiraci v bezprostředním okolí autora, v jeho rodině, okruhu jeho známých, přátel a sousedů, vše se odehrává v autorově rodném městě v Indianě nebo blízkém okolí.

Je vidět, že autor dává přednost pozitivnímu vidění světa, v jeho ideálním maloměstském světě založeném na tradici a neformální sousedské spolupráci, není místo pro zlo, násilí a zášť. A i když ve srovnání s našimi reáliemi se nám může zdát americké prostředí v řadě ohledů nezvyklé, jednoduché příběhy založené na univerzálních hodnotách a lidských vlastnostech jsou zcela srozumitelné a navíc podávané s nadhledem a"lehkým perem".

 

Křehká

Křehká jak štíhlá noha plameňáka,

křehká jak gesto, co do osidel láká,

křehká jak stíny v polojasném létě,

křehká jak páteř v bezobratlém světě,

křehká jak vůně slibující chuť,

křehká jak věkem oslabená hruď,

křehká jak porcelán obklopený slony,

křehká jak kolombína jdoucí do úklony.

Křehká jak kytka z vysušené buše

Křehká jak slupka kolem lidské duše.

O kvadratických a jiných rovnicích

Nedávno jsem si v souvislosti s jednou knížkou (taky vám ji brzy představím v samostatném článku, protože si to, myslím, zaslouží) vzpomněl, jak se nás kdysi ve škole pokoušeli naučit řešit kvadratické rovnice. Pěkná libůstka; v životní praxi ji sice často nepoužijete, ale pořád můžete mít příjemný pocit, že bude-li někdo z vašeho okolí (jste-li muž, nejlépe nějaká zajímavá dáma) muset něco podobného vyřešit a ocitne se v dočasné intelektuální nouzi, můžete jako gentleman kdykoli přispěchat na pomoc.

"Ukažte," řeknete nenuceně, trochu se zamyslíte, ale jen trochu, aby bylo vidět, že nelovíte matné vzpomínky ve vzduchoprázdnu dávnověku, ale že se naopak prohrabujete záplavou různorodých vědomostí, abyste pro tuto chvíli vybrali tu pravou. Pak pokývete hlavou na znamení, že bohatý fundus vydal kýžený plod, odfouknete ze školní poučky prach, jako člověk vyznávající rovný přístup překousnete etický problém s používáním diskriminantu a světácky dodáte: "Tak to by snad neměla být taková potíž!" Teprve mnohem později zjistíte, že ona zajímavá dáma dokázala již tehdy řešit i složité rovnice diferenciální, ze kterých vy si pamatujete jen název a proti kterým je jejich kvadratická chudší sestra asi jako Říp proti Everestu, ale jen vám blahosklonně dovolila chvilkové opojení z domnělé převahy, protože jinak byste se ji - vy nesmělče! - snad nikdy neodvážil oslovit.