Jsou knížky, které bych si nekoupil a možná ani nepůjčil. A prohloupil bych. Ještě štěstí, že existuje možnost být jimi obdarován. K loňským Vánocům jsem totiž dostal tuhle útlou knížku. Není to žádná "velká" literatura, ostatně od kvakerského pastora se dají očekávat spíš drobné moudré civilní promluvy než románová epopej.
Krátké cca pětistránkové texty se odvíjejí podle známé části Knihy Kazatel o času rození, času umírání a mnoha jiných "časech"; celkem to vydá na osmadvacet kapitolek, z nichž všechny čerpají inspiraci v bezprostředním okolí autora, v jeho rodině, okruhu jeho známých, přátel a sousedů, vše se odehrává v autorově rodném městě v Indianě nebo blízkém okolí.
Je vidět, že autor dává přednost pozitivnímu vidění světa, v jeho ideálním maloměstském světě založeném na tradici a neformální sousedské spolupráci, není místo pro zlo, násilí a zášť. A i když ve srovnání s našimi reáliemi se nám může zdát americké prostředí v řadě ohledů nezvyklé, jednoduché příběhy založené na univerzálních hodnotách a lidských vlastnostech jsou zcela srozumitelné a navíc podávané s nadhledem a"lehkým perem".
Hned první kapitola Čas rození (ze které je následující krátká ukázka), mi zabrnkala na dosud neznámou strunu a považuji ji za asi nejlepší část celé knihy:
Řekl jsem otci: "Vyprávěj mi o tom, jak jsem se narodil, o tom policajtovi a sněhu."
"O jakém policajtovi?" zeptala se máma. "Jakém sněhu?"
"O tom policajtovi, který tu noc, co jsem se narodil, doprovodil tebe a tátu do nemocnice. Vzpomínáš? Sněžilo a vám nefungovalo odmrazování čelního skla a táta omrzl, jak jel 30 km s hlavou vystrčenou z okýnka."
"Nesněžilo, bylo naopak neobvykle teplo. A on mne nechtěl vzít do nemocnice, dokud neskončí v televizi Kouřící kolty…"
Pohlédl jsem přes stůl na tátu. Usmál se, mrkl na mě a neřekl nic. Všechno to bylo vymyšlené. Žádný sníh, žádný policajt, žádné omrzliny, žádná siréna…" Přesto to byl můj příběh, ať už pravdivý či nikoli, a já jsem mu za něj byl vděčný. Neměl jsem bohatství, slávu, svaly ani krásu, jež by mi ulehčily vstup do tohoto světa. Měl jsem však svůj příběh. Dostal jsem ho jako dárek od svého táty, s láskou věnovaný já ho opatruju jako oko v hlavě.
Později téhož večera jsem seděl doma v obýváku: Zazvonil telefon. Byl to táta. "Poslyš, už jsem ti někdy vyprávěl, co se dělo tu noc, kdy ses narodil?" zeptal se mě.
"Mám dojem, že ne," odpověděl jsem.
Povídal mi o sněhu unášeném větrem, jízdě na červenou a o tom, jak omrzl. Mluvil o policajtovi, co ho zastavil a policejním doprovodu s blikajícím majáčkem a sirénou.
"Každý nedostane policejní doprovod," upozornil mě. "Dělá to z tebe výjimečného člověka."
Toto jsou historky předávané z otce na syna. Nemáme žádné bohatství, jež bychom jim mohli věnovat, žádnou slávu, kterou bychom jim mohli nabídnout. Máme jen tyto legendy, jimiž chceme připomenout svým dětem, že v den, kdy se narodily, se svět na čas přestal chovat normálně a vzduch se hemžil zázraky.
Co na tom, že někdy z příběhů trošku čouhá snaha o poučení. Ale beru to jako profesionální úchylku: Je-li někdo kvakerský pastor a inspiruje-li se navíc při psaní Knihou Kazatel, někde se to prostě projevit musí. Naštěstí se to děje v míře přiměřené a způsobem přijatelným dokonce i pro mne, který jsem na jakoukoli formu kázání a na sebelépe míněné dobré rady, co bych všechno měl, hodně citlivý.
A samozřejmě, knížku jsem vzal i jako určité poselství od dárce, že když se něco shodou okolností nedaří (nebo nám to tak aspoň připadá), může to být prostě jen tím, že ten pravý čas nenadešel. Kdoví, třeba ten opravdu pravý čas teprve přijde a každopádně stojí za to se na tu chvíli těšit. I kdyby z nějakých důvodů, které nám nezasvěceným zůstávají utajeny, neměla nastat.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.