Leden u mne vždy znamená tak trochu ještě prodloužené Vánoce: Pod mým vánočním stromkem jsou pořád ještě zaparkované dárky a téměř každý večer je provoněn zbylými františky z bohaté předvánoční zásoby; včera večer jsem měl dokonce rozsvícený stromek (byť jsem musel už přece jen lépe hlídat, aby od zapálených svíček nechytly pomalu osychající větve vánoční jedličky). Je to pro mne jednak zvyk, jednak už druhý rok po sobě tak trochu i obrana před neustále dotírajícími zprávami o dalších a dalších vlnách covidových nákaz. Poslední dobou televizi zapínám jen zřídka a spíš si čtu a těším se na jaro. Vlastně jsem celý týden vůbec nesledoval nové dění, takže dnešní Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" budou vznikat "z čistého stolu". Uvidíme, jak to dopadne, každopádně vás všechny srdečně vítám u již 624. čísla našeho tradičního blogového nedělníku.
Patnáct let života, víc než 2500 autorských článků a asi dvakrát tolik vlastních fotografií - to vše obsahuje můj žánrově velmi pestrý osobní blog. Jsem moc rád, že jste si sem přišli počíst, a věřím, že tu najdete něco, co vám udělá radost. Krásné dny přeje Petr/Čerf.
neděle 30. ledna 2022
Nedělní miniglosy č.624
V
uplynulém týdnu jsem zde na blogu publikoval dva nové články:
Představil jsem svůj nový (doufám, že dlouhodobý) fotografický projekt Neviditelné kompozice, který by měl ukázat možnosti právě jednoho takového vánočního dárku, položeného doposud pod vánočním stromkem, "tvrdého" černého infrafiltru, a případní zájemci o infračervenou fotografii mezi zdejšími čtenáři se v tomto článku mohli dozvědět některé praktické rady, na co si dát při focení pozor. V pátek pak přibyla malá povídka O dobrácké pohádce, která ukazuje, že psát dnes pohádky není úplně bez rizika, zvlášť když nejste protřelým advokátem. Z minulého týdne pak ještě jednou připomenu článek Černobílé překvapení s vůní bobkového listu, ve kterém jsem své blogové přátele informoval o nečekaném ocenění jedné ze svých fotografií na největší světové přehlídce černobílé fotografie, soutěži Monochrome Awards 2021. V archivním okénku se ještě jednou ohlédnu za článkem O slastech a strastech přímé volby prezidenta,
kterým jsem před 10 lety reagoval na sice populisticky lákavou, ale pro společnost v
důsledku velmi nebezpečně polarizující zásadní změnu v procesu
prezidentské volby. No a na závěr "odstavce s odkazy" jako
obvykle přidám pro zájemce i odkaz na mou "pdf knížku"
vybraných blogových textů Hledá se pudvice v modrém obalu!
Držím vám palce, ať další ofenzívu covidové epidemie ustojíte ve zdraví, přeji klidný přechod do druhého měsíce roku 2022 a bude mi samozřejmě potěšením a ctí, když
se na těchto stránkách zase brzy potkáme a vy si tu třeba opět najdete něco, co vás potěší :-).
Zcela vyčerpaný skončil po svém dvouhodinovém obstrukčním projevu v Poslanecké sněmovně předseda SPD Tomio Okamura. "Původně jsem chtěl už na únor ohlásit pokus o překonání doposud platného rekordu Fidela Castra z roku 1986, kdy slavný kubánský revolucionář hovořil k delegátům 3. sjezdu Komunistické strany Kuby bez přerušení 7 hodin a 10 minut, ale nejspíš na to ještě nemám dostatečnou výkonnost a ještě budu muset pořádně potrénovat." Okamura zatím neupřesnil, jestli se i on přidá k celosvětové společné výzvě politiků, aby byly rekordy z 80. let plošně anulovány kvůli podezření z tehdy rozšířeného dopingu, a zatím to vypadá, že jen bude požadovat úpravu zasedacího pořádku sněmovny, aby vůbec bylo možné vydržet dívat se od řečnického pultu tak dlouhou dobu do auditoria.