Nedělní miniglosy č.612

Říkal jsem si, že když se nám změnil letní čas na normální, budu mít o hodinu více času na napsání Nedělních miniglos. To bych ale nesměl do tří do rána upravovat fotky ze včerejšího focení u zamlžené Vltavy (nebojte, taky se tu objeví nějaký výběr). Nakonec místo hodiny navíc mám tedy paradoxně "hodinu na méně", ale uklidňuje mě skutečnost, že mám příští týden dovolenou, abych si mohl užít všeliké fotografické workshopy, přednášky a výstavy, které jsem si do těch pár dnů naplánoval. Ale bez ohledu na moje aktuální a s blogem přímo nesouvisející aktivity se dá spolehnout na to, že i dnes opět vycházejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", u jejichž vydání vás zase po týdnu vítám.

V uplynulém týdnu jsem zveřejnil dva články: Do rubriky Po paměti jsem přidal z pohledu dnešní situace v Afghánistánu skoro neuvěřitelnou vzpomínku na to, jak jsem kdysi bydlel s bohatým Afgháncem. Druhý článek byl inspirován náhodným nálezem krásného věnování v knížce milostných básní, staré 130 let: O milostném věnování v Písních Závišových, který - jak už to u mě bývá - spustil zajímavý kolotoč nových objevů a informací, které jsem se ve škole nedozvěděl nebo jsem právě nedával pozor. Z minulého týdne ještě připomenu článek Jak používám instagram a přikládám i přímý odkaz na svůj web, kde nedávno vznikla speciální webová galerie s nově vytvořenými fotkami z mé 10 let staré první japonské cesty  - symbolicky v rozsahu 36 obrázků starého černobílého kinofilmu: Černobílý Japan 2011.

 

V příštím týdnu vás - tentokrát už opravdu naposled - pozvu na svou závěrečnou komentovanou prohlídku své malé fotovýstavy Začátek velké cesty, kterou čeká ve středu 10. listopadu od 18:00 v kavárně Divadla Kámen na pražském sídlišti Invalidovna po více než tři čtvrtě roce "dernisáž". Kdo z vás tedy přijít chtěl a zatím to nestihl, má poslední příležitost probrat se mnou v tomto prostoru mezi vystavenými obrazy osobně důležité i nedůležité věci kolem fotek či jiných témat; všechny srdečně zvu a rád se s vámi při té příležitosti uvidím.

 

O zamilovaném věnování v Písních Závišových

Už několikrát jsem se zde zmiňoval, že jsem dost častým zákazníkem dobřichovické nádražní knihobudky. Poslední dobou do ní nakukuji několikrát týdně, většinou když ohlásí zpozdění mého vlaku a já mám najednou neplánově více času. Moje původní představa, že tam postupně nanosím své vlastní knižní přebytky, takže ulevím přeplněné knihovně, se ovšem ukázala (mohl jsem to čekat) jako pouhá iluze. Naopak, skoro pokaždé si vyberu na nádraží nějakého odloženého knižního sirotka, prý jen na prolistování nebo přečtení ve vlaku, ale skutečnost je taková, že zpět jich po přečtení odnesu jen minimum, takže se mi přinešené knížky kumulují doma. Do knihovny už se samozřejmě nevejdou, tak polehávají jen tak na podlaze - v obýváku, v ložnici, dokonce i v předsíni, skoro jako opilci po drsném víkendovém mejdanu.

Naštěstí mnohé knížky v knihobudce jsou pro mě jen obtížně čitelné, takže je mohu s klidným svědomím po letmém nakouknutí vrátit zpět. Třeba tenhle český socialisticky realistický blábol, tamten sovětský budovatelský román nebo tyhle děsivě patetické verše... Hmmm, děsivě patetické zamilované verše, však posuďte sami:

Včera, včera, paní moje,

poprvé, co vaše malá,

bílá, chvějící se ruka

v ruce mé se stisknout dala.

 

A již v plamen sálající

v duši mé Váš pohled vzrůstá,

skráně vrou a Vaše jméno

s bázní šepotají ústa...

 

Hleďte, moje paní krásná,

tak se člověk za den změní!

Včera led měl místo srdce

a dnes v žilách cítí vření.   

A ve stejném duchu celá kniha, nikde žádné odlehčení, žádná úleva. No vida, aspoň tuhle knížku si tedy domů určitě nevezmu. Takové směšné verše! Jak že se ta knížka jmenuje? Písně Závišovy od jakéhosi Jana Červenky. 

O Abdulově komnatě aneb Jak jsem bydlel s bohatým Afgháncem

Dnes máme Afghánistán spojený povětšinou s chudobou, nekončícím válčením a v řadě ohledů středověkými (snad se středověk neurazí) pravidly fungování společnosti. Ale nebylo tomu tak vždycky. Kupříkladu pro mě byl Afghánistán svého času doslova synonymem blahobytu, sladkého a bezstarostného života v relativním přepychu a taky úspěchu u druhého pohlaví. Že si něco takového v souvislosti s touto zemí dnes už ani nedovedete představit? Však i mně se to zdá z dnešního pohledu jen jako rozmlžený sen.

Začátek studia na vysoké škole byl pro mě spojený i s nutností sehnat si v Praze bydlení, protože jsem si neuměl představit denní dojíždění z Plzně. V polovině 80. let tehdy ještě nebyl problém sehnat na škole technického typu bydlení na koleji, což pro mě - individualistu, kterému jen z představy kolektivních prožitků v duchu filmových "komedií" s Andělem v podání Jaroslava Marvana naskakovala vždy svědivá vyrážka - byla dlouho věc jen obtížně představitelná. Leč poslední prázdniny skončily, nastal čas a já musel vyhledat v areálu kolejí na pražském Jižním Městě místo, které se mělo stát na pět let mým domovem. 

Shodou okolností jsem hned po příchodu na kolej potkal svého známého, který mi - ještě než jsem dostal do ruky klíče od svého pokoje - ukázal ten svůj: Pravda, strohé zařízení celkem moderního vězeňského střihu, ale pro skromného člověka vše, co je k životu bezprostředně třeba. A takové pokoje prý jsou tu úplně všechny, pěkně standardizovaně, individualistům navzdory. Když jsem odemykal dveře svého nového příbytku, věděl jsem tedy přesně, co uvidím uvnitř: Totéž, co všude jinde. Aspoň jsem si to tedy myslel.

Nedělní miniglosy č.611

V uplynulém týdnu jsme si užili jeden bonusový letní den, po kterém už se rozjel podzim tak chladný a barevný, jak touto dobou bývá zvykem. Situace je celkem napínavá: Přemýšlíme např., kdo asi právě je vrchním velitelem naší armády a kdo by jím správně měl být, kdyby jím teď náhodou de facto nikdo nebyl. A rozhodujeme se, jestli vzhledem k nabíhající další vlně koronavirové epidemie nemáme vánoční dárky nakoupit raději už teď, aby pak před Vánoci ještě bylo kde. Ale ať už je doba jakkoli turbulentní a nevyzpytatelná, má ještě některé pevné pilíře, např. skutečnost, že v neděli - jako už je tomu více než 12 let - opět vycházejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", u jejichž vydání vás zase po týdnu vítám.

V uplynulém, pro mne dost rušném týdnu jsem stihl napsat a zveřejnit jen jediný článek - o tom, Jak používám instagram. Z předešlého týdne proto ještě připomenu svůj návrh uctít tak důležitý prvek našich životů, jakým je šťastná náhoda, pojmenováním některého z našich náměstí - v článku O náměstí Šťastné náhody. A přikládám ještě přímý odkaz na svůj web, kde nedávno vznikla nová webová galerie s nově vytvořenými fotkami z mé 10 let staré první japonské cesty  - symbolicky v rozsahu 36 obrázků starého černobílého kinofilmu: Černobílý Japan 2011.

 

Dnes už vím, že ve středu 10. listopadu od 18:00 se v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna uskuteční "dernisáž" spojená s definitivně poslední komentovanou prohlídkou mé malé fotovýstavy Začátek velké cesty, která bude v půlce listopadu konečně po skoro deseti měsících nahrazena novou expozicí. Prohlídka bude samozřejmě vhodná pro všechny "opozdilce", kteří se na jaře a v létě nestihli přijít podívat, a kdoví, je možné, že něco nového a překvapujícího by se mohli dozvědět i ti, kdo už výstavu viděli. Tak kdo by chtěl se mnou při té příležitosti při sklence vína (nebo čehokoli jiného) osobně probrat důležité i nedůležité věci kolem fotek či jiných témat, je samozřejmě srdečně zván :-).

 

Jak používám Instagram?

Když ode mne moji známí dostávají e-mailové zprávy, dost často se pod mým podpisem objevují i odkazy na hlavní kontakty, konkrétně adresa mého fotowebu, odkaz na hlavní blogovou stránku a někdy i odkaz na Facebook a na Instagram.

Instagramu jsem se dlouho bránil. Neuměl jsem si představit, že by další sociální síť ve vějíři žroutů internetového času měla nějaký jiný smysl, než dokážou naplnit služby, které už jsem tou dobou používal. Ano, v euforii po jakési přednášce jednoho z mnoha "instagramových guruů", které pohříchu z reálného světa zná jen málokdo, ale desetitisíce sledujících je předurčují k zářné kariéře, jsem si sice zřídil svůj instagramový účet, ale tam se dlouho skvěla v počtu příspěvků i v počtu sledujících velká nula. Důvod byl zřejmý: Instagram je svou povahou mobilní aplikace, vznikl primárně pro ty, kteří fotí mobilním telefonem a chtějí své fotky rychle sdílet se svými známými, veškerá administrace i úpravy probíhaly v prostředí mobilu a dlouho se jako základní princip udržoval i striktně čtvercový formát publikovaných obrázků. Lidem, kteří mě znají dlouhodobě z blogu, nemusím ani říkat, jak odtažitý je můj vztah k focení mobilním telefonem a tím spíš k dodržování pravidel typu "buď čtverec nebo nic".

Nedělní miniglosy č.610

Tak máme po volbách premiéra, který už de facto není premiérem, a prezidenta.... Nu, buďme tolerantní. Stejně - jak by nejspíš řekl sir Humphrey Appleby - ve skutečnosti nezáleží na politicích, ale na úřednících, aby nesli břímě reálného vedení země, pevně třímali kormidlo naší společné bárky na rozbouřených vlnách a v pravý čas přiložili pod kotel nějaký ten trefný bonmot nebo žalm. Ať už ale reálnou moc právě vykonává kdokoli, jako skoro každou neděli už víc než 12 let jsou tu i dnes Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a já vás opět po týdnu srdečně vítám a děkuji za návštěvu.

V uplynulém týdnu jsem zveřejnil jeden článek a jeden pozdrav: Článkem byl text O náměstí Šťastné náhody, ve kterém jsem navrhl, jestli by si právě šťastná náhoda jako důležitý prvek našich životů nezasloužila vlastní náměstí, když třeba mír nebo pan prezident Masaryk jich mají tolik. Miničlánkem (a tedy spíše jen pozdravem) pak byl Trojjediný fotopozdrav, ve kterém jsem se vám představil hned trojmo, protože jeden Čerf vydá - aspoň v některých ohledech - minimálně za tři :-). A z minulého týdne mohu ještě jednou připomenout svůj čerstvě dokončený jednorázový projekt oživení dávno zapomenutých a většinou dosud nepoužitých fotek ze své 10 let staré první japonské cesty, o čemž jsem své čtenáře informoval v článku Černobílý Japan 2011.

 

Trojjediný fotopozdrav

Není to tak dlouho, co se šlo procházet Prahou v krátkých rukávech a ještě u toho bylo člověku horko. Tak aspoň posílám všem čtenářům tohoto blogu jeden "trojjediný" baboletní fotopozdrav z jedné z pasáží, ve kterých teď občas hledám zajímavé záběry pro nový cyklus Světla a stíny pražských pasáží. Tenhle snímek se ovšem rozhodně součástí fotocyklu nestane, neb, podíváte-li se řádně, nejde ani o pořádné světlo ani - aspoň doufám - o pořádný stín :-).

Znalci Prahy budou bezpochyby vědět, kde obrázek vznikl. Do těchto míst nechodím fotit moc často, ostatně už u vstupu do pasáže jsou místní profesionálové ve střehu, když spatří volně nesený foťák s dlouhým objektivem, tak je zase nechci moc vytáčet, přece jen - oni jsou v práci, kdežto já zde trávím volný čas :-). Normálně sem chodím "zadem", ale kvůli jakési rekonstrukci je momentálně tahle cesta zapovězena a přepásána. Tak co, poznali jste, kde je snímek pořízený?

Jestli ano, gratuluji, jestli ne, nic se neděje, a oběma skupinám zdejších návštěvníků přeji svorně ještě aspoň pár dnů na letní trička a pak příjemný barevný podzim.

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dále nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.  

O náměstí Šťastné náhody

Mám rád náměstí, okolními domy více či méně sevřený prostor, kde se člověk může posadit na lavičku a mít odtud celé to prostranství pěkně „v merku“. Některá náměstí jsou tak maličká, že když si na nich dají dva lidé rande, nemohou se minout. Některá zase tak veliká, že jenom obejít je znamená pořádný sportovní výkon. Kromě laviček na nich taky bývají sochy, zurčící fontány nebo památeční sloupy, prostě spousta zajímavých podnětů k prohlížení, k zamýšlení i k focení. Jen ta jména…

Většinou se totiž náměstí jmenují po někom. Tu po tatíčkovi Masarykovi nebo jiném politikovi či vojevůdci, s čímž u nás bývá potíž, protože společenský vkus se v čase dost proměňuje, zatímco náměstí většinou pohříchu trvají, tu po nějakém básníkovi, skladateli či vědci, kteří kupodivu také nebývají ušetřeni výkyvů vrtkavé historické přízně. Mnohá náměstí také dostávají jména po zeměpisných entitách, ať už jsou to entity místní (např. Branické náměstí v Braníku) nebo naopak velmi vzdálené (např. Kubánské náměstí ve Vršovicích), některá náměstí uchovávají ve svých názvech část jinak už víceméně poztrácené historické paměti (např. střešovické náměstí Před bateriemi), jiná jsou naopak produktem žhavé a trochu překotné současnosti (např. bubenečské náměstí Borise Němcova).

Některá náměstí měla názvy celkem setrvalé (třeba Karlovo náměstí – tedy poté, co se zde přestalo obchodovat s dobytčaty), u jiných byla historie o dost pestřejší, takže třeba Vítězné náměstí v Dejvicích absolvovalo během cesty zpět ke svému původnímu názvu řadu odboček (za války bylo náměstím Branné moci, po válce náměstím dr. Edvarda Beneše, a za komunistické vlády pak náměstím Říjnové revoluce), takže není divu, že si ho místní lidé raději překřtili na stabilnější „Kulaťák“.

Nedělní miniglosy č.609

Po rušném volebním pátku a sobotě, kdy se téměř dvě třetiny oprávněných voličů v našem státě rozhodlo zúčastnit voleb navzdory krásnému počasí, které vybízelo spíš k výletům do přírody nebo k práci na zahrádkách, jsou tu opět Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a já vás na jejich stránkách, objevujících se ve veřejném prostoru už dvanáct a půl roku, opět po týdnu srdečně vítám.

V uplynulém týdnu jsem především po téměř měsíc trvajícím každovečerním úsilí dokončil svůj jednorázový projekt oživení dávno zapomenutých a většinou dosud nepoužitých fotek z mé 10 let staré první japonské cesty, o čemž jsem své čtenáře informoval v článku Černobílý Japan 2011. Jak účelně a přitom celkem nenápadně vyměnit stařičký děravý batoh za nový a bezvadný jsem předvedl v článku O dvou batozích. A z předešlého týdne si ještě jednou dovolím připomenout "urbexovou" fotoreportáž zpod legendárních barrandovských teras, z místa, kde za první republiky vznikl vyhledávaný plavecký areál: Starý bazén pod Barrandovem.

 

Černobílý Japan 2011

Už jsem tady i na sociálních sítích informoval, že jsem si na sebe vymyslel zvláštní projekt "oživování" 10 let starých fotek z mé první japonské cesty (moje průběžné reportáže z japonského putování najdete ve speciální rubrice Japonsko na vlastní oči). Každý večer jsem usedal k počítači a procházel jsem si podrobně všechny nepoužité a v archivu odložené fotky ze dne přesně před deseti lety. Nejen jsem si tak docela efektivně připomněl krok po kroku celou japonskou cestu, ale hlavně jsem sám pro sebe objevil pár fotek, které, myslím za resuscitaci celkem stojí nebo by je aspoň byla škoda nikdy nikomu neukázat. Abych podpořil dokumentární stránku celé série, rozhodl jsem se použít jednotící černobílé podání, tedy něco, s čím jinak tolik nepracuji, abych si zase vyzkoušel trochu jiný přístup a způsob uvažování o fotkách.  

Podobně jako i před 10 lety nakonec dlouhé putování po krásné japonské zemi skončilo, končí po necelém měsíci i tento "ad hoc" fotografický projekt a já už mám vybrané fotky do výsledné kolekce. To, co tady na blogu dnes ukážu, není zdaleka totéž, první tři fotky z dnešního článku se např. do finálního výběru vůbec nedostaly. Je ale, myslím, dobré ukázat, že konečná podoba cyklu "Černobílý Japan" je opravdu jen výběrem z o dost širšího základu. Během těch skoro 30 večerů jsem totiž celkem prošel asi 2500 archivních fotek, z nich jsem vybral cca 250 adeptů, které jsem starostlivě zpracoval tak nejlíp, jak aktuálně umím. Bylo to, musím říct, opravdové dobrodružství; přece jen - mnohé se za těch 10 let změnilo, v roce 2011 jsem např. ještě vůbec nefotil do RAWu, ale jen do JPG formátu, což si už teď vůbec neumím představit, nepoužíval jsem "full-frame" a hlavně - v tom japonském cestovatelském kvapíku jsem vlastně vůbec neměl čas na opravdu poctivé pomalé snímání, kterému dávám přednost; byl to tehdy naopak dost frmol a na kvalitě pořízených fotografií se to nemohlo neprojevit. O to víc času a péče jsem těm 250 vybraným obrázkům musel věnovat teď. V mnoha případech to k ničemu zajímavému nevedlo, ale samozřejmě, ukážu vám především ty snímky, o kterých se domnívám, že to mělo aspoň nějaký smysl. Fotky nejsou technicky nijak exkluzivní, ale o to tentokrát nešlo, zatím se nechystám z nich dělat velkoformátové zvětšeniny.

O dvou batozích

Kdyby záleželo na mě, nejspíš bychom rozvinutou konzumní společnost nikdy nevybudovali. Věci používám většinou tak dlouho, dokud slouží, a často ještě notnou dobu poté. Mobil např. měním jen v případě, kdy si ho rozbiju o dlažbu, boty nosím do jejich fyzického rozpadnutí a u oděvů brání témuž přístupu jen skutečnost, že většinou stihnu dříve ztloustnout. A kdysi jsem i na těchto stránkách popisoval, že novou televizi jsem si pořídil až poté, co na té původní, letité, nenaskočil obraz ani po několika hodinách trpělivého čekání, které bylo jeden čas běžnou (byť naštěstí ne jedinou) náplní mých veskrze tichých večerů. Módní vlny mě obcházejí zdvořilým obloukem a vypravím-li se koupit nějaký nový výrobek, bývá to jasná známka, že ten starý se po dlouhé těžké nemoci definitivně odebral do věčných lovišť.

Když jsem v roce 2018 zahájil své skvělé verneovské dva roky prázdnin, jako jednu z prvních věcí jsem měl naplánovanou koupi nového batohu pro běžné nošení, protože ten starý už měl několik neustálým používáním prošoupaných děr a taky některá nefunkční zdrhovadla, takže z batohu občas nějaká drobnost samovolně vypadla a občas - schovaná v té správné kapse - se naopak stala prakticky nedobytnou. Ale pak se přede mnou objevilo tolik fascinujících možností, čemu věnovat svůj čas, že jsem koupi nového batohu opět odložil. Až teď, po dalších více než třech letech, nabyla díra ve dně batohu konečně takové velikosti, že jí hrozil vypadnout dokonce i fotoaparát s namontovaným teleobjektivem, takže mi nezbylo nic jiného než se poohlédnout po nějakém nástupci, který bude mít celistvější dno a půjde rozepnout (zapnout) i bez použití hrubé síly a zálesáckého nože.

Nedělní miniglosy č.608

Venku zatím vládne krásné babí léto, politikům se zkrátil čas do parlamentních voleb na pouhých několik dní, začalo očkování třetí posilovací dávkou, ale to všechno ještě není nic proti tomu, že po týdenní dovolenkové přestávce jsou tu zase zpátky Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".

V období od posledního vydání se mi na blogu podařilo publikovat čtyři různorodé články: O svém novém černobílém fotoprojektu oživení dávno zapomenutých a většinou dosud nepoužitých fotek z mé právě 10 let staré první japonské cesty jsem své čtenáře informoval v článku Japonsko v původně vyhozených obrazech. Baví vás vydobývat si slevy a výhodné obchodní podmínky? Mě tedy moc ne, jak jsem na sebe mimo jiné řekl i v článku O slevách a důstojnosti. O dovolené jsem měl konečně čas vzít fotografické vybavení a jít si trochu zafotit pod legendární barrandovské terasy, na místo, kde za první republiky vznikl vyhledávaný plavecký areál. Co z něj zbylo až do dnešních dob, představuji v článku Starý bazén pod Barrandovem. Svůj fotografický cyklus Kouzelná zahrada sice fotím už více než 11 let, ale až teď jsem vůbec poprvé přidal do kolekce fotky pořízené na podzim - v článku Babí léto v Kouzelné zahradě. No a dovolím si ještě jednou připomenout i jeden text z doby těsně před dovolenou, konkrétně článek O podezřelém blahopřání z Paříže, ve kterém píšu o potěšujícím a pro mě i celkem důležitém mezinárodním ocenění své fotky Modrooká řeka.

 

Babí léto v Kouzelné zahradě

Když jsem měl minulý týden dovolenou, zavítal jsem po dvou měsících opět jednou do Staňkova na Domažlicku, kde - jsou-li těsně před západem slunce dobré podmínky, fotím už dvanáctým rokem svůj dlouhodobý cyklus Kouzelná zahrada. Mimochodem, kdysi dávno byla právě Kouzelná zahrada mým vůbec prvním blogovým článkem, kde se objevily fotografie, do té doby jsem víc než rok publikoval výhradně články bez fotek, což už si dnes vůbec neumím představit.

 

No a dobré světelné podmínky tentokrát opravdu byly. Sice už večer bylo přece jen chladněji, ale večerní sluníčko svítilo svými měkkými paprsky ze všech sil. Tím, že na podzim už při západu slunce světlo přichází na zahradu víc z boku, osvětluje trochu jiná místa zahrady než je tomu v jiných ročních obdobích: Tentokrát byla ve stínu skoro celá zahradní skalka s jezírkem, kterou často fotím na jaře a v létě, a snad vůbec poprvé jsem nevyfotil ani jednu fotku své nejoblíbenější a nejčastěji spolupracující modelky - staré třešně v rohu zahrady, jejíž koruna se slunečních paprsků také víceméně stranila. Některá jiná zákoutí zahrady, která jsou tradičně při jarním a letním focení upozaděna, ale tentokrát naopak prožila svou čtvrthodinku (skutečně celé to focení trvalo asi 15 minut, než slunce zašlo) fotografické slávy, protože byla slunci vystavena zpříma. A slunce těsně před západem dokáže spolu se zahradními kvítky a větvemi a listy stromů docílit někdy až neuvěřitelných barev. Možná i proto, že už třetí týden pracuji po večerech na novém čistě černobílém dokumentárním cyklu "Japonsko právě před deseti lety", jsem tentokrát nabídnutou barevnou a hřejivou náruč neodmítl, ale vmáčkl jsem se do ní tak hluboko, jak jen to šlo :-). 

 

Starý bazén pod Barrandovem

Jezdím kolem toho místa vlakem prakticky každý den, poslední dobou kvůli dlouhodobé opravě železniční trati a rozsáhlým výlukám pomaleji a "vyhlídkověji" než jindy, a mockrát jsem si už říkal v okamžiku, kdy se nad špičkami divoce rostoucích keřů objeví na pár vteřin nejvyšší část skokanské věže kdysi slavného plaveckého bazénu, že se sem musím někdy vypravit s foťákem. Nakonec jsem pro ten malý výlet do prostoru bývalého lomu pod barrandovem využil svou týdenní dovolenou. Stejně jsem se nechystal nikam daleko a skoro každý den jsem tak jako tak skončil v Praze, jako je tomu i o běžných pracovních dnech. Jen jsem prostě jednou vystoupil už na Smíchově a nepokračoval jsem podle zvyku až na Hlavní nádraží. Když to totiž od Smíchovského nádraží vezmete tramvají do stanice Hlubočepy, je to sem necelá čtvrthodina. 

Jakmile podejdete nebo podjedete jedno z ramen Barrandovského mostu, dostanete se do míst, kde býval svého času vápencový lom hlubočepské firmy Barta & Tichý. Tento lom později přešel do vlastnictví rodiny Havlů, která ho na přelomu 20. a 30. let 20. století využila jako doplněk ambiciózního projektu výstavby Barrandovských teras, velkého prvorepublikového zábavního komplexu. Pod terasami tak vznikl velký plavecký bazén, který jednak dobře dotvářel luxusní atmosféru dobového zábavního centra a jednak se stal důležitým pražským sportovištěm a střediskem sportovního plavání. 

O slevách a důstojnosti

Mám několik známých, kteří jsou ve většině ohledů úctyhodnými občany: Řádně odvádějí daně, vychovávají děti, jsou odborníky ve své profesi, vůči lidem kolem sebe jsou povětšinou slušní a empatičtí, občas publikují blahobytné selfíčko na sociálních sítích a dokonce občas kandidují ve volbách na vstřícně nevolitelném místě. Ideální lidé, myslel jsem si vždy, aspoň tedy do té doby, kdy jsem je poprvé viděl hrát divadlo kvůli pár korunám: Vymyšlené chyby zboží, aby mohli uplatnit jakousi marginální slevu, předstírané mdloby z (ne)kvality služeb a průběžné peskování jejich poskytovatelů, vždy jsou připraveni hádat se do krve o každý haléř. Když se jim povede vydobýt si nějakým úskokem sebemenší zvýhodnění, propadají v záchvaty euforie. "Jo!! Pumpnul jsem ty šejdíře! To mají za to, nemají na mně tak nehorázně vydělávat! Vidíš, nakonec jsem ty dlaždičky dostal o 10% levněji; sice byly úplně v pořádku, ale udělal jsem kolem nich takový dusno, že mi jejich vzorek připadne nestejnorodej, že mi sami nabídli slevu. Přece jim ty prachy nenechám, mně taky nikdo nic nedá!!!"

Přiznávám, nerozumím tomu. Podobné rituální tance a dětinská radost z napálení druhého mi připadnou docela obyčejně nedůstojné, jenže když něco takového nesměle namítnu, oni většinou té námitce nerozumějí, v lepším případě ji berou jako nepovedenou legraci pro obveselení společnosti. "I ty vtipálku," řeknou mi a pohrozí prstem: "Nehraj tu na nás Mirka Dušína, tohle tak přece dělají všichni!" A začnou vyprávět další veselou historku, jak novou televizi s velikou obrazovkou reklamovali tak dlouho a tak usilovně kvůli úplně normálním odstínům modré, až dostali zpátky třetinu peněz, jen aby už firma nemusela řešit jejich neustálé stesky. Oči jim při hovoru planou vášní, jako kdyby šlo o nejdůležitější událost desetiletí, zatímco já se marně snažím změnit téma, abychom se opět dostali do vzájemného souladu. 

Nedávno jsem dostal zprávu od svého mobilního operátora, že mi skončila smlouva, takže mě automaticky převádí na jiný tarif, který bude asi o dvě stovky dražší. Jasně, chápu, pomyslel jsem si, zajdu tam, zase něco podepíšu a vše se vrátí do původních kolejí a k původní ceně. Ale byl jsem naivní: Zástupce operátora mi vysvětlil možnosti, které má k dispozici, ale žádná nebyla taková, jak jsem si přál. Projevil jsem tedy určité rozladění, protože jsem považoval za podivné, že cosi do včerejška bez potíží šlo a dnes je to najednou vyloučeno. Reprezentant firmy projevil pro můj případ pochopení a vysvětlil mi, že takový návrat do původního režimu udělat jde, ale - ztišil hlas - nemůže mi ho nastavit on sám, musel bych projevit jistou formální nespokojenost a vše by pak mohl vyřešit k mé spokojenosti pověřený "manažer pro nespokojené klienty".

Nespokojený, když tak slyším, jak to funguje, to tedy jsem, připustil jsem. Jak mám ale svou nespokojenost formalizovat, aby všechno klaplo? Není to prý nic složitého, prý stačí, když oznámím firmě svůj záměr změnit operátora. No jo, ale jak to mám udělat, když operátora měnit nechci, jen chci mít stejné podmínky jako doposud. To bych přece musel lhát a to považuji za nedůstojné! Hmmm, už je to tu zase! Reprezentant firmy mi věnoval tak nechápavý pohled, až jsem se za svou nepřipravenost zalhat hned zastyděl. V následujících pěti minutách se pak rozvinul zcela absurdní rozhovor, kdy zástupce firmy mi radil, jak jeho firmu podvést, a já ho naopak přesvědčoval, že si jeho firma ode mne takový nevděčný přístup nezaslouží, když už jsem řadu let se službami celkem spokojený. Když chlapík viděl, že se mnou není kloudná řeč, rozhodl za mne: "Helejte, já to napíšu do systému, to vy přece nemůžete vědět, co jsem do té interní poznámky přesně napsal, a zavolá vám někdo z centrály. Mně bude stačit, když to na mě neřeknete a připustíte, že nazlobenej jste byl. Někdo by se měl ozvat nejpozději do týdne."

Ozvali se ani ne za deset minut, sotva jsem stihnul vyjít ze dveří obchoďáku. Prý se dozvěděli, že snad uvažuji o změně operátora, tak pro mne mají nabídku, jak věc v klidu a ke spokojenosti obou stran vyřešit. Nekonkrétně jsem připustil, že kdyby mi nebyli ochotni ponechat dřívější podmínky, musel bych se nejspíš doopravdy poohlédnout jinde, protože se domnívám, že platím dost na to, aby mi nějaký firemní automat jen tak ze dne na den zdražil tarif o dvě stovky a já se k původním parametrům spolupráce nemohl vrátit. Za pět minut hovor skončil a já měl sjednanou stejnou službu jako dřív a nikolik o dvě stovky dražší, ale o pět stovek levnější.

Moji známí, o kterých jsem se zmínil na začátku článku, by z takového vyjednávacího úspěchu, který uspoří měsíčně tolik peněz, měli jistě radost a šli by ušetřené peníze prolít hrdlem do společnosti, aby se mohli ostatním pochlubit. Ve mně, přiznávám, zůstala jen ošklivá pachuť, že jsem jako klient nucený použít takový postup, protože jsme se nebyli schopni dohodnout jinak. Firma přišla o nezanedbatelnou část výnosu, což původně vůbec nebylo cílem mého snažení (pro slevobijce zcela nepochopitelný přístup), a já jsem se dostal do pro mne zcela nekomfortní situace člověka, který naoko vyhrožuje něčím, co dobře ví, že neudělá, jen aby pro sebe získal výhodu. Tomu se, řekl bych, říká "lost -lost metoda".

Ano, těch ušetřených pět stovek jistě rád utratím za něco jiného než za mobil a internet, ale princip "kdo řve, je odměněn, kdo neřve, je obtížný hmyz" mi tedy opravdu radost nedělá, i když vím, že v praxi leckde funguje.

Zatím bych mohl nabízet své služby filmovým režisérům: Budou-li chtít vyloudit na tváři svých herců opravdu nekašírovaný nechápavý údiv, stačí si zavolat mě, abych na place spustil svou mantru o lhaní a o důstojnosti. Výsledek zaručen, tisíce děkovných dopisů! :-)

A jaké zkušenosti máte z podobných situací vy? Už jste někdy jako klienti hrozili odchodem ke konkurenci, který jste nemysleli vážně?  

P.S.: POZOR, jak už jsem avizoval, v neděli tentokrát nevyjdou kvůli dovolenkové přestávce Nedělní miniglosy, s miniglosovými štamgasty se opět těším na setkání první říjnovou neděli.

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dále nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.  

Japonsko v původně vyhozených obrazech

Jak už jsem připomenul před nedávnem ve speciálním článku, právě v těchto dnech je to Deset let od mé první Velké japonské cesty. Když jsem přemýšlel, co si s tímhle výročím počít a jestli vůbec něco, napadlo mě, že bych mohl zkusit najít externí disk, na který jsem po návratu z cesty nahrál kompletní japonský fotoarchiv. V Japonsku jsem totiž samozřejmě mimo jiné i trochu fotil, ale nedá se říct, že bych tehdejší fotky nějak speciálně využil (až na jednu výjimku, která se uplatnila na výstavě a pět kousků, které mám v cyklu Japonsko - v kůži Čekodžina trvale na svém fotowebu) i k něčemu jinému než do svých blogových článků. Fotky pro články jsem navíc tehdy vybíral hodně narychlo, protože články jsem psal prakticky každý den a to byl při neustálých přesunech docela fofr, tak jsem se s výběrem a úpravou fotek neměl čas moc piplat. Výsledek byl logický: Po starořímském vzoru jsem každou fotku rozsoudil velmi rychle - buď palec nahoru nebo palec dolů. Stačil tedy jeden pohled, pouhých pár vteřin zamyšlení (někdy) a ortel. Fotky, kterým jsem tehdy ukázal palec dolů (a byla jich drtivá většina), jsem sice vyhodil jen v těch nejjasnějších případech, ale ony vlastně dopadly podobně: Odložil jsem je mimo počítač na speciální disk, který jsem pak založil do šuplíku s archivem. Velká cesta skončila a objevila se spousta nových podnětů; kdo by se hrabal v tom, co už bylo?

K fotkám jsem se vrátil jen v několika speciálních případech, např. když jsem před pár lety připravoval pro pár známých z okruhu kolem japonské restaurace Miyabi prezentaci o výstupu na horu Fudžisan, která měla jako obrazový doprovod asi stovku cestou pořízených fotek. Ostatní fotky vlastně za celých 10 let nikdo neviděl a často už ani já jsem si nevybavoval, že jsem něco podobného vůbec fotil. Tak jsem si řekl, že nejlíp si desetileté výročí připomenu tím, když si svůj starý japonský fotoarchiv postupně projdu a zkusím najít pár fotek, ze kterých bych - už s novými získanými fotografickými zkušenostmi a možná i s o něco lepšími schopnostmi postprodukčních úprav - mohl udělat ucelenou vzpomínkovou fotosérii, která by třeba mohla přinést i nějakou novou hodnotu.

Nedělní miniglosy č.607

Prázdniny sice oficiálně teprve před pár dny skončily, pro mne ale vlastně právě teď začínají. Až do svatého Václava totiž teď budu mít dovolenou, i když nejedu nikam do ciziny, protože je mi dost proti srsti guláš mezistátních protiepidemických opatření. Pozor, nemylme se, nejsem žádný "antivakcík", můj pohled na očkování je celkem pozitivní, byť vzájemného poštěkávání dvou fanouškovských táborů se účastním jen jako pozorovatel, občas nechápavě kroutící hlavou, Pouze mi vadí, jak postupně mutují pravidla přijímaná jednotlivými státy, a když to jen trochu půjde, nechci se jejich často chaotické aplikace osobně účastnit. Takže budu doma, v klidu si na svých fotovýstavách "střihnu" jednu komentovanou prohlídku a jednu novou vernisáž a do toho vložím několik tuzemských výletů. Budu mít víc času na focení a nebudu mít tentokrát, obávám se, čas na Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", takže už teď avizuji, že příští neděli Nedělní miniglosy plánovaně nevyjdou.

Tento týden jsem také moc času neměl, tak to v týdnu vydalo jen  na jediný nový blogový článek O podezřelém blahopřání z Paříže, ve kterém píšu o pro mě celkem důležitém mezinárodním ocenění své fotky Modrooká řeka. Z minulého týdne pak ještě jednou připomenu historické pátrání po tom, kde se v pražské ulici V jámě vzala nad dveřmi jednoho z domů Osiřelá socha Anděla Strážce. 

 

Když jsem se zmínil o tom, že jsem tento týden neměl moc času, je to i proto, že v souvislosti s desetiletým výročím své první velké japonské cesty jsem si vymyslel projekt, ve kterém každý večer procházím archiv de facto vyhozených japonských fotek ze stejného dne před 10 lety a hledám v nich adepty pro "dokumentární černobílou resuscitaci". Něco už mám, je to až překvapivě dobrodružná a objevná cesta (o některých snímcích jsem neměl ani ponětí, že existují), takže nějaké průběžné výsledky zde nejspíš předvedu už příští týden.

 

POZOR, LAST CALL: V pondělí 20. září od 18:00 hodin se uskuteční v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna komentovaná prohlídka mé malé fotovýstavy Začátek velké cesty. Kdo si se mnou chce osobně popovídat o vystavených fotkách i o čemkoli jiném, rád se s ním uvidím; bude to, myslím, poslední příležitost probrat vše naživo v relativním klidu (zatím je ohlášeno jen pár - a ještě značně nejistých - zájemců), v říjnu už bude jen trochu rušnější závěrečná "dernisáž".

 

O podezřelém blahopřání z Paříže

Nevím jak vám, ale mně chodí do mailu spousta gratulací. Blahopřává mi kdejaký investiční bankéř z rovníkové Afriky a většinou jde o blahopřání k příležitosti získání nějaké ohromující finanční částky, nejčastěji z chystaného dědictví po finančním magnátovi/generálovi/olejářské vdově, kteří jsou na hranici onoho světa, shodou okolností se taky jmenují Vápeník jako já a ze svých posledních pozemských sil se snaží, aby jejich jmenovec v daleké Čechii z jejich celoživotních úspor zbohatl. Kdybych jediné z těch blahopřání vyslyšel, byl bych už dávno za vodou, ale já v souvislosti s podobnými transakcemi lovím bobříka netečnosti, aby mi ty milióny dolarů náhodou ještě na stará kolena nezkazily charakter. A tak mlčím, neodpovídám, i když se prastrýček magnát/prateta olejářová mým mlčením jistě trápí a nejspíš to bude poslední hřebíček do jejich urničky.

Když mi tedy předevčírem přišlo další podobně vyhlížející blahopřání, byl jsem celkem v klidu a očekávaný úvod "Dear Petr Vapenik, it is my great pleasure to inform you that..." mě vybudil jen k povzdechu: To si vážně tihle týpci myslí, že jim na to skočím? Kdopak je pod tím asi podepsaný? Hmmm, nějaký Hossein - opravdu velmi, velmi důvěryhodné!

Nedělní miniglosy č.606

Omlouvám se za rozladěnost, ale před pár vteřinami mi zmizelo téměř kompletně připravené a vycizelované 606. vydání Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", které se mi před očima proměnilo bez možnosti jakkoli zasáhnout v dočista prázdnou obrazovku. Samozřejmě vás u dnešního čísla asi nejdéle vycházejícího  českého blogového nedělníku vítám neméně srdečně než jindy a přeji vám stejně krásnou neděli, však vy za to nemůžete, ale popravdě, netuším, jestli budu po třech hodinách práce, vypařené do posledního písmenka, pod vlivem koktejlu vzteku a beznaděje schopný nějak zresuscitovat právě ztracené vlídné myšlenky a nápady a předstírat veselou náladu. Čerti by mě vzali, to mi tedy věřte! Úvodník už tak dobře nenapíšu a některé nápady na miniglosy už si znovu nevybavím, ale přece to, sakra, neodnesete vy, kteří jste se sem přišli především pobavit, že?

Tak tedy: Tento týden jsem publikoval dva nové články: V prvním jsme nahlédli do historie pražského Nového Města v článku Osiřelá socha ze starého sirotčince, kterým jsme opět skoro po roce rozšířili oblíbenou rubriku Pražské drobnůstky. Ve druhém článku jsem připomněl, že právě uplynulo Deset let od mé první Velké japonské cesty, během které měli zdejší čtenáři příležitost sdílet mé zážitky z krásné japonské země téměř online v podobě mých každodenních blogových reportáží. Mimochodem, rozhodl jsem se urazit zámek na už deset let poctivě zamčeném zaprášeném archivu fotek z Japonska a zkusit vybrat některé původně vyřazené obrázky, které nikdo nikdy neviděl, a vytvořit z nich malý černobílý dokumentární japonský cyklus; uvidíme, jestli z toho něco zajímavého vzejde.

 

Dávám rovněž všem na vědomost, že v pondělí 20. září od 18:00 hodin se uskuteční v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna další komentovaná prohlídka mé malé fotovýstavy Začátek velké cesty (vida, jak se to pěkně hodí ke zmíněnému výročí, přestože mezi vystavenými fotkami není ani jedna japonská). Kdo si se mnou chce osobně popovídat o vystavených fotkách i o čemkoli jiném, rád se s ním uvidím; bude to, myslím, poslední příležitost probrat vše v relativním klidu, v říjnu už bude jen trochu rušnější závěrečná "dernisáž".