Nedělní miniglosy č.759

 

Neumím říct přesně proč, ale vůbec nemám rád první dny nového roku. Když to jen trochu jde, beru si v práci volno a zůstávám doma, snad jako kdyby na mě dolehla skutečnost, že se po radostných Vánocích zase musíme vrátit k normálnímu běhu věcí a navíc jsme konfrontováni s realitou pošmourných zimních dnů, které jako kdyby vůbec neodpovídaly představě krásných a úspěšných dnů, jež si navzájem přejeme při vstupu do nového roku. Tentokrát jsem se na celé tři první dny roku zavřel doma o samotě se svými neučesanými myšlenkami a se svými mnohačetnými resty; něco málo jsem stihl napravit, učesat a dohnat, většinu ovšem ne. Ale Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, se neptají, jestli je člověku právě báječně nebo naopak pod psa; je prostě neděle a ta bývá na mém blogu spojená s dalším dílem nedělníku, od kterého zdejší návštěvníci očekávají nějaké nápady, humor a dobrou náladu, takže není možné jednoduše říct - pro dnešek nic nebude, anžto do vtipkování se mi fakt nechce. Sice mi nic nebrání to tak udělat, ale přece nenechám "nenáladu cloumat svým majestátem", že?  The show must go on!

 

Od minulé neděle jsem zveřejnil dva nové články: Na silvestra to bylo očekávatelné Přání do nového roku 2005 aneb šestnácté péefko do série, v pátek jsem připojil malé ohlédnutí za tím, co jsem doma vyváděl na Štědrý večer, v článku Jak se efektivně (při)zabít ve svátečním klidu domova. Z předešlého vánočního období znovu připomenu fotografické výsledky své tradiční procházky po Malé Straně Čtrnáct fotek z mých čtrnáctých volitelných narozenin či pozvání do budovy Ministerstva obchodu a průmyslu od známého architekta Josefa Fanty a připomenu i úvahu Co vědí šatní moli o Austrálii. Mimochodem, výstavu WOMEN na Hlavním nádraží v Praze, která měla původně končit 9. prosince, pořád ještě nikdo nerozebral, takže jsem si ji mohl včera večer při návratu z České Třebové  při čekání na vlak domů znovu projít :-).

Jak se efektivně (při)zabít ve svátečním klidu domova

Hned na začátek musím všechny čtenáře varovat: Toto není a nemá být žádný návod, jak postupovat v životních krizích, na to je - obávám se - k dispozici dostatek jiné literatury. Tento článek je jen takovou malou ukázkou, co se taky může stát, když se do vyhlášených svátků klidu ponoříte poctivě a s dostatečnou fantazií. 

Ano, Vánoce jsou jaksi z definice považovány za svátky klidu, byť se musí často odhlédnout od hektických příprav, náruživého úklidu, běhání po obchodech s dárky, plného vyhrocených situací a zvýšeného tlaku. Ano, Štědrý večer si většinou chceme užít v klidu, i kdybychom měli v přípravě klidného vánočního spočinutí vypustit duši. Dnes, ve svém pokročilém věku, už nesdílím ani stopu názoru, že klid svátečního večera je třeba si předem odpracovat, ale jsem si jistý, že Vánoce mohou báječně proběhnout i v nedostatečně vycíděném bytě s neumytými okny, bez napečeného cukroví a bez zcela vyčerpané prachovky, která byla posledních několik dní ve smrtící permanenci. 

Štědrý večer trávím tradičně sám a opravdu bývám naladěný na pokojnou a přitom optimistickou sváteční frekvenci; ano, vykonávám určité vánoční rituály, to ano, ale jejich dlouhý a nudný popis by byl výrazně nad rámec dnešního tématu, byť i ony jistě skýtají řadu možností nešťastnou náhodou ukončit svůj život - ať už by se člověk nechal při zdobení zavalit třímetrovým vánočním stromem (máte-li doma vysoké stropy) nebo uhořel po manipulaci s neelektrickými retrosvíčkami (neměl by, sakra, být u sirek odborný návod, jak správně škrtat?). Já si svých pár minut slávy a téma na první blogový článek v novém roce nechal na tradiční domácí odlévání olova.