O plánech a věcech nepředpověditelných

Jestli nějaké období v roce vyzývá k preciznějšímu plánování, je to čas předvánoční. Lidé vyznávají spoustu rituálů, bez kterých pro ně prostě Vánoce nejsou opravdovými Vánocemi: potřebují připravit dárky pro své blízké, potřebují rozeslat přání, udělat poctivý domácí úklid, sehnat někde pěkný vánoční stromeček, pořídit kapra, nové svíčky, stihnout předvánoční setkání s přáteli, navštívit vánoční trhy, zajít na slavnostně vyzdobené a osvětlené náměstí na kulturní program, zúčastnit se několika firemních večírků, atd., atd. I já, který v průběhu normálního roku podrobněji plánuji jen ty nejdůležitější události a ani ty často nijak zvlášť poctivě, v období předvánočním sahám nezřídka k přesnému dennímu rozpisu toho, co se ještě všechno musí stihnout a na co nesmím zapomenout, aby nakonec do sebe vše pěkně zaklaplo a proběhlo k mému obrazu. Kdyby z toho skvělého plánu vypadl jen půlden, myslíme si, zbortila by se klenba souslednosti příčin a následků a Vánoce by snad vůbec neproběhly.

I letošní prosinec jsem si v tomto duchu v myšlenkách poctivě rozplánoval, aby vše pěkně plynule a bez větších logistických potíží směřovalo k Štědrému dnu, nejlépe s nějakou rozumnou rezervou, aby si vánoční svátky zasloužily tradiční přívlastky, které jsou s nimi dlouhodobě spojené (byť vzhledem k uspěchané realitě jsou spíš nadužívané) "klidné a spokojené". Leč...

Letošní 17. listopad jsem ještě běhal jako srna po Národní třídě při focení výroční blogové reportáže. Druhý den mě lehce pobolívalo v kříži a já byl zpětně sice trochu unavený, ale zároveň i spokojený s tím, co všechno jsem stihl a jak to celé bezproblémově proběhlo. O další den později jsem zjistil, že bolest v kříži nejen nepřestává, ale rozvíjí se a šíří, přičemž když se nešikovně natočím, natáhnu nebo sebou nedej bože cuknu, vypadá to v tu chvíli, jako kdyby mi měla upadnout levá noha. No a o další den později jsem zjistil, že prakticky nemůžu chodit. Věren svému bytostnému přesvědčení, že slušně vychovaný organismus musí nápor podobného fyzického příkoří zvládnout svépomocí, jsem začal improvizovat - tak, abych nezůstal pokud možno nic dlužen svému zaměstnavateli a abych zvládl aspoň to nejdůležitější z naplánovaného, jediným výsledkem bylo to, že jsem na celý týden úplně vypadl z běžného provozu a veškeré své za sezónu nastřádané síly jsem věnoval tomu, abych několikrát za den přešel napříč svým bytem, a po zbylý čas jsem se z toho vzpamatovával. 

Jakuba Katalpa: Úlice

První knížkou, kterou jsem přečetl od spisovatelky Jakuby Katalpy, byli Němci z roku 2014, a ke knize jsem se dostal víceméně náhodou v dobřichovické knihobudce. Příběh a hlavně styl vyprávění o soužití českých a německých postav v prostředí Sudet a o hledání vytěsněné "nevhodné" rodinné historie mě dost zaujaly, takže když jsem se dozvěděl o vydání další knihy na sudetské téma, bylo mi jasné, že budu mít chuť si knížku sehnat a přečíst. A rovnou říkám, že jsem nelitoval ani trochu; myslím, že se dá říct, že kniha o Úlicích, v jistém smyslu idylické příhraniční obci, obývané po staletí především včelaři, a o tom, kterak se z idyly může stát pod zdánlivě poklizeným a spořádaným povrchem během pouhých pár let čirá hrůza, pokud známe souvislosti, je pro mě mezi několika desítkami knížek, které jsem letos zvládl přečíst, soukromou "knihou roku". Ale kdo ve skutečnosti - na rozdíl od vševědoucího čtenáře knihy - souvislosti opravdu zná se vším kontextem a vnitřními i vnějšími motivacemi konajících postav? Čí jednání je již mimo odvěký řád přežití a kdo se ještě vešel do jeho hranic? A kdo je vůbec oprávněn odsuzovat, neocitl-li se v podobném soukolí, kde hybateli jsou pochopitelně jiní, kdesi daleko, možná tam, odkud do Úlic přijíždějí nekonečné nákladní vlakové soupravy, převážející napříč Evropou smrt v nejrůznějších formách, a nejspíš ještě mnohem dál, ale i v soukolí, které by zároveň bez svých jednotlivých spolehlivě fungujících a přisluhujících koleček nikdy nedaly dohromady děsivě fungující stroj. Kdo nemá rád jednoznačnost, jednoduché pravdy a snadné plynutí zřetelně černobílého světa, ten, myslím, může v Úlicích a jejich válečném příběhu najít mnoho podnětných otázek, na které se sice dá v normálních podmínkách odpovědět zdánlivě snadno, ale opravdu jimi žít je představitelné jen stěží, někdy dokonce i pro ty, kteří tím vším sami prošli. Ostatně, byli to vůbec oni? 

Úlice jsou trhlina v hladkém tkanivu látky. Zapomenutá rána, bolest obalená slaďoučkým medem, město poblíž německých hranic, útulné hnízdečko v sousedství řeky, která se čas od času vylévá z břehů. 

Med dezinfikuje, zmírňuje bolesti a povzbuzuje krevní oběh. Rychle se vstřebává,; dokáže uspat a omámit. 

Chov včel je dvousečná zbraň, zkrocená divokost.

Něha vykoupení bolestí, žihadlo v dlani, oteklá tvář; včelař, který se v oblaku kouře sklání pro zlatý poklad. 

S tlustými rukavicemi a ochrannou síťkou přes obličej připomíná lapku nebo šermíře, násilím si přivlastňuje to, o čem si myslí, že mu právem patří. 

Nedělní miniglosy č.805

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Ani dnes ale ještě pravděpodobně nedorazím do své pražské "miniglosové kavárny"; protože cesta na nádraží, která normálně trvá 10 minut, je pro mě teď doslova "výpravou". Vzhledem k tomu, že bych rád v pondělí vyrazil do práce, nejspíš si dám ještě dnes odpočinkový den. Sice odpočinek stejně nepřináší žádnou dlouhodobější úlevu, ale nechtěl bych něco svou překotnou aktivitou zásadním způsobem pokazit dřív, než se vůbec zjistí, v čem je problém.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Dnes naposledy ještě připomenu v textu úvodníku jubilejní výběrové vydání Nedělních miniglos č.800, protože už jsme zase zčistajasna o pět čísel dál - u malého "půlkulatého" čísla 805, které je zároveň posledním vydáním roku 2025 (mimochodem, letošní miniglosový rok jsme zahájili 5. ledna číslem 759, takže jsme to během roku dotáhli na 47 vydaných čísel, což beru jako slušnou porci). O nedělích 21. a 28. prosince si Nedělní miniglosy, náš blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti, dají vánoční přestávku a další číslo vyjde až v novém roce, 4. ledna. Ale dnes vás ještě moc rád vítám u normálního adventního a celkově už 805. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co mi právě končící týden přinesl. 

Uplynulý týden jsem strávil povětšinou doma, protože problémy s bederní páteří se začaly vylučovat s normálním dojížděním do práce, měl jsem tedy týden neschopenku. Během té doby jsem stihl navštívit dvakrát doktora a jednou se nechat vyšetřit v Berouně na RTG, na přesnou diagnózu (natožpak na léčbu) zatím nedošlo. Protože sezení na rozdíl od chůze a vůbec pohybu mi zatím naštěstí problémy nepřináší, měl jsem prostor se zaměřit na spoustu nedodělků "u počítače", ale musím se nějak vyrovnat s tím, že můj byt neponese prakticky žádné známky svátečního vánočního času. Jak už jsem ale psal minule, domnívám se, že Vánoce jsou svátkem, který s povrchem věcí zas až tolik nesouvisí, protože jeho pravá podstata sahá mnohem hlouběji, tak si z bince a hromad různorodých věcí na stolech, na zemi a vůbec všude kolem sebe nedělám nijak zvlášť těžkou hlavu. 

V čase, kdy jsem byl víceméně uvázán u svého stolu, jsem se zase po nějaké době trochu zaměřil na hledání informací pro svůj rodokmen a narazil jsem při tom na opravdu nečekané věci. Jednak jsem po několika letech hledání konečně našel jednu důležitou informaci, týkající se příběhu "pražské malé holčičky šťastně vypadlé z okna", o kterém jsem už dvakrát na blogu psal (naposledy letos v únoru v článku O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice). A úplně největší "peckou" týdne pro mě byl objev, že část mých chotěšovských příbuzných v polovině 19. století přesídlila na Nový Zéland, kde založila komunitu a obec existující dodnes severně od Aucklandu, a po počátečních útrapách se díky své činorodosti postupně úspěšně zapojila do života v úplně novém světě. Bohužel, nemohl jsem teď nikoho osobně doprovázet po mé aktuální malé výstavě Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna, ale už vím, že ve středu 21. ledna od 17:00 se bude konat ještě jedna mimořádná (a závěrečná) veřejná komentovanou prohlídka. 

O dobrodružném strýčku Antonínovi a velké cestě na jih

Kdysi jsem zde na blogu zveřejnil výsledky svého pátrání po svém prapraprastrýci Matěji Vápeníkovi původem z Druztové, kterého jsem nakonec po dlouhých peripetiích objevil v daleké Brazílii, kde se svou manželkou Ančou (rodným jménem Lavičkovou) založil novou odnož rodiny Vápeníků (tedy, přesněji řečeno Wapeniků), takže jsem v oblasti u řeky Paraná jako své vzdálené příbuzné našel např. Francisca Wapenika nebo "Elišku" da Silva (rozenou Wapenik) - blíže v článku Brazilské odlesky. 

V tomto týdnu jsem nemohl chodit do práce, protože chození mi zatím moc nejde (to bude nejspíš na poněkud delší lokte), ale v sezení u počítače mi - když pominu lítání po doktorech - celkem nic nebránilo, tak jsem se zase po večerech na chvíli pohroužil do oblasti matrik a rodokmenů. Nečekal jsem nic světoborného, objev brazilského kmene Vápeníků už nejspíš nemůže nic překonat, myslel jsem si, a začal jsem maličko prozkoumávat některá zákoutí chotěšovské části svého rodokmenu. Ano, Chotěšov, to je tam, kde jsem loni měl docela vydařenou fotografickou výstavu v krásných prostorách tamního obrovitého barokního klášterního komplexu, kterou si i dnes, déle než rok po jejím skončení, můžete projít v podobě virtuální prohlídky na následujícím odkazu: Virtuální prohlídka výstavy POVZNÁŠENÍ, chotěšovský klášter 2024

Začal jsem zkoumat předky své chotěšovské babičky, která pocházela ze staré místní německé rodiny Peterů (Chotěšov byl do poválečného odsunu obcí s převažujícím německým obyvatelstvem). A hned mě na síti MyHeritage zaujalo, že se kolem babiččiných předků v poslední době nějak příliš motají "rodokmenáři" s novozélandskými a australskými vlaječkami. Že by se i ve druhé části rodiny objevil nějaký dobrodruh, který dal vale České kotlině a vydal se hledat štěstí na druhý (nebo po Brazílii vlastně už třetí) konec světa? A můžu si jen představovat, jaké to asi tehdy v 19. století muselo být dobrodružství, když pořádně dobrodružné bylo i hledání aspoň základních informací. A jak jsem se postupně nořil do vztahů mezi již dávno nežijícími lidmi a do jejich postupně odkrývaných životních peripetií, čím dál zřetelněji se mi vykresloval příběh "dobrodružného strýčka Antonína" (k tomu jménu mám z určitých důvodů velmi osobní vztah a jsem moc rád, že se i mezi mými předky takový Antonín najde) a bylo zřejmé že si to svůj blogový článek zaslouží. 

Chvála nerovnosti aneb Jak vznikl Černobílý sen

Vítám vás zase po nějaké době v naší fotolaboratoři, kde si tentokrát trochu popovídáme o vzniku fotky, která se stala možná trochu nečekaně profilovou fotkou mé aktuální malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen (mimochodem, výstava byla prodloužena i do ledna a ve středu 21. ledna 2026 tam budu mít od 17:00 h závěrečnou veřejnou komentovanou prohlídku, tak kdo zatím výstavu v mé přítomnosti nenavštívil, bude mít ještě šanci). Zjistil jsem totiž, že návštěvníky výstavy vznik právě této fotky dost zajímá, tím spíš, že na fotce ukazuji, jak může mít nedokonalost zajímavé výsledky, které by dokonalost nikdy nedokázala nabídnout..

Když mluvím na výstavě o této fotografii, říkám, že jsem takhle asi před rokem šel úplně obyčejnou ulicí v pražské Petrské čtvrti (že to bylo při vycházce s projektem Pražské domy už zasvěcené pozorovatele nemůže překvapit) a nějaký podivný tvar mě "ťuknul" shora z levé strany do oka, jen náznakem, periferně, jako kdyby se světlo od zapadajícího sluníčka (přicházelo zprava) rozkošnicky rozvalilo na nerovné ploše, aby po starodávném ruském způsobu naposledy posedělo před dlouhou cestou. I sluníčko totiž, jak se zdá, nerovnosti lákají, protože na nich může nejlépe ukázat svou neuvěřitelnou obrazotvornost. Kdyby okenní tabule v budově, kolem které jsem právě procházel, byly zcela dokonale rovné, žádný zajímavý obraz by na jejich povrchu nevznikl, mě by zleva nic periferně "neťuklo" a o tom, že by mohl vzniknout jakýsi Černobílý sen, který se stane profilovou fotkou minimalistické černobílé výstavy, by se nikdo (ani já sám) nikdy nedozvěděl. Budiž tedy pochválena nerovnost skleněné desky, přísný okenní technolog by možná dokonce neváhal použít slova aušus. 

Nedělní miniglosy č.804

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Dnes budu ale nejspíš v Dobřichovicích i pokračovat, protože mi chůze momentálně moc nejde a pražská "miniglosová kavárna" je pro mě aktuálně příliš daleko. Ale sedět zatím ještě můžu, tak hlavní text během podvečera napíšu, ať už to bude odkudkoli.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Už je to skoro měsíc od jubilejního výběrového vydání Nedělních miniglos č.800 a chytili jsme už zase správný rytmus běžných čísel. Jen předem oznamuji, že v letošním roce to dotáhneme jen do čísla 805, protože 21. a 28. prosince si Nedělní miniglosy, náš blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti, dají vánoční přestávku a další číslo pak vyjde až v novém roce, 4. ledna. Ale dnes vás ještě moc rád vítám u normálního adventního a celkově už 804. vydání Nedělních miniglos a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co mi právě končící týden přinesl. 

Užuž se zdálo, že mé "věci bederní" se poněkud uklidňují, což se v pátek dost razantně otočilo špatným směrem; musel jsem tak bohužel zrušit celý páteční a sobotní program mimo domov (omlouvám se ještě jednou všem, se kterými jsem byl na něčem domluvený). Vypadá to, že tentokrát bude moje domácnost na Vánoce dost rozvrácená, protože na úklid a nějaké přípravy nemám zatím ani pomyšlení. Protože ale Vánoce považuji za svátek, který s povrchem věcí zas až tolik nesouvisí, protože jeho pravá podstata sahá mnohem hlouběji, z pouhé této skutečnosti si nedělám nijak těžkou hlavu. 

Využil jsem aspoň nečekaného prostoru pro práci doma a vyřídil jsem pár věcí aspoň takto: Zajistil jsem doručení své fotografie Struktura okna na lednovou výstavu Filling the Frame v americké PhotoPlace Gallery (vernisáž výstavy je hned 2. ledna od 16 do 19 hod a měl bych mít zajištěnou aspoň rozumnou fotodokumentaci, abych vám mohl výstavu na blogu taky ukázat. Vytvořil jsem "péefko" na rok 2026, abych měl na přelomu roku i později co rozdávat a rozesílat. Sestavil jsem kolekci pěti fotek se kterými se chci ucházet o přítomnost na velké výstavě černobílé fotografie v Athénách. A domluvil jsem se na přesnějším časování letní výstavy Viděno čtyřmi (půjde o společnou výstavu s mými třemi přáteli - fotografy) na zámku v Dobřichovicích, která - jak to zatím vypadá - bude probíhat od 3. června do 3. července 2026 a vernisáž bude mít nejspíš v pátek 5.6. No a protože moje aktuální malá výstava Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna bude pokračovat i v lednu, dohodl jsem s pořádajícím divadlem, že ve středu 21. ledna od 17:00 uspořádáme ještě jednu mimořádnou (a závěrečnou) veřejnou komentovanou prohlídku. Stejně tak existuje i varianta, že vás po výstavě provedu individuálně (jako jsem to s několika lidmi udělal při příležitosti středečního představení Memeruňka), možnosti jsou po dohodě s vedením divadla skoro každý podvečer či večer podle aktuálního programu, jen to vyžaduje předem se se mnou domluvit a říct, kdy se vám to hodí, já se rád přidám, pokud mi to moje záda jen trochu dovolí. 

O Kristýně, Albertovi a taky trochu o Věře Čáslavské

Jak jsem měl tu příležitost kdysi před mnoha lety poznat (to bylo ovšem, milé děti, ještě v minulém tisíciletí), učitelé mají v mnoha ohledech složitější profesní život než jiná celkem běžná povolání: Pravda, nikdo se za nimi nehoní, aby je chytal za knoflík jako kominíky, nemusí vstávat tak brzy, jako kdyby chtěli stihnout telekonferenci z probouzejícího se Tokia - jako pekaři, nemusí nosit povinnou uniformu jako třeba železničáři a pokud vím, nemusí pořád ještě prodávat relaxační omalovánky rozezleným zákazníkům, kteří si původně přišli stěžovat, že jim nedošel balík, jako pracovníci pošty. Přesto je kantorské povolání povětšinou slalomem v prostoru minových polí osázených nespočetnými stresujícími faktory a potenciálními průšvihy všeho druhu, což platí dokonce i pro takové hrošokožnatce, kteří se v noci co pět minut nebudí hrůzou z představ, co strašného mohou napáchat na křehkých duších a citlivé nervové soustavě svých svěřenců. Na druhou stranu přináší život kantorský občas i nebývale intenzivní radosti, a to zdaleka nejen v souvislosti s institutem školních prázdnin - třeba když máte tu prostou a přitom neobyčejnou příležitost vidět zblízka - vždy zcela přirozenou a přitom vždy znovu překvapivou - zázračnou proměnu tlupy nezvladatelných a nemotivovatelných pubertálních výrostků v okouzlující, inteligentní a - aspoň tedy napohled - i sebevědomé mladé dámy a pány s očima jiskřícíma záměry a nadějemi. 

Jednou z báječných věcí, které si mohou učitelé užívat asi častěji než třeba prodavačky nebo úředníci, je hrdost na to, co vše se jejich žákům a studentům v životě podařilo a čím dokázali způsobit radost (či aspoň užitek) sobě i mnohým dalším, třeba právě svým učitelům, se kterými se v průběhu své dlouhé školní docházky potkali. "Ano, od začátku bylo úplně jasné, že je to zcela mimořádná osobnost," vypráví plamenně stařičký emeritní učitel předmětu "pozemky a práce v zahradě", reportérům natáčejícím celovečerní dokument o objeviteli teorie relativity, o malém Albertu, který ve skutečnosti dokázal na své přidělené části školního záhonku svým nezájmem a leností vyhubit i jinak nezničitelný pýr plazivý. A hluboce uvnitř své hrdé kantorské duše si ten roztřesený stoletý stařík připisuje svou nepominutelnou část zásluh na tom, že se malý Albert ve velkém světě proslavil, byť od zalévání zcela reálných slunečnic a pletí husích noh k hypotetickým částicím gravitace a rozdílnému plynutí času ve dvou rozdílnou rychlostí se pohybujících soustavách je to docela dlouhá a nejspíš zdaleka ne přímá cesta.   

Malá inventura facebookových přátel

Minulý týden jsem byl nucen zůstat dva dny doma, protože se můj organismus celkem účinně ubránil tomu, abychom společně jako každý jiný běžný den vyrazili do práce. Nijak zvlášť jsem se neflákal, i když jsem především svým zdivočelým bedrům nepokrytě ulevoval: Přes den jsem pracoval z domova a večer jsem ještě stihl některé počítačové resty, odkládané na většinou zcela imaginární okamžiky "až bude volnějc...". A tak se celkem nečekaně podařilo, abych se zase po docela dlouhé době dostal k tomu, co v principu není vůbec důležité, ale co občas přesto pokouší mou zvědavost: Koho vlastně mám na facebooku v tzv. přátelích, jejichž počet se pomalu blíží pěkně kulaťoučkým pěti stovkám?

Popravdě, k těm, co mi ono sociálněsíťové virtuální "přátelství" nabízejí, nejsem nijak zvlášť vstřícný. Přijímám v průměru jednu nabídku z deseti a buď musím opravdu bezpečně vědět, o koho jde, a osobně ho/ji znát, nebo se musí jednat o člověka již pevně zabudovaného do sítě mých stávajících známých. Celkem v klidu mě nechávají desítky "nabídek" mladých nezadaných krasavic původem z českých krajů, ale aktuálně pracujících nebo studujících v nějaké té vzrušující cizině. Chápu, nejspíš si šlapu po štěstí, ale to má pro mě už dlouhé roky celkem jasnou a konkrétní představu, a pevně věřím, že pár takových šlápot unese. Nezdobím své sociální sítě žádnými VIP persónami, které člověk může znát jen z médií, a tiše si užívám toho, že v obráceném gardu nikdo nemá žádný rozumný důvod zdobit si své sociální sítě mnou.  

I odhalil jsem (případně si potvrdil) několik skutečností, které si sem dovolím naházet bez velkého ladu, pěkně napřeskáčku, jak mě která napadla nebo vyšla z vyhodnocovací excelovské tabulky:

Nedělní miniglosy č.803

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se pokusím přesunout do své "nedělní kavárenské kanceláře" přímo naproti Bílé labuti, kde - pokud mne tam ovšem místy stávkující nohy donesou a rozcitlivělá bederní páteř umožní sedět na kavárenské sesli - zase pobudu cca od 14 do 17 hodin, abych během té doby dopsal hlavní text.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Je to neuvěřitelné, ale od jubilejního výběrového vydání Nedělních miniglos č.800 už uplynuly tři týdny, což je dost na to, abychom se opět dostali do celkem běžného nesvátečního provozu. Ale je vůbec možné mluvit o nesvátečním provozu o první adventní neděli? Ano, Vánoce začínají být "za dverami" jako svého času Lasica se Satinským, tak mi snad prominete, že kromě shánění toho nejpěknějšího adventního věnce ponechám neděli možnost uplatnit i jinou, ne tak dlouhou tradici, konkrétně tradici Nedělních miniglos, našeho blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti. Vítám vás dnes už u 803. vydání a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co mi právě končící týden přinesl. 

Už je zřejmé, že náprava "věcí bederních" u mě zabere o něco delší čas, než tomu bývá u běžnějších nepravostí těla, leč jsem zvyklý - když to jen trochu jde - nevyhledávat cizí pomoc, ale vystačit si svépomocí, tak věřím, že rozeznám, kdy případně nastane ten pravý čas toto své vnitřní nastavení poněkud přehodnotit. Každopádně běžné aktivity s určitým zatnutím zubů (kruci, nemám já jít v úterý k zubaři? Jen aby tomu mému zatínání nezatnul tipec!) zvládám, a mám navrch dobrou výmluvu, že nemůžu udělat doma žádný řádný předvánoční úklid.

Ve čtvrtek mi přišly nezávisle na sobě dvě výborné fotografické zprávy: Napřed jsem zjistil, že moje fotky dostaly v letošním ročníku velké tokijské soutěže Tokyo International Foto Awards (TIFA) hned pět čestných uznání (dvě v kategorii Architecture, dvě v kategorii Fine Arts a jednu v kategorii Nature). Asi o dvě hodiny později se mi ozvala americká PhotoPlace Gallery, že mou fotku Struktura okna vybrali do lednové výstavy Filling the Frame, takže do půlky prosince musím zařídit asi padesát věcí, aby všechno správně klaplo a návštěvníci výstavy měli v lednu i z mého obrázku ten správný požitek. Leč to jsou všechno, pochopitelně, radostné starosti, takže si určitě nestěžuji :-). No a moje aktuální malá výstava Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna bude pokračovat až do ledna, tak pokud jste chtěli přijít na jednu ze tří plánovaných komentovaných prohlídek a nestihli to, určitě bude po Novém roce další společná šance. Stejně tak existuje i varianta, že vás po výstavě provedu individuálně, možnosti jsou po dohodě s vedením divadla skoro každý podvečer či večer podle aktuálního programu, jen to vyžaduje předem se se mnou domluvit a říct, kdy se vám to hodí, já se rád přidám :-). 

O druhém lednu a vyplňování rámu

Už odedávna nemám rád 2. leden. Zatímco Vánoce miluju, těch pár dalších dní do silvestra mám rád, z Nového roku bývám na rozpacích, právě 2. leden je pro mě doslova symbolem všeho, na co se netěším: To nejhezčí ze zimy jako by už v ten den bylo za mnou (podotýkám, že jsem nelyžař) a přede mnou je dlouhé, chladné a po většinu času i tmavé čekání na jaro, zároveň to bývá první pracovní den po vykolejeném a uvolněném čase konce roku. Na mě je to prostě příliš rychlý sešup; kolem 5. nebo 6. ledna už se s tím, že Nový rok symbolicky nově rozdal povětšinou staré karty, vyrovnávám lépe, ale 2. ledna ještě s neodvratitelným pádem do obyčejnosti příštích dnů nejsem ani zdaleka vyrovnaný, nebývám zrovna zábavný společník, doma v brlohu si temně mručím a po skříních a šuplících hledám, kam jsem ve vánočním ruchu založil životní optimismus.

Na začátku podzimu vyhlásila americká fotogalerie PhotoPlace Gallery své nové chystané výstavní téma, jako to už velmi dlouho dělá každý měsíc: "Filling the Frame", nepříliš poeticky přeloženo "Vyplňování rámu". Téma celkem nafukovací, přece každá fotka je svým způsobem vyplněním prostoru rámu. Organizátoři napověděli jen to, že hledají "vrstvené kompozice, protínající se objekty, překrývající se linie, vzory a textury, které záměrně vyplňují prostor a provokují náš smysl pro vizuální harmonii". Už je vám to jasnější? Ale na dlouhé přemýšlení není čas, rytmus galerie je systematický a neúprosný: cca 3 měsíce se sbírá materiál od fotografů z celého světa, kteří projeví zájem o vyhlášené téma, 1 měsíc probíhá vyhodnocování a výběr 35 fotek pro vlastní výstavu (plus dalších 45 obrázků pro on-line verzi výstavy a výstavní katalog), další měsíc se výstava fyzicky připravuje, následující měsíc probíhá. Každý měsíc se celé soukolí posune o jedno vyhlášené téma dopředu, takže za rok se odehraje 12 tematických výstav a funguje to tak už roky. Kdysi mi tuto galerii doporučila jedna americká známá (taky fotografka) z čistě praktického důvodu: Za prodané vystavené fotky si prý galerie strhává jen cca třetinu, zatímco u jiných galerií to bývá polovina i víc. No jo, jenže abyste se mohli zajímat o prodávání, musí být vaše fotka napřed do kolekce vybraná, což nebývá nic jednoduchého, protože do výstavního sálu se vejde jen 35 kousků velikosti 16x20 palců (cca formát 40x50cm).

Klavírní koncert Roberta Schumanna - Hélène Grimaud

Komu nestačí ťukat na piáno jedním prstem písničky, ale chce se klavíru věnovat trochu závažněji, pravděpodobně se na své cestě nevyhne skladbám Roberta Schumanna. Třeba jeho Dětské scény hrají adepti klavírní hry snad úplně všech úrovní - od téměř začátečníků, až po etablované virtuózy plnící nejslavnější koncertní sály světa. Taky jsem si kdysi dávno (a tehdy nerad) užil a pamatuju si, jak jsem byl překvapen, když jsem stejný kousek, se kterým jsem se na hodinách "v lidušce" pral, slyšel v podání nějakého legendárního pianisty. Ano, věděl jsem, že Robert Schumann byl velký německý romantický skladatel, že měl za manželku vynikající klavíristku Claru a že trpěl bipolární poruchou, věděl jsem, že napsal krásný klavírní koncert, u kterého se neuvádí číslo, protože byl jen jeden (!), což se např. ve srovnání s Mozartem, kterých jich ve svém krátkém životě "vystřihl" sedmadvacet, může zdát v naší době orientované na výkon hodno maximálně zívnutí. Co jsem ale netušil, jak se všechny tyhle základní informace protly v jednom příběhu krásné a dodnes velice ceněné skladby.

Samozřejmě, jste-li hudební skladatel a máte-li manželku klavíristku, jaksi se předpokládá, že svými opusy budete zásobovat především ji. A Robert Schumann právě toto dělal, u většiny jeho klavírních kusů byla právě jeho manželka prvním interpretem a myslím, že ten dlouhodobý láskyplný cit (o Claru Robert usiloval už od jejích sedmnácti let a tři roky mu trvalo, než se mu ji podařilo na její rodině, která o takových vdavkách nechtěla ani slyšet, vyvzdorovat, dokonce vysoudit, a měli spolu pak za 14 let celkem osm dětí) je na jeho klavírních dílech znát. Přesto Schumann celkem dlouho nemohl své ženě nabídnout vlastní klavírní koncert, několikrát skladbu rozepsal, ale nikdy se mu koncert nepodařilo dokončit. V květnu 1841, tedy rok po svatbě, v době končícího dlouhého manického období, napsal (za pouhé čtyři dny) jednovětou Fantazii a moll pro klavír a orchestr, která dostala opusové číslo 54. Ano, byla překrásná, na svou dobu neobvyklá, protože byla založena na souznění a dalo by se říci "rovnoprávné" spolupráci sólového interpreta a orchestru, jednotlivé nástroje si spolu občas doslova "povídají", nesloužila tedy prioritně - jak bylo tehdy rozšířené - k předvádění technické virtuozity klavíristy, ale koncert v pravém smyslu slova to nebyl. Pak naopak nastalo u Schumanna období hlubokého psychického propadu a deprese, které vyvrcholilo rokem 1844, kdy za celý rok nedokončil žádnou novou skladbu. 

Nedělní miniglosy č.802

Poznámka: Dnes je v porovnání s normální nedělí všechno jinak: Místo v Dobřichovicích píšu dopolední úvodník ve Staňkově na Domažlicku a tentokrát nebudu mít ani svoje tradiční "úřední hodiny" ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti od 14 do 17 hodin, takže budu muset výjimečně dopsat hlavní text ve večerním vlaku nebo - když cestou nebudou vhodné podmínky či nápady - dokonce až pozdě večer doma. Uvidíme, věřím, že k tradiční podobě neděle se snad už příští týden pokorně vrátím. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Po téměř svátečním, jubilejním a výběrovém vydání Nedělních miniglos č.800 z předminulé neděle jsme se před týdnem opět vrátili do úplně normálního nedělního režimu, takže i dnešní Nedělní miniglosy, náš tradiční blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti, budou formátem i podobou standardní. Vítám vás dnes už u 802. vydání a na začátek se jako obvykle pokusím shrnout to, co mi právě končící týden přinesl. 

I když se bederní oblast mé páteře v koalici s mou levou nohou dost neomaleně a výbojně pokusily hned po pondělním svátku výrazně omezit můj plánovaný bohatý týdenní program, nakonec se jim to zas tak moc nepodařilo. Pravda, mohli jste mě na těch akcích slyšet občas syknout, zasténat či zanadávat, ale nakonec se mi navzdory určitým protivenstvím podařilo své původní představy jakžtakž naplnit, takže jsem nakonec absolvoval i výstup do nejvyššího patra Jindřišské věže, kde ve čtvrtek večer proběhla autogramiáda Kláry Hášové a Davida Černého (takže od nich mám dvě nové pěkné knížky o Praze), stejně jako velmi mrazivou sobotní vycházku s Pražskými domy po pražských Vrchlického sadech a areálu Hlavního nádraží. No a na druhou polovinu víkendu jsem dokonce odjel i do Staňkova na narozeniny své maminky, což se mi ještě tak ve středu, ve čtvrtek zdálo ve spojení s vycházkou po Praze jako naprosté sci-fi. Tak uvidíme, kudy se budou věci ubírat dál, protože si tiše plánuji i nadále a jednotlivé položky plánu škrtám jen velmi, velmi nerad a když opravdu není zbytí.

V sobotu jsem se dozvěděl, že moje malá výstava Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna bude pokračovat i v lednu, tak pokud jste chtěli přijít na jednu ze tří plánovaných komentovaných prohlídek a nestihli to, určitě bude po Novém roce další společná šance. Stejně tak existuje i varianta, že vás po výstavě provedu individuálně, možnosti jsou po dohodě s vedením divadla skoro každý podvečer či večer podle aktuálního programu, jen to vyžaduje předem se se mnou domluvit. 

V uplynulém týdnu jsem zveřejnil dva nové články: Prvním byla básnička Probuzení, která byla odrazem náznaku snad pozitivních zpráv, jichž se mi před nedávnem dostalo v oblasti, kterou pro sebe považuji za nejdůležitější. Ve čtvrtek jsem pak přidal fotoreportáž Je-li 17. listopad, musíme být na Národní třídě, kde jsem se pokusit zachytit pár střípků zajímavého dění ve svátečním centru Prahy i své přátele - fotografy, se kterými jsem se mohl na Národní ke své velké radosti sejít. Z předešlého období ještě jednou připomenu reportáž z pozoruhodného brněnského podzemí Brněnské vodojemy ze stativu a článek o netradičních a historicky, myslím, velmi zajímavých Porcelánových mincích z období velké inflace v Německu (1920 - 1923). No a vrátím se i ke své vlastní říjnové vernisáži v článku Momentky z výstavy a japonská přísloví.

Je-li 17.listopad, musíme být na Národní třídě

Jak se jmenoval ten známý film? "Jestliže je úterý, musíme být v Belgii"?. No a já to mám postavené  tak, že je-li právě 17. listopad, musím být aspoň část dne na Národní třídě. Nepatřím k těm, kteří tvrdí, že právě tady "to" všechno začalo a "nebylo-li by Národní třídy nebylo by u nás demokracie", to by bylo přílišné zjednodušení v jádru dost komplikovaného děje, ale právě tady se rozhodlo, že ztratila trpělivost velmi silná česká (tehdy československá) mlčící většina. Tehdy velmi dlouho, skoro ostudně dlouho mlčící. Nepočítám disidenty a obecně lidi přirozeně moudré, slušné a zároveň odvážné, kterých v populaci bývá jen hrstka, tím spíš v populaci ujařmené jednačtyřiceti lety fungování "nejpokrokovější společnosti v dějinách lidstva", a i kdyby měli stokrát pravdu, bez alespoň tiché podpory opravdové masy se ve společnosti nepohne stéblo. Každý rok si to tu jdu projít a připomenout si, co se tu odehrálo. A každý rok si tiše zavzpomínám, jak jsem se tu v onen den D souhrou náhod ocitl (před rokem jsem to zde na blogu popsal ve dvoudílném článku Můj 17. listopad 1989), a hlavou mi prolétne, jak jsem tehdy smýšlel o budoucnosti a co by se asi odehrálo jinak, kdybych tenkrát na místě počkal na dějiny. Možná nic podstatného. Možná všechno zgruntu. 

Ozvy slovenské "Křídové revoluce" dorazily až k tradičnímu pietnímu místu v samotném centru Prahy.

 

 

Probuzení

Neděje se to často, ale aktuálně mám v hlavě trochu přetlak možných blogových článků: Rád bych vás s sebou v novém příspěvku do rubriky Fotočlánky vzal do krásných prostor studovny uměleckoprůmyslového muzea, kde jsem měl to potěšení předvést návštěvníkům dvě svoje fotografie a povyprávět podrobněji o způsobu jejich pořízení. Rád bych vám v rubrice Reportáže ukázal fotky ze 17. listopadu, který jsem jako obvykle prožil přímo na pražské Národní třídě a v jejích bezprostředním sousedství. Rád bych vám představil jeden skvělý klavírní koncert a jeho francouzskou interpretku v rubrice Hudba. Taky zase po nějaké době dočítám knížku, u které se už teď těším, jak o ní napíšu v rubrice Knihy. Ale snad se na mě nebudete zlobit, když celou tuhle frontu nevychovaně předběhne jedna malá a celkem obyčejná básnička. Však jich tu za dlouhou dobu zpátky věru nebylo moc; poslední kdysi dávno na jaře, a od té doby (a taky dlouho předtím, celý dlouhý rok) se moje tradiční barevné propisky vzpíraly klouzat po papíře a zanechávat jakoukoli stopu v řeči aspoň maličko vázané. Ostatní rubriky si mohou bručet pod vousy i nahlas láteřit či osočovat mě z protekce. Však budou mít trochu pravdu, protože tohle má teď pro mě prostě přednost; však se nakonec, doufám, dostane na všechny a nikdo úplně neostrouhá...

 

Probuzení 

 

Světlo majáku

v zvuk budíku se mění,

oceán snu

v pevninu probuzení.

V motýly rozkvetou

rty dříve němé

i černé noční 

                    můry.

 

Noční pomyslné viny

převtělí se v ty denní,

vlny snů roztříští se

o skály zapomnění.

Zhmotněná přání

snad jednou dostaneme

na úvěr v srdci 

                    shůry. 

Nedělní miniglosy č.801

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se přesunu do Prahy, kde budu "úřadovat", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti zase cca od 14 do 17 hodin a během té doby dopíšu hlavní text.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Po téměř svátečním, jubilejním a výběrovém vydání Nedělních miniglos č.800 z minulé neděle se opět vracíme do úplně normálního nedělního režimu, takže dnešní Nedělní miniglosy, náš tradiční blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v české i světové politice a společnosti, budou už zase obsahově uměřené. Vítám vás tedy už u 801. vydání a na začátek se pokusím shrnout to, co mi právě končící týden přinesl. 

Nakonec se odehrálo úplně vše, co jsem v úvodníku jubilejního vydání (a velmi obsáhlého, přece jen stovka miniglos je mnohonásobně víc než normálních pět až sedm) ohlásil. V úterý jsem měl možnost přinést svoje dvě vybrané fotky na fotograficky požehnanou půdu Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, v jehož monumentální knihovně jsem o nich (a nejen o nich) hovořil v rámci tamního Večera poezie. Ve středu jsem měl poslední ze tří oficiálních a plánovaných komentovaných prohlídek své malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna; pokud jste přijít chtěli a nestihli to, dejte mi vědět, buď vás tam vezmu po dohodě s pořadateli individuálně nebo se možná ještě ukáže další možnost veřejné komentované prohlídky, protože se nejspíš výstava o něco oproti původním záměrům prodlouží a jsem si skoro jistý, že Vánoce přežije, a přežije možná dokonce i Tři krále. V pátek jsem byl pro změnu na vernisáži výstavy Carlose Sardá Vidala v Komunitním centru Matky Terezy v Praze - Hájích (určitě doporučuji, např. jeho domácí fotoexperimenty jsou neobyčejně nápadité a skvěle provedené). No a včera jsem si udělal individuální výlet na Kočičákovu výstavu do Heřmanova Městce. Jenže dnes už je neděle, kterou jako obvykle věnuji mimo jiné i Nedělním miniglosám, tentokrát navíc (super!) bez pohrůžky pondělní ranní cesty do práce, když máme ten státní svátek :-). 

Minulé jubilejní Nedělních miniglosy č.800 byly tak rozsáhlé, že jsem si neuměl představit, že bych v týdnu publikoval víc než jeden nový článek. Byl jím fotočlánek Brněnské vodojemy ze stativu, ve kterém jsem  se vrátil skoro o dva měsíce zpět ke své druhé návštěvě úžasných vodojemů na brněnském Žlutém kopci (tentokrát dokonce vznikla jedna fotka, se kterou jsem celkem spokojený). Z předešlého období ještě jednou připomenu reportáž z vernisáže moc pěkné fotografické výstavy Honzy Kočího - Kočičáka Za hranicí slov, (bude k vidění u synagogy v Heřmanově Městci ještě příští středu odpoledne a pak o víkendu, ale už jen do neděle 23.11.) a článek o netradičních a historicky, myslím, velmi zajímavých Porcelánových mincích z období velké inflace v Německu (1920 - 1923). No a vrátím se i ke své vlastní nedávné vernisáži v článku Momentky z výstavy a japonská přísloví, protože mé tehdejší (byť zatím ničím neodůvodněné) a v článku lehce zmíněné dobré tušení se, aspoň v to věřím, snad začíná trochu naplňovat. Však co bychom byli za lidi, kdybychom nevěřili v dobré obraty...

Brněnské vodojemy ze stativu

Na jaře jsem už zde na blogu psal o své návštěvě úžasných brněnských vodojemů a ve svém tehdejším článku Brněnské vodojemy na Žlutém kopci jsem sice ukázal pro mě netradičních 18 (!) obrázků, které místní čtenáře docela zaujaly, ale zároveň jsem jasně uvedl, že mi nezbývá nic jiného, než se do této pozoruhodné památky vrátit ještě jednou se stativem, protože bez něj výsledek vzhledem k míře osvětlení vnitřních prostor za moc nestál. Fotky byly zajímavé tím, že ukazovaly krásné místo, to ano, ale to ještě automaticky vůbec neznamená, že je fotka dobrá, pokud nepřihodí do ohně své vlastní polínko kvality. Šlo opět jen o cestu "na otočku" (Dobřichovice - Brno - Dobřichovice) s asi tříhodinovou návštěvou tří objektů vodojemů, protože i když tehdy bylo ještě září (tady vidíte, jaký mám skluz ve zpracování a zveřejňování fotek) podmínky byly toho dne naprosto šílené - celý den intenzivně lilo a nejvyšší denní teplota nepřesáhla hranici 10 stupňů, prostě babí léto jako vyšité. A tak jsem zažil paradoxní skutečnost, že se ten den přicházeli zmáčení turisté do vodojemů schovat před vodou a taky aspoň trochu ohřát, protože ve vodojemech bylo asi o 5-6 stupňů tepleji než venku.

Rovněž jsem se opět po nějaké době vybavil vypůjčeným hodně širokoúhlým objektivem, který by mi dal možnost fotit z nevelkého odstupu i rozlehlé prostory. Ještě jsem se u pokladny pro jistotu zeptal, jestli nemají něco proti focení ze stativu, a neměli nic, jen mě požádali, abych při práci se stativem moc neomezoval skupiny s průvodcem a případné samostatné návštěvníky. Vyřešil jsem to tak, že jsem všem (nemnoha) návštěvníkům které jsem potkal, nabídl, aby - pokud bych jim nějak překážel v jejich focení nebo dokonce v pohybu - mi to neváhali povědět a já zmizím za nejbližším sloupem (z tohoto pohledu je vnitřek vodojemu velmi dobře vybaven, protože se v tom "slouporojení" většinou schováte celkem snadno). 

Pojďme už tedy rovnou na fotky, protože o historii vodojemů už jsem se trochu zmiňoval v jarním článku (odkaz nahoře); psaných poznámek k fotkám dnes bude jen docela málo :-). 

Nedělní miniglosy č.800

Poznámka: Původně jsem dnes ani nechtěl psát úvodník, když budeme mít jubilejní "maxičíslo" v rozsahu mnohonásobku běžné nedělní porce, ale některé pro mě podstatné skutečnosti mě přiměly ho nepominout. Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích a pak se jako skoro každou neděli přesouvám do Prahy, kde cca od 14 do 17 hodin "úřaduji", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti, přičemž večer zveřejním konečnou verzi textu.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Uplynulý týden u mě byl celkem bohatý na události: V pondělí jsem byl v Berouně na malířské vernisáži, na které jsem se potkal se spoustou známých,  v pátek jsem dobrodružně pátral po artefaktech před mnoha lety vytvořených pro mého současného zaměstnavatele a v sobotu jsem měl druhou oficiální komentovanou prohlídku své aktuální fotovýstavy. Přesto ani jedna ze zmíněných akcí pro mě nakonec nebyla tím skutečným vrcholem týdne, tou se ukázalo být jedno úplně nenápadné automatické připomenutí na instagramu, ze kterého bývám normálně spíš rozčilený, protože mi za řadu let svého fungování nikdy nepřipomnělo nic, co by opravdu stálo za řeč, a kdybych ho uměl vypnout, už bych to ke své vlastní škodě dávno udělal. Tentokrát mi ale ta automatická a za normálních okolností dost otravná funkce zprostředkovala informaci pro mě tak důležitou a radostnou, že jsem jí zpětně za mnoho let odpustil stovky případů bezdůvodného obtěžování, protože mi rozsvítila i jinak mlhou zatažené dušičkové dny a dala mi novou chuť popasovávat se každý den s četnými větrnými mlýny kolem sebe i v sobě, i když to může z vnějšího pohledu často vyhlížet jako činnost pošetilá a iracionální.

Jako vždy, kdy Nedělní miniglosy, náš tradiční blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, doputují k "velkému jubilejnímu kulatému číslu", vážně zvažuji, jestli nenastal ten správný čas s touhle obecně celkem nepřínosnou aktivitou v takový sváteční okamžik skončit. A i tentokrát jsem se nakonec rozhodl, že zkusím ještě jedno další číslo přidat a teprve pak se uvidí :-). Vítám vás tedy u speciálně rozšířeného jubilejního 800. vydání, které nepřináší žádné nové glosy (tedy, ne, že by nebyly žádné náměty, třeba takové snímání ukrajinské vlajky v Parlamentu by si vlastní glosu jistě zasloužilo, ale to můžeme příště napravit!), ale připomene to nejlepší z čísel 701 až 799, tedy konkrétně za období od 24. září 2023 do minulé neděle. 

I v uplynulém týdnu jsem zveřejnil na svém blogu dva nové články: V článku To se nám to publikuje, když o nás jiní píšou, najdete text kurátorky Lucie Váchové napsaný k mé aktuální malé fotografické výstavě v Divadle Kámen na pražské Invalidovně. Inspiraci pro jen zdánlivě veselý článek O velmi vytočených mužích mi opět poskytl Facebook a někteří jeho uživatelé (no, někteří, bohužel jich jsou stovky a nejspíš tisíce). Z předchozího období ještě jednou připomenu reportáž z vernisáže moc pěkné fotografické výstavy Honzy Kočího - Kočičáka Za hranicí slov, která je k vidění až do 23. listopadu v Heřmanově Městci, kde autor žije (pojedu se na ni podívat ještě jednou v klidu příští sobotu, 15.11. dopoledne). Dál tu mám článek o netradičních a historicky, myslím, velmi zajímavých Porcelánových mincích z období velké inflace v Německu (1920 - 1923); jak by řekli pánové Sovák a Horníček jako Dva písaři - "i s obrázky", a také říjnovou fotoreportáž pro změnu ze své vlastní vernisáže Momentky z výstavy a japonská přísloví.

O velmi vytočených mužích

Na facebooku svého známého jsem našel sdílený příspěvek jednoho velmi vytočeného muže. To samo o sobě není nic zvláštního; velmi vytočených mužů (i žen, jistě, abychom byli v reflexi skutečnosti vyvážení) a vytočených příspěvků je na sociálních sítích k přečtení (a k vlastnímu vytočení) opravdu dostatek. Někdy si říkám, že právě všeobecná vytočenost a vytočitelnost jsou tím pravým a na rozdíl od ropy prakticky nevyčerpatelným "palivem", na které tenhle obrovský celosvětový stroj jezdí, a právě skvělá sázka na tuto komůrku lidské psýchy vydělala "otcům zakladatelům" zasloužené miliardy dolarů.

Velmi vytočený pán vytočeně sdílel video s částí televizního rozhovoru jakéhosi mladého politika (už to samo o sobě, myslím, stačí podobným pánům k vytočení, protože "politik", protože "mladý" a protože "v televizi"), ve kterém při diskusi na téma tzv. dezinformací zazněla na závěr i věta "Jak už říkal T.G.Masaryk: Nevěřte všemu, co je na internetu!" Velmi vytočený muž totiž dospěl na základě svých nezpochybnitelných znalostí historie k jednoznačnému závěru: Když žil T.G.Masaryk, internet ještě prokazatelně neexistoval, což ví každé malé dítě, ale zjevně ne mladý politik v televizi. Ergo mladý televizní politik je úplný idiot, který nám, velmi vytočeným mužům z facebooku, nesahá inteligencí ani po kotníky. A velmi vytočený muž nelenil a na podporu svého vytočení přiložil podrobnou a obsáhlou časovou analýzu vývoje internetu i důležitá data z života T.G.Masaryka, kterými na pouhých několika stranách A4 jednoznačně prokázal, že T.G.M. a W.W.W. se opravdu bez podstatného narušení aktuálně uznávaných fyzikálních zákonů nemohli nikdy potkat. Vytočenost poháněná jasnými důkazy a tzv. zdravým selským rozumem zdánlivě triumfovala a usvědčila mladého televizního politika z pitomosti. Kam jsme se to proboha dostali? Takový blbec nás, rozumné a inteligentní lidi, chce vést?

To se nám to publikuje, když o nás jiní píšou

Kdo si na můj blog chodí pravidelně či aspoň občas číst, dobře ví, že to byl od začátku blog cíleně "autorský", tedy sestávající téměř výhradně z toho, co jsem sám napsal (ať už to byly fejetony, glosy, básničky, povídky, haiku, reportáže či cokoli jiného), nebo co jsem vlastnoručně vyfotil. Jen zcela výjimečně jsem používal delší citace z cizích zdrojů, např. ukázky z knížek nebo filmů, nebo převzaté obrázky, např. tam, kde jsem ze závažných důvodů nemohl použít svoje vlastní. Dnes ale pro účely blogového článku s potěšením využiju text, který napsal od začátku do konce někdo jiný. Jedná se o text kunsthistoričky Lucie Váchové, která pracuje především pro Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy a je též "dvorní kurátorkou" všech výstav v Divadle Kámen. Text doprovází moji aktuální fotografickou výstavu Černobílá minima v Divadle Kámen na pražské Invalidovně, kde budu mít v sobotu 8.11. od 17:00 a ve středu 12.11. od 19:30 dvě komentované prohlídky, takže si budu moct s návštěvníky pěkně podrobně popovídat o tom, jak vystavené fotky vznikly a předpokládám, že přidáme hovory o focení obecně, o zajímavých fototechnikách, o estetice nebo jen tak - o životě :-).

Připouštím, že nemám výslovné svolení autorky ke zveřejnění právě zde na blogu, ale vzhledem k tomu, že text je přímou součástí výstavy (visí na zdi) a je volně k dispozici i v informacích o výstavě na webových stránkách Divadla Kámen, řekl bych, že proti přetištění textu právě zde na mém blogu nebude mít paní kurátorka námitky.  

Tak věřím, že příliš nezlenivím, když protentokrát využiju toho, že si se sestavením textu lámal hlavu někdo jiný a já budu jen zlenivěle "točit mlejnek" a u toho se budu upejpavě usmívat. Slibuji, že veškerou takto uspořenou energii dám ve prospěch anoncovaných komentovaných prohlídek, tak se přijďte podívat, moc rád vás uvidím a věřím, že si užijeme zajímavý a příjemný večer.  

Nedělní miniglosy č.799

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Navzdory hnusnému počasí se pak přesunu do Prahy, kde budu "úřadovat", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti zase cca od 14 do 17 hodin a během té doby dopíšu hlavní text.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Uplynulý týden byl rozdělený státním svátkem na dvě hodně nestejně velké části. V pondělí jsem byl na rozdíl od mnohých normálně v práci a večer pak s přáteli na moc milé návštěvě. O svátečním dni normálně chodím po Praze a fotím, ale tentokrát bylo tak mizerné počasí, prakticky beze světla, že jsem nakonec nikam nejel a dodělával jsem aspoň některé z mnoha restů doma v Dobřichovicích (možná jsem stihl tak 1 % z toho, co by bylo třeba, takže opravdu nic moc...). No a pak už jsem sbíral síly na hektickou první půlku listopadu, která se, zdá se, ponese v duchu vernisáží, fotografických večerů a komentovaných prohlídek; prakticky každý večer bych měl být na nějaké kulturní akci, tak jsem zvědav, jak to půjde dohromady s normálním pracovním i soukromým fungováním. Neděle se mi zatím každopádně daří víceméně uchránit, takže se i dnes mohu věnovat Nedělním miniglosám, našemu tradičnímu blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás tedy už u 799. vydání a mohu už potvrdit, že pokud se nesemele něco opravdu závažného, příští týden přinesou NMg svůj osmý (a i tentokrát jsem přesvědčen, že už opravdu poslední) velký jubilejní výběr s tím nejlepším, co jste si mohli za poslední více než dva roky přečíst v číslech 701 až 799.

I v uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články: Prvním byla reportáž z vernisáže moc pěkné fotografické výstavy Honzy Kočího - Kočičáka Za hranicí slov, která je k vidění až do 23. listopadu v Heřmanově Městci, kde autor žije. V pátek jsem pak navázal na nedávnou blogovou fotohádanku a publikoval jsem článek o netradičních a historicky, myslím, velmi zajímavých Porcelánových mincích z období velké inflace v Německu (1920 - 1923), a ukázal jsem, že i když v praxi tehdy převládal porcelán hnědý, mohli jste v místním peněžním oběhu narazit na opravdu nejrůznější barvy. Ještě jednou připomenu fotoreportáž pro změnu ze své vlastní nedávné vernisáže Momentky z výstavy a japonská přísloví, byť fotky jsem si tentokrát musel vypůjčit od jiných účastníků moc příjemného večera a vložená japonská přísloví pro změnu z jedné knížky, kterou jsem na vernisáži dostal, a z ještě dřívější doby i článek O volebních vítězstvích a prohrách.

Porcelánové mince z období velké inflace v Německu (1920 - 1923)

V minulém týdnu jsem publikoval na blogu Malou mincovní hádanku: Ptal jsem se, z jakého materiálu byl vyroben vyfocený 25 pfennig z města Münsterberg (dříve město v pruském Slezsku, po válce přičleněné k Polsku pod názvem Ziebice). Správná odpověď je možná trochu překvapující: Mince byla totiž z porcelánu. Každý z nás asi intuitivně cítí, že není úplně normální dělat mince z porcelánu; však to taky byla dost nenormální doba, kdy právě pro takový nenormální krok vznikly souhrou neblahých důvodů vhodné podmínky. Pojďme si o těch podmínkách něco říct, než ukážu na fotkách pár různobarevných ukázek takových porcelánových mincí.

Na konci 1. světové války byl v poraženém Německu velký nedostatek kovu. Za války se jeho obrovská množství spotřebovala pro válečný průmysl a na výrobu zbraní a munice se zrekvírovalo prakticky vše, co šlo. Veškerý dostupný kov se využíval pro průmyslovou výrobu, na výrobu drobných mincí se ho ale nedostávalo. Zároveň hospodářské problémy začaly roztáčet spirálu tzv. velké inflace (především v letech 1920 až 1923), kdy vyrobit minci z kovu by znamenalo, že cena kovu velmi brzy překročí deklarovaný nominál mince. Chybějící oficiální kovové drobné oběživo se proto začalo nahrazovat nouzovými mincemi z nejrůznějších náhradních materiálů. No a právě v Německu (především v Sasku a Slezsku) měly velkou tradici tamější porcelánky, které se naopak po válce potýkaly z nedostatkem zakázek na svůj původní sortiment. Ukázalo se, že mince jdou z porcelánu dělat docela dobře a když je zrovna neroztlučete kladivem, slušně drží tvar i detaily nápisů a obrazů v ploše. Především velké zavedené porcelánky (Míšeň, Berlin) proto začaly chrlit drobné mince pro lokální potřebu jednotlivých měst, ale - jak uvidíme - zapojily se i drobné místní výrobny.

Honza "Kočičák" Kočí: Za hranicí slov

O Honzovi Kočím alias Kočičákovi, jednom z - podle zdaleka nejen mého soudu - nejlepších českých fotografů už jsem na začátku tohoto roku celkem podrobně psal v několika článcích v souvislosti s jeho chrudimskou výstavou "Okem Kočičáka". Když se teď chystám psát o jeho další docela velké výstavě, která se tentokrát koná v centru Heřmanova Městce, kde Honza žije, samozřejmě bych se nerad moc opakoval, i když to asi bude těžké, protože svůj pohled na jeho fotky i na něj osobně jsem už vepsal do tří blogových článků a celkem na nich ani po návštěvě vernisáže jeho další výstavy nemám moc co změnit. Tak se možná dnes spolehnu víc na fotky z vernisáže než abych otevíral nějaké nové "kritické okénko", kam bych zas musel napsat pochvaly velmi podobné těm, které už jsem napsal dříve, a přidám odkazy na již napsané články:

Byly to následující texty: 

16. ledna 2025 jsem zveřejnil článek Za Kočičákem do Chrudimi, ve kterém jsem popsal, jak jsem se s tímhle Panem fotografem potkal (jak jsem si právě teď ověřil v jedněch loňských Nedělních miniglosách, je to dnes přesně jeden rok a dva dny a myslím, že na tak krátkou dobu už jsme toho zažili spoustu :-)) a co mě na jeho fotkách upoutalo dokonce ještě dávno před tím, než jsme se poprvé setkali.

Nedělní miniglosy č.798

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se přesouvám do Prahy, kde dopisuji hlavní miniglosový text v době cca mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy zase "úřaduji", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Uplynulý týden se u mne nesl v duchu fotografických akcí, z nichž asi nejzajímavější byl čtyřlístek vetknutý mezi čtvrtek a sobotu: Ve čtvrtek jsem jednak měl první oficiální komentovanou prohlídku své výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna (nakonec jsem stihl ještě jednu polosoukromou nedlouho před půlnocí), jednak jsem se pak ještě zúčastnil ve vedlejším divadelním sále fotoprezentace z kunsthistoricky a historicky zaměřeného putování okolím Gdaňsku; mimochodem já mluvil o svých devíti vystavených fotkách asi hodinu, kolegové pak o svých asi pěti stovkách fotek asi hodiny dvě :-). V pátek jsem s přáteli vyrazil na vernisáž opět výborné výstavy mého kamaráda a skvělého fotografa Honzy "Kočičáka" Kočího, která se koná v centru Heřmanova Městce (doufám, že vám o této akci taky budu moct v příštích dnech něco napsat a ukázat). No a v sobotu jsem se zašel podívat na dobřichovický zámek, kde mi manželé Čapkovi dali dobrou lekci, jak dostat do mně dobře známého výstavního sálu místo běžných třiceti fotek sto osmdesát snímků. Ale na neděli kupodivu žádný fotografický program nemám - pominu-li samozřejmě zpracování fotek z uvedených akcí, ke kterému jsem se ještě nedostal, proto se mohu věnovat Nedělním miniglosám, našemu tradičnímu blogovému týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás tedy už u 798. vydání, takže už zbývá jen jediné "normální" číslo a bude tu osmý velký jubilejní výběr, který by podle prozatímního plánu měl vyjít 9. listopadu.

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články: První obsahoval kromě fotek z nedávné vernisáže mé aktuální výstavy (tentokrát fotky nejsou moje, protože jsem na focení v nabitém programu vernisáže vůbec neměl čas, ale poskytly mi je k mé velké radosti dámy Dita Kozáková a Helena Macháčková) i vložená japonská přísloví (jakou mají japonská přísloví souvislost s mou vernisáží se dozvíte v článku), a proto je jeho název Momentky z výstavy a japonská přísloví. Ve druhém článku jsem položil po dlouhých dvou a půl letech zase jednou svým čtenářům hádanku, byť ne typickou hádanku fotografickou, jak na ni zde byli místní čtenáři blogu zvyklí; tentokrát jde o Malou mincovní hádanku. Z dřívější doby mohu ještě jednou připomenout Haiku z doby kamenné, článek O volebních vítězstvích a prohrách, nebo fotočlánek O posledním snímku, kde ukazuji poslední fotku pořízenou svým "měkkým" infračerveným filtrem Hoya, který jsem používal víc než 12 let a nedávno jsem si ho vlastnoručně rozbil.

Malá mincovní hádanka

Dnes to bude velmi krátký článek, protože je půlnoc, teprve před chvílí jsem se vrátil z vernisáže krásné fotografické výstavy v Heřmanově Městci, o které si tady taky časem řekneme, a ještě potřebuji zpracovat pár tam pořízených fotek. Ale vzpomněl jsem si na to, jak jsem na svém starém blogu občas zveřejňoval tzv. Fotohádanky. Ta dnešní fotohádanka (zjistil jsem, že zatím poslední řádnou fotohádanku jsem zveřejnil před cca dvěma a půl rokem) ovšem nebude držet původní zažitou strukturu, kde čtenáři vždycky hádali, co na dané fotografii je a já jim k tomu dával několik indicií, které jim měly v hádání napomoci nebo je naopak něčím znejistit nebo svést na scestí.

Dnes budu mít ale otázku mincovní: Co myslíte, z jakého materiálu byla vyrobena mince, která je na dvou následujících obrázcích (z líce i z rubu) . Myslím že odpověď bude i bez dopsaných indicií velice jednoduchá, ale abyste si na mě nestěžovali, že jsem vám nevyšel nijak vstříc, řeknu aspoň pár základních informací: Jde o nominál 25 pfennigů, mince byla vyrobena ve městě Münsterberg a i když na ní není žádný letopočet, z některých informací o tehdejším dění ve společnosti se dá předpokládat, že byla nejspíš vyrobena v roce 1921. 

Kdo přijde na správnou odpověď (a řekl bych, že to budou všichni, kdo se ozvou), mohl by ještě pro zajímavost připojit informaci, jak na to přišel, to jen kvůli mé zvědavosti.  

Správnou odpověď sem připojím... Ehmmm, jak ono to bylo v tom klasickém filmu z roku 1960? Aha, přece "V sobotu večer, v neděli ráno!" :-). Odpověď nám pak otevře dveře pro podrobnější článek , kde vám představím takových mincí víc.

Momentky z výstavy a japonská přísloví

Jak jsem i tady na blogu už několik týdnů avizoval, minulý čtvrtek se uskutečnila vernisáž mé malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna. Pro mě to byl večer dlouhý, plný milých setkání a velmi, velmi příjemný. Celkově se do prostoru malého divadelního studia vecpalo 53 lidí (to jsou tedy ti, které jsem si zapamatoval nebo zatím identifikoval na fotografiích), kteří se v divadelní kavárně a přilehlých prostorách sešli, aby spolu se mnou odstartovali tříměsíční výstavu devíti černobílých a minimalisticky laděných obrazů. 

Pozn.: Dnes si dovolím zcela nestandardně použít výhradně cizí reportážní fotky. Sice jsem si s sebou na vernisáž svůj foťák vzal, ale za celý večer jsem ho nestihl pro samé vítání a povídání ani vyndat z batohu, takže jsem se musel tentokrát spolehnout na jiné fotografy. Naštěstí se jich v prostoru divadelní kavárny několik našlo, jak ostatně na fotkách uvidíme. Od obou autorek, které mi již pořízené fotky ukázaly, mám k využití jejich fotek zde na blogu souhlas, za který ještě jednou děkuji. 

Byl jsem moc rád za tak početnou návštěvu, která na výstavách v tomto divadle rozhodně není běžná. Úplně spokojený bych samozřejmě byl, kdyby účastníků bylo 54; jeden pro mě podstatný člověk, kterého bych na výstavě moc rád přivítal tím nejsrdečnějším možným objetím, totiž bohužel mezi návštěvníky opět být nemohl, byť v mých očích byl přítomen v každém kousku lidmi nahuštěného prostoru.  

Program zahájila kurátorka výstavy Lucie Váchová, která výstavě dala teoretický rámec a o mně řekla spoustu pěkných věcí, až se mi někdy obočí zcela samovolně pozvedalo radostným údivem. (Ši mo šita ni ojobazu - Ani čtyři koně nechytí to, co bylo jednou vyřčeno).

 

Foto: Helena Macháčková, Divadlo Kámen 

 

 

Nedělní miniglosy č.797

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se přesouvám do Prahy, kde dopisuji hlavní miniglosový text v době cca mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy zase "úřaduji", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Uplynulý týden načal podzimní notně rušné období, na které se mi dost zaplnil kalendář a často navazuje jedna akce na druhou, takže zatím netuším, kdy budu taky chvílemi normálně žít. Hlavním bodem programu pro mě byla jednoznačně vernisáž (a oficiální start) mé maličké fotografické výstavy Černobílá minima, která je nainstalovaná v kavárně Divadla Kámen na pražském sídlišti Invalidovna. Ve čtvrtek večer to vypuklo a malé divadelní studio mělo co dělat, aby do své náruče pojalo všechny návštěvníky, kterých jsem ve své paměti a na několika reportážních fotkách zatím napočítal 52 (jako obyčejně - když se nic moc neplánuje a všemu se nechá skoro volný průběh, vyjde vše - působením nepochopitelných přírodních sil - téměř přesně podle ideálních očekávání :-)). V pátek jsem si vzal volno, abych se po příjemném večeru nedostal zase hned do mlýnice pracovních problémů, a v sobotu jsem při své vůbec první letošní zahraniční vyjížďce navštívil podzimní Drážďany. No a po tomhle neobyčejném vykolejení běžného týdenního programu je, myslím, nejvyšší čas, aby aspoň v neděli zůstalo vše při starém a bylo možné$jako\; obvykle$napsat další Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás tedy už u 797. vydání, což naznačuje, že už jen dvě "normální" vydání chybějí do dalšího, již osmého velkého jubilejního čísla, které by podle prozatímního plánu mělo vyjít 9. listopadu.

V uplynulém týdnu jsem v tom kvasu stihl zveřejnit pouze jediný (a ještě kraťoučký) článek: Haiku z doby kamenné, doprovozený závěrečným pozváním na vernisáž. Plánovaný páteční článek jsem sice rozepsal, ale nedokončil, tak si ho odložím k asi desítce dalších nehotových textů do rozpracovaných položek na neurčito. Z předešlého období tak ještě jednou připomenu např. článek O volebních vítězstvích a prohrách, ve kterém jsem se vrátil k parlamentním volbám z prvního říjnového víkendu a zdaleka nejen k těm, protože jsem lehce zavzpomínal i na své úplně první "volby" z roku 1986, nebo fotočlánek O posledním snímku, kde ukazuji poslední fotku pořízenou svým "měkkým" infračerveným filtrem Hoya, který jsem používal víc než 12 let a nedávno jsem si ho vlastnoručně rozbil.

Haiku z doby kamenné a pozvání na vernisáž

 

Haiku z doby kamenné

Staletí vzniká

v přítmí jeskynního ticha

obraz v kameni. 

 

Oproti dnešnímu haiku, mé vlastní fotografické a tentokrát striktně černobílé "obrazy v Kameni" (tedy konkrétně na mé výstavě Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna) nevznikaly po staletí ale nejvýše několik minut, byť v dnešní uspěchané době i to je na fotky docela dost. 

Vystavené obrazy nejsou umístěny v zakouřené a nevlídně vlhce studené paleolitické jeskyni, ale v příjemném prostoru divadelní kavárny, kde se ve čtvrtek 16. října od 18:00 uskuteční vernisáž této malé ale formálně i tématicky, myslím, docela kompaktní výstavy. Na místě bude devět "obrazů v Kameni", kurátorka výstavy Lucie Váchová a taky já jako autor. No a kdoví, třeba i vy :-). 

 Nejdelší expoziční čas byl osm a půl minuty u obrazu Jin a jang.

A kdybyste výstavu chtěli vidět v mém doprovodu a vernisáž nestihli, nic se neděje, už teď mám domluvené termíny tří komentovaných prohlídek, na kterých každého z vás moc rád přivítám. 

 

Nedělní miniglosy č.796

Poznámka: Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích. Pak se přesouvám do Prahy, kde dopisuji hlavní miniglosový text v době cca mezi 14:00 a 17:00 hod., kdy zase "úřaduji", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Několikrát během tohoto týdne jsem se dostal do "kvantové pasti": Měl (a chtěl) jsem být na dvou místech zároveň, ale bránila tomu - podle kvantové teorie - moje přílišná hmotnost. Potřeboval bych prostě něco shodit, asi tak na cílovou hmotnost 10^-20 $kg\; a\; ne\; mít\; něco\; přes\; metrák.\; Tak\; jsem\; musel\; některé\; akce,\; na\; které\; bych\; býval\; přišel\; rád,\; obětovat\; pro\; jiné,\; snad\; jsem\; tím\; nikoho\; příliš\; nenaštval.\; V\; týdnu\; jsem\; se\; tak\; např.\; vyjel\; na\; milé\; pozvání\; podívat\; na\; jednu\; zajímavou\; kulturní\; akci\; do\; Sadské,\; kde\; jsem\; byl\; vůbec\; poprvé\; v\; životě,\; což\; znamená,\; že\; podle\; ústně\; tradované\; a\; žádnými\; hmatatelnými\; důkazy\; nepodpořené\; legendy\; už\; mi\; jen\; jedna\; návštěva\; schází\; k\; tomu,\; abych\; dorovnal\; Wolfganga\; Amadea\; Mozarta,\; který\; ovšem\; ve\; své\; době\; nejspíš\; přijel\; z\; Prahy\; přímým\; spojem,\; kdežto\; já\; musel\; dvakrát\; přestupovat.\; Celou\; sobotu\; jsem\; pak\; byl\; v\; Praze,\; napřed\; na\; speciální\; návštěvě\; kostela\; sv.\; Jana\; na\; Skalce,\; pak\; jsem\; se\; opět\; zastavil\; na\; fotografické\; výstavě\; Garika\; Avanesjana\; a\; Ivana\; Mikšíka\; v\; ambitu\; u\; Panny\; Marie\; Sněžné\; a\; pak\; jsem\; se\; setkal\; s\; přáteli\; v\; jedné\; pražské\; hospůdce,\; což\; mi\; bohužel\; znemožnilo\; setkat\; se\; v\; týž\; večer\; s\; jinými\; svými\; přáteli\; v\; hospůdce\; plzeňské.\; Ještěže\; aspoň\; v\; neděli\; mám\; zatím\; jen\; jeden\; plán,\; a\; to\; jako\; obvykle$napsat další Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás tedy už u 796. vydání, což naznačuje, že další velké jubilejní vydání NMg už ťuká na dveře :-).

V uplynulém týdnu jsem publikoval dva nové články: V prvním jsem vám několika obrázky představil svou novou, již od minulého víkendu nainstalovanou fotografickou výstavu Černobílá minima na pražské Invalidovně (pozor, Invalidovna není jen budova, ale taky sídliště), jejíž vernisáž vypukne ve čtvrtek 16. října od 18:00 v pražském Divadle KÁMEN. Je to výstava maličká: jediná místnost (divadelní kavárna) a pouhých devět černobílých obrazů, ale i tak věřím, že ve čtvrteční večer bude stát za to přijít se podívat. Ve druhém článku O volebních vítězstvích a prohrách jsem se vrátil k parlamentním volbám z minulého víkendu a zdaleka nejen k těm, protože jsem lehce zavzpomínal i na své úplně první "volby" z roku 1986. Z předešlého období mohu ještě jednou připomenout článek O posledním snímku, kde ukazuji poslední fotku pořízenou svým "měkkým" infračerveným filtrem Hoya, který jsem používal víc než 12 let a nedávno jsem si ho vlastnoručně rozbil, nebo Článek, který vlastně vůbec není o hadech, kde jsem na komentářích jednoho malého obyčejného příspěvku na sociální síti ukázal, jak může vzniknout obrovitá "černá díra", která si postupně přitáhne komentátory i čtenáře ze širokého okolí. 

O volebních vítězstvích a prohrách

Ve volbách jsem vlastně jako volič opravdu drtivě vyhrál jen úplně poprvé a byla to výhra, kterou si nesu už skoro 40 let jako první opravdu velkou hanbu svého dospělého života (nikoli poslední, ale tolik jich snad zase naštěstí nebylo). Psal se rok 1986, mně bylo dvacet, právě jsem dokončoval druhý ročník VŠCHT, byl jsem čerstvě zamilovaný do ženy, se kterou jsem byl tehdy odhodlaný prožít celý život (což se posléze ukázalo jako plán až příliš ambiciózní) a moje volební místnost byla přímo na naší vysokoškolské koleji. V procesu "voleb" do tehdejšího komunistického Federálního shromáždění byla opravdová volba fakticky jen jedna - jestli k volbám jít nebo nejít. Přemýšlel jsem o tom snad týden a nebylo to žádné příjemné přemýšlení: proti sobě stála varianta stát se bezprostředním spoluviníkem na v principu zrůdném fungování tehdejšího politického systému a pak varianta individuálního odporu se všemi logickými důsledky pro můj život i pro život mých blízkých. Zvolil jsem hanbu.

Do volební urny jsem vhodil - stejně jako 99,94 % tehdejších oprávněných voličů - kandidátku tzv. Národní fronty a rovnou z volební místnosti jsem se šel na pokoj opít. Připadal jsem si jako romantická mladá dívka, která si vysnila nádherný zážitek svého prvního milování a o panenství pak přišla s ožralým násilnickým prasetem. V televizi se juchalo na oslavu společného velkolepého vítězství a mně z toho bylo šoufl a opravdu vážně jsem přemýšlel o tom, že se po vzoru mnoha podobně špatně přizpůsobivých nevděčníků přemístím někam na druhý konec světa, co nejdál od podobných vítězství. Nakonec jsem se rozhodl zkusit dostudovat s tím, že se to snad do té doby nějak vystříbří, no a ono se to nedlouho po naplnění toho cíle opravdu vystříbřilo.