K pětiletkám jsem měl vždycky velmi negativní vztah - měl jsem je vždy spojené s přetvářkou a útlakem, kolektivním strašákem potlačujícím vše soukromé a intimní, směšně patetickými řečmi. Říkávalo se, že někteří nadšení budovatelští rodiče dávali jméno Pětiletka svým dcerám, v databázi aktuálních křestních jmen jsem ale žádnou Pětiletku nenašel, takže buď se Pětiletky dneška nedožily nebo přebudovaly své budovatelské jméno na jiné, méně nápadné. To slovo se mi dodnes těžko používá, i když za své dobové znásilnění, chudák, nemůže. Dnes, když jsem přemýšlel nad názvem článku, mě to slovo ale napadlo bez odpudivého kontextu, citově nezabarvené, ponechané na pospas pouze svému obsahu: Pětiletka totiž - Čerfe div se! - neznamená v jádru nic víc a nic méně než pět let. Pětiletí by možná znělo líp, ale to bych zas nemohl využít na úvod článku tenhle "oslí můstek" s pětiletkou :-)
Dnes je to totiž přesně pět let, kdy se na této blogové adrese objevil první článek (O chřipce a psím blogu). Pamatuji si to velmi dobře, byl jsem čerstvě nastěhovaný do Dobřichovic a na jindy nepoužívaném rozloženém gauči v izolaci jsem v horečnatých chřipkových polomrákotách v noci vytvářel na svém starém notebooku a s ukrutně pomalým mobilním připojením, které vůbec neumožňovalo publikovat obrázky a i obyčejný text se podařilo vydat většinou až tak na desátý pokus, první podobu blogu a psal svůj první článek. Spíš z nedostatku jiné zábavy mezi popíjením horkého čaje, z legrace a ze zvědavosti, co se asi stane.
Nestalo se celkem nic, ještě dlouho. Počet článků rostl o dost rychleji než počet čtenářů; články si pravidelně a poctivě četli moji rodiče, místy pak ještě dva, tři přátelé a sebekritickým autorským okem kombinovaným občas s ješitnou spokojeností už jenom já sám :-). Tak tohle je tedy to blogování, o kterém se tolik mluví? Hmmm, nic moc! Ale blogové hřbitovy jsou plné netrpělivých autorů, jejichž nedočkavého génia si během pár dní nebo týdnů bohužel nestihl nikdo povšimnout. A trpělivá umanutost je - podle mého názoru - vlastnost, která je pro blogery svým způsobem nezbytná, má-li blog nějakou dobu přežít a dostat šanci se rozvíjet.
Postupem času těmito stránkami prošly tisíce čtenářů. Někteří jen nakoukli a zděšeně prchli, někteří chvíli pobyli, odpočinuli si na náročné cestě a zase pokračovali dál, jiní uvízli drápkem a vracejí se jako vážení stálí hosté, někteří z nich už celé roky. Všichni z nich si zaslouží mou velkou úctu a poděkování. Jsem moc rád, že si na těchto stránkách dokážete najít i to, co vás možná těší, protože nevím, jestli byste se vraceli z jiných důvodů. Ano, dělá mi to radost, přiznávám se.
Charakter blogu se samozřejmě postupem času vyvíjel a měnil. Zatímco na začátku jednoznačně převládaly úvahy a fejetónky, postupně se přidaly politické glosy a komentáře, fotky, básně, reportáže ze zajímavých míst nebo akcí, informace o nějakém kulturním zážitku. Od nezávazných a obecných popovídání, u kterých veřejné vystavení není žádný problém, je možné vidět v průběhu času posun k tématům soukromějším až intimním, jejichž publikace je vždy spojena s váháním, zda zveřejnění již v tomto případě není "za hranou", protože povaze takových témat škodí. Ale zatím jsem takovou autocenzuru dokonal jen v případě jedné básně, která byla (a dosud je) opravdu určena jen jedněm konkrétním očím, takže ostatní blogoví čtenáři logicky "ostrouhali".
Samozřejmě, v záplavě více než 900 článků, které za pět let na tomto blogu vyšly, jsou kousky dobré i horší, skvělé i mizerné, oslavované i přijaté jen s rozpačitým pokrčením ramen. Je to úžasná škola, doslova laboratoř pro tvůrčí práci v kontaktu s lidmi různých názorů, věku, zájmů a naturelu. Nikdy není předem jasné, jak další článek dopadne, a je napívané dozvídat se, jakýma očima si ho čtenáři přečetli, co je na něm zaujalo a co naopak přešli bez povšimnutí.
Život aspoň trošku poctivě dělaného blogu, myslím, nemůže neodrážet to, co se s jeho autorem ve skutečném nevirtuálním životě děje; je zrcadlem okamžiků štěstí a radosti, ale i splínů a nenálad. U mne se toho v posledních letech odehrálo víc než v celém předchozím životě dohromady a na blogu je to pochopitelně všechno uchované jako v archívu - někdy popsané přímo, jindy jen v nepatrných náznacích, které dokážou číst jen nejzasvěcenější oči. Kaleidoskop, ve kterém se obrázky poskládají podle toho, jakými se podíváte brýlemi. I v uchování toho, co se stalo, je velká síla blogu. Proto staré články zásadně nemažu; i když jsou sebehloupější, nelíbí se mi a jde o opravdu mizerné texty, mají své místo a vydávají svou část svědectví, ke kterému je možné se v budoucnu vrátit a čerpat z něho.
Pět let života není málo, celá pětiletka, dalo by se říct :-). A - jak to tak bylo vždycky i u budovatelských pětiletek, ať už ve skutečnosti dopadly jakkoli - byla to moc dobrá pětiletka. Pokud jde o blog, nikdy jsem si nedělal žádné plány do budoucna a už vůbec ne v řádu pětiletek. Nedělám si je ani teď. I kdyby blog teď ze dne na den skončil (zatím s tím tak rychle nepočítám, zítra - doufám - ještě vyjdou minimálně Nedělní miniglosy :-)), myslím, že těch pět blogových let pro mne mělo velký smysl.
Děkuji ještě jednou vám všem, co blog - a tedy i mne - chodíte navštěvovat, za to, že to děláte, protože mě to prostě těší. A teď mě omluvte, jdu sfouknout pět svíček na virtuálním dortu.
P.S.: Na příští týden pro vás připravím malý a pokud možno pestrý výběr několika článků z různých období blogové pětiletky. Původně jsem to chtěl udělat už dnes, ale - sumimasen - nějak jsem se rozkecal :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.