Dost zvláštní první máj

Co vlastně patří k opravdovému prvnímu máji? Prvomájový průvod? Proboha, to už snad nikdy ne! (viz např. vzpomínka O uškrceném pionýrovi z prvomájového průvodu). Polibek pod rozkvetlým stromem? Ano, ten by byl moc pěkný a speciálně letos bych za něj byl ochotný leccos vyměnit, ale ten je právě teď možné tak maximálně poslat po větru správným směrem, ovšem zcela bez záruky, že dovane až k těm správným krásným rtům s odleskem barvy rozkvetlých sakur. Anebo snad po modernu jít pořádně nakoupit do některého z chrámů konzumu, když první máj nepatří mezi svátky s úředně zakázaným prodejem? To musí teprve být ten správný máchovský "láskyčas"!

Ne, rozkvetlé stromy všech druhů a barev jsem byl nucen letos upozadit a najít si jiný program: Prvomájové ráno mě přivítá v berounské galerii Holandský dům, kde bychom měli během dne kompletně nainstalovat mou jedenáctou samostatnou výstavu fotografií - tentokrát s názvem MINICYKLY. Až dnes jsem si přinesl z tiskárny posledních sedm obrazů, které zkompletovaly celou výstavní kolekci; už to začínalo zavánět pořádným adrenalinem, ale nakonec se podařilo vše připravit podle původního plánu. Dokonce už mám v obýváku u jedné stěny spoustu balíků obalených bublinkovou fólií a čekajících na odvoz. Odjezd 1. května v osm ráno. Přesně!

Nedělní miniglosy č.773

Poznámka: Jak už je v posledních týdnech běžné, i dnes vychází v první, dopolední fázi úvodník, vlastní obsah článku pak doplním v průběhu dne - odpoledne nebo večer - jak cca od 14:00 v kavárně naproti Bílé labuti vznikne :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Po velikonoční přestávce se tuto neděli vracejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás u 773. čísla blogového nedělníku se značkou NMg.  

Tentokrát by neměly miniglosy zabrat úplně celé odpoledne a podvečer, protože už jen pouhý týden zbývá do zahájení mé samostatné fotografické výstavy MINICYKLY v berounské galerii Holandský dům (vernisáž bude 5. května v 17:00, tedy slušně zapamatovatelného "PÁTÉHO PÁTÝ V PĚT"). Poslední várku obrazů pro výstavu sice ještě nemám, ale bez toho by to nebyl ten správný předvýstavní adrenalin :-). No a tak využívám čas k přípravě různých drobností, jako jsou popisky obrazů, e-mailové pozvánky či informace na sociálních sítích.

Od minulého vydání NMg jsem publikoval celkem čtyři nové články: K tragédii na pražské Filozofické fakultě jsem se vrátil v textu O nespravedlivém a místy krutém světě, který se stal za ty dva týdny druhým nejčtenějším článkem na tomto blogu od začátku roku 2025. Dále jsem přidal po dlouhé době zase jeden kousek "v řeči mírně vázané", tentokrát z názvem Mlčenlivý den. Během Velikonoc jsem měl k dispozici pár minut večerního focení na staňkovské zahradě, z čehož vznikl fotopříspěvek Velikonoční Kouzelná zahrada 2025. Poslední článek má trochu podivný název O rypáku, který provozoval lesbu, rychle ale zjistíte, že byl zařazen do oblíbené rubriky Jazykové hrádky, takže asi nebude vše tak, jak to na první pohled vypadá :-). Z předchozího období ještě jednou připomenu celkem rozsáhlou fotoreportáž z rychlé (vlakem na otočku) návštěvy Brna Brněnské vodojemy na Žlutém kopci. 

O rypáku, který provozoval lesbu

Pozn.: Po dlouhých sedmi měsících konečně přidávám další příspěvek do oblíbené rubriky o zajímavostech z češtiny Jazykové hrádky, tak uvidíme, jestli čtenáře zaujme tak, jako se to podařilo těm předešlým :-).

Když se dívám na název dnešního článku, vypadá to skoro, jako by se měl jeho děj odehrávat v prostředí kriminálního polosvěta, kterému se za časů rady Vacátka říkalo galerka (v dnešní konzumní společnosti už se tak spíš říká poličce u zrcadla, což je podle mě taky moc zajímavý přenos významu slova), a zavání to snad dokonce nepěkným vykořisťováním člověka člověkem či přímo - nedej bože - nějakou formou kuplířství, jistě provozovanou kdesi v temných útrobách legendární Jedové chýše. Leč, jak uvidíme, skutečnost nemusela být zdaleka tak dramatická, jak to na první pohled citlivýma očima 21. století vypadá.

Ve spise Jana Ámose Komenského Dveře jazyků otevřené se píše: "Obrazník obraz na podstavek staví, jestli hrubě veliký jest, sochou jej nazveš." Tedy slovo socha existovalo už za Komenského a šlo už tehdy o plastiku stojící na podstavci - bez ohledu na technologii vzniku. Sochy ovšem tehdy nesochali sochaři, ale právě rypáci, tak se totiž v té době říkalo - odvozeno od rýpání (vyřezávání, dlabání či osekávání) - právě sochařům a nemělo to žádnou přímou vazbu třeba na výrazný tvar jejich nosu. Tedy, nešlo o nic prvoplánově hanlivého, jak to může vypadat z našeho pohledu, nicméně jazykový cit napovídá, že koncovka -ák ve slově rypák ani nijak nenaznačuje, že by snad rypáci byli považováni za bůhvíjakou elitu té doby. Laicky bych si dovolil odhadovat, že práce středověkého rypáka nebyl prostě žádný med.

Velikonoční kouzelná zahrada 2025

Zdejší štamgasti dobře vědí, že se tu čas od času objevují nové příspěvky do dlouhodobého fotografického cyklu Kouzelná zahrada. Abych mohl nějaké nové fotky ukázat, musí být splněno několik podmínek: Jednak musím navštívit Staňkov (městečko mezi Plzní a Domažlicemi), kde ona kouzelná zahrada leží, protože i kdyby záběry na jiné zahrady byly sebekouzelnější, do Kouzelné zahrady se nekvalifikují. A jednak se musí trefit dobré podmínky světelné, což většinou znamená prosluněný večer nedlouho před západem slunce, kdy je světlo nejměkčí. No a taky s sebou musím mít právě foťák, který umí delší expozice, a dobrou náladu k večernímu "jančení" a pobíhání od kytky ke kytce a od stromu k stromu. Pokud se všechny podmínky sejdou ve stejnou chvíli, otevře se pár minut prostoru na focení, ne moc, protože ještě chvíli před západem bývá slunce příliš silné a samozřejmě jakmile sluníčko zajde, už se pak nedá pořádně vyfotit nic. 

O letošních Velikonocích jsem byl ve Staňkově dva večery. Ten první z pohledu světelných podmínek nestál za nic, protože z tmavě šedé oblohy lilo jako z konve. Ten druhý jsem si nebyl jistý, že stihnu, protože jsem byl na Bílou sobotu pozván na výlet do svých rodných Domažlic a měl jsem se vracet večerním vlakem. Naštěstí vlak neměl zpoždění a když jsem to vzal z nádraží hodně rychlou chůzí, dorazil jsem na zahradu opravdu těsně před západem slunce, takže pár fotek stihlo vzniknout. 

Mlčenlivý den

Pozn.: Dnes to není úplně velikonoční téma. Ale jel jsem vlakem do Staňkova a měl jsem dvě hodiny času na to být o samotě se svými myšlenkami. Sice v jinak přecpaném vagóně, ale přece...

 

Mlčenlivý den

Plyšové ticho rozpaků

neslyšný vztek

i tiché zvažování

zda nebýt či být

i pro zítřek.

 

V tichu pak potměšilé

šumění vlastní krve

lačně vzlínající v tváře.

 

Hluk polknutí

vln úžasu

a zbledlé svatozáře.

 

Tak ozdobeny jitřními strachy

večer naše tváře steskem zčervenaly

            v odlescích barev, co se tichem živí.

 

Za námi další den

              co zůstal mlčenlivý.

 

 

O nespravedlivém a místy krutém světě

Bylo to jen chvilku před Vánoci 2023, kdy se - paradoxně v čase, kdy si vzájemně přejeme hlavně klid, radost a lásku - náš svět otřásl v základech. Tím tentokrát nemyslím to, co bývá nejčastější - totiž že se někde na druhém konci světa něco strašného stane: Islámští teroristi to unesenými letadly naperou do ikonických věžáků, vybuchne jaderná elektrárna, zemětřesení a následná vlna tsunami srovná se zemí obrovské plochy a sebere desetitisíce lidských životů, v doposud mírově se vyvíjejících oblastech vypukne válka. Tentokrát ale nešlo o vzdálená místa, která známe maximálně tak ze zpravodajství. Tentokrát se vše odehrálo v místech, která dobře známe, kudy jsme už mnohokrát prošli, není to nikde za vzdálenými humny, žijí tam naši blízcí a jde o bezprostřední součást našeho světa. Jen pár hodin před tím, než mladý a nejspíš inteligentní muž uskutečnil svůj dlouho připravovaný děsivý plán a zastřelil na pražské Filosofické fakultě tolik lidí, kolik jenom zvládl, jako nesmyslnou pomstu světu, ve kterém už nedokázal dál žít, jsem před budovou fakulty fotil předvánoční staroměstskou atmosféru. Odpoledne jsem pak přejel na Vinohrady, kde jsem potřeboval vyzvednout právě vytištěnou krásnou fotografickou knihu - vánoční dárek pro své blízké. Právě tady jsem se dozvěděl, že se na fakultě střílí a že je to tentokrát zatraceně vážné.  

Jakmile odezněl úvodní šok, logicky se začaly objevovat nesmírně důležité a nejednoduché otázky: Jak vůbec může k něčemu podobnému dojít? Kde se bere taková strašná nenávist? Dalo se té hrůze nějak zabránit? A udělaly naše instituce, které - aspoň jak se domníváme - jsou tu pro to, aby podobné situace řešily a v optimálním případě jim předcházely, vše pro to, aby něco podobného nemohlo nastat, případně aby se to aspoň příště neopakovalo? 

Nedělní miniglosy č.772

Poznámka: Jak už jsme si vyzkoušeli u posledních tří čísel našeho nedělníku, i dnes dojde k jeho postupnému zveřejňování: V první, dopolední fázi vychází úvodník, článek pak v průběhu dne - odpoledne nebo večer - doplním o vlastní miniglosový obsah, přesně tak, jak během dne vznikne.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Zima provedla ještě jeden pokus ovládnout situaci, který byl ale - podobně jako kdysi německá vojenská ofenzíva v Ardenách - odsouzen k nezdaru; stačilo pár dní vydržet a je tady zpět příjemné slunečné jaro. Ono aprílové počasí je svými proměnami typické, což naštěstí neplatí o Nedělních miniglosách, našem svérázném blogovém týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který je - minimálně svou svéráznou absurdní poetikou - tak vytrvale neměnný, že už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás u předvelikonočního čísla blogového nedělníku se značkou NMg. A pozor, hned zpočátku upozorňuji (a na konci úvodníku to pro jistotu ještě jednou zopakuji), že na Velikonoční neděli Nedělní miniglosy plánovaně nevyjdou. V pátek a v sobotu budu trochu cestovat po svém rodném kraji a v neděli budu mít honičku s přípravou své nadcházející fotovýstavy. 

Ano, už jen pouhé 3 týdny zbývají do zahájení mé samostatné fotografické výstavy MINICYKLY v berounské galerii Holandský dům. Předposlední várka obrazů pro výstavu už je od pátku pod střechou a zbývá ještě ta poslední, která to sice bude mít "o fous", ale snad nakonec všechno vyjde. Situaci napomohla moje týdenní dovolená, během které jsem se snad úplně neflákal. Mimochodem, potěšilo mě, že základní fotografický vkus mě snad ještě neopouští: V pátek byli ve Zlíně vyhlášeni fotografickými osobnostmi roku Karin Petrskovská (na jejíž aktuální výstavu krásných ženských aktů v restauraci U růžového sadu na okraji náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze jsem lákal před dvěma týdny na facebooku) a Honza "Kočičák" Kočí, o kterém jsem zde na blogu už několikrát podrobněji psal, např. v článku Chrudimská sobota s Honzou Kočičákem.

Od minulé neděle jsem publikoval dva nové články: Prvním byla reportáž z rychlé (vlakem na otočku) návštěvy Brna Brněnské vodojemy na Žlutém kopci. V pátek jsem pak představil Oficiální plakát své berounské výstavy MINICYKLY, o který jsem sice vedl s pořadatelem výstavy určitou diskusi, ale výsledek naší dohody, věřím, není úplně špatný. Z předchozího období ještě jednou připomenu aprílový "přací" fotočlánek Právě dnes, před deseti lety, aneb Noční smíchovské jeřáby. který měl připomenout jednu pro mě báječnou událost zpřed deseti let, odezvu své návštěvy nové verze představení Kytice v divadle Semafor, text Hoooj, ty Štědrýý večerééééééé... kde si můžete srovnat původní Erbenovu verzi s parafrází Jiřího Suchého z roku 1972 a jako bonus jsem přidal své dvě doplňující sloky, které pohříchu nejsou o tolik mladší než ty Suchého :-), a text O fotografovi, který se nerad fotil (ten zmiňovaný autor je mi opravdu až podezřele podobný), ve kterém jsem dokonce zveřejnil svou vlastní fotku, což je tedy doslova revoluční věc, které bych se ještě tak před půl rokem nenadál. 

Oficiální plakát mé berounské výstavy MINICYKLY

Už v únoru jsem zdejší milé čtenářky a čtenáře v článku MINICYKLY - letošní květnová berounská výstava zasvětil do základní koncepce své jedenácté samostatné fotografické výstavy: Na výstavě bude k vidění šest cyklů fotografií navzájem hodně odlišných témat i forem zpracování a ke každému z nich série pěti či šesti fotografií - podle toho, jak se je podaří do prostoru galerie uspořádat. 

Měl jsem připravenou i svou vlastní verzi plakátu, která sestávala z jednoho obrázku za každý takový "minicyklus", původní pracovní verzi jsem pouze doplnil informací o otevírací době. Zaslal jsem svůj návrh pořadateli a ukázalo se, že plakát jednak nemá všechny nezbytné náležitosti, např. logo a webové stránky Městského kulturního centra (bodejť by je taky měl, když takový požadavek nebyl součástí zadání; rád zahrnu do návrhu cokoli, co dává smysl, leč musím se o tom dozvědět, v telepatii zatím ještě nejsem moc zběhlý, i když bych takový způsob vstřebávání informací v mnoha situacích uvítal) a jednak bylo vůbec patrné, že si pořadatel představoval plakát jinak, nejspíš i proto, aby to bylo v souladu s místní "plakátovou tradicí". A tak jsme se v týdnu s paní vedoucí berounského kulturního centra sešli, abychom naše odlišné představy nějak vyřešili.

Dohodu jsme nakonec uzavřeli takovou, že bychom, myslím, mohli jít nejmenovaným aktuálně válčícím stranám a jejich rádobyusmiřovačům příkladem: Oficiální podoba plakátu převezme z pracovní verze fotky zástupců všech šesti minicyklů a využije jinou barevnost a kompozici. Tyto plakáty se budou používat pro výstavu všude v Berouně a v oficiálních médiích a budu ji používat i já v elektronické komunikaci (na sociálních sítích i v e-mailech). Původní podobu návrhu naproti tomu použiju na papírové kartičky, které budu rozdávat osobně, už je mám natisklé a zatím jsem jich rozdal asi dvacet. 

Brněnské vodojemy na Žlutém kopci

Když jsem spatřil první fotky z toho místa, bylo mi jasné, že se tam musím někdy podívat na vlastní oči, nejlépe ještě do té doby, než se informace o zajímavém novém turistickém cíli široce rozkřikne a nastane tam nával návštěvníků. A tak - když jsem si vzal teď v dubnu týden volna, hlavně kvůli značným nedodělkům přípravných prací na mé nastávající fotografické výstavě v Berouně (bližší informace o tom, jak příprava pokračuje, přidám v pátečním samostatném článku) - počítal jsem i s jedním dnem výletu "na otočku" do Brna. Pravda, v Brně, kam jsem dříve docela často jezdil, jsem už teď několik let nebyl, takže by se nabízelo pobýt tam aspoň pár dní a spojit to s poznáváním, co všechno se tam "od mých dob" změnilo. Nakonec jsem se ale rozhodl, že to bude opravdu monotematická návštěva. Ráno v pět jsem vstával, po desáté jsem byl v Brně, kolem jedenácté jsem už byl na místě, kolem půl třetí odpoledne jsem byl hotov, dal jsem si rychlý indicko-nepálský oběd a kolem čtvrté  už jsem zase seděl ve vlaku, abych kolem osmé večer byl zpátky doma a podíval se, jestli aspoň nějaké fotky vyšly.

Do Brna jsem vyrazil "nalehko", tedy bez stativu a sofistikovaného příslušenství. Chtěl jsem se napřed podívat, co se dá všechno na místě podniknout, jak tam jsou vstřícní k fotografům a jak je to tam s kolotočem návštěvníků. Zjistil jsem, že vstřícní jsou velmi, fotit se stativem se dá bez problémů, je to jenom na vás, nikdo vás na prohlídkové trase nekontroluje a nepeskuje. A stativ je opravdu třeba kvůli nedostatku světla; ano, dá se fotit na vysoké ISO, ale zrnitost výsledného obrazu neumožňuje udělat slušnou zvětšeninu většího formátu, poměrně dlouhý čas 1/5 až 1/10 se zase úplně pevně v ruce udržet nedá, takže do hry vstupuje i neostrost obrazu. Byl jsem jedním z mála návštěvníků, který neměl zájem o prohlídku s průvodcem, ale dával jsem přednost tomu, že jsem si volně chodil tudy, kudy se mi právě chtělo a hledal jsem zajímavé záběry. Skupiny s průvodcem byly výrazně rychlejší než já a když mě taková docela početná tlupa návštěvníků předešla, zůstal jsem většinou v prostoru vodojemů dočista sám. Mimochodem, úplně nejlepší podmínky pro takové samotáře jsou prý v lednu a únoru, kdy chodí jen minimum návštěvníků a navíc je možné se ve vodojemech ohřát, protože tam panuje dost stabilní teplota kolem 13 stupňů (prý v opravdu mrazivých zimních dnech někdy klesne až k 10 stupňům a v tropickém létě naopak naroste někam k 16 stupňům), chce to každopádně dobré oblečení i obutí, protože např. ve vodojemu č.2 jsou louže, občas i hlubší :-).

Dnes mám fotek trochu víc, snad to nebude vadit, přidám k nim jen pár poznámek a základních informací:

Nedělní miniglosy č.771

Poznámka: Jak už jsme si vyzkoušeli u posledních dvou čísel našeho nedělníku, i dnes dojde k jeho postupnému zveřejňování: V první, dopolední fázi vychází úvodník, článek pak v průběhu dne - odpoledne nebo večer - doplním o vlastní miniglosový obsah, přesně tak, jak během dne vznikne.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Myslím, že jedna odejmutá hodina z přechodu na letní středoevropský čas už se dostatečně vstřebala (mimochodem, čím dál víc si myslím, že mi vlastně současný stav střídání docela vyhovuje), a jsou tu opět Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Vítám vás u prvního dubnového čísla blogového nedělníku se značkou NMg.

Už jen pouhé 4 týdny zbývají do zahájení mé samostatné fotografické výstavy MINICYKLY v berounské galerii Holandský dům. Od posledního víkendu se mi nepodařilo přidat k těm již připraveným žádnou novou fotografii, osm se mi jich už tři týdny vyrábí v tiskárně a čas začíná netrpělivě přešlapovat v předpokoji. Ale příští týden mám dovolenou, tak snad bude dostatek prostoru vše dohnat a stihnout. Úvodní informace o chystané výstavě už jste si mohli na blogu přečíst v článku berounská květnová fotografická výstava s názvem MINICYKLY a na facebooku už jsem začal zveřejňovat příspěvky s hlavní zprávou NEVĚŘTE DEZINFORMACÍM A PŘIJĎTE SE NA VÝSTAVU PODÍVAT NA VLASTNÍ OČI!, která by se v různých souvislostech s výstavou měla objevovat cca 5x za týden.

Od minulé neděle jsem publikoval dva nové články: Prvním byl "přací" fotočlánek Právě dnes, před deseti lety, aneb Noční smíchovské jeřáby. který měl připomenout jednu pro mě báječnou událost zpřed deseti let. V pátek jsem pak přidal jednu odezvu své návštěvy nové verze představení Kytice v divadle Semafor, text Hoooj, ty Štědrýý večerééééééé... kde si můžete srovnat původní Erbenovu verzi s parafrází Jiřího Suchého z roku 1972 a jako bonus jsem přidal své dvě doplňující sloky napsané snad ještě kdysi na základní škole; určitě je to zatím nejstarší známka mého domácího veršování, kterou jsem zde na blogu ukázal :-). Z předchozího období ještě jednou připomenu fotočlánek Obraz, co přerostl svůj rám a text O fotografovi, který se nerad fotil (ten zmiňovaný autor je mi opravdu až podezřele podobný), ve kterém jsem dokonce zveřejnil svou vlastní fotku, což je tedy doslova revoluční věc, které bych se ještě tak před půl rokem nenadál. Ještě jednou taky připomenu článek Opozita, který jednu pro mě významnou březnovou neděli nahradil tradiční Nedělní miniglosy.

Hoooj ty Štědrýý večerééééééé...

Pamatujete si ještě ze školy na Erbenovu Kytici? Třeba na baladu Štědrý večer? Přiznávám, že nebýt semaforského představení Kytice (Jiří Suchý, Ferdinand Havlík, Jiří Cízler) ze sedmdesátých let, asi bych si pana Erbena moc po letech nevybavoval. Tak jen pro připomenutí:

Výběr 6 slok z originálu  (autor Karel Jaromír Erben,  1834 - 1852)

Hoj, ty Štědrý večere,
ty tajemný svátku,
cože komu dobrého
neseš na památku? 

 

Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce;
kohoutovi česneku,
hrachu jeho družce. 

Právě dnes, před deseti lety, aneb noční smíchovské jeřáby

"Právě dnes, před deseti lety...", jak kdysi říkávala specificky krkolomným jazykem ve svých relacích kdysi dávno Svobodná Evropa. Ano, právě dnes, před deseti lety se mi splnilo jedno velké osobní přání, za které mi stálo za to kromě mnoha obyčejnějších a tradičnějších postupů v tuzemsku poprosit i speciální "přímluvnou poutí" od úpatí na vrchol posvátné hory Fudji v dalekém Japonsku, což podle některých hlasů mělo fungovat lépe a jistěji. U jednoho takového velkého přání - i když se nakonec zázrakem vyplní, a vlastně právě proto - samozřejmě nikdy nezůstane, je to jen takové přání startovací, na které přirozeně navazuje řada drobnějších, praktičtějších každodenních přání, která už ve většině případů nemíří tak vysoko; nevzývají přímo duchy daleké posvátné hory a neprosí je o zázraky na počkání, ale spíš orodují za to, aby příběh kdysi i s laskavou přímluvou nejrůznějších čarovných sil zdárně započatý a "dotýkaný" průběžně i na stránkách tohoto blogu (např. v článku Apríl v hlavní roli) pokračoval za co nejvlídnějších a nejklidnějších okolností správným směrem a v té nejlepší možné společnosti dál. Ostatně i dnešní článek je určitou formou soukromého přání, které by mělo ve všem dobrém navázat na těch předchozích devět.

 

 

Před pár dny jsem se vracel v noci z příjemně strávené soboty, která vyvrcholila tím, že jsem jedné dámě, která už nějakou dobu měla doma sbírku tří mých fotografií z cyklu Kouzelná zahrada, přinesl objednaný čtvrtý obraz do série. Vracel jsem se přes Smíchovské nádraží, které je teď obkrouženo velikým staveništěm se spoustou stavebních strojů, a při čekání na notně zpožděný vlak jsem obdivoval všechny ty vysoké a štíhlokrké jeřáby a v souvislosti s nastávajícím aprílem jsem si představoval, že vývoj každého člověka je vlastně taky takové rušné staveniště se spoustou plánů a dodavatelů, s prostředím občas zatroleně prašným, kde mnoho věcí vzniká zdánlivě chaoticky s chybějícími návaznostmi, jen všechny ty jeřáby, které jsou skoro permanentně v provozu, nejsou tak pěkně vidět, protože nemají tak pěkná světla, pouze se ve tmě a mlze každodennosti dají tušit všude vůkol. A přes všechny nejistoty, nepořádky v harmonogramu a zmatky v tom, kam správně patří který díl, z toho velkolepého projektu nakonec většinou překvapivě vyjde parádní pevná stavba, někdy více, někdy méně v souladu s původními plány, ale se vším, co se od takové stavby očekává.

 

Držím palce, ať tahle "právě dnes, před deseti lety" započatá složitá a v mnoha ohledech křehká ale o to více fascinující stavba ve všech možných směrech zdárně pokračuje a její výsledky nejenže budou skvěle fungovat, ale budou vždy i radostné na pohled, na poslech i na dotek :-).

 

Tak ať tomu tak je ještě pěkných dalších pár desítek let, jak duchové posvátné Fudžisan ve spolupráce s různými duchy českými, pevně věřím, vetkli kdysi do vínku.

Nedělní miniglosy č.770

Poznámka: Jak už jsme si vyzkoušeli minulou neděli, i dnes náš nedělník zveřejním nadvakrát - v první, dopolední fázi vychází úvodník, článek pak v průběhu dne - odpoledne nebo večer - doplním o vlastní miniglosový obsah, přesně tak, jak během dne vznikne.

--------------------------------------------------------------------------------------------

Opět si od nás všech stát vypůjčil jednu hodinu, kterou nám bohdá vrátí na podzim. Ovšemže zase bez úroku, to je mi tedy byznys! - ale proč mě něco takového nepřekvapuje... Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, mají dnes "maličké kulatiny", protože vychází jejich 770. vydání. Než se tedy dostaneme ke kulatinám pořádným, budeme mít zabavenou hodinu zase zpátky v kapse :-). Vítám vás u posledního březnového čísla blogového nedělníku se značkou NMg.

Už jen pouhých 5 týdnů zbývá do zahájení mé samostatné fotografické výstavy MINICYKLY v berounské galerii Holandský dům. Zatím mám pořád pohromadě jen cca dvě třetiny fotek, část se právě dodělává a část je teprve v optimistických plánech na duben. Tak doufám, že když za pět neděl v balóně stačili hrdinové Julese Verna přeletět podstatný kus Afriky, mně by mohl stejný čas stačit na kompletaci cca 30 fotek pro berounskou výstavu, kam to mám z Dobřichovic v porovnání s cestou ze Zanzibaru jenom kousek. Úvodní informace o chystané výstavě už jste si ostatně mohli na blogu přečíst v článku berounská květnová fotografická výstava s názvem MINICYKLY. 

Od minulé neděle jsem publikoval dva nové články: Prvním byl fotočlánek Obraz, co přerostl svůj rám, ve druhém textu O fotografovi, který se nerad fotil (případná podobnost s autorem tohoto blogu rozhodně není jen čistě náhodná :-)) jsem dokonce zveřejnil svou vlastní fotku, což je tedy doslova revoluční věc, které bych se ještě tak před půl rokem nenadál. Z předchozích článků ještě připomenu reportáž Chrudimská sobota s Honzou Kočičákem, ve které jsem popsal zážitky z návštěvy skvělé fotografické výstavy a z velice vydařeného výletu s přáteli do sluncem zalité Chrudimi. A právě před dvěma týdny jsem dokonce místo tradičních Nedělních miniglos vydal článek Opozita, ve kterém se skoro přesně po roce objevilo pár nových řádek "v řeči velmi mírně vázané". Ještě jednou se zmíním i o podstatně doplněném (byť stále ještě neukončeném) příběhu tříleté holčičky, která má v pražské Truhlářské ulici pamětní desku, O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice. 

O fotografovi, který se nerad fotil

Bylo nebylo, žil kdysi jeden fotograf, který kromě focení i rád psal různorodé texty a vůbec rád dělal spoustu dalších podobných vylomenin, ale měl takovou libůstku (nebo spíš nelibůstku), že se jen strašně nerad fotil. Ano, občas musel dodat fotku na nějakou legitimaci, ale to prostě byla povinnost, tak holt to nějak překousl, zazubil se na paní ve Fotografii na rohu ulice, vyletěl ptáček a bylo na pár let dopředu vystaráno. Když ale někdo fotil "jen tak" - rodinu nebo momentky z nějaké akce, kdykoli ten chlapík viděl v cizích rukou foťák v nebezpečném úhlu a vzdálenosti, vždycky se za něco schoval nebo utekl z obrazu nebo se aspoň zatvářil tak, že výsledný záběr byl nepoužitelný. Tak mu to procházelo dlouho, předlouho.  

Když měl před tuctem let svou první výstavu, přesvědčili ho, že jeho aspoň malý obrázek u životopisu být prostě musí, aby diváci věděli, s kým mají tu čest, a tak vzal jednu podobenku z poslední "povinné" průkazky a řekl si, že to tak musí stačit. A když se konaly další a další a další výstavy, pořád používal ten stejný obrázek, protože žádný jiný neměl, objektivům všeho druhu se totiž vyhýbal veleúspěšně. Ale když už bylo podobence víc než deset let a byla svému majiteli - ač formálně stále podobenkou - čím dál nepodobnější, zdráhal se ji dále používat, protože to byl čím dál ošklivější podvod na návštěvnících, kteří stále mylněji očekávali, že je na výstavě přivítá fotograf v rozpuku. Takhle mladě přece už dávno nevypadal a lhaní ho už drahnou dobu nebaví.

Obraz, co přerostl svůj rám

Za dnešním obrázkem jsem vyrazil cíleně. V jednom křídle historické Fantovy budovy Hlavního nádraží v Praze totiž ve slunečných březnových podvečerech promítala protilehlá vysoká okna svůj obraz nasvícený právě zapadajícím sluncem na jinak nepříliš vábně vypadající stěnu. V neděli, kdy začínalo jako každý rok moje soukromé jaro, jsem byl v jedné ze zdejších kaváren na moc zajímavé vernisáži fotek Martina Skřivánka a měl jsem příležitost vidět, jaké ornamenty dokázalo světlo v chodbách vykouzlit. Vzal jsem si tedy v pondělí s sebou do práce foťák a při cestě z práce v době těsně před západem slunce jsem se do Fantovy budovy vrátil. Prošel jsem si všechna zákoutí nasvícené chodby a vybral jsem si tu část zdi, do které byl zasazen hnědý rám. Bůhví, co měl ve skutečnosti orámovávat; mě každopádně hned napadlo, že by to mohl být rám sluncem vytvořeného světelného obrazu, jen je prostě ten obraz o něco větší než rozměr rámu, takže se do něj nevejde a světlo na všech stranách rámu přetéká.

Ještě jsem pár minut počkal, říkal jsem si, že by nebylo marné zachytit v obraze i stín postavy nějakého kolemjdoucího nebo přímo jeho, ale lidí touto chodbou chodilo jen málo a všichni byli navíc až neuvěřitelně ohleduplní a když viděli, že fotím, těsně přede mnou se vždy uctivě zastavili, aby mi náhodou nevstoupili do záběru, a já jim za to s trochu škrobeným úsměvem děkoval :-). Jedinou výhodou té několikaminutové prodlevy tak byla skutečnost, že světlo postoupilo i za pravý okraj rámu, kde původně byl jen stín, a poněkud tak vylepšilo proporce obrázku.

Nedělní miniglosy č.769

Poznámka: Vzhledem k tomu, že úvodník k Nedělním miniglosám vzniká většinou už během nedělního dopoledne, zatímco vlastní miniglosy až odpoledne nebo večer, rozhodl jsem se, že toto postupné vytváření nedělního článku promítnu i do způsobu jeho zveřejnění, takže značka NMg projde po delší době opět malou inovací: Od tohoto vydání budu náš nedělník publikovat nadvakrát - v první, dopolední fázi vyjde vždy samotný úvodník, článek pak v průběhu dne doplním o vlastní miniglosový obsah, přesně tak, jak během dne vznikne. Uvidíme, jestli se tento nový model osvědčí :-).

--------------------------------------------------------------------------------------------

Minulou neděli jsem možná trochu překvapil zdejší "abonenty" tím, že jsem v neděli vydal úplně jiný článek než tradiční Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti. Myslím ale, že přivítání začátku mého soukromého jara a poblahopřání k narozeninám, které jsou pro mě o dost důležitější než moje vlastní, je dost dobrým důvodem k vybočení z navyklého rytmu, ke kterému se ostatně dnes pokorně vracíme, byť - jak upřesňuje dnešní úvodní poznámka - se nevracíme, aspoň doufám, do úplně stejné řeky, ze které jsme před čtrnácti dny vystoupili. 

Myšlenkami se postupně orientuji i západním směrem, nikoli snad ve smyslu politologickém, tak jsem orientován už dávno, ale ve smyslu čistě geografickém, protože za pouhých šest týdnů už začne v Berouně moje samostatná fotografická výstava MINICYKLY. Ještě pořád není úplně jasné, které fotky vystavím, a myslím, že to bude definitivní až v okamžiku zahájení vernisáže, tedy PÁTÉHO PÁTÝ V PĚT!! Teď průběžně otevírám a zase zavrhuji nejrůznější varianty, byť aspoň jeden ze šesti plánovaných MINICYKLŮ už mám, myslím, kompletní (6 barevných obrázků ze série Říční variace). Úvodní informace o chystané výstavě už jste si mohli na blogu přečíst v článku berounská květnová fotografická výstava s názvem MINICYKLY. 

V době od vydání doposud posledních Nedělních miniglos jsem zveřejnil tři nové blogové články: Prvním byla reportáž Chrudimská sobota s Honzou Kočičákem, ve které jsem popsal zážitky z návštěvy krásné fotografické chrudimské výstavy (mimochodem, tato výstava byla včera po dvou měsících ukončena) a z velice vydařeného výletu s přáteli do už velice jarně naladěné a sluncem zalité Chrudimi. Místo tradičních Nedělních miniglos vyšel minulou neděli článek Opozita, ve kterém se skoro přesně po roce objevilo pár nových řádek "v řeči velmi mírně vázané". Posledním článkem pak bylo přiznání Kdy jsem se naučil nejvíc o Pražském hradu o jednom vedlejším výsledku mého dávného vysokoškolského studia, který (tedy onen výsledek) překvapivě vydržel dlouhých 40 let až do dnešních dnů. Z předchozího období mohu ještě jednou připomenout třeba článek Kulturní nářez aneb Osm neobyčejných dní nebo podstatně doplněný (byť stále ještě neukončený) příběh tříleté holčičky, která má v pražské Truhlářské ulici pamětní desku, O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice. 

Kdy jsem se naučil nejvíc o Pražském hradu?

Jsou věci, které jsou už tak dlouho na svém místě v bytě, že jaksi splynou se svým okolím a místo už bez nich nemůže existovat, aniž by přestalo být samo sebou. Asi jako papírový a docela velký Pražský hrad v mém staňkovském pokoji. Uvědomil jsem si, že mu bylo nedávno rovných 40 let, protože tohle papírové monstrum jsem lepil v prváku na VŠCHT během svého prvního zkouškového období, které fungovalo jako účinné síto různorodých ambicí stovek studentek a studentů. Po celý den jsem se docela intenzivně učil a po večerech jsem relaxoval při lepení Pražského hradu. Týdnů bylo, tuším, šest a po jejich uplynutí jsem měl zdárně uzavřený první semestr a ještě navíc tohle neobvyklé papírové těleso, které se nevešlo jinam než pod strop na knihovnu a dosud tam setrvává. 

Tak jsem se při své lednové návštěvě Staňkova rozhodl, že papírový Hrad po dlouhých desítkách let zpod stropu sundám a provedu u něj nezbytnou hygienu (spočívající hlavně v intenzivním "ofuku" na vymrzlé zahradě), protože si ho budu chtít vyfotit pro tento článek, který se přes řadu ve frontě předbíhajících aktualit jednou přece jen dostane na řadu (trvalo to nakonec dva měsíce) a já vám tento svůj dávný architekturní opus budu moct představit na blogu.

Opozita

Omlouvám se všem, kteří dnes čekali Nedělní miniglosy jen proto, že je neděle. Dnes je ale zároveň 16. března a to - jak zdejší štamgasti vědí - začíná každý rok moje soukromé jaro. Pohledem do archivu jsem zjistil, že v tento den vyšly v historii tohoto blogu Nedělní miniglosy jen jednou, bylo to v roce 2014, beru to jako hřích nezralého blogového mládí a dá se očekávat, že už se to nebude opakovat, kdyby pro nic jiného, tak proto, že další neděle 16. března bude až v roce 2031, což je termín, na který už plánuji úplně jiné věci než zaobírati se tou dobou ještě blogem.

Jinak za celou šestnáctiletou historii tohoto blogu vyšlo v neděli kromě 768 vydání Nedělních miniglos jen pár neminiglosových článků, prakticky výhradně v době nějaké mé dovolenkové cesty (Řecko, Japonsko) nebo o Vánocích, kdy Nedělní miniglosy v posledních letech odpočívají. No a teď jsem mezi tyhle mimořádnosti zařadil i tradiční začátek svého jara.

Ale abyste nebyli smutní, že jste v neděli vůbec nic nedostali, přikládám aspoň pár slov v řeči velmi mírně vázané, protože ty se k mému začátku jara, myslím, hodí lépe než sebevtipnější reflexe toho, co se právě děje ve světě, pokud něco takového vůbec lze za současných okolností reflektovat vtipně. 

A abych nezapomněl, hlavnímu důvodu lehce mimokalendářního začátku posledních mých asi dvaceti jar přeju krásné narozeniny, ať nabyde všeho podstatného, čeho se mu případně nedostává, a zbaví se všeho, co mu případně škodí, ať radost a spokojenost dokáže anihilovat většinu starostí a ještě zbyde dost i na docela obyčejné lidské štěstí.

 

Opozita

Do snu i do práce

hladce i obrace

hladce i obrace.

 

Dole i nahoře

na poušť i na moře.

Rána i večery

víry i nevěry, 

víry i nevěry.

 

Květy i kamení

temno i znamení.

Shora i od spoda

dráty i svoboda. 

V srdci i na stěně

jasně i zmateně.

 

Jasně i zmateně.

Chrudimská sobota s Honzou Kočičákem

Když jsem v lednu psal o vernisáži neobyčejné chrudimské výstavy fotografií Honzy Kočího řečeného Kočičák, už jsem byl rozhodnutý se na výstavu v březnu (šance je až do soboty 22.3.) vrátit, abych si ji mohl pořádně projít v klidu i bez onoho typického vernisážového ruchu a spousty lidí kolem. Jako optimální se mi tehdy jevila individuální návštěva, dvě hodiny času jen a jen na fotky a pokud možno úplně prázdný sál, abych se mohl na vystavené (až na jednu výjimku) černobílé obrazy náležitě soustředit a vychutnat si je. Zároveň - pokud bude pěkně - bych se rád prošel po městě, ke kterému mám čistě soukromě už mnoho let opravdu speciální vztah. Tak nějak jsem si výlet plánoval, ale plány, jak známo, jsou i k tomu, aby se dynamicky proměňovaly :-). 

V průběhu mimořádně rušného minulého týdne, který jsem zde na blogu shrnul v článku Kulturní nářez aneb Osm neobyčejných dní, jsem se na různých akcích hned čtyřikrát setkal se svými přáteli, fotografy a moc fajn lidmi - Zuzanou Terešovou a Pavlem Vidlařem, kteří mě asi před půl rokem s Honzou Kočím seznámili. Když jsem jim řekl o svém záměru do Chrudimi někdy o víkendu vyrazit, začali - na rozdíl ode mne, který většinou vše nechávám na poslední chvíli - hned jednat: Zeptali se mě, jestli se nechci přidat k nim druhou březnovou sobotu, že by se pokusili domluvit přímo s autorem speciální, oficiálně neplánovanou a veřejně nevyhlášenou komentovanou prohlídku. To je samozřejmě nabídka, která se - použiju-li klasickou filmovou formulaci - nedá odmítnout. I když je o víkendu výstava přístupná až od 14:00, dohodli jsme se, že do Chrudimi vyrazíme už ráno, abychom si stihli projít moc zajímavé město a odpoledne už se budeme plně věnovat Kočičákovým krásným fotkám.  

Nedělní miniglosy č.768

 

Když jsem ve středu měl po šesti dnech první večer bez nějaké kulturní akce, skoro jsem se cítil nesvůj, skoro jako kdybych se nějak flákal. Ale myslím, že flákání nehrozí, i proto, že jsem už domů přivezl sedm nových tisků pro berounskou květnovou výstavu MINICYKLY a nově jsem dalších osm v tiskárně zadal. Sice ještě nemám úplně stoprocentní představu, jak bude vypadat výsledný výběr, ale představa postupně krystalizuje a jsem zvyklý na to, že definitivně se občas rozhoduje až při instalaci přímo ve výstavním sále :-). Ale úvodní informace už jste si mohli na blogu přečíst v článku berounská květnová fotografická výstava s názvem MINICYKLY. Dobrý vliv na mě bezesporu má krásné jarní počasí, jen doufám, že sluníčko nestihne urychlit vývoj přírody příliš, aby nám to potom nějaký dubnový holomráz všechno nezničil.

Tentokrát jsem v týdnu publikoval dva nové články: Ve středu jsem vás pozval do obrovitého vnitřního prostoru baziliky sv. Jakuba Většího na pražském Starém Městě na zvuk tamních historických varhan v článku Kostel plný varhanní hudby. V pátek jsem pak shrnul, jakých všech rozličných kulturních akcí jsem se v posledních dnech zúčastnil, v článku Kulturní nářez anebo Osm neobyčejných dní. Ještě jednou mohu připomenout podstatně doplněný příběh tříleté holčičky, která má v pražské Truhlářské ulici pamětní desku, O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice a tradiční bilanční článek Co mi také přinesl rok 2024? 

Kulturní nářez aneb Osm neobyčejných dní

Posledních deset dní pro mě bylo opravdu neobyčejných, protože poté, co leden a únor proběhly celkem nevzrušivě a snažil jsem se je mít co nejrychleji za sebou, na přelom února a března se naskládaly do mého diáře kulturní akce jedna za druhou, o to lepší, že všechny byly spojeny s nějakými mými přáteli. A protože zítra, v sobotu, jedu pro změnu do Chrudimi (viz úplný konec dnešního článku), myslím, že je nejvyšší čas udělat si malý letmý přehled toho, co se v posledních dnech odehrálo a co bylo příčinou, že jsem spoustu jiných věcí nestíhal, protože jsem pravidelně chodil domů nedlouho před půlnocí :-). Pojďme pěkně postupně:

 

Den první, pondělí, Vršovické knihkupectví: Vernisáž výstavy výborného fotografa i člověka, španělského Pražana Carlose Sardá Vidala (teď nevím, jestli to krásné jižní jméno skloňuji správně). Na snímku autor s fotografkou, spisovatelkou a vypravěčkou krásných pražských příběhů Klárou Hášovou.

 

  

 

Kostel plný varhanní hudby

V sobotu jsem se byl poprvé podívat v celkem nedávno veřejnosti zpřístupněném objektu kláštera minoritů při kostele svatého Jakuba Většího na pražském Starém Městě. K některým záběrům z interiéru kláštera se určitě ještě dostanu, dnes se ale zmíním o nádherném varhanním nástroji ze začátku 18. století, který je součástí svatojakubského kostela. Součástí prohlídky areálu byla totiž i návštěva kostela a naše průvodkyně se poctivě snažila nám vyprávět některé kapitoly z dějin chrámu stejně jako upozornit na zajímavosti interiéru. Zároveň ale začaly hrát svým mocným zvukem varhany, na kterých cvičila zdejší varhanice na pravidelnou nedělní varhanní produkci.

Musím se naší milé průvodkyni omluvit (znám ji už dlouhé roky, tak snad moji omluvu přijme), že když jsem se měl rozhodnout, jestli se snažit zachytit slova jejího výkladu nebo se nechat plně prostoupit úžasným zvukem nadpozemské hudby, dal jsem přednost varhanám, protože je to v tom prostředí úžasný a sváteční zážitek, který lze těžko nahradit tím, že si o něm něco přečtu nebo si pustím ukázku na mobilu. Předpokládám, že hrála přímo zdejší varhanice a ředitelka kůru baziliky sv. Jakuba, Irena Chřibková.

Nedělní miniglosy č.767

 

Uplynulý týden se u mne nesl v duchu ostrého přechodu z období klidu a nemocného polehávání do kulturně i fyzicky velmi rušného období, kdy prakticky každý den mám nějakou kulturní akci. Začalo to moc příjemným setkáním s přáteli z fotografického světa na vernisáži známého pražského Španěla Carlose Sarda Vidala, pokračovalo to koncertem jedné kolegyně z práce, ze které se vyklubala nesmírně schopná zpěvačka, v sobotu jsem byl na detailní prohlídce kláštera minoritů při kostele sv. Jakuba Většího a dnes jsem musel trochu posunout běžnou uzávěrku Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a po celou tu dlouhou dobu skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, protože odpoledne se na pražském letišti konala vernisáž velké fotografické výstavy ŽENA. Ostatně, i v následujícím týdnu pokračuji v podobném duchu, protože mě v týdnu čekají další tři vernisáže a v sobotu pak druhá cesta na výstavu Okem Kočičáka do Chrudimi.

Tentokrát jsem v týdnu publikoval dva nové články: Nejprve jsem představil, jak asi bude vypadat moje letošní berounská květnová fotografická výstava s názvem MINICYKLY. Ve čtvrtek jsem se pak vrátil k již dříve zveřejněnému, ale teď podstatně doplněnému příběhu tříleté holčičky, která má v pražské Truhlářské ulici pamětní desku, O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice. Z předchozího období ještě jednou připomenu, jak jsem na sklonku zimy odpadl do několikadenního chřipkového delíria, v článku  Únorová "rýmička", a valentýnské vymrzle květinkové Předjarní haiku. 

O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice

O tomhle příběhu už jsem tady na blogu jednou psal - v článku Pamětní deska, ke které je třeba se sklonit. Ale protože se tehdy ani náhodou nejednalo o příběh aspoň zčásti dokončený, ale spíš jsem tím textem vyhlásil jen cosi jako "veřejné pátrání", slíbil jsem, že se budu snažit jít po historické linii příběhu dál a uvidíme - třeba se nám ještě podaří najít v dobových pramenech něco dalšího zajímavého, co naše vyprávění dále rozvine. Nu, myslím, že tenhle záměr se naplnil, tak tedy znovu otevírám malou realistickou pohádku o malé tříleté Marušce, která se jmenovala Marie Hönel, bydlela se svými rodiči, pražským kamenickým tovaryšem Josefem Hönelem a matkou Marií rozenou Pahoreckou (z Vysoké u Sedlčan) v nejvyšším patře čerstvě dostavěného domu v pražské Truhlářské ulici č.10. Byl právě bouřlivý červen roku 1848, venku v ulicích zuřily na barikádách i mimo ně tzv. svatodušní bouře, Praha, ve které bylo právě po dvou týdnech všeobecných nepokojů a potyček vzbouřenců s Windischgrätzovou armádou vyhlášeno stanné právo, byla pod palbou z různých stran. Ano, hlavní nepokoje se odehrávaly na Starém Městě a ne v relativně nové zástavbě Petrské čtvrti, ale kousek od Truhlářské ulice bylo tehdejší pražské nádraží (dnešní Masarykovo), kde tou dobou vládl obzvláštní blázinec, jak se spousta lidí chtěla dostat z nebezpečného velkoměsta. 

Abyste měli představu, jaká to tehdy v pražských ulicích musela být mela, mohu ocitovat výzvu pražského purkmistra Dr. Wáclawa Wanky, kterou v Národních Nowinách otiskl v sobotu 24. června 1848 Karel Havlíček:  

MINICYKLY - letošní berounská květnová výstava

Myslím, že většina lidí je nastavená tak, že mají-li připravit cosi, co je třeba vymyslet, prostě si k tomu sednou či stoupnou, pustí fantazii na volno a přemýšlejí, zvažují, přemítají, dumají, rozjímají či dokonce hloubají - tak dlouho, dokud to celé nevymyslí. Jsme zvyklí řešit a plnit úkoly, takže pokud před námi takový úkol stojí, většinou se ho chopíme, vlítneme na něj a pustíme se do něj, tedy pracujeme, až se z nás kouří, dokud výsledek není podle našich představ (vždycky si představím Hlaváčka a inspektora Trachtu, kterak "už pracují", a jejich filmové výrazy).

Ovšem, moje ideální představa toho, jak vymyslet fotografickou výstavu, je hlavně proboha nic nevymýšlet! Rozhodně před usilovnou a setrvalou intelektuální prací šedých buněk, vedoucí ke konkrétnímu výpotku, dávám přednost tomu, že "se mi náhle rozsvítí", hlavou zčistajasna bleskne správné řešení, takže si můžu říct: No jasně! Právě takhle to chci mít! 

Samozřejmě, aby žár fantazie ze studené neinvenční hmoty vzduchu kolem nás vytvořil v záblesku stvoření ucházející výsledek, je nutné přinášet obětiny: Především je to čas. Máte-li na vymyšlení ucházejícího konceptu rok, bude pravděpodobnost, že během té doby dojde k náhlému osvícení, o něco málo větší než když na vše máte jen krátký nedělní večer. Ano, je možné podlehnout iluzi, že to s vámi dopadne jako s příslovečnými olivami, které až jsou-li drceny, vydávají ten nejvzácnější poklad, často však zjistíte, že na poklad není - dokonce ani při drcení nejdrsnějším - právní nárok.