středa 29. března 2023

Proč nestojí v Kerkonoších Čerfova bouda?

Ten zážitek jsem během let dokonale vytěsnil. Až letos, když začal mediální cvrkot kolem 110. výročí úmrtí legendární dvojice Hanč - Vrbata během mezinárodního (původně) padesátikilometrového závodu v běhu na lyžích na hřebenech jen na první pohled mírumilovných Krkonoš a podpořilo ho i uvedení (a ocenění) filmu Poslední závod, se mi ta vzpomínka vyvalila odkudsi z opravdu velké hloubky. Když jsem totiž sledoval dramatický závěr tragického příběhu, který se odehrával v krkonošské vánici, pořád jsem si říkal, že mi ty mrazivé a větrné záběry něco připomínají. A už vím co: Sám jsem totiž něco podobného - naštěstí bez toho ošklivého konce - kdysi zažil. Nakonec se tenkrát nikomu nic nestalo, ale to byla spíš shoda okolností než projev nějaké zákonitosti nebo něčí konkrétní zásluha. Zaděláno na úhlednou zprávu v černé kronice bezesporu bylo. 

Součástí mých středních i vysokých studií bylo i několik tzv. zimních výcvikových kurzů. To se prostě vždycky asi na týden odjelo někam na hory a tam se dovádělo zčásti na sjezdových lyžích a částečně na běžkách. No, dovádělo... ono dost záleželo na tom, jak byl člověk s lyžemi sžitý, a to já - při svém všeobecně odmítavém vztahu ke sportům, pro něž je podmínkou voda ve kterémkoli skupenství - opravdu nebyl.

Na jednom takovém pobytu jsme kromě každodenního tréninku a několika vložených sjezdových i běžeckých závodů absolvovali jako nesporný vrchol programu i hřebenovou túru. Startovali jsme z Labské boudy a opravdu už dnes nevím, kudy jsme pokračovali a kam jsme si přáli dojet. Vzhledem k tomu, že výlet byl naplánovaný na celý den, troufali jsme si asi dojet daleko. Před startem jsme se rozdělili na tři výkonnostní družstva: Jednička byla určená těm, kteří lyžovali závodně, ve dvojce byli "ti normální" a ve trojce "dřeva". Pro účely sjezdového lyžování jsem byl jasná trojka, protože jsem nikdy nenašel ani nejmenší zalíbení ve šněrování semtam sjezdovkou a byl jsem ve své počínající dospělosti poctivým začátečníkem. Ale ježdění na běžkách odněkud někam mi na rozdíl od neustálého vyjíždění a sjíždění stejného kopce dávalo docela smysl a i ve vloženém běžeckém závodě jsem nečekaně zabodoval, tak jsem mohl optimisticky pomýšlet na druhé družstvo. Trojkařů ale bylo málo, tak jsem "tým dřev" pro hřebenovou túru ochotně doplnil a přihodil vlastní polínko.

Počasí se zdálo být docela vlídné, nabízely se krásné výhledy a nebyla ani přílišná zima. A protože se dalo předpokládat, že třetí družstvo pojede nejpomaleji, vyrazili jsme z Labské boudy podle plánu s notným náskokem oproti ostatním. Poměrně brzy se ale začaly podmínky horšit, začalo silněji foukat a hřebeny se ponořily do mlhy. Dávno před nástupem mobilů a datových služeb jsme vůbec netušili, že nedlouho po našem odchodu byl v očekávání zhoršených podmínek vyhlášený zákaz vycházení. Druhé a první družstvo se na hřebeny toho dne vůbec nedostalo. My ovšem ano.

Naše mladá instruktorka byla celkem dobrá lyžařka, ale s Krkonošemi zjevně moc zkušeností neměla, protože situaci vyhodnotila jako bezpečnou a vedla nás odhodlaně vstříc sibérii. Ta na sebe nenechala dlouho čekat. V mlze bylo vidět jen na pár kroků foukal prudký vichr z české strany (ještě dlouho po návratu do tepla jsme pak měli z pravé strany zcela necitlivé tváře). Když začalo být opravdu krušno, instruktorka mě požádala, že když jsem na běžkách o něco málo lepší lyžař než ostatní, půjdu tedy jako poslední a za žádnou cenu nesmím nikoho nechat za sebou. To byla nezáviděníhodná role - v prudkých nárazech větru i vlastní nešikovností jsme porůznu padali do místy celkem hlubokého sněhu. Vybavuje se mi spolužák, který byl na běžkách asi největší nemotora a toho jednak stále z cesty sfoukával vítr a jednak se zachytával za špičky malých stromků, jejichž špičky vyčuhovaly ze závějí. Na nikoho před námi jsme pořádně nedohlédli, tyče z turistického značení jsme v mlze viděli vždy až na poslední chvíli a byl docela problém držet směr. Křičet jsme na sebe mohli, ale v silném větru to moc platné nebylo.

Jak dlouho jsme byli na cestě, to už dnes nevím. Jen si pamatuji, že mi to "pocitově" připadalo jako věčnost. Vzájemně jsme se zachraňovali, když to někdo z nás co chvíli zapíchl do sněhu. Za celou cestu vánicí jsme neviděli nikoho ani v protisměru; rozumějte, možná tam někdo šel, ale my prostě nikoho neviděli. "Méně motorný" spolužák se mi pak večer u grogu přiznal, že ke konci cesty už měl chuť si v závěji ustlat, protože už po svých neustálých pádech všemi směry přestával mít sílu vstávat. 

Jak jsem pak pochopil, trochu jsme i bloudili, protože jsme se dostali do míst, kde nebyla k nalezení žádná cesta, o to víc jsme kličkovali mezi dočista zavátými stromky. Když se nám pak víceméně náhodou přimotala do cesty šťastná křižovatka značených tras, rozhodli jsme se z drsného hřebene sjet níž; pamatuju se na klopotné sjíždění čerstvě navátým hlubokým sněhem a na slalom mezi smrky. A pak se najednou z čistě bílého mléka rozlévajícího se ve všech směrech kolem nás vyloupla jakási chata. Nevím, která to byla, opravdu z celého toho dne mi zůstalo v paměti jen málo a spíš pocity než fakta, jako sen, který po procitnutí střelhbitě přemažou první reálné počitky a zůstane jen nevědomý pozůstatek skrytý za paravánem nového dne. Až pozdě večer jsme se dostali na místo, kde jsme bydleli a kde členům dvou zbylých odpočinutých družstev - když nás viděli celkem zdravé, byť s necitlivými pravými tvářemi špatně artikulující - viditelně popadaly kameny ze srdcí. 

Je bezesporu pěkné mít na exponovaném místě krkonošských hřebenů vlastní památeční mohylu s (občas) dalekým výhledem. Je asi pěknou položkou v životopisu mít po sobě pojmenovanou horskou chatu. Ale mezi námi a při vší úctě k lyžařským legendám, které 24. března před 110 lety prudkou změnu počasí v kombinaci s mixem nešťastných náhod a určitou nezdravou mírou sportovní zarputilosti nepřežily, možnosti dál jakžtakž fungovat v našem - jakkoli v mnohém neideálním - světě dávám před kerkonošskou chatou pojmenovanou po Čerfovi jednoznačně přednost. Možná to není dostatečně romantické, ale kdyby bylo romantických příběhů moc, neměly by tu sílu. 

Takovou sílu, jakou třeba velikonoční příběh dvou přátel - Bohumila Hanče a Václava Vrbaty - má i po 110 letech. 

29 komentářů:

  1. Ona asi ta opravdu az chorobna zarputilost k vrcholovym sportovnim vykonum patri...a bohuzel, jak nekdy vede k vitezstvi, tak nekdy muze vest i do zahuby...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Znám jednoho bývalého reprezentačního atleta a ten dodnes - dávno po skončení kariéry - má velké problémy s obyčejným ježděním na kole, protože ho to nutí měřit si mezičasy a neustále překonávat sám sebe.

      Vymazat
  2. To je drsný. Myslím, že si to dodatečně (a zcela zaslouženě!) slízla i instruktorka. Jinak i já jsem byla stálou členkou lyžařské skupinky číslo 3, těší mě. Navíc mě osud obtěžkal Raynadovým syndromem - navzdory vážně znějícímu názvu je to zdravotně celkem banální, o to víc ale nepříjemné (v chladnu mi zbělají konečky prstů a následné prokrvení je pocitově jako když ti někdo vrazí ruce do bublajícího oleje). Takový lyžařský výcviky pro mě byly čiré utrpení, a to jsme měli v naší retardované skupině naštěstí instruktory zcela bez ambicí (co nás někdy naopak soucitně brali na čaj do chat a sedělo se na nich i déle než bylo nutné).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "Retardovaná skupina" je dobrý výraz. myslím, že naší instruktorce nebylo nijak dobře, když v terénu zjistila, jaký nafasovala materiál :-).

      Vymazat
  3. Lezarts

    Podobný výkon jsem prožila ve věku 7 let. Byl to můj první lyžařský výcvik, který organizovalo podnikové ROH kde pracovala moje máti. Sněhová bouře nás zastihla už na parkovišti v Peci pod Sněžkou. Od tohoto místa se muselo na podnikovou chatu jít pěšky.
    Byl to pro mě tvrdý křest.
    Lyže a batoh na zádech, instruktoři zvolili nejkratší cestu, sice 1 km, ale asi 60% sklon kopce přímo za nosem. Cesta byla nekonečná a po téměř 2:30 hod stoupání, kompletně vyčerpání a promáčení na kost, jsme dorazili na boudu. Následovaly 2 dny zákazu vycházení z důvodu sněhové bouře. Na vzdory tomuto nevlídnému křtu, jsem na zimní sporty nezanevřela, ale asi proto, že jsem byla nejmladší účastnicí výcviku a neuměla jsem v mém věku odhadnout míru nebezpečí, které jsme podstoupili.Vše bylo pro mě nové a já se chtěla naučit pořádně lyžovat!
    P.S.
    Jen poznámka, koncem 50 let vybavení a oblečení lyžařů se víc blížila Vrbatovu a Hančovu. Nesrovnatelné s dnešním lyžařským komfortem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dvě a půl hodiny na jeden kilometr, to musel být tedy pořádný krpál! Ale je pěkné, že ani tahle první drsná zkušenost tenhle sport malému děvčátku neznechutila :-).

      Vymazat
  4. Pojmenování horské boudy po sobě se většina osob nedočká v životopisu ale až v mrtvopisu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Člověk by se to musel postarat sám, třeba malou notickou ve svém sívíčku: “Očekávám, že po mne budou pojmenovány v nejbližší době minimálně dvě skaliska a jedna lyžárna”

      Vymazat
    2. A taky nějaká ta planetka nebo aspoň kousek vesmírného smetí. Ale noční můrou pro takto poctěného introverta je, že by taková planetka mohla nenadále stočit svou dráhu k zemi, a pokud to do naší planety přímo nenapere, aspoň ji všichni obyvatelé zeměkoule budou znát jménem :-).

      Vymazat
  5. Za sebe jsem velmi ráda, že zatím po tobě nic nepojmenovali. :-)

    Se mi zdá, že někdy ten sportovní zápal hraničí až s koketováním se smrtí. :-/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jestli to nebude tím, že je teď to GDPR a člověk by k takovému pojmenování musel dát souhlas :-).

      Vymazat
    2. GDPR se snad týká jen Evropy, ne? Takže, kdybych po tobě chtěla pojmenovat třeba tadyhle naší boudu (na kola a nářadí) za barákem, k tomu bych snad ani souhlas nepotřebovala. Beztak je nahlodaná čerfotočem, tak by se to i hodilo. ;-)

      Vymazat
  6. 110 let starý příběh je hororový a ten tvůj stejně tak, naštěstí s dobrým koncem.
    Sněhová vánice může překvapit ale i v létě, zažili jsme to ve Vysokých Tatrách, když jsme stoupali od Zeleného plesa na sedlo Svišťovka, byli jsme oblečeni jen lehce a když jsme dorazili na Skalnaté pleso, byli jsme zkřehlí, jako kdybychom strávili celou tu dobu v ledničce.
    Na rozdíl od tebe mě nebavily běžky a naopak jsme přišli na chuť sjezdovkám, i když jsme s nimi začali až s vyrůstajícími syny, ještě v r. 2019 jsme byli v Rakousku, ale pak přišly covidové roky a mezitím nás to přešlo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V Tatrách se mi párkrát stal přesný opak - že jsme riskli vyrazit do děsné sloty a pak se po poledni nádherně vyčasilo a my třeba byli půl dne úplně sami na jindy velmi frekventovaných trasách.

      Vymazat
  7. No tedy! Vůbec se nedivím, že tohle tvůj mozek vytěsnil. Ovšem zaplať pánbůh za to, jak to dopadlo. O kolik bychom byli chudší, kdyby po tobě jenom byla pojmenovaná chata!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mě samotného překvapilo, z jaké hloubky vzpomínka dorazila. Jako by se to stalo někomu jiného a já tomu všemu jen přihlížel a ještě moc nedával pozor. V porovnání s jinými nepříjemnými a nebezpečnými zážitky (požár domu, povodeň, zemětřesení), které si pamatuju velmi přesně, tohle se schovalo opravdu velmi hluboko.

      Vymazat
  8. Teda, ze začátku jsem se smála. Pak už teda moc ne, i když napsáno zas moc pěkně. Soucítím s těmi studenty, zimu nemám ráda, a skončit někde zapadaný... hlavně, že to dobře dopadlo, a té chaty nelituj .-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. My jsme na tom byli podobně: Napřed nám to přišlo jako dobré rozptýlení a celkem veselý zážitek. A pak nám (asi tím ledovým větrem) začal tuhnout úsměv :-).

      Vymazat
  9. Petře, čert vem chatu! Hory dokáží být zrádné a počasí se tu dokáže změnit hodně rychle.
    Manžel mé sestry byl horolezec, v roce 1972 vycházel v tehdejší Mladé frontě na pokračování seriál, tuším, že od Iva Petříka, doprovázený fotografiemi švagra o zdolávání horských vrcholů a prvovýstupu na Civettu v Dolomitech.
    Švagr měl zkušenosti, stejně jako další jeho kolegové a kamarádi. Byli na Silvestra v Tatrách, část party se vydala na výstup, počasí se změnilo... Přišli tam o dva horolezce. Pro mojí sestru to byla první a současně poslední návštěva Tater. Švagr tam od té doby také nebyl.
    Tvůj příběh skončil dobře, chata není.
    Ale myslím si, že stopu tu zanecháš svými fotografiemi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bylo by to hezké s tou stopou, ale nedělám si velké iluze. Pouhých pár let času vymazalo mnohem hlubší brázdy :-). Možná jednou napíšu v téhle rubrice článek o tom, jak jsme si s jedním kolegou - fyzikem (a zároveň velmi zdatným horolezcem) vybavovali společnou výzkumnou laboratoř a on ještě před finišem prací odjel na svou vytouženou cestu do Pamíru. Nejenže se nevrátil, ale ani ho nikdy nenašli...

      Vymazat
  10. No, tak při čtení po mě pocitově sahal mráz a v závěru jsem si regulérně oddechla. To teda musel být zážitek! Ještě, že to tak dopadlo!

    U mě oba lyžáky skončili turistikou, a upřímně, ani mě to nemrzí - kór po přečtení tohoto článku :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono nám to většinou všem doklaplo až večer v bezpečí, co se všechno mohlo stát. Zážitek to bezesporu byl, na tom nic nemění fakt, že jsem to všechno pozapomněl a teď se mi to vrací postupně a po kouskách :-).

      Vymazat
  11. Ha, tak s lyžováním jsme na tom nemlich stejně! Akorát já se většinou hned na začátku zranila tak, že jsem zbytek výcviku absolvovala na marodce nebo chodila s dětmi učitelek sáňkovat před chatu. Film jsem si stáhla ale ještě na něj nedošlo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, lyže nejsou špatné, ale není nad pěkně vyhřátou z kavárnu s dobrým výhledem na sněhovou vánici :-).

      Vymazat
  12. Jaj, Čerfův hrad! Tam strášá! Ski si samozřejmě mužete odložit na prvním nádvoří ;)

    OdpovědětVymazat
  13. Právě jsi oživil vzpomínku, kterou jsem před třiceti lety vytěsnila a pohřbila. Na lyžařském výcviku se pořádaly v Krkonoších závěrečné závody na běžkách. Když jsem i po hodině jízdy byla stále první, začalo se mi něco nepozdávat. a když jsem vyjela až na vrchol jakési hory, kde stálo jen pár pahýlů z polomů a foukal strašný vítr, začala jsem panikařit. Ale ten pohled do údolí, ten stál za to. Kvůli mně se konala záchranná mise, která byla naštěstí úspěšná, a já vyhrála medaili za nejvíce ujetých kilometrů :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to je moc pěkná vzpomínka, kterou by byla škoda neoživit :-). Ještě že nakonec všechno dobře dopadlo. Škoda, žes v nastoupení kariéře nepokračovala, mohlas to dotáhnout k vítězství v prestižní soutěži o nejdelší Jizerskou padesátku :-)

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.