sobota 30. května 2015

O třech nejkrásnějších vůních

Popravdě řečeno, můj nos není nic moc. Ne snad že bych si stýskal, že není dostatečné velikosti a zajímavého tvaru, ale myslím tím čistě funkčně. Kdybych byl psem, nejspíš bych velkou kariéru u kriminálky nebo u protidrogového neudělal. Není mi prostě dáno rozeznávat tisíce různých pachů a reagovat na každou molekulu, která se nějakým nedopatřením nebo svou nepozorností ocitla v ovzduší a mně se podařilo ji mocným nádechem nasát.

Prostě můj nos je trochu tupý. Kolikrát už se mi jen stalo, že někdo zpozorněl, nastavil své nosní dírky proti proudu vzduchu a zeptal se mne: "To je zvláštní! Taky to cítíš?" Na takovou otázku jsem snad ještě nikdy nedokázal odpovědět upřímně kladně. Podle toho, kdo otázku vyslovil, tedy odpovím buď rovnou poctivé NE, nebo cosi jako "máš pravdu, je to velmi zvláštní vzdálená jemná vůně", aby se po chvilce ukázalo, že za městečkem hoří sklad pneumatik nebo na dálnici havarovala cisterna převážející koncentrovaný roztok čpavku, každopádně ale něco, co cítí kromě mne úplně všichni.
 
Možná je to dané zčásti geneticky, protože mému otci byly vůně i zápachy světa odepřeny zcela. Já jsem byl do neobyčejné říše pachů sice vpuštěn, ale pod podmínkou umírněnosti, takže tam, kde odborník na parfémy rozezná tisíce nuancí, mému nosu připadají všechny podezřele podobné, asi jako kdybych měl na šanghajské policejní stanici identifikovat mezi desítkou zcela stejných Číňanů právě toho, který stál ráno vedle mne v nabitém metru. Stejně tak se svým nosem nestíhám konkurovat svým spoluochutnavačům na svých oblíbených ochutnávkách vín. Tam, kde ostatní dokáží rozebrat vůni svého vzorku na lehký závan ranní vlhké trávy, jemné tóny ananasu zkombinované z nějakého obskurního důvodu s přezrálou meruňkou a ještě neodbytný kávový podtón, já cítím přibližně stejnou celkově příjemnou vůni jako u všech ostatních dvanácti vzorků, a veškerou svou energii tak mohu napřít k tomu, abych se dokázal tvářit stejně znalecky jako všichni okolo.

Mám však několik vůní, které dokážu rozeznat kdykoli, protože jsou mi mimořádně příjemné a dokážu za nimi jít jako letištní pes za výbušninami. A právě teď, na jaře zvolna vyhlížejícím léto, je jejich vrcholná sezóna. V květnu začínám vůní šeříkovou. Když v Praze začátkem května rozkvetou šeříky, musím vstávat na dřívější vlak, protože moje ranní cesta do práce se prodlužuje. Procházím totiž místy, kde šeříky kvetou a nedovedu si představit, že bych jen tak minul šeříkový keř a nepřivoněl k jeho bohatým barevným květům. Náhodnému kolemjdoucímu se tak naskýtá jedinečné pokoukání na zralého a jinak celkem důstojně vypadajícího muže, který jako rozverná školačka přebíhá zmateně a často bez rozhlížení ulici z jedné strany na druhou, jen aby neminul žádnou možnost přivonět si k oblíbené vůni.

Něco podobného pak zažívám právě v tomto období s květy jasmínu. Na rozdíl od šeříkového období si však kromě hlavní role čichače přidávám ještě na vedlejší úvazek roli včely, protože svým nosem dokážu přenášet jasmínový pyl z květu na květ a supluji tak bez nároku na odměnu práci českých nemocemi zdevastovaných včelstev, takže jasmíny v širokém okolí mého bydliště a při celé cestě na nádraží báječně prosperují. Do práce pak místo s nosem červeným po nezřízeném pití alkoholu přicházím s nosem žlutým po jasmínovém pylu a je pozoruhodné, že zatímco nosy s nádechem rumělky jsou v české společnosti tradičně tolerovány, žluté nosy budí - obzvlášť ve výtazích kancelářských budov - pozornost a veselí.

Nu, to bychom měli probranou vůni šeříku a vůni jasmínovou. A která je ta třetí (a v pořadí bez konkurence první) nejkrásnější vůně? Popravdě? To se trochu vyvíjí v čase. Dříve to byla květová vůně, ke které jsem ve vzácných dnech mohl přivonět o ránech svátečních (byť podle kalendáře pracovních) dnů, později to byla vůně cizokrajná, kterou jsem si dlouho mohl jen domýšlet, což jí ovšem nijak neubíralo na jejím zcela konkrétním kouzlu. Pak se tato vůně proměnila do tak intenzivní a omamné podoby, že jí ani nejjasmínovatější jasmín světa v koalici s šeříkem nedokázal konkurovat, a můj překvapený nos poprvé poznal dosud netušené - že i vůně se dá vtisknout navždycky do paměti. No a dnes má tahle osobitá vůně zase úplně jinou originální a nezaměnitelnou podobu, která se bude do budoucna znovu a znovu proměňovat a vyvíjet, tak, jak se bude proměňovat a vyvíjet člověk, se kterým je v tom kterém čase spojená. Neprojevuje se u mne sice zrovna žlutým nosem jako vůně jasmínu, ale zkušené oko ji (a zdaleka nejen na nose) pozná.

Když si tak znovu v duchu procházím všechny vůně, o kterých jsem psal, říkám si, že to vlastně s tím mým nosem není vůbec tak špatné. I teď, když sedím u okna otevřeného do jarního rána a tluču svá písmenka do klávesnice počítače, jsou všechny ty vůně rozprostřené kolem. Jak okouzlující, podmanivé a zvláštní! Ostatně - taky to cítíte? :-)

2 komentáře:

  1. Děkuješ dobře. Jsem slitovná, takže k chybějící řadě komentářů z Blog.cz přidávám svůj, který je a vždycky bude pro tento článek jediný a jedinečný, čili první po přestěhování tvého blogu z Blog.cz. Měj se fajn, dobře se to čte ☺ ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za jedinečný komentář :-). Průběžné testování různých vůní je teď taky zapotřebí; pokud vím, dočasná čichová nedostatečnost je jedním z příznaků. Jen mi připadne, že to dřívější čichání z doby tohoto článku bylo o dost lepší.

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.