Chvála roztržitosti

Jak už jsem psal v úvodníku k minulým Nedělním miniglosám, tento týden jsem si dopřál na milé pozvání třídenní z menší části poznávací a z větší části fotografickou cestu do krásných rakouských hor, konkrétně do Vysokých Taur a do lázeňského městečka Bad Gastein. Tedy - třídenní... Na poznávání a focení jsem měl vlastně jen úterý a středu, což je vzhledem k nevypočitatelnosti tamního počasí sázka do loterie. Cesta tam celá propršela a když jsem přijel na místo a začal se zajímat o tamější potoky a říčky, které měly být podle původního záměru hlavním námětem pro focení, zjistil jsem, že pršelo opravdu silně, výrazně to zvýšilo průtok vody a hlavně - zabarvilo to povrchovou vodu unášeným pískem do kalnobíla, což je obdoba známější povodňové hnědé. Jeden den focení byl tedy prakticky ztracený, naštěstí horské potoky reagují na podobné výkyvy mnohem rychleji než řeky na dolních tocích: Když jeden den neprší, je prakticky po povodni, voda se vyčeří a stane se opět průzračnou. Hmmm, ale něco jiného je obětovat jeden den, když máte k dispozici půl roku, a něco úplně jiného je, když je jeden den celá polovina ze dvou dnů.

Na druhou nepříjemnost související s pobytem v horské oblasti, jsem přišel velmi rychle, vlastně hned poté, co jsem se ve vlaku chystal zapnout svůj notebook, bez kterého normálně neudělám skoro ani krok: Ve vlaku byl sice dostatek elektrických zásuvek, leč já nechal v ruchu posledních chvil před odjezdem z Dobřichovic na stole ležet napájecí kabel. Co já měl s notebookem do Rakous plánů?! Co jen všechno jsem chtěl po večerech stihnout?! A teď jsem místo dvou mnohahodinových cest vlakem a tří dlouhých horských večerů měl rázem k dispozici na celé čtyři dny pouhé dvě až tři hodiny fungování, než se vybije baterka. Zpropadená roztržitost, tak roztomilá na starých filmech s Pierrem Richardem, ale občas k vzteku, když podobné vylomeniny děláte sami sobě!

Nedělní miniglosy č.745

 

Září začalo podobně, jako srpen skončil, a zatím nebylo poznat, že by se mělo - jak kalendář napovídá - nějak schylovat k podzimu. Leč, přesně jak jsem předpovídal, výrazné zhoršení počasí se předpokládá hned od zítřka, tedy ode dne, kdy bych měl vyrazit na krátkou třídenní vyjížďku do oblasti Vysokých Taur, konkrétně do Bad Gasteinu. Nejedu tam ovšem prvoplánově odpočívat, ale naopak pracovat; ještě že rozdíl mezi tvrdou prací, zaslouženým odpočinkem a zábavou se při fotografování - aspoň tedy u mne - dost stírá :-). Budu mít dva dny na to, abych přenesl své zkušenosti s focením českých vod do místních podmínek a vyšlo z toho pár použitelných fotek. Jen mi u toho už asi nebude svítit sluníčko a z oblohy bude spíš poprchávat, tak uvidíme, jak vše dopadne. Přinejhorším budu mít trochu času na rozjímání, to taky není k zahození.

 

Rovnou upozorňuji, že příští neděli, 15.9. Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, nevyjdou. V průběhu toho dne se totiž bude dopoledne instalovat a odpoledne od 17h slavnostně otevírat velká výstava 27 fotografů sdružených do České federace fotografických umění (včetně mě) - přímo v centru Prahy, v Ambitu kláštera u Panny Marie Sněžné kousek od Václaváku. Ale to bude až příští neděli, dnes vás mohu ještě srdečně přivítat u tohoto 745. čísla.

 

V tomto týdnu jsem nakonec zveřejnil dva nové články: Prvním byl vzpomínkový článek Můj život s Lidovkami a bez Lidovek na počest posledního vydání "papírových" Lidových novin, které mě provázely víc než čtvrtstoletím mého života, než je - v očích lidí mého typu - stihl vyřídit v roce 2013 nejmenovaný premiér a kandidát na prezidenta.  Druhý článek pojednával O kouzlech facebooku a krásné dámě v modrém, protože oblíbená sociální síť mi poslední dobou plní jedno velké ale přitom nikdy nevyslovené přání (jak to kruci ty facebookové algoritmy asi dělají, že dokážou přetvořit myšlenky na obrázek?!). Z předešlého období připomenu příspěvek do rubriky Příběhy mincí, text Parvus - středověký haléř a povídečku A pak že pohádky dobře končí...  a na závěr opět přidám speciální dárek pro všechny, kteří se nemůžou dostat na moji sólovou chotěšovskou fotovýstavu, ač by si ji rádi prohlédli - virtuální prohlídku reálných výstavních prostor, kde si můžete chodit a prohlížet si fotky podle své libosti, aktuální nálady a časových možností, protože tahle výstava nikdy nezavírá. 

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu tucet let starou básničku Šťastná čísla, která je sice drobná rozsahem, ale pro mě je z mnoha důvodů zásadní. A dnes přidám ještě procházku po úžasné svatyni Fushimi Inari poblíž japonského Kyota, kterou jsem v reportáži z roku 2011 příznačně nazval Tunelem z oranžových bran.

O kouzlech facebooku a krásné dámě v modrém

Je dost lidí, kteří facebook nemají rádi, z velmi různých důvodů ho odmítají používat nebo aspoň o odchodu z tohoto virtuálního prostoru a spálení všech mostů k němu uvažují. Jiní lidé zase facebook milují, každý den na něm zveřejní fotku své snídaně, oběda i večeře a návdavkem aspoň tři selfíčka, nasdílí pár veselých videí a prosviští desítky tematických skupin, jichž jsou členy. Neřadím se ani k jedné z uvedených stran. Netrpím vůči facebooku žádnou vyhraněnou emocí, ale snažím se využít sílu této sociální sítě tam, kde je největší, např. když chci najít někoho, kdo zmizel z mého života a já bych rád zjistil, co s ním právě je, nebo když chci upozornit na nějakou akci, kterou pořádám. Nepoužívám ho tedy jako prostor pro povídání, jako mnozí jiní, a už jen zcela výjimečně tam vstupuji do názorových diskusí, jejichž jediným prokazatelným přínosem bývá ztráta času a zvýšený krevní tlak.

Dokonce ani moc nenadávám, když mě facebook "bere u huby", tzn. chová se ke mně jako k delikventovi, kterého je třeba nějak potrestat, aniž by bylo možné své kroky někomu vysvětlit (i když má facebook tvář přímo v názvu, na tvář, se kterou byste mohli něco probrat, tam prostě nenarazíte). Už několikrát jsem řešil "porušení pravidel komunity", které bylo vždy vycucané z prstu, ale nemůžu se tomu divit, protože o tom, co je v mé větě správně a špatně, rozhoduje kdosi na druhém konci světa, který navíc takových rozhodnutí dělá desítky za minutu. Ano, je těžké a frustrující cokoli vysvětlovat, ale vždycky, když se naštvu, dojde mi to úlevné "vždyť je to jenom soukromá obchodní společnost, která na mně chce vydělat!" Žádná veřejnoprávní, natožpak dobročinná organizace! Když si taková společnost dá do svých pravidel, že si nepřeje, abych na jejích serverech publikoval fotky zmutovaných tučňáků, může mi to připadat výstřední, ale nakonec pokrčím rameny, protože jsem v soukromém prostoru, kde platí pravidla hostitele, takže bažení po celosvětovém sdílení tučňáků nějak ukrotím a nebudu se tohoto svého základního lidského práva afektovaně domáhat u Ústavního soudu.

Můj život s Lidovkami a bez Lidovek

Po většinu svého života jsem si vůbec nedokázal představit, že bych si ráno u některého z četných stánků nebo v nějaké kamenné trafice nekoupil noviny. Pokud jde o cenu, začínal jsem na pevném a po řadu let neměnném padesátníku - v době, kdy to jediné, kvůli se čemu daly noviny kupovat, aspoň tedy z mého pohledu, byly sportovní zprávy na zadní straně. To tehdy ještě Lidové noviny, jaksi, v nabídce nebyly, protože jim stalinistická padesátá léta dala pocítit vůni pěsti dělnické třídy, která - utržena v té době z historického i zákonného řetězu - skutečně "smrděla krchovem". Lidové noviny na skoro 35 let přestaly existovat, takže když se na přelomu let 1987 a 1988 objevily jako samizdatový měsíčník, pro mou generaci to nebyl návrat tradičního listu, který vycházel od roku 1893, ale úplně nový titul, navíc píšící v duchu zpráv, na které jsme byli zvyklí ze "štvavé" Svobodné Evropy či z Hlasu Ameriky. 

Tehdy jsem asi třikrát dostal originální samizdatový výtisk (a byla to tehdy převeliká vzácnost, protože náklad byl začátkem roku 1988 kolem 350 výtisků) od svého chotěšovského strýčka Jirky (psal jsem tu o něm kdysi např. v článku O krabici od bot a holubím domě). Kde k takto obrozeným Lidovkám přišel, o tom jsme nikdy nemluvili; za čtení a kolportaci nelegální tiskoviny se mohl člověk dostat snadno do problémů, tak čím míň jednotliví lidé věděli, tím byl celý proces bezpečnější. Paradoxní je, že jsme si o tom nic neřekli ani s odstupem, kdy už se o všem mluvit smělo, ale my už měli při našich zřídkavých rozhovorech "na tapetě" úplně jiná témata. Každopádně díky tajuplným stykům strýčka Jirky jsem byl na vysokoškolské koleji "za kinga", protože jsem samozřejmě přečtené Lidovky hned poslal dál, aby si mohli počíst i další.

Nedělní miniglosy č.744

 

Dneškem začíná září, které by pro mě mělo být vůbec nejrušnějším obdobím letošního roku. Rozjel se poslední měsíc mé fotografické výstavy POVZNÁŠENÍ v chotěšovském klášteře a začínám propagovat pověstný "pátek třináctého" jako příští - možná poslední řádný termín svých komentovaných prohlídek v Chotěšově, s čímž by ještě nějak mělo být spojeno moje vlastní chotěšovské focení. Zároveň se co nevidět (15. září) rozjede i velká společná výstava České federace fotografického umění v ambitu u Panny Marie Sněžné přímo v centru Prahy, kde bude k vidění i mých sedm fotek. Také bych se měl na pár dní vydat fotit do podhůří Alp za speciální "zakázkou", o které zatím netuším, jestli ji budu schopen naplnit, protože opravdu nejsem fotograf "zakázkového typu", ale může to být tak zajímavá zkušenost, že jsem neodolal a aspoň to zkusím. Všelikých dalších drobností je na září plánováno plno a v tomhle měsíci u mě bude fakt nouze o termíny a rozhodně nestihnu všechno, co bych rád. Jak to bude v té době s Nedělními miniglosami, naším svérázným blogovým týdeníkem, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, to zatím nevím. Příští týden by snad, uvidíme, vyjít ještě měly, ten další, 15. září, nevyjdou zcela určitě, protože se bude instalovat a slavnostně otevírat pražská výstava, a "v ohrožení" bude jistě i poslední zářijová neděle, kdy budu pro změnu uzavírat výstavu chotěšovskou. Nu, ono to nějak dopadne. Jistota je aspoň v tom, že vás dnes mohu srdečně přivítat u 744. čísla, tak si toho važme :-).

 

V tomto týdnu jsem stihl (a i to jen tak tak) publikovat jediný článek, nový příspěvek do rubriky Příběhy mincí, text Parvus - středověký haléř. Aspoň tedy připomenu několik článků z předchozího období, např. Pozdrav z poolympijské Paříže s přehledem všech osmi svých fotografií, které byly letos oceněny na velké fotografické soutěži v Paříži, povídečku A pak že pohádky dobře končí...  a na závěr přidám speciální dárek pro všechny, kteří se nemůžou dostat na moji fotovýstavu, ač by si ji rádi prohlédli - virtuální prohlídku reálných výstavních prostor, kde si můžete chodit a prohlížet si fotky podle své libosti, aktuální nálady a časových možností, protože tahle výstava je otevřena nepřetržitě. 

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu třináct let starý článek s podivným názvem O pudvici v modrém obalu, který se nakonec stal základem názvu mé knížky blogových črt a fejetonků Hledá se pudvice v modrém obalu, kterou si můžete pořád ještě stáhnout na speciální stránce mého webu. A přidávám o rok mladší básničku Šťastná čísla, která je sice drobná rozsahem, ale pro mě je z mnoha důvodů zásadní. Ostatně to tak často bývá, že nejpodstatnější jsou pro nás věci na pohled nenápadné, jejichž nepatrný viditelný rozměr jim nic neubírá na schopnosti určovat našim životům další dlouhá léta směr.