čtvrtek 21. května 2020

Starý židovský hřbitov v Praze

V Praze je spousta krásných míst, kam za normálních okolností nechodím, protože jsou přímo v centru zájmu turistů. Když je takovým rušným místem tržiště, centrální náměstí nebo ulice se spoustou obchodů, jaksi to patří k věci, ale když se rušným Babylónem, zaplavovaným nekončícím proudem lidí, stává hřbitov, místo jinak zasvěcené klidu, vzpomínkám a tichému rozjímání, k takové návštěvě mě nic neláká. Protože ale virová epidemie z centra Prahy prozatím odfiltrovala skoro všechny zahraniční turisty, řekl jsem si, že tu krátkou dobu do obnovení běžného turistického provozu věnuji právě takovým jindy zapovězeným místům.

Jedním z takových míst je pražský Starý židovský hřbitov, tajuplná perla staré Prahy a jeden z nemnoha pozůstatků po starodávném Židovském ghettu, jehož většina byla asanována koncem 19. století (pro zájemce o původní podobu se naštěstí dochoval aspoň bohatý fotodokumentační materiál a také původní podoba čtvrti na Langweilově modelu Prahy). Za normálních okolností a v turistické sezóně mě úplně vyřídí už narvané sousedící ulice, takže k dlouhé frontě u pokladny Židovského muzea už ani nedojdu. Tentokrát jsem si ale pečlivě vytipoval optimální čas pro návštěvu: Musí to být pracovní den dopoledne ještě před hlavním uvolněním epidemických restrikcí (do muzea už se tedy smí, ale podniky

v okolí jsou bez turistů ještě většinou zavřené) a musí být pokud možno pod mrakem, protože chci na hřbitově trochu fotit a za slunečného dne tam vytvářejí tisíce náhrobních kamenů zcela nezvládnutelnou změť světel a stínů. Návštěvu jsem tedy plánoval podle předpovědi počasí a včera se konečně všechny nezbytné podmínky naplnily podle mých představ, takže jsem mohl vyrazit do míst, kde jsem nebyl od raných 90. let.

Už v pokladně bylo zřejmé, že nabito zrovna nebude, ale že budu v areálu hřbitova po většinu z té hodiny a půl úplně sám (jen na konci návštěvy mě míjela jedna česká rodina, která to měla zjevně jako historicko-naučnou vycházku pro děti), to jsem si vůbec neuměl představit. V takové chvíli na vás samozřejmě dolehne síla magického místa plnou vahou a dokonce jsem se přistihl při kacířské myšlence, že pro normální focení by bylo lepší, aby aspoň pár návštěvníků areálem bloumalo, aby člověk nebyl se všemi těmi staletými příběhy místních lidí sám. Těžko se dá myslet na správnou kompozici obrazu, nastavení clony a hloubku ostrosti, když kolem defilují tisíce různorodých životních příběhů z dávných dob (hřbitov fungoval pravděpodobně mezi lety 1439 a 1786).


Když říkám, že jsem byl na celém hřbitově úplně sám, samozřejmě to neplatí úplně doslova. Tahle sojka mi dělala společnost ve vstupní části hřbitova a mám pocit, že i ona byla ráda, že konečně někdo přišel a zaplašil tak aspoň na chvíli tu zoufalou sojčí nudu.


Náhrobní kameny vytvářejí na omezeném prostoru tisíce potenciálních motivů pro fotografování a na této lukulské obrazové hostině je opravdu těžké vybírat, co ještě ochutnat a co odmítnout, protože jsou to všechno dobroty, takže by oči chtěly ochutnávat dál a dál, zatímco fotografický žaludek ze sebezáchovných důvodů nabádá ke střídmosti :-).


Muž by měl vstupovat do prostoru hřbitova s pokrytou hlavou, takže jsem u vstupu vyfasoval papírovou jarmulku. Ukázalo se ovšem, že kombinace lehké papírové jarmulky, ústní roušky, přes kterou není pořádně vidět na zem, foťáku s výměnnými objektivy a čerstvého větříku, který při slalomu mezi náhrobky vtipně mění směr, je doslova smrtící. Myslím, že sekuriťáci se museli u záběrů bezpečnostních kamer dobře bavit, protože za mé nezamýšlené kreace s čepičkou odlétající co chvíli mezi hroby by se nemusel stydět ani Frigo nebo Laurel s Hardym. Rovněž jsem pozoroval zajímavý paradox, že zatímco na hřbitově, kde po mně bylo pokrytí hlavy vyžadováno, jsem jarmulku na hlavě vůbec necítil, přestože tam byla, po celý zbytek dne jsem měl intenzivní pocit, že mi na hlavě zůstala, přestože už byla dávno složená v kapse.


Vedlejší pěšina mezi hroby vedoucí k Pinkasově synagoze (na cestu je ale zakázán vstup). Synagoga je upravena jako památník 80 tisíc českých Židů, kteří zahynuli v období holokaustu a jejichž jmény jsou zaplněny zdi synagogy.


Některá místa hřbitova poskytují trochu více prostoru, který si pro sebe hned zabírá čerstvě zelená jarní tráva a různobarevné kvítky...


...zatímco jinde je kamenné bludiště vystavěné opravdu natěsno, takže tam příroda proniká opravdu jen nesměle.


Ještěže neumím číst hebrejské náhrobní nápisy, jinak bych byl na hřbitově nejspíš ještě teď. Co náhrobek to originální lidský příběh, který láká k poznávání.


Některé fotografie jsem připravil v černobílé verzi, ale pro dnešní článek jsem je většinou nepoužil a dal jsem přednost živější a na blogu i sdělnější barevné verzi. Jedinou výjimkou je detail lva z jednoho náhrobku poblíž Klausové synagogy, u které je východ ze hřbitova.


Asi nejvíc lákají k focení celky s mnoha rozeklanými kameny, protože podobné záběry na menších židovských hřbitovech nejspíš nepořídíte; v tom je Starý židovský hřbitov v Praze, který byl po dlouhá staletí prostorově omezený a bylo nutné novými vrstvami hrobů překrývat ty starší, asi nezaměnitelný. Někdy je ale přesto možná výstižnější drobný detail, který třeba nemusí být pro dané místo úplně typický, ale dotvoří v očích blogového návštěvníka atmosféru místa.


Jestli jste chtěli Starý židovský hřbitov někdy navštívit, řekl bych, že o moc lepší příležitost než právě teď už mít nebudete (aspoň doufám, protože v jiných ohledech života bych postupný návrat k normálu po dlouhém období virových omezení samozřejmě uvítal). Vstupenka stojí sice ne úplně zanedbatelných 200 Kč, ale v ceně je i vstup do dalších objektů Židovského muzea, konkrétně do Maiselovy, Pinkasovy a Klausové synagogy, do Obřadní síně a do Galerie R.Guttmanna. Za normálních okolností je v ceně i návštěva Španělské synagogy, ta je ale kvůli rekonstrukci až do příštího roku nepřístupná. Pozor, Staronová synagoga v ceně není, tam se platí extra nebo si musíte připlatit za vstupenku se širší platností. Vstupenky jsou platné 7 dní, takže nemusíte všechno stihnout najednou, ale opakovaný vstup do stejného objektu už není možný.

Pokud jde o focení, pro osobní potřebu je bez problémů, nesmíte s sebou mít ale stativ ani doplňková světla a byl jsem upozorněn, že bych neměl fotit s bleskem. Pokud se chce někdo pustit do profesionálnějšího focení, musí si zažádat o speciální povolení, jehož podmínky jsem ale blíž nezkoumal.

1 komentář:

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.