O vlakovém snění

Toho muže jsem si všiml hned poté, co nastoupil do vlaku. Měl bundu podobnou té mé, tmavé kalhoty podobné mým černým džínám a na nekryté hlavě jen nemnoho vlasů, dočista stejně jako já. Zdá se, že máme hodně společného, pomyslel jsem si. V polospánku a spíš popaměti došel k volné čtyřce sedadel, nezdržoval se odkládáním svršků, jen dosedl, položil hlavu na opěrku sedadla a okamžitě tvrdě usnul. Nedivím se mu. I já byl po včerejšku dost ospalý, protože můj spánek byl jen neklidný a přerývaný. Nejspíš nějaké skvrny na Měsíci nebo na duši. Anebo jen obyčejný nepříjemný pocit ze skutečnosti, že člověk právě není a snad ani nesmí být tam, kde bych být chtěl a měl. Zatímco důvody mé nevyspalosti jsou mi jasné, o důvodech medvědího spánku mého spícího spolujezdce se mohu jen dohadovat. Musel hluboko do noci pracovat? Prožil včera dlouhý večer s přáteli? Nebo snad jeho důvody souvisejí s láskou?

Pouštím si jako každé ráno ve vlaku počítač a prohlížím si nové články na spřízněných blozích. Šípkový Růžeňák odvedle hlasitě oddychuje a četné princezny na okolních sedadlech - místo aby přiskočily a pohádkovým polibkem docílily jeho probuzení - nechápavě vrtí hlavou a s nádechem znechucení odvracejí své pohledy. Chrápání nabývá na decibelech. Kupodivu - i když jsem v noci upadal do polospánku jen sporadicky, spát se mi nechce. Jako by jeden hlasitý spáč na jeden vagón příměstské dopravy byl akorát a kdokoli druhý už by byl přespočetný.

 

Dohaduji se, jestli se spáčovi něco zdá. V posledních měsících nabyly moje sny značných estetických kvalit, kterých se obyčejné skutečnosti kolem mne většinou pohříchu nedostává. Rovněž herecké výkony hlavních snových představitelů zavánějí poctivou oscarovou kvalitou. Možná proto se na svoji pravidelnou, i když - uznávám - nijak velikou dávku osvěžujícího snění těšívám a v kalných šedivých ránech se s ním jen nerad loučím. Ostatně - chrápající vlakový snílek se dokonce pro dnešek odmítl s neradostným pondělním pocitnutím do reality smířit zcela, minimálně na tu půlhodinku, než vlak dojede na pražské Hlavní nádraží. Průvodčí u něj na chvíli zastavil, mlčky zhodnotil své minimální šance, pouvažoval, zda má spáče aspoň zatahat decentně za rukáv, aby učinil zadost své profesní cti, ale pak jen rezignovaně mávnul rukou a pokračoval do druhého patra.

Představil jsem si sám sebe, jak bych byl modrou uniformou vytržen ze svého oscarového snění zcela neoriginálním požadavkem na předložení platné jízdenky a otřásl jsem se jen pouhým pomyšlením na neurvalost takového kroku. Za okny příměstského vláčku ubíhala jinovatkou potažená krajina, lidičkové nastupovali a povídali si o tom, jaký byl první adventní víkend, ale spáč byl ve svém odporu vůči skutečnosti vytrvalý a nadále odmítal vydat se bez boje do rukou nového dne. Kdoví, třeba se mu zdálo o slavnostním rozsvěcování nádherného vánočního stromu na Staroměstském náměstí či naopak o děsné tlačenici desetitisíců zvědavců kolem. Snad se mu zdálo o adventní poklidné atmosféře poloprázdné Kampy nebo o babylónsky rušném prostředí Karlova mostu. Snad se mu zdálo o tom, jak se krásný sen někdy dokáže proměnit ve skutečnost anebo naopak krásná skutečnost v pouhý sen. Z přerývaně rachotícího oddychování onoho chlapíka nešlo poznat nic.

Když jsme projeli Vinohradským tunelem, spoléhal jsem ještě na výhybky, že spáče trochu vyvedou z rovnováhy a dovolí mu procitnout. Pak jsem doufal, že do něj neobratně šťouchne někdo z desítek vystupujících lidí. Ale všichni jako kdyby se spícímu muži mimoděk vyhýbali a tvářili se, že ho nevidí. Že neexistuje. Všichni vystoupili a zůstal jsem s ním v prázdném vagónu sám. Ano, slušelo by se lehce zakašlat, pak se jemně dotknout , pak poklepat na rameno a kdyby ani to nepomohlo, zatřást mu notně celým tělem a přidat několik hlasitých povzbudivých slov z bezprostřední blízkosti. Ale proč právě já bych měl být tím, kdo toho muže vyruší ze snění? Co když v nesmyslné dobré víře, že mu tím pomohu, mu naopak nevratně ublížím, protože ho probudím z nádherného snu, do kterého se mu už nikdy nepodaří propadnout, i kdyby stokrát chtěl. Takovou odpovědnost na sebe přece nemůžu vzít!

Prošel jsem kolem něho po špičkách a zavřel za ním dveře, aby ho zvenku nerušil hluk z nástupiště. A jsem si skoro jistý, že jestli se neprobudil, sní svůj sen dál. Vždyť to říkám, že máme hodně společného :-).