O zpětném zrcátku starého roku

Poslední den v roce je samozřejmě vždycky příležitostí kouknout se do zpětného zrcátka a říct si, jaký ten rok vlastně byl. Původně jsem dnes proto chtěl napsat naprosto zásadní a převratný text o tom, co jsem se v uplynulém roce dozvěděl o sobě a o světě kolem sebe. A měl jsem i docela jasno v tom, co by v takovém fundamentálním, průlomovém a nezměrnou myšlenkovou hodnotou oplývajícím článku mělo být, nebo aspoň co bych do něj chtěl všechno vecpat:

Chtěl jsem napsat, jak mě štve v minulém roce gradující obecná nasranost v téhle zemi na vše, co se tu děje, ať už je to cokoli, a jak mě děsí, že se z takového postoje stává móda a norma, takže kdo nenadává, jako by snad ani nežil, a každý nenadávající je podezřelý z nekalostí nebo aspoň z mdlého rozumu.

Chtěl jsem napsat, jak mě vytáčí postupně se rozšiřující představa, že všechno je špatně, a musí tedy přijít nějaký chytrý a šikovný spasitel, který to bude myslet se všemi dobře, všechno staré zboří a vymyslí nějaký geniální nový systém, ve kterém budou konečně všichni spokojeni.

 

Chtěl jsem napsat, jak jsem si v minulém roce dobře uvědomil, že nejsem žádným ztělesněním ctnosti. Moje největší přání (byť by ráda byla) nejsou ve skutečnosti ani trochu vznešená, jsou úplně obyčejná, přízemní a sobecká. Přeji si i to, co může někomu jinému ublížit, a s úděsem zjišťuji, že samo tohle vědomí nestačí, abych si to přát přestal.

Chtěl jsem napsat, jak jsem v uplynulém roce poznal, že neumím měřit všem kolem sebe stejným metrem a že to, co na jednom člověku nesnáším, dokážu na druhém obdivovat, a ještě k tomu mi tahle do nebe volající nespravedlnost připadne přirozená.

Chtěl jsem napsat, jak jsem v minulém roce přišel na to, že bych byl připravený změnit obratem ruky všechno ve svém životě a nepřišlo by mi to ani trochu zatěžko, což je pro člověka, který se považoval za "konzervu" docela nečekané prozření.

Chtěl jsem napsat, že když jsem se loni ocitl na docela zásadní životní křižovatce, dal jsem za plného a jasného vědomí přednost věcem nepravděpodobným a nejspíš neuskutečnitelným před běžnými "jistotami"; doposud toho nelituju a litovat nebudu.

Chtěl jsem napsat, jak jsem v loňském roce kvůli tomu, že jsem nemohl běhat své oblíbené dlouhé běhy, nezanedbatelně přibral, což první polovina roku následujícího musí bezpodmínečně napravit.

Chtěl jsem napsat, jak mě potěšily některé možnosti, které se přede mnou pro příští rok objevily a se kterými jsem vůbec nepočítal, ale dodaly mi chuť dost na sobě makat v oblastech, kde už jsem nabyl mylného dojmu, že makání netřeba.

Chtěl jsem napsat, jak mě i letos občas dokázali rozdráždit mladíci a mladice, kterým se do ničeho nechce a nic pro ně nemá cenu, kteří pro nic ani proti ničemu nehoří a nic nepovažují za důležité, což vše pokládám za typické vlastnosti starců.

Chtěl jsem ale taky napsat, že jsem se v uplynulém roce potkal s řadou báječných lidí, kteří mě obohacovali a nadále každý den obohacují, ať už je znám osobně nebo jen ve virtuální podobě.

Chtěl jsem napsat, že se loňskému roku podařilo ze mne vydolovat emoce, o kterých jsem netušil, že mohou kromě filmů a románů existovat i v běžné skutečnosti, i když jsem se občas domníval, že je prožívám, což ovšem byla pouhá šalba, ze které jsem byl až nyní usvědčen.

Chtěl jsem napsat, že všechna letošní vzepjetí a všechny letošní pády stály za to.

A proč bych to vlastně napsat neměl? Jen proto, že nejde o nic "zásadního" ani "převratného"? Jen proto, že je to závěr pozitivní, a tedy trochu "démodé"? Snad mi to odpustíte.

Tak tedy: Tenhle rok přes všechna svá stinná zákoutí stál zatraceně za to a já moc věřím, že ten následující "třináctkový" mu ještě dokáže dát flek. Ostatně kdybychom v sobě tuhle neustálou naději nenosili, kdybychom se na každém obzoru, v každé zatáčce a na každé křižovatce netěšili, jaké očekávané i nečekané výhledy se nám otevřou, bylo by to mnohem smutnější a náročnější putování, než ve skutečnosti může být a je.

Kdybych byl typický bloger, třeba bych nás teď všechny vyzval k tomu, abychom si jen tak ze cviku každý den poznamenali aspoň jednu věc, která nás rozesmála nebo nám udělala radost (a nejlíp to pak ještě poslali na dalších deset spřízněných adres, aby to byl pořádný řetězák, že? :-)). Ale upřímně, docela mi bude stačit, když si dokážeme každý den uvědomit, že se nám v té jinak samozřejmě občas děsuplné skutečnosti dějí i věci dobré a radostné a že jsou jako zářivé perličky rozeseté všude kolem naší cesty i přímo pod našima nohama a je jen na nás, jestli si jich budeme všímat, nebo je budeme přehlížet. Přeju nám všem, abychom na takové svítící drahocenné perličky měli celý příští rok ten nejcitlivější možný radar a žádná z nich pokud možno neutekla naší pozornosti.

Tak ať je následující rok pro vás všechny dobrý, všestranně obohacující, přívětivý a ať vám dokáže každý den vyloudit na tváři nejmíň jeden dlouhý a upřímný úsměv. Myslím, že splněných přání, snů a dokonce i zázraků má pro nás nový rok připravenou plnou náruč, tak se nestyďme brát :-).