O nejrychlejším Štědrém dni

Kdybych se soustředil jen na holá fakta a nezpochybnitelná čísla, musel bych říct, že letošní Štědrý den byl mimořádně rychlý. Dokonce nejrychlejší z těch, které si pamatuji. Ještě nikdy se mi totiž nestalo, že bych v 18:20 měl po kompletní štědrovečerní večeři a v 18:23 jsem měl rozdané dárky :-). Stávalo se mi v minulých letech, že jsem v potu tváře dokončoval přípravy tradičních vánočních radovánek ještě v průběhu večera a dárky se nezřídka rozdávaly těsně před půlnocí. Ale tentokrát jsem si řekl, že si udělám pohodové a klidné Vánoce bez umělých stresů, tím spíš, že jsem Štědrý den trávil sám.

Některé tradiční body programu jsem s lehkým srdcem vyřadil bez náhrady: Nepekl jsem žádné cukroví a nijak zvlášť jsem neuklízel. Z určitých důvodů jsem zbavil své židle nepříliš ladně rozvěšených svetrů a kalhot a kvůli přípravě kapra jsem si poklidil kuchyňský kout, ale tím můj úklid skončil. Neřeknu, kdybych čekal nějaké návštěvy, ale sám sobě trochu toho vánočního nepořádku odpustím, nejsem zase v těchhle věcech na sebe přehnaně přísný :-). Večeři jsem měl kompletně připravenou z předešlého dne, rybí polévku i bramborový salát, kapr byl naporcovaný a připravil jsem ho vpodvečer v ne úplně tradiční vánoční úpravě - totiž pečeného na víně (lahoda a delikatesa, mohu vřele doporučit).

 

A tak jsem si se sklenicí dobrého vína a s jedním dárkem - knížkou popisující podrobně různé japonské reálie od rad, jak nejlépe telefonovat a správně se chovat ve společné lázni, až po popis japonského ústavního systému, kdybych náhodou pojal úmysl ho rozvrátit - sedl do křesla mezi "živými" svíčkami rozsvícenou vánoční jedličku a roztopený krb. Do toho mi vyhrávaly z cédéčka české koledy a voněly zapálené františky. Bez televize, bez telefonu a na těch pár vánočních pohodových chvil - považte - dokonce i bez počítače a bez internetu !!! Sám se svými vánočními přáními, s myšlenkami na blízké lidi, s touhou, ale zároveň i s pozoruhodným klidem v srdci.

Došlo mi, že nejúžasnějším zážitkem letošních Vánoc pro mne byl zcela nečekaný koncert v hale pražského hlavního nádraží. Když jsem se totiž den před Štědrým dnem vracel ze závěrečné vánoční potulky, ze které jsem si přinášel mimo jiné i vánočku a kapra, hned po vstupu do haly jsem uslyšel nádhernou hudbu. Co se děje? Že by nádraží změnilo repertoár a místo klasického hlášení příjezdů, odjezdů a zpoždění vlaků píárspecialisti zařadili vážnou hudbu? Ale kdeže!! Pod hlavní informační tabulí se sešel početný orchestr a za ním stála celá řada zpívajících lidí. Působilo to improvizovaně, obyčejně, nenabubřele a úžasně mile a příjemně. Jako kdyby bylo vánoční pohodou v podobě krásné hudby dobyto a prodchnuto úplné centrum všeho vánočního ruchu, spěchu a nervozity, jako by do rukou pohody a milé atmosféry padl hlavní stan Nabubřelého Shonu. Lidé dobíhající původně se spěchem strhanými obličeji na své vlaky se najednou zastavovali a postupně se přidávali ke kruhu naslouchajících diváků.

Když doznělo poslední číslo neuvěřitelného koncertu, což byla koleda Narodil se Kristus pán, ke které se přidali aspoň symbolicky skoro všichni přihlížející, celá velká hala včetně galerie přilehlého knihkupectví se nadšeně roztleskala a ukázalo se, že mnoha lidem (mne v to počítaje) dojetí z nečekaného zážitku hodně rozmlžilo vidění. A lidé z orchestru si se svými známými podali ruce, popřáli si krásné svátky a normálně se rozešli každý za svými Vánocemi. A já zjistil, že mi mezitím ujely dva vlaky a že mi to ani trošičku nevadí.

O tomhle zážitku, ale i o mnohém jiném jsem přemýšlel ve svém štědrovečerním křesle. A aby tradice nedošly úhony, rozhodl jsem se, že si v ušetřeném vánočním čase odliju olovo, abych nakoukl do budoucnosti a pokusil se odhadnout, co mne v nastalém povánočním období čeká. Nějakou dobu jsem se pokoušel roztavit plátek olova nad svíčkou a po nějaké době mě to přestalo bavit a šoupnul jsem olovo přímo do žhnoucích kousků dřeva v krbu. Olovo bylo roztavené našup. Raději ani nebudu popisovat, co mi (a to dokonce pro jistotu opakovaně) vyšlo, protože kdybych měl té zhmotněné věštbě věřit, znamenalo by to, že se mi splní mé nejtajnější přání, které mám někdy potíž připustit dokonce sám sobě. Proto, nezlobte se, vám ani výsledek nepovím, ani vám neukážu fotku odlitku, jak by se to možná na blogu čekalo a slušelo. Jako člověk přírodovědně racionálně založený přece dobře vím, že tyhle věci se nesmí zakřiknout nebo nebudou fungovat :-))). Ale výsledek své odlévačské nešikovnosti mám schovaný a nemusím mít vůbec velkou představivost, abych ho dokázal dešifrovat úplně jasně. Jo, kdyby tak tyhle věci ve skutečnosti fungovaly, dal bych za to všechno to málo, co mám.

Co říct jiného, než že Vánoce se mi jako obyčejně moc líbily? Moc rád bych si aspoň kousek té atmosféry v sobě ponechal na období, které nebude stát za nic, protože i taková období k životu patří, jsou jeho přirozenou součástí, a právě to, kolik v sobě budeme mít nastřádáno podobných krásných zážitků a jak dobře si je budeme schopni i s odstupem vybavit, určí, jak rychle mizerné období překleneme.

Tak nám všem přeju, ať těch báječných zážitků - ať už je to vánoční koncert, pohlazení od milovaného člověka nebo třeba jenom nádherný západ slunce, barevný úsvit nového dne nebo milý úsměv tam, kde bychom ho nečekali - je tolik, že si na nás různé mizerné dny nikdy doopravdy nepřijdou :-).

Kdybych se soustředil jen na holá fakta a nezpochybnitelná čísla, musel bych říct, že letošní Štědrý den byl mimořádně rychlý. Dokonce nejrychlejší z těch, které si pamatuji. Naštěstí Štědrý den nejsou dostihy! :-))