Laco Déczi opět v Dobřichovicích

Už docela dlouho předem jsem byl na sobotu 15. června objednaný na návštěvu do Staňkova, kde se ten večer měl konat u řeky v plenéru festival vína. Věděl jsem sice, že ten samý den je zajímavá akce i v Dobřichovicích (Food Festival s pavlovovským názvem Všechny chutě světa), ale to samozřejmě nestačilo, aby to vyvážilo návštěvu u rodiny ve Staňkově. Tedy, tak to platilo, dokud jsem na dobřichovické informační vývěsce nezjistil, že součástí dobřichovického programu je i vystoupení legendárního jazzového trumpetisty Laca Décziho (jak uvádí Wiki: "amerického jazzového trumpetisty slovenského původu"). Na Laca mám velmi dobrou osobní vzpomínku z roku 2013, kdy měl vystoupení na nádvoří dobřichovického zámku zrovna v době, kdy tam končila moje první fotografická výstava. Měl jsem tehdy možnost si s ním trochu popovídat a potvrdit si podezření, že je to opravdu fajn a upřímný chlapík.

Brazilské odlesky

Ne, nebyl jsem na výletě v Brazílii, ani se na takový výlet nechystám, takže předpokládám, že Brazílii osobně nikdy nenavštívím a zůstanu v tomto směru nejvýše u filmových či televizních cestopisů představujících v barvě a zvuku dolby stereo tuhle jistě jedinečnou zemi. Na druhou stranu, něco podobného jsem si kdysi myslel i o Japonsku, abych pak zjistil, jak málo stačí, aby člověk nějaké místo neodbytně a neodkladně zatoužil vidět na vlastní oči, i když k němu dříve neměl žádný vztah.

K Brazílii jsem se ovšem dostal úplně jiným způsobem, než že by tam žil člověk, za kterým jsem schopný jet přes půl světa, abych mohl nějakou dobu dýchat stejný vzduch a být okouzlen stejnými reáliemi. Na počátku stála malá "informační mezera" a dva Matějové. Prvním Matějem byl můj prapradědeček z otcovy strany, Matěj Vápeník, rozený v roce 1824 v Dolanech (jen maličký kousek od Plzně), a druhým jeho synovec (syn jeho bratra Prokopa) Matěj Vápeník, narozený v roce 1865 v Druztové (jen maličký kousek od Dolan). Zatímco prapradědečka jsem v příslušných západočeských matrikách probral doslova skrznaskrz a z mlh dávných věků mi jeho 75 let dlouhý život vystoupil docela plasticky a s řadou životních milníků, o mladším Matějovi se mi kromě data narození nepodařilo v matrikách najít vůbec nic. Jako by se nikdy neoženil a nikdy nezemřel, jako by zůstal zaklíněný v nějakém podivném meziprostoru, do kterého za ním nemohou úřady ani vdavekchtivé sousedky ze vsi.

Nedělní miniglosy č.735

 

Letí to až neuvěřitelně, protože dnešní 735. číslo Nedělních miniglos, našeho svérázného blogového týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, a usiluje o to, aby se některé věci aspoň v neděli nebraly tak vážně, jak vážné často ve skutečnosti jsou, je posledním jarním vydáním před letním slunovratem. Letošní jaro bylo opravdu přepestré a já věřím, že léto za ním v tomto směru nezaostane.

 

V uplynulém týdnu jsem zveřejnil dva nové texty: Prvním byl článek I na individualistu jednou dojde, ve kterém jsem ohlásil svou účast na jedné podzimní skupinové fotografické výstavě v centru Prahy. Druhým byla malá fotoreportáž V příbytku svaté Agnes ze společné návštěvy Anežského kláštera v Praze. Z předešlého období ještě jednou připomenu teprve druhý text z rubriky Divadlo, ve kterém jsem vás zavedl na představení Můj bratr mesiáš Divadla Kámen, a článek o chystané fotografické výstavě Abstraction in Photography v dalekém čínském Čchung-čchingu: Nakouknutí do Číny k řece Jang-c’-ťiang.

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu jeden dávný a snad celkem upřímný pokus o záznam toho, co mi kdysi letělo hlavou při tréninku na maratón: O nepřekonatelném rekordu, a přidám malou básničku Svítání z roku 2011.

V příbytku svaté Agnes

Minulou neděli jsem byl pozván, abych s podobnou skupinou lidí, se kterou jsem v listopadu zažil nesmírně zajímavou dušičkovou večerní naučnou návštěvu Břevnovského hřbitova, absolvoval prohlídku Anežského areálu v Praze. S Anežským klášterem mám spojenou spoustu krásných vzpomínek, kupříkladu jsem si tu v osmdesátých letech mohl projít téměř všechna zákoutí, do kterých se tehdy dalo vkročit, protože jsem měl velmi vážnou známost s jednou z místních průvodkyň, za kterou jsem občas mohl do zázemí kláštera docházet a účastnil jsem se i několika jejích prohlídek. Popravdě, po tolika letech už jsem si nepamatoval moc podrobností, je ale pravda, že při nedělní návštěvě se mi na některých místech v hlavě rozsvěcovaly a bylo moc zajímavé pozorovat, kterak se noří ze zaprášených hlubin paměti.

Prohlídka s touhle partou kreativních lidí není nikdy obyčejná. I tentokrát byla doprovozena ne úplně tradičními prvky - třeba recitací dobové poezie či vzpomínek očitých svědků, na zahradě areálu jsme si dokonce sehráli divadelní výstup s předem připraveným scénářem vycházejícím z dobové literatury. Samozřejmě, během prohlídky byla zmíněna spousta informací, které v tomto článku nepovažuji za nutné reprodukovat; data spojená s neobyčejným životem svaté Anežky České jsou k dispozici leckde na internetu. Spíš se pokusím fotkami zprostředkovat místní atmosféru. A taky se přiznám k tomu, že jsem vůbec netušil, jak rozsáhlé vnitřní prostory anežského areálu jsou přístupné bez placení vstupného, které se omezuje na galerijní prostory. Přitom do zahrad areálu chodím celkem často a několikrát jsem už i zde na blogu čerpal inspiraci z toho, co jsem zde měl možnost vidět a zažít.

I na individualistu jednou dojde

Právě v těchto dnech začíná opravdu finišovat příprava mé chotěšovské výstavy. Když se podívám na to, co ještě musím zařídit v následujícím měsíci, resp. do 19. července, kdy se bude konat v krásných prostorách budovy konventu úvodní vernisáž, je toho spousta: Především musím vytisknout posledních šest obrazů, které mi ještě ve výstavní kolekci chybějí. Musím připravit kompletní popisky a webové informační stránky, každou fotku bych rád vybavil QR kódem, aby si každý návštěvník mohl k fotce dohledat podrobnosti. Musím sehnat - docela důležité!! - nějaký odvoz z Dobřichovic do Chotěšova pro 28 ne zrovna malých obrazů, kterým je ještě zapotřebí zajistit "pelíšek" z bublinkové fólie. Rád bych oslovil několik stovek svých známých, aby o téhle výstavě věděli, byť pro ně výstava možná bude trochu z ruky, a chci rovněž do propagace zapojit sociální sítě. Měl bych taky - damned - dát dohromady nějaký rozumný materiál o sobě, který bude k dispozici ve výstavním sále (to je vždycky docela problém a hlavně mě to na rozdíl od výstavních fotografií vůbec nebaví :-)). No a to nemluvím o "drobnostech", jako jsou nové vizitky, tradiční divácká soutěž, návštěvnická kniha nebo oficiální podpis smlouvy.   

Bude toho prostě ještě dost k dodělání, aby mohlo všechno v pátek 19. července vypuknout, a to si ještě schovávám v záloze jedno - snad milé - překvapení, které ovšem odtajním, až bude výstava v běhu.

A protože teď bude, jak vidno, náležitý šrumec, je, myslím, ten správný čas, maličko to celé znepřehlednit a ohlásit jednu úplně novou akci už na dobu poprázdninovou. Jak už jsem v poslední době několikrát naznačoval, budu mít na podzim jedinečnou příležitost ukázat pár obrázků i na krásném, dobře dostupném a turisticky hojně navštěvovaném místě v centru Prahy. Ne, tentokrát to samozřejmě nebude výstava sólová, tím spíš, že do toho báječného výstavního prostoru se klidně vejde kolem 80 velkých fotek, ale bude to naopak poprvé, kdy se i takový individualista, jako jsem já, zapojí do české skupinové výstavy. Mělo by nás vystavovat 27, takže výstava bude, jsem přesvědčen, přepestrá - žánrově i stylově; já bych měl mít na výstavě podle aktuálního rozpisu 7 fotek formátu 60 x 80 cm. 

Nedělní miniglosy č.734

 

Malé povodňové intermezzo máme snad za sebou a na dohled začíná být vidět (a na vlastní zahřátou kůži cítit) opravdové léto. Emoce spojené s hokejovým titulem mistrů světa jsme nechali pěkně u ledu, aby nám vydržely čerstvé, mohli jsme si zase po nějaké době oficiálně zavolit ve volebních místnostech a teď si po té mnohačetné námaze můžeme ještě přečíst Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", které vycházejí už déle než 15 let. Vítám vás dnes opět nad tradiční nedělní stránkou, shrnující, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, a usilující o to, aby se některé věci aspoň v neděli nebraly tak vážně, jak vážné často ve skutečnosti jsou.

 

Po týdnu zaměřeném více na fotografie, jsem tentokrát zveřejnil dva nové články orientované trochu jinak: Ten první byl po dvanácti a půl roce (!) teprve druhým textem přiřaditelným do rubriky Divadlo a zavedl jsem vás v něm na představení Můj bratr mesiáš Divadla Kámen. Druhým článkem byla pak rozverně absurdní rýmovaná miniatura O opilém dikobrazu. Z předešlého týdne připomenu článek o chystané fotografické výstavě Abstraction in Photography v dalekém čínském Čchung-čchingu na třetí nejdelší řece světa, kde bych měl mít taky nějaký svůj obrázek, byť zatím nevím který: Nakouknutí do Číny k řece Jang-c’-ťiang. A přidám ještě fotoreportáž z návštěvy chotěšovského kláštera Jak to vypadá v místě mé letní výstavy, protože mi zbývá už jen necelých šest týdnů do zahájení mé tamější letní sólové výstavy s názvem POVZNÁŠENÍ., na kterou samozřejmě srdečně zvu i všechny zdejší návštěvnice a návštěvníky.

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu malou básničku Přelétavý den, která v pouhých několika verších ukazuje, že i zdánlivý přelétavec může být za určitých okolností téměř ztělesněním věrnosti :-). A přidám jeden dávný, myslím, ne úplně laciný a dost upřímný pokus o záznam toho, co mi letělo hlavou při tréninku na maratón: O nepřekonatelném rekordu.

O opilém dikobrazu

Minule jste tu měli nefalšované divadelní a ještě navrch knižní umění, tak tentokrát nic takového nečekejte, protože v zájmu dobrého vyvážení následuje naopak lehce infantilní rýmovaná miniaturka. Zkusil jsem totiž, jestli vyhledávač objeví na mém blogu slovo dikobraz, a nebyl jsem úspěšný. Tak příště už budu! :-) 

 

Opilý dikobraz

Spadl na mě dikobraz,

opilý až pod obraz.

Šťastný ležel pod obrazem,

že nespadl rovnou na zem.

Když ve víně rozum ztrácí,

touží létat jako ptáci

a pak vždycky dorazí

ke mně, mezi obrazy.

 

Opilý, leč nevinný,

pro přírodu velmi cenný,

mou náručí zachráněný

před frakturou bodliny,

škytne něco o Bohu.

 

Věrný zvyku dikobrazů

zaleze si do obrazu

brázdit ve snech oblohu.

Můj bratr mesiáš

Říkala mu "Blázínku!" Říkala mu to takovou barvou hlasu a s takovou dikcí a přídechem emoce, že by, myslím, každý muž dal mnohé za to, aby to byl právě on, kdo je tak osloven. Natožpak muž, který má podstatnou část života už za sebou, života, který skoro celý zasvětil odkazu svého dávno zemřelého bratra. Bratra, který byl - tedy snad, všechno tomu nasvědčuje, i když co my víme, že? aspoň v očích a srdcích těch, co ho následovali a doposud i dávno po jeho smrti následují - mesiášem. "Blázínku", říkala mu a přišla za ním s tím oslovením a masérskými vodičkami a mastičkami do Nových Vinohrad až z dalekého Dubrovníku, kde se narodila ve stejné době, kdy na tomtéž místě Eli, jeho bratr, považovaný za  mesiáše, kdysi zemřel. Náhoda? Nu, vždyť náhoda je jen obecně přijatelný výraz pro to, pod co se ON z nějakého dobrého důvodu zdráhá veřejně podepsat. Marek, mesiášův bratr, už zestárnul dlouholetou péčí o bratrův odkaz. Ale ani on snad ještě úplně nezapomněl sám na sebe a dokáže si připomenout jinotaje hlasu. "Blázínku!" říká mu ta žena pokorně, ale i naléhavě a smyslně. Ne, nepřišla z Dubrovníku za mesiášem jako ostatní, ale za mesiášovým bratrem, ona, Natálie z Dubrovníku. Není to tak trochu urážka mesiáše - nepřijít za ním, když už je zdánlivě tak blízko? Ale kdo jiný by to měl pochopit lépe než on, je-li opravdu tím, za koho jej ostatní považují? Marek mesiášem není, ale vydává o něm - o svém dávno mrtvém bratrovi - poselství. Tomu zasvětil svůj život a už si asi ani neuměl představit, že by to mohlo být i jinak.

Říkáte si, že z Dubrovníku do Nových Vinohrad je to děsná štreka, když přímý spoj Českých drah už v době, kdy se příběh odehrává, evidentně přestal jezdit? To určitě je, ale Nové Vinohrady nejsou ani v Praze, ani nikde v Texasu či u Čermákova Chicaga, právě teď asi nejsou vůbec nikde, ale jednou budou, rozhodně budou, až se doma nebude dát žít, budou kdesi u moře v Řecku, na místě, do kterého se uchýlili příbuzní a přátelé zemřelého mesiáše, aby zde žili podle zásad, které hlásal, a které už skoro všichni znají jen z interpretací jeho blízkých a dalších očitých svědků. Nikdo neví, jestli jsou to správné zásady, ale ON zlehka napovídá tím, že v tomto společenství se ještě rodí děti. Jinde tomu tak není a lidstvo jako celek nemá zrovna zářivou perspektivu (ale mělo ji vůbec někdy?); kde nejsou lidé, bude brzy nouze i o voliče a daňové poplatníky, takže řádu světa nezbývá než se razantně od základů proměnit. Jsou uctívači Eliho - mesiáše vyvolení nebo je to všechno jen podivná shoda náhod? Ehmmm, opět ty náhody - jako nepodepsaná psaní, která ale dobře poznáváme podle rukopisu.

Nedělní miniglosy č.733

 

Není asi nic, na čem by byla lépe vidět teorie privatizace úspěchu, jako když čeští hokejisté získají titul mistrů světa. "My jsme mistři a všichni jsme se o to zasloužili," praví hlas fanoušků, namísto pravdivějšího "Oni jsou mistři a nám bylo dovoleno tomu přihlížet". Popravdě, nemyslel jsem si, že se ještě někdy podobného zážitku dočkám, domníval jsem se, že v této a následující generaci půjde úroveň českého hokeje i jeho výsledků spíš nezadržitelně (a taky nevratně) dolů a vzpomínky na mistrovské tituly se stanou příběhem z filmů pro pamětníky, podobně jako tomu bylo v basketbale, volejbale či házené. Je neuvěřitelné, že když čeští hokejisté získali v roce 2010 mistrovský titul naposledy, Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" už byly u toho (viz dnešní speciální vzpomínková miniglosa), protože vycházejí už déle než 15 let. Vítám vás dnes opět nad tradiční nedělní stránkou, shrnující, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, a usilující o to, aby se některé věci aspoň v neděli nebraly tak vážně, jak vážné často ve skutečnosti jsou.

 

Tentokrát jsem v týdnu zveřejnil dva nové články zaměřené navzdory původním záměrům více na fotografie, protože jsem chtěl co nejpohotověji zareagovat na jednu překvapivou a pro mě potěšující zprávu z daleké Číny. Ještě před tím jsem publikoval článek O pindruších a tvrdohlavosti, ve kterém ukazuji a na fotkách dokladuji, jaký jsem dal nový slangový význam slovu "pindruše". No a pak už jsem popustil uzdu chlubení a pozval jsem vás do míst, kam se s jistotou nikdy osobně nepodívám a myslím, že většina z vás taky ne - do města Čchung-čching na třetí nejdelší řece světa: V článku Nakouknutí do Číny k řece Jang-c’-ťiang se dozvíte, že by měla některá z mých fotek být součástí tamější výstavy Abstraction in Photography, pokud ovšem někdo do té doby přičinlivě neupozorní pořadatele na to, že má Česká republika podezřele vřelé vztahy s Tchajwanem, takže nejenže si nezasloužíme vlastní pandu, ale ani vlastní místo na mezinárodní fotovýstavě. Z předchozího období mohu ještě jednou připomenout fotoreportáž z návštěvy chotěšovského kláštera Jak to vypadá v místě mé letní výstavy, protože mi zbývá už jen pár týdnů do zahájení a vypravil jsem se podívat na "místo činu", jak tam probíhá vernisáž a jak přesně vypadá výstavní sál, který jsem zatím znal jen z technického plánu. A protože jsem minulý týden opět jednou přijal pozvání na setkání českých a japonských autorů básniček haiku, dám sem odkaz i na článek o své první zkušenosti z netradičního prostoru i společnosti - Japonský večer s haiku v pražském zenovém domečku.

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu 13 let starý článek O rozesmívání Boha, který mi připomíná, že se vlastně za tu dlouhou dobu moje opravdu hlavní priority a nejoblíbenější snová témata zásadně nezměnila, i když se nad nimi nejvyšší instance občas chechtá tak, že skoro nemůže popadnout dech. A jako bonus přidávám i malou básničku Přelétavý den, která v pouhých několika verších ukazuje, že i zdánlivý přelétavec může být za určitých okolností ztělesněním věrnosti :-).