středa 2. března 2022

Deník strojvůdce (Dnevnik mašinovođe)

Zdejší čtenáři dobře vědí, že v oblasti kinematografie jsem spíš staromilec a je poměrně málo filmů z posledních let, které by mě nějak zvlášť oslovovaly. Možná je to tím, že novější filmy vlastně nijak aktivně nevyhledávám; když mě chce takový film potěšit, musí mě většinou sám vystopovat, obklíčit a pohltit, a takovou trpělivost se mnou moc filmů nemá. Přesně to se mi ale stalo před pár dny se srbským filmem Deník strojvůdce od režiséra Miloše Radoviče. Neměl jsem vůbec v plánu se na film dívat, naopak, chtěl jsem už jít spát, ale měl jsem v noci puštěný - spíš jen jako zvukovou kulisu - program ČT Art, trochu jsem se zdržel při práci na počítači a nevypnul jsem televizi včas. Asi znáte podobnou situaci, kdy zvednete roztěkané oči k obrazovce a už ze svého prvního pohledu uvidíte, že to, co tam právě běží, si zasluhuje větší pozornost; těžko říct, čím si vás film přitáhne, snad je to jeho atmosférou, snad výbornou balkánskou hudbou, snad prvotním šokem ze sytě černého humoru.  

(autora fotografie bohužel neznám, jinak bych ho rozhodně uvedl, obrázek jsem stáhl z internetu)

Hlavní postava filmu, Ilja Todorovič (hraje ho skvěle a velmi úspornými prostředky Lazar Ristovski), je zralý muž, který celý život pracuje jako strojvedoucí na železnici. Není divu, jeho otec byl strojvedoucím a jeho dědeček též. Ti tři mají na kontě celkem 66 přejetých lidí, protože přejet občas někoho, kdo je nepozorný, chce se sám zabít nebo má prostě jen obyčejnou smůlu, to k životu strojvedoucího patří. Ilju na začátku filmu potkáváme na schůzce s drážními psychology, kteří se mu mají pokusit pomoci vstřebat další drsný zážitek. Ilja je ovšem v těchto věcech zkušený a nemá problém s přesným věcným popisem "mimořádné události" na železničním přejezdu:

"Zabil jsem šest cikánů. Celý dechový orchestr. Useklo jim to ruce, nohy, skoro všem. Tři hlavy.... Jedna hlava se zachytila o zrcátko. Když vlak cuknul, hlava mrkla." Vida, stačilo jen málo a role se obrátily a teď Ilja musí pomoci psychologům se s něčím takovým vyrovnat. Každého svého přejetého si Ilja pamatuje, každý ho tíží na jeho stárnoucí duši. Ve všech úmrtích, které Ilja svým vlakem způsobil, byl nevinně, což ale neznamená, že mu zabitých lidí není líto. Dokonce jim chodí dávat květiny na hřbitov. Je strojvedoucím a ještě pár let bude. Pak zemře, protože život je prostý.

Jednou ale Ilja stihne zareagovat ještě včas a zabrzdí těsně před desetiletým klučíkem, kterého rodiče jako miminko odložili v krabici od banánů a který - když se tuto nelichotivou skutečnost ne zrovna citlivou formou dozvěděl - se rozhodl nechat se přejet Iljovým vlakem. Tento okamžik propojí osudy dvou lidí, kteří sice žijí každý ve své skupině lidí, ale vlastně sami, takže se ukáže, že jeden druhého potřebují. I když se Ilja snaží ubránit rostoucího Simu od prokletí strojvůdcovského povolání, každému divákovi musí být jasné, že se to nepodaří. Ano, ještě před chvílí malý a najednou už dospívající Sima - odchovaný v bezprostředním a stálém kontaktu s vlaky, vagóny, kolejemi a dalšími strojvůdci - také nemůže být ničím jiným než strojvůdcem. Aby ale byl ve své práci úspěšný a spokojený - to přece každý srbský strojvůdce dobře ví - musí co nejdříve porazit svého prvního člověka, což se mu dlouho nedaří a všem zúčastněným (a nejvíce Simovi samotnému) to komplikuje život. Nu, když nedokáže pomoci (ne)šťastná náhoda, musí se jí jít trochu naproti.

Vím, když se to napíše takhle, vypadá to na příběh veskrze morbidní, který není pro slabší povahy, ale to je jen přestrojení, přetvářka, aby neztratil svou hrdou tvář. Naopak, jsem přesvědčený, že film Deník strojvůdce je - navzdory zdánlivě drsnému hlavnímu tématu a formě hořké komedie - ve svém vyznění neuvěřitelně vlídný až něžný: Nejenže citlivě líčí vztah mezi starým otcem a jeho adoptivním synem, který se točí vlastně kolem různorodých iniciačních rituálů důležitých pro vstup do dospělosti, ale originálně to propojuje s přátelskou atmosférou železničářské pospolitosti (Ilja i jeho přátelé samozřejmě nežijí v domech, ale v obytných železničních vagónech přímo kdesi v depu). Když k tomu přimícháte balkánskou mentalitu, každodenní absurdity, které při pohledu zvenku sice vyhlížejí podivně, ale dlouholetým soužitím s nimi se stávají běžnou normou, a říznete to individuální touhou všech těch obyčejných lidí po lásce, po objetí a po přijetí ostatními, vyjde z toho neobyčejně kořeněný filmový pokrm, na kterém jsem si jako divák pochutnal.

V tak originálním prostředí se nezdá vůbec divné, když se čtvrtstoletí po své smrti k Iljovi vrátí jeho dávná láska (krásná Nina Jankovič). Nikdo ji sice nevidí, jen Iljovy oči, ale je tak skutečná, jak jen může být. Nezdá se být nic zvláštního na absurdním pokynu dispečera, že se cosi kdesi špatně propojilo, takže všechny červené na semaforech se mají považovat za zelené. Vůbec se nezdá být nepředstavitelný skoro dadaistický rozhovor se sebevrahem, kterému chce dát Ilja 100 euro, když se nechá přejet vlakem, který bude řídit jeho adoptivní syn ("To si mého života ceníte jen na 100 euro?" - "Vždyť jste se ještě před chvílí chtěl zabít zadarmo!"). Ano, zaregistroval jsem na internetu i názory některých diváků, že některé situace z filmu se nezdají být úplně věrohodné. Když pak ale zjistíte, že titíž lidé mají mezi oblíbenými filmy třeba Jamese Bonda nebo Hvězdné války, může to vést jen k chápavému pousmání :-). 

Mé fantazii a mému naladění naopak tento film vyhovoval velmi, dal jsem mu ve svém soukromém hodnocení čtyři hvězdičky z pěti (to je podle mého nesmlouvavého kritického oka fakt dost, pětka je jen pro ty největší pecky :-)), protože po úžasném a filmařsky nesmírně dynamickém a nápady sršícím začátku (do setkání obou hlavních postav) přicházejí i hlušší místa a spád vyprávění se zpomaluje, ale i to, myslím, do typické balkánské atmosféry patří. A my můžeme jako diváci přemýšlet o tom, jestli sami dáváme přednost tomu, co se nám samo nabízí, nebo tomu, co je pro nás nedostupné, a průvodcem při tom přemýšlení jsou nám lidé, kteří už v životě zdánlivě po ničem netouží a nic od něj neočekávají, ale pak se ukáže, že třeba ještě nikdy nebyli u moře, a rádi by se k němu zajeli podívat. Samozřejmě vlakem, jak jinak!

Podle mého názoru je Deník strojvůdce mimořádně lidský film a lidskosti, obávám se, nám je a bude třeba tím víc, čím víc ji budou postrádat aktuální zprávy ze světa.

A to ani nemluvím o tom, že na železničním přejezdu se odteď budu lépe rozhlížet, abych nějakému českému Iljovi nechtěně (a ještě navíc zadarmo!) nenavýšil skóre :-).

Pro případné zájemce připojuji ještě odkaz na trailer k filmu.



 

24 komentářů:


  1. Deda byl strojvudce a tak vim, ze se to proste ibrzdit nechalo...Jednou dokonce ridici kamionu na prejezdu zpanikaril a vybehl z kabiny s bezel po svahu,

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Každá práce má svoje. V tomhle tedy strojvůdcům nijak nezávidím.

      Vymazat
  2. Díky za článek, film bude asi zajímavý, zkusím se po něm podívat.
    Někteří by mohli být rádi za zpoždění vlaku, třeba kdyby vlak od Říčan jel pozdě, mohla Iveta Bartošová ještě zpívat.
    Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Film byl zatím dostupný na webu České televize, sám jsem si ho druhý den kvůli tomuto článku pustil ještě jednou.

      Vymazat
  3. Tak to bych se asi bála dívat. Kór jestli tam poletujou ty ujeté ruce, nohy, hlavy... Jsem už holt slabší kousek. Jinak, vlakem jsem v mládí jezdívala poměrně často a ráda a nepamatuju, že by "můj" vlak někdy někoho přejel.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Žádné useknuté údy tam nepoletují, jen se o nich mluví; maskéři v tomto ohledu neměli prakticky žádnou práci :-).

      Vymazat
  4. To zní zajímavě! Bohužel prý strojvůdce před důchodem ty 4 - 5 vzpomínek na mrtvá těla mají:( Za mě je to strašně podhodnocená práce a vůbec se nedivím, že na současném pracovním trhu nejsou k mání.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím! Ještěže tuhle práci časem převezmou roboti, kteří se s podobnými děsivými zážitky snáze vyrovnají. Jen tu kytku na hrob asi nepřinesou, protože to ty, co budou roboty programovat, nejspíš nenapadne.

      Vymazat
  5. Bydlet kousíček od města kde blahé paměti býval největší a nejmodernější východoevropský železniční uzel znamená poslouchat v hospodě neustále od fírů kdo kde a jak koho sejmul. A když je vesnice jedna velká dynastie Nováků, dráze neunikneš nikdy a nikde....ani pohledově

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to si umím představit. Tam by Iljovi a jeho přátelům bylo dobře :-).

      Vymazat
  6. Myslím, ač vaše recenze je úžasná, že si ten film nepustím. Zatím nám stačily dvě velice blízké zkušenosti. Nejlepší kamarád, skočil pod vlak. Druhá událost je naopak z vlakového neštěstí před 2 roky, naštěstí člen rodiny přežil, ale strojvedoucí ne. ( Ujišťuji, ani v jednom případě jsem nikoho nepodplácela 😉)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to je přirozené, že zkušenost s osudy blízkých lidí proměňuje vnímání takového příběhu. Při sledování filmu v člověku taky párkrát "hrkne", např. v okamžiku, kdy se ukáže, že hlavní hrdina kdysi přejel jediného syna svých nejbližších sousedů a přátel.

      Vymazat
  7. To zní přesně jako film podle mého gusta! Díky za tenhle ohromně zajímavý tip. A Nina Jankovič je tak krásná, že z toho skoro bolí oči :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně se líbí, že film nakoukne velmi nenápadně do řady podstatných životních témat, ale žádné to téma se divákovi nevnucuje, film se ho jen zlehka dotkne. Možná proto je ta hlavní dějová linka tak výrazná, aby odstínila ty jen zlehýnka pohlazené ale v důsledku důležitější věci :-).

      Vymazat
  8. Strojvůdce, který nikoho nepřejel, jako by nebyl a nenaplnil své povolání. Měl jsem dědu strojvůdcem, jenže zemřel v roce, kdy jsem se narodil, a tak mně nic o svých zkušenostech říct nemohl.

    V něčem mně to trochu připomíná Wildeovu povídku Zločin lorda Savilla, který trpěl utkvělou představou, že každý, když už se narodil, by měl také někoho zabít, aby se to vyrovnalo. Uspokojil se až tehdy, když nad odcházejícím návštěvníkem si pomyslel, že by bylo lépe, kdyby zemřel, a na něj pak na chodbě spadlo něco těžkého a zabilo ho a lord si to přičetl k vlastnímu skóre a měl splněno.

    Já jsem staromilec ve filmu i v hudbě, vůbec nechápu, jak někdo může poslouchat rap, hip-hop apod.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mně se na tom filmu líbí jistá uměřenost; i když tam hraje důležitou roli fantazie a o pozoruhodné chvíle občas přecházející v zázraky není nouze, ale pořád je to v mezích, které se naopak Emiru Kusturicovi občas vysmekávají :-).

      Vymazat
  9. quick

    U nás kousek za zahradou vedla polní cesta přes jednokolejku, nechráněný přejezd je tam dosud, ale děti dnes nepřeskakují pražce a nezávodí, jak dlouho vydrží přebíhat po kolejích a neseskočit, jak jsme to dělávali my.
    Vlaky, převážně motoráčky, vyjížděly z obou stran ze zatáčky, ale dlouho předtím opakovaně pískaly a zpomalily. Nikdy se tam nic nestalo.
    Smutnou jízdu jsem zažila dvakrát na hlavním tahu, jednou sebevražda, po druhé snad nešťastná náhoda.
    Strojvedoucímu – sousedovi vběhl opilý člověk pod kola. Od té doby už nejezdil a za dva roky zemřel na infarkt.
    Takže film si nepustím, stačila realita.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jednou jsem zažil jako "kolemcestující" neštěstí na rychlíkové trati na Slovensku a nebyl to vůbec pěkný pohled.

      Vymazat
  10. V dnešní době na takové filmy nemám ani pomyšlení.
    Ale psychologicky to musí být velmi zajímavé.

    OdpovědětVymazat
  11. Asi jsem morbidní, ale tvůj třetí odstavec mě tak nadchl a naladil, že se půjdu pohrabat v iVysílání. Díky za tip!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rádo se stalo, to mě vždycky potěší, když to takhle zabere :-).

      Vymazat
    2. Zabralo a právě jsem dokoukala. Bylo to milé překvapení, opravdu si nepamatuji, kdy naposledy (a jestli někdy vůbec) jsem viděla tak zvláštní, hořko-laskavý film.

      Vymazat
    3. Skvělé, díky za zprávu. Asi se prohlásím za influencera :-)

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.