pátek 11. března 2022

Názvuky válečné atmosféry

Nemám (aspoň zatím) osobní zkušenost s "horkou" válkou. Patřím k oné generaci, které se - obávám se - jednou bude říkat šťastná, protože drtivou většinu svého života zažila v období (a na území) celkem nikým nezpochybňovaného míru nebo alespoň jen studené války, která sice dokáže skrznaskrz zmrazit duši, ale přímo se o ní člověk - nemá-li opravdovou smůlu - většinou nepopálí. Zatímco skutečná válka, válka bez přívlastků, ta nekouká moc kolem sebe a nebere ohled na to, že jste doposud byli nekonfliktní a odpovědní, naposledy jsme se poprali před 40 lety a spíš symbolicky na taneční zábavě o holku, jejíž jméno už jste dávno zapomněli, a do ruky se zdráháte vzít i dětskou plastovou pistolku na antiperle. Válečná raketa prostě někam práskne, ať už to má na svědomí někdo, kdo s ní zamířil (nemá sakra ten člověk zrovna upito nebo není právě v drogovém rauši, aby přepral své dotěrné svědomí?) někdo, kdo ji naprogramoval, aby se uměla rozhodnout sama, nebo někdo, komu se zrovna před chvílí vymkla z rukou, aby mohla dezertovat od původně stanoveného úkolu a vypravit se do daleka, vybavena nezištnou smrtící touhou poznávat doposud mírové kraje. 

Třikrát v životě jsem si jen velmi vzdáleně čichnul k tomu, co čpělo po opravdové válce, když nepočítám své zážitky dvouletého roběte, do jehož domoviny dorazily na přátelskou návštěvu "mírové" tanky, v nichž možná seděli dědečkové dnešních podobně mírových osádek dobývajících odhodlanou Ukrajinu. Ne, kupodivu to nemá žádnou souvislost s mou roční službou v Československé lidové armádě, protože ta měla se skutečnou válkou právě tak málo společného jako operetní představení v oblastním divadle. Dokonce to nesouvisí ani s útokem na legendární "Dvojčata" v New Yorku, který tak možná dost lidí vnímá.

Poprvé jsem měl pocit, že ke skutečné válce v mé blízkosti chybí jenom malý kousek, při tzv. Palachově týdnu v lednu 1989, kdy se několik dní po sobě střetli pražští demonstranti na Václavském náměstí s docela nabroušenými pořádkovými jednotkami. Tehdy jsem každý z těch pěti chladných lednových dnů strávil napůl na Václaváku, kde se mohl člověk po náročném pracovním dnu zadarmo vykoupat v proudu z vodního děla a ještě se nechat namasírovat obušky zdatných masérů a fyzioterapeutů v úhledných uniformách, a napůl po tamějších kinech, kde právě probíhal "Filmový festival pracujících" a my měli naivní pocit, že když se vybavíme dostatečným počtem předem zakoupených lístků, tak poté, co nás odvezou do Bartolomějské k výslechu, jim prostě jen ukážeme zakoupenou vstupenku do kina jako nezvratný důkaz, že naše zatčení je naprostá mejlka a nedorozumění a my jsme se do davu jen omylem připletli v úporné snaze prodrat se za povolenou kulturou. Tehdy poprvé jsem měl intenzivní pocit, že nemůže nedojít na střelbu "ostrými", jestli ne právě teď, tak tedy při nejbližší příští příležitosti, takže vlastně kdykoli.

Druhým okamžikem, který ve mně vyvolal velmi podobné mrazení jako před dvěma týdny ruský vpád na Ukrajinu, byl pokus o puč proti regulérní státní moci v čele s tehdejším prezidentem Gorbačovem v Sovětském svazu ve vrcholném létě 1991. Tehdy jsem si dokázal velmi dobře představit, že všechno to úžasné, co se v posledních dvou letech ve středu Evropy odehrálo, může vzít dopuštěním Moskvy úplně obrácený směr, což by se nejspíš nebývalo obešlo bez armády, násilí a řady mrtvých. Zaplaťpánbůh, ukázalo se, že puč zosnovali sice vysoce postavení, ale jinak celkem neschopní lidé, takže po třech dnech velkých obav byl puč potlačen, a další reálný válečný přízrak se tak rozplynul (mimochodem, to víte, že jeden z vrcholných aktérů této neototalitní merendy, sovětský ministr obrany Dmitrij Jazov dostal od Vladimira Putina státní vyznamenání? Malebné, že?). O atmosféře těchto pohnutých srpnových dnů jsem se kdysi zmínil např. v blogovém článku O růžích a panáku pro Václava Havla, kterým jsem před deseti lety reagoval na úmrtí pana prezidenta.

Do třetice jsem se cítil být docela zamlklou součástí regulérní války v červenci roku 2014, paradoxně právě ve chvíli, kdy jsem směřoval k jednomu ze svých nejúžasnějších životních zážitků - když jsem se vypravil na svou druhou velkou japonskou cestu a na poslední chvíli jsme museli měnit trasu letu, protože pár hodin před tím na původní trase přes východní Ukrajinu sestřelila protiletadlová střela (podle závěrů vyšetřování byla vypálena z pozic proruských separatistů, kteří hrají nezanedbatelnou roli i v současném válečném střetu) dopravní letadlo Boeing 777 společnosti Malaysia Airlines. To pak člověk poměrně rychle procitne z pocitu, že se mu vlastně nemůže nic špatného stát, protože přece žije ve veskrze bezpečném světě. Naopak, zdá se, že je poměrně snadné stát se potravou válečného Otesánka a může to v takovém případě trvat jen oka mžik. 

Ano, bojím se, že jednou budou moji generaci zvát šťastnou a rozmazlenou mírem. Válka, ano, ta opravdová, horká válka, je za humny a stále více zřetelnými i nenápadnými cestami odtud bude přetékat. Představa z hollywoodských blockbusterů, že tzv. vyspělý svět luskne čarovným prstem, svalnatý Bruce Willis tam vlítne, podmračeně zadupe a bude po válce, zlo bude potrestáno, udatný rytíř povýší na krále a poddaní se budou opět veselit jako kdysi, může být jen nízkokalorickou potravou pro naději (ale zaplaťpánbůh za ni!). Tahle partie bude zatraceně složitá a budeme moc rádi, podaří-li se válku rozžhavenou do ruda v dohledné době ochladit aspoň na nové kolo války studené, která nevratně promění globální rozložení sil a vytvoří úplně nové "železné opony", sice napohled prostupnější než kdysi, ale přesto pevné a odhodlané bránit kdekoho před kdekým. Anebo taky kdekomu v kdečem, jak už tomu u železných opon bývá.

Všichni ti, kdo svůj život proskuhrali kvůli kdejaké prkotině, budou nad označením "šťastná generace" lomit rukama a budou se snažit vysvětlovat, že filosofové a historici tomu nerozumějí, protože neumějí docenit jejich kuří oka.

Kéž by ti zoufalci měli pravdu!

32 komentářů:

  1. Já mám strach, že Evropa místo toho, aby se semkla, dělat planá gesta a škorpit se mezi sebou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ony se pod ten jednotný kabát časem vecpou všechny možné bližší košile...

      Vymazat
  2. Ja vzpomínám na dusnou atmosféra, která byla na střední škole, v dobe,kdy bylo rozhodnuto o rozmístění raket středního doletu...V Rokycanech se pořádali "demonstrace" kterych jsme se "dobrovolně"účastnili (i když na druhou stranu to byla "ulejvka"ze skoly..Mluvil tam i "sovětský"voják z místní posádky ...a ve škole byla "diskuse"kde ucitel rikal to co musel...Ale i tady se spíše je hralo na to, že valka je blizko....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsme na střední fungovali jako "míroví štváči" z donucení, ale měli jsme to bez sovětského vojáka. Tehdy byly symbolem, proti kterému se všichni oficiálně vymezovali, rakety Pershing a říkal mi známý z Chebu, že měl sousedku německé národnosti, která bezelstně všem vyprávěla, že ona dává "peršinky" normálně vyvětrat na balkón.

      Vymazat
  3. Já jsem se k válce nejblíž dostal při cestě do Chorvatska na dovolenou. Vypálené domy, stopy po kulkách ve zdech budov, veterán na pláži s amputovaným lýtkem patrně po zásahu hodně průraznou střelou. A svět to dopustil znovu o kousek dál...A v televizních debatách ze šuplíku vytahují už téměř zapomenuté politiky a vedou s nimi nic neřešící diskuse...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Do Chorvatska jsem jezdil hodně pracovně po roce 2000 a těch pozůstatků války tam bylo v některých místech dost. Ale ono stačí potkat památníky s uvedeným letopočtem, od kterého uplynulo sotva pár let...

      Vymazat
  4. Kdo by si to byl pomyslel, že po dvou letech budeme s láskou vzpomínat na ty zlatý časy, kdy jsme měli jenom zakázáno cestovat a vylézat bezdůvodně z domu? Historie dokáže někdy opravdu překvapit i ve velmi krátkém časovém horizontu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To tedy dokáže! Tohle byla veliká celosvětová proměna doslova z hodiny na hodinu.

      Vymazat
  5. Palachův týden v r. 1988 jsem taký celý absolvoval a čirou náhodou, protože jsem byl tehdy v Praze na školení, končívalo kolem 16. hodiny a pak jsem jel do centra, a tak jsem k němu poprvé připletl, další dny už cíleně. I když svěrací kazajka tehdejšího zřízení mně pěkně lezla na nervy, žádný disident jsem nebyl a o politiku se vůbec nezajímal, také tehdejší zprávy, že soudruh Jakeš/Bilak/... se setkal s nějakým jiným soudruhem a vyměnili si názory zajímající obě strany, byly naprostou ztrátou času, neladil jsem ale ani rušené stanice Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy a když lidi v horní části náměstí vyvolávali Havlovo jméno, vůbec jsem nevěděl, o koho jde.

    Letadel jsem se vždy velmi bál a k prvnímu letu se odhodlal až v r. 1997, tím se to zlomilo a mám už za sebou více než 120 letů, ale některé byly také dost dramatické, např. při vnitrostátním přeletu z Pekingu do Šanghaje letadlo se 2krát z rozjížděcí dráhy vrátilo, že má nějakou poruchu a dokonce nás nechali vystoupit. Celkem ty pokusy o vzlet s opravami trvaly 6 hodin a při třetím nastupování do stejného stroje v nás byla malá duše.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem rozhodně nebyl žádný rozvratník, ale Svobodná Evropa u nás na koleji běžela každý večer jako hlavní rozhlasový program, sem tam jsem přeťukal na stroji nějakou část samizdatové knížky a o Václavu Havlovi jsem nějakou základní povědomost měl; ostatně hned po Palachově týdnu jsme vlastně byli sousedi, protože já dodělával diplomku na katedře, která tehdy fungovala v budově kousek od ruzyňské věznice :-).

      120 letů? To už je slušná uhlíková stopa! :-)

      Vymazat
    2. Oprava - bylo to v r. 1989.

      Vymazat
  6. Poslední generace jsou zhejčkané vším, nejen mírem. Vytratila se pokora, lidé jsou agresivní a vyžadují si všechno mít a pokud možno hned. Co se týče nynější situace, je pravdou, že od Kubánské krize jsme asi nejblíž světové katastrofě. Tehdejší sovětští představitelé Chruščov a Gromyko ale byli "normálnější" pokud se to tak dá říct, než dnešní zcela nevyzpytatelný Putin, dva roky odtržený kvůli své fóbii z Covidu od reality.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zelený Kavalír12. března 2022 10:26

      Ale zatím se mu daří... Když přišel o politický vliv prostřednictvím přátelské vlády, nastal Krym a rebelie v odtržených oblastech. Proto nehrozilo, že by v takové situci bylo rozšířeno NATO. Nyní to tam rozbije na ohrabky a nebude hrozit ani rozšíření EU, protože zemi v takovém stavu nikdo nevezme. A celá ta válka není ani tak o totálním obsazení jakýchkoliv území, ale o tom co si může dovolik k celému světu. A znovu mu to vychází, protože jsou z něj všichni připos.aní...

      Vymazat
    2. Prochází mu to, právě proto, že nikdo neví čeho je schopný. On to zkouší, to je jasné. Ale kam až je schopný zajít dneska nikdo nedokáže odhadnout. Stejně tak jak je na tom mentálně i fyzicky. Ozývají se hlasy odborníků, že trpí nějakou chorobou, a že je na anabolikách která jako druhotné účinky zvyšují agresivitu. Jelikož je bývalý džudista tak si jimi udržuje svaly aby vypadal jako správný ruský geroj. A tohle všechno dohromady s jeho odtržením od reality venku může být dost ostrý koktejl po kterém může mít celý svět pěknou kocovinu.

      Vymazat
    3. Netroufl bych si u těch gaunerů stanovovat žebříček normálnosti; je to stejná lotrovská peleš a namistrovaná sebranka. A ještě smutnější je, když musíme připustit, že opravdu efektivní nápravu nejspíš může zjednat jen konkurenční skupina gaunerů podobného typu.

      Vymazat
    4. Zelený Kavalír12. března 2022 13:30

      Nejsem kartář abych dokázal hodnotit jeho stav. Kocovina to už ale je, protože energetická drahota ve všech oblastech je zde, ceny potravin to také zasáhne, prý už krachují i naše pekárny.Tak nevím komu ty takzvané sankce nakonec budou lámat vaz. A zatím jsem od naší fialové vlády neslyšel, že budeme znovu zvyšovat těžbu uhlí, a že musíme všude kde je to možné set pšenici a brambory, abychom uživili nejen nás ale i ty statisíce uprchlíků... Bohužel naši odborníci nedomysleli, že řepka je na polích už dávno zasetá...

      Vymazat
    5. Zatim máme obilí přebytky..Ono se to nezdá, ale řepka je co do rozlohy na druhém místě, prvni je psenice..Jde o cca 18 procent, v normalnim zemedrlstvi by to bylo bez bionafty asi sedm procent vymery..

      Vymazat
    6. A stale je dost pudy, ktera lezi ladem, protoze se ji nevyplati obdelavat..

      Vymazat
  7. Já dítě krmeni hesly” SSSR záruka světového míru” , jsem měla opravdu dojem, že Putin se jen poměřuje a bzůstane to pouze na úrovní slovních potyček . Jak jsem se krutě zmýlila… a i bez zmáčknutí červeného knoflíku Putin, už většinu světa uvedl do pořádného Ko…
    A máme tu dekadenci…ke které jsme se sunuli, ale Putin to ještě urychlil! Jeho krédo je “a po mě potopa”.
    Člověk je nepoučitelní…!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Těch, kteří se v odhadu dalšího vývoje krutě mýlili, byla většina. A když někdo zvedal varovně prst, že jde o velmi reálné a bezprostřední nebezpečí, dostal například od vybraných zasloužilých prognostiků dehonestující nálepku "čučkaře".

      Vymazat
  8. .Omlouvám se, ale přehlédla jsem, že korektor 🤯

    OdpovědětVymazat
  9. Též doufám, že mám, narozeným v době květinových dětí,je dáno, že my pro sebe a naše děti dokážeme zachovat, kvalitní život na planetě a zbavíme se "nebezpečného odpadu".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nebezpečnému odpadu bych byl ochotný osobně přispět na dlouhodobý pobyt s plnou penzí, pokud to bude doživotní pobyt v haagské věznici.

      Vymazat
    2. Do haagské věznice se nemá ani jak dostat, když ruská letadla nemohou nikam létat, a když je na sankčním seznamu, s vízy asi také bude problém :).

      Vymazat
  10. Mně byly tři a půl, když přijela na návštěvu mírová vojska. Moc si to nepamatuju, jen to, že doma panovala atmosféra divného strachu a nejistoty.

    Je tragédie, že v dnešní moderní době se dostávají ke kormidlu individua bez morálních hodnot, svědomí a citu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vždycky se bohužel najde dostatek lidí, kteří podobným individuím srdečně tleskají a obdivují je.

      Vymazat
  11. Prozila jsem detstvi za sociku a patrim taky do te stastne generace. Sametovou revoluci jsem vnimala jeste jako decko, devadesatky uz jako teenager. Valku jsem vnimala jen tu na Balkane, pripadalo mi to ale jako nepredstavitelne, ze by neco takoveho mohlo prerust do "meho" sveta. Myslim, ze dnes je to vsechno rychlejsi a krehci i kvuli mediim, nez nase "bublina" cerpajici bud z CT nebo Novy, nic jinyho nebylo. I vzhledem k tomu, ze mame deti citim povinnost byt optimistkou, ale moc mi to nejde. Tahle zhava skvrna jen tak nevychladne a nasledky jsou uz ted prilis velke na to, aby zustalo u lokalniho pruseru.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je moc dobře řečeno: "Cítím povinnost být optimistkou..." Vidím to podobně: Kdo jiný už by měl být v takových případech optimistou, když ne optimisti? Ať už to zrovna rozumem a zkušenostmi vnímáme jakkoli.

      Vymazat
  12. Válka mě vždy buď míjela, nebo jsem byla tak namyšlená a mimo realitu, že jsem si říkala, že mě nebo mé blízké zasáhnout nemůže. A ona, kvůli jednomu chorému mozku, toužícímu po bohatství a moci, bez ohledu na lidské životy, může. Ještě nikdy se mi nestalo, že by ve mně všechno tak moc vřelo (debaty se Standou byly proti tomu pošimrání), nebo že bych někomu přála špatný konec, ale v tomto případě je “ať už konečně chcípne” to nejslušnější, co mě napadá.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono to bohužel nebude jen kvůli jednomu člověku, tahle muchomůrka vyrašila z mnohem širšího podhoubí, bez něj to nejde. Kolik jen lidí si asi teď říká: "Válku si nikdo z nás nepřeje, ale "speciální mírová operace" je prostě nezbytná!" :-( V tomhle je to dobře srovnatelné s "naším" rokem 1968.

      Vymazat
  13. Krásně napsané a bohužel i naprosto pravdivé, není co dodat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdyby to pravda nebyla a všechno špatné by zítra skončilo, vůbec bych se nezlobil.

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.