Názvuky válečné atmosféry

Nemám (aspoň zatím) osobní zkušenost s "horkou" válkou. Patřím k oné generaci, které se - obávám se - jednou bude říkat šťastná, protože drtivou většinu svého života zažila v období (a na území) celkem nikým nezpochybňovaného míru nebo alespoň jen studené války, která sice dokáže skrznaskrz zmrazit duši, ale přímo se o ní člověk - nemá-li opravdovou smůlu - většinou nepopálí. Zatímco skutečná válka, válka bez přívlastků, ta nekouká moc kolem sebe a nebere ohled na to, že jste doposud byli nekonfliktní a odpovědní, naposledy jsme se poprali před 40 lety a spíš symbolicky na taneční zábavě o holku, jejíž jméno už jste dávno zapomněli, a do ruky se zdráháte vzít i dětskou plastovou pistolku na antiperle. Válečná raketa prostě někam práskne, ať už to má na svědomí někdo, kdo s ní zamířil (nemá sakra ten člověk zrovna upito nebo není právě v drogovém rauši, aby přepral své dotěrné svědomí?) někdo, kdo ji naprogramoval, aby se uměla rozhodnout sama, nebo někdo, komu se zrovna před chvílí vymkla z rukou, aby mohla dezertovat od původně stanoveného úkolu a vypravit se do daleka, vybavena nezištnou smrtící touhou poznávat doposud mírové kraje. 

Třikrát v životě jsem si jen velmi vzdáleně čichnul k tomu, co čpělo po opravdové válce, když nepočítám své zážitky dvouletého roběte, do jehož domoviny dorazily na přátelskou návštěvu "mírové" tanky, v nichž možná seděli dědečkové dnešních podobně mírových osádek dobývajících odhodlanou Ukrajinu. Ne, kupodivu to nemá žádnou souvislost s mou roční službou v Československé lidové armádě, protože ta měla se skutečnou válkou právě tak málo společného jako operetní představení v oblastním divadle. Dokonce to nesouvisí ani s útokem na legendární "Dvojčata" v New Yorku, který tak možná dost lidí vnímá.

Poprvé jsem měl pocit, že ke skutečné válce v mé blízkosti chybí jenom malý kousek, při tzv. Palachově týdnu v lednu 1989, kdy se několik dní po sobě střetli pražští demonstranti na Václavském náměstí s docela nabroušenými pořádkovými jednotkami. Tehdy jsem každý z těch pěti chladných lednových dnů strávil napůl na Václaváku, kde se mohl člověk po náročném pracovním dnu zadarmo vykoupat v proudu z vodního děla a ještě se nechat namasírovat obušky zdatných masérů a fyzioterapeutů v úhledných uniformách, a napůl po tamějších kinech, kde právě probíhal "Filmový festival pracujících" a my měli naivní pocit, že když se vybavíme dostatečným počtem předem zakoupených lístků, tak poté, co nás odvezou do Bartolomějské k výslechu, jim prostě jen ukážeme zakoupenou vstupenku do kina jako nezvratný důkaz, že naše zatčení je naprostá mejlka a nedorozumění a my jsme se do davu jen omylem připletli v úporné snaze prodrat se za povolenou kulturou. Tehdy poprvé jsem měl intenzivní pocit, že nemůže nedojít na střelbu "ostrými", jestli ne právě teď, tak tedy při nejbližší příští příležitosti, takže vlastně kdykoli.

Druhým okamžikem, který ve mně vyvolal velmi podobné mrazení jako před dvěma týdny ruský vpád na Ukrajinu, byl pokus o puč proti regulérní státní moci v čele s tehdejším prezidentem Gorbačovem v Sovětském svazu ve vrcholném létě 1991. Tehdy jsem si dokázal velmi dobře představit, že všechno to úžasné, co se v posledních dvou letech ve středu Evropy odehrálo, může vzít dopuštěním Moskvy úplně obrácený směr, což by se nejspíš nebývalo obešlo bez armády, násilí a řady mrtvých. Zaplaťpánbůh, ukázalo se, že puč zosnovali sice vysoce postavení, ale jinak celkem neschopní lidé, takže po třech dnech velkých obav byl puč potlačen, a další reálný válečný přízrak se tak rozplynul (mimochodem, to víte, že jeden z vrcholných aktérů této neototalitní merendy, sovětský ministr obrany Dmitrij Jazov dostal od Vladimira Putina státní vyznamenání? Malebné, že?). O atmosféře těchto pohnutých srpnových dnů jsem se kdysi zmínil např. v blogovém článku O růžích a panáku pro Václava Havla, kterým jsem před deseti lety reagoval na úmrtí pana prezidenta.

Do třetice jsem se cítil být docela zamlklou součástí regulérní války v červenci roku 2014, paradoxně právě ve chvíli, kdy jsem směřoval k jednomu ze svých nejúžasnějších životních zážitků - když jsem se vypravil na svou druhou velkou japonskou cestu a na poslední chvíli jsme museli měnit trasu letu, protože pár hodin před tím na původní trase přes východní Ukrajinu sestřelila protiletadlová střela (podle závěrů vyšetřování byla vypálena z pozic proruských separatistů, kteří hrají nezanedbatelnou roli i v současném válečném střetu) dopravní letadlo Boeing 777 společnosti Malaysia Airlines. To pak člověk poměrně rychle procitne z pocitu, že se mu vlastně nemůže nic špatného stát, protože přece žije ve veskrze bezpečném světě. Naopak, zdá se, že je poměrně snadné stát se potravou válečného Otesánka a může to v takovém případě trvat jen oka mžik. 

Ano, bojím se, že jednou budou moji generaci zvát šťastnou a rozmazlenou mírem. Válka, ano, ta opravdová, horká válka, je za humny a stále více zřetelnými i nenápadnými cestami odtud bude přetékat. Představa z hollywoodských blockbusterů, že tzv. vyspělý svět luskne čarovným prstem, svalnatý Bruce Willis tam vlítne, podmračeně zadupe a bude po válce, zlo bude potrestáno, udatný rytíř povýší na krále a poddaní se budou opět veselit jako kdysi, může být jen nízkokalorickou potravou pro naději (ale zaplaťpánbůh za ni!). Tahle partie bude zatraceně složitá a budeme moc rádi, podaří-li se válku rozžhavenou do ruda v dohledné době ochladit aspoň na nové kolo války studené, která nevratně promění globální rozložení sil a vytvoří úplně nové "železné opony", sice napohled prostupnější než kdysi, ale přesto pevné a odhodlané bránit kdekoho před kdekým. Anebo taky kdekomu v kdečem, jak už tomu u železných opon bývá.

Všichni ti, kdo svůj život proskuhrali kvůli kdejaké prkotině, budou nad označením "šťastná generace" lomit rukama a budou se snažit vysvětlovat, že filosofové a historici tomu nerozumějí, protože neumějí docenit jejich kuří oka.

Kéž by ti zoufalci měli pravdu!