Kdo mě zná delší dobu, ví, že právě v tento den pro mě vždy začíná moje soukromé jaro. Nebylo tomu tak vždycky; skoro 40 let jsem podle racionálních vědeckých příruček věřil astronomům, že jaro začíná 20. nebo 21. března, ale naštěstí se ukázalo, že existují mnohem důležitější věci než astronomické příručky a objektivní pravdy vůbec. Mému báječně subjektivnímu "soukromému jaru" kovaní astronomové asi moc rozumět nebudou, protože tou dobou se ještě Slunce poflakuje ve znamení překrásných Ryb a - podle zmíněných příruček - by správně mělo s počátkem jara vstoupit do znamení Berana. Snad mi milí astronomové to předbíhání ve frontě na jaro odpustí, když třeba meteorologům odpouštějí, že vítají jaro v čepicích, zimních bundách a s mrznoucí nudlí u nosu dokonce už prvního.
Vždycky přemýšlím, co připravit svému soukromému jaru jako dárek na uvítanou. Asi to znáte: Když se vám nějaký dárek opravdu povede, málokdy vydržíte čekat až na ten správný den a předáte ho, co nejdřív to jde. A tak moje báječné jaro dostává dárky v předstihu už na podzim, kolem Vánoc a někdy dokonce už o letních prázdninách, jaképak čekání, že? Takže pak - když přijde opravdový den D - najednou můžete zjistit, že dárkové hromádky jsou dávno rozdané a v květinářství naproti mají zavřeno.
Letos to nakonec dopadlo tak, že jsem se pro malé obrázkové dárky k uvítání svého soukromého jara vypravil o víkendu speciálně do Prahy, tentokrát ne přímo do centra velkoměsta, ale trochu stranou, na Vyšehrad, do míst, kde zní teď mnohem víc než jindy ukrajinština a kde spravedlivé odpolední sluníčko svítí každému, kdo je ochoten jeho světlu otevřít oči a náruč. Fotky tentokrát nejsou nic světoborného; nevzal jsem si s sebou ani stativ, protože věřím, že mé soukromé jaro není porotce z fotografické soutěže, který bude přísným okem zkoumat kompozici, techniku a styl, ale bude mu stačit odhodlání a snaha potěšit. Však až budu mít zase jednou nějaký superdárek, slibuju, že ho tu předám hned, protože něco takového prostě nesnese odkladu.
Výhled z vyšehradských hradeb. Šemík by se jistě do prostor Českého Yacht klubu přenesl ladným skokem, já jsem si na tu dálku vypomohl dvoustovkou teleobjektivem.
Kolem půl deváté jsem dorazil domů a jakmile jsem si pořízené obrázky prohlédl, bylo mi jasné, že mezi nimi není nic převratného. To ale tentokrát nebyl smysl vyšehradské procházky. To podstatné bylo rozloučit se čestně se zimou (druhý den jsem ještě doma odstrojil vánoční stromeček, aby ten konec zimy byl opravdu ložený) a vytvořit dárkovou obrazovou kytičku.
Mé soukromé jaro tedy může bez obav začít :-).
Supewr, už se taky těším na jarní Vyšehrad. S tím stromečkem jsi mě dostal:) U nás ho škubeme hned po Silvestru, mě po těch Vánocích připadá takový posmutnělý. Jaro slavím hned 1.3., to letošní by mohlo být krásný. Snad nepřelítne hned do léta.
OdpovědětVymazatNa postvánočním stromku jsem podle svého zvyku nechal jeden zvoneček. Uvidíme, jak dlouho si vzájemně vydržíme dělat společnost :-). Ale čerfí jaro začíná dycynky šestnáctýho, takže věřím, že bude zase krásné, aspoň potud, pokud nebude záviset na lidech.
VymazatNo ty Stiny aut...A Emauzy vždycky když odnekud vykouknou, fascinují...
OdpovědětVymazatPotřeboval jsem, aby kolem projíždělo pár aut, aby se vytvořila druhá (a řidší) úroveň stínů. Taky se mi Emauzy moc líbí a proto je výprava se stativem do těchto míst nutná :-).
VymazatTa lampa určitě za to počkání stála. Sice na ní není nijak adresně poznat, že je to na Vyšehradě, ale to je, myslím, to nejmenší :-)
OdpovědětVymazatKdyž nad tím tak přemýšlím, přistihuji se při tom, že mám rád obrázky, které nejsou vázané na konkrétní místo a mohou vlastně vzniknout kdekoli: Proudy na řece, rozmazané kytky, nekonkrétní odrazy ve skle, kůra stromů... No a teď už i lampy :-).
VymazatSoukromé jaro zní zajímavě. Jaro v mých představách (necháme-li teď stranou astronomy, astrology a meteorology) znamená probuzení, aktivitu, úklid všeho druhu... Ale k nějakému datu se nevážu. Až mě popadne rapl a vezmu do ruky lopatu a hrábě, mám jaro. :-)
OdpovědětVymazatNedávno jsem vyštrachala moje virtuální pražské fotky z roku 2018. Tak se trochu kochám i z vlastních zdrojů.
Probuzení a aktivitu vítám na jaře s nadšením, to ano. Hmmm, úklid... to už je trochu horší :-).Pražských fotek není nikdy dost, tam se vždycky něco zajímavého najde.
VymazatNeviděla bych to tak černě. Odstrojení stromečku je taky úklid. :-)
VymazatHm, ona většina těch fotek je z lodě Vodoucha, který má dookola hradbu z málokdy mytého plexiskla, což se odrazilo i na kvalitě fotek. Navíc se plovoucí kocábka houpala. Pak to všelijak dolaďuju v picase.
Podolské stíny vypadají jako lahve vína.
OdpovědětVymazatPřesně tak, to mě na nich taky nejvíc zaujalo :-).
VymazatMoc pěkné záběry. A ty světelné i stínové efekty👍
OdpovědětVymazatDěkuji, to je výhoda času těsně před západem slunce.
VymazatŠemík by měl být zapsán v Guinnessově knize rekordů.
OdpovědětVymazatTančící dům kromě výstavních prostor (byla tam např. výstava Káji Saudka) nabízí i ubytování, docela mě láká si ho objednat, vyhlídka určitě stojí za to.
No vida, to jsem nevěděl. Mě bude stačit, když o tom napíšeš článek s fotkami, to je jako kdybych tam sám byl :-).
VymazatNo ne, od tebe tolik fotek najednou a samé pěkné. Petře, moc se mi líbí ty stíny v Podolí.
OdpovědětVymazatA pak na břehu vltavském...Jiřina z N.
To je pravda, 10 fotek je na mě docela dost. Ale čas od času se to taky dá :-).
VymazatŘíkáš, že to není nic převratného a věřím, že to dokážeš posoudit nejlépe, ale mně se moc líbí. Nejvíc tančící dům a pak ten černobílý pohled na Hrad a stínová lampa. :)
OdpovědětVymazatKdyž jsem ještě ten večer probíral pořízené fotky, vyšel mi jednoduchý závěr: "Tak dneska nic!" Ale zpětně jsem vzal stínovou lampu na milost :-).
Vymazat