Společné foto ze srazu světel a stínů

Snad to nebude považováno za příznak nevěry, když popravdě řeknu, že jako fotograf miluju zakulacené skleněné rohy. Ty totiž zobrazují realitu kolem sebe zvláštně nevypočitatelným způsobem, takže nikdy předem přesně nevíte, jak se jednotlivé vrstvy obrazu prolnou či navzájem překryjí, co se zobrazí stejně jako ve skutečnosti a co bude naopak vidět jen v obrysech či stínech nebo dokonce z obrázku úplně vysublimuje. Ostřejší obraz poskytují nárožní zakulacená zrcadla a takto odraženou realitu, fotím moc rád barevně především v pasážích plných světel. Naštěstí v centru Prahy pár takových míst se zaoblenými rohy je a když na ta místa budu chodit dostatečně dlouho, nejmíň pár let, jistě časem nastřádám dostatek materiálu, abych vám tu tři, čtyři nejpovedenější fotky ukázal ve speciálním článku :-).

Doba ale aktuálně moc nepřeje - alespoň v mých očích - sytým barvám, tak jsem si řekl, že tentokrát zkusím ne úplně tradiční věc - černobílou reflexní fotku; jen světla, stíny a škála šedých odstínů. Šedá jako prach, jako soumračné zatažené nebe. Šedá jako polostíny chvíli úplně obyčejného a chvíli zmagořeného světa. Šedá jako myší kožíšek, na jehož slušivost má nejspíš princezna trochu jiný úhel pohledu nežli myš. Co kdybych takto zkusil zachytit skupinku lidí, tvořených na obrázku zčásti sebou samými a zčásti svými stíny? Vypadá to trochu, jako kdybych se o hodině duchů setkal se svými dávno zesnulými předky, podobně jako se po létech scházejí školní třídy. A na takovém srazu by neměla, samozřejmě, chybět společná fotografie, která bude sloužit při příštím setkání - u někoho pro obveselení, u někoho třeba už jen pro vzpomínku. Pěkně se smrsknout do hloučku, aby byli všichni v záběru. Ano, i já jako obrazový kronikář (schválně, jestlipak mě na obrázku najdete?). Jen Bůh ví, kdy budou zase všichni mít čas; návraty do našeho světa nejsou prý úplně triviální a kdyby lidé tušili, kolik je s podobným krátkým výletem spojeno nebeské i pekelné byrokracie, asi by si podobných návštěv - ve snech i ve skleněných zakulacených rozích pasáží - víc vážili. Možná proto někteří nedorazili osobně, ale poslali za sebe jen symbolické světýlko. Ano, vypadá to, že jednání na dálku nejsou až objevem covidové doby. Tihle na obrázku se tak možná scházejí už po staletí. 

Tak.... Ať máme společnou památku: Pěkně všichni pohled na mě a řeknete SÝÝÝÝÝÝR!

 

Stojí vůbec za to vybavit takovou společnou fotku věcným kontextem? Jaký má smysl, když budou zdejší čtenáři vědět, že fotka vznikla v pasáži paláce Fénix nahoře na Václavském náměstí (kdo sem chodil do bývalého kina Blaník, nejspíš si pod stejným jménem pamatuje i celou pasáž, dnes tu sídlí divadlo Studio dva) a že tenhle vypouklý skleněný roh byl samá špinavá šmouha. I když... Co když špinavé šmouhy nebyly na skle, ale v křišťálově čistém skle se odrážely špinavosti dnešních dnů? Jen kousek odtud burácela kolem svatého Václava na jeho náměstí další z kolotoče demonstrací, kam z pasáže v tu chvíli emigrovaly barvy a poskládaly se do vlajek. My ovšem zůstaneme u černobílého podání, které je účastníkům srazu "po letech" přece jen bližší; kdepak oni a moderní technika!

Hned po pořízení fotky se tohle společenství ze srazu světel a stínů rozešlo. A mě nezbývá než věřit, že až se se všemi uvidíme příště, bude stíny z lidí opět dělat jen fotoaparát a ne nějaký brizantnější nástroj.

Opatrujte se a přeji všem pokud možno pěkný víkend.