Nedělní miniglosy č.559

Nový ministr zdravotnictví Roman Prymula nás všechny vyzval, abychom o prodlouženém víkendu pokud možno nikde netrajdali a místo toho si přečetli nějakou hodnotnou knihu. Kdyby ovšem věděl o Nedělních miniglosách, blogovém týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" (že o nich pan ministr neví, je ovšem jen jeho chyba!), možná by je doporučil místo knížky, ve které - co si budeme povídat - může na prsty bibliofilů na každé důkladně nevydezinfikované a ochranným plastovým návlekem neopatřené stránce číhat zákeřný virus. Mohu vás ubezpečit, že jsem ve společnosti svých Nedělních miniglos už strávil nejedno nedělní odpoledne a moje poctivě nainstalovaná aplikace E-rouška proti tomu zatím nikdy nic nenamítala. A když už se v současné celosvětově pohnuté době něčím nakazit, tak nejraději humorem, což má náš blogový "nedělník bez roušky" už déle než 11 a půl roku bez ohledu na dobové pandemické tance jako svou hlavní neskromnou ambici.

 

V uplynulém týdnu jsem na blogu opět zveřejnil dva nové články: V textu O cobydupu a mé první cestě do kina jsem zavzpomínal na svou první samostatnou návštěvu biografu, kde zrovna premiérově uváděli dnes už dávno klasickou filmovou komedii Jáchyme, hoď ho do stroje. Ve druhém článku jsem zdejším milým návštěvníkům ukázal pro mě dost netradiční fotky z vystoupení dvou energií nabitých kapel na srpnových Dobřichovických vinařských slavnostech. A z předchozích článků mohu snad ještě připomenout představení knížky z roku 1892 Všeobecný gratulant český s báječnými archaickými blahopřáními pro každou příležitost a vzpomínkový článek Zamávání režiséru a herci Jiřímu Menzelovi. 

 

Kapely na Dobřichovických vinařských slavnostech

Všude o sobě rozhlašuji, že nefotím lidi ani žádné oficiální akce. Když ale před měsícem (kruci, to už je zas vážně celý měsíc?!) byly u nás v Dobřichovicích na zámku tradiční vinařské slavnosti, podařilo se ve stejném okamžiku naplnit několik podmínek, které s tímto mým postojem řádně zacloumaly:

1. Byl jsem samozřejmě na zámku skoro celý den přítomen, protože jednak tam byl zajímavý program, a jednak tam bylo k ochutnání spousta dobrého vína. Vzhledem k určitým hygienickým limitům sice tentokrát na místě stála asi jen polovina vinařských stánků oproti předchozím letům, i tak to ale bylo dost na to, aby rozhodně bylo z čeho vybírat. Aspoň jsem si při ochutnávce nejrůznějších vzorků mnohokrát ověřil, že čich i chuť mi zatím naštěstí zůstaly zachovány - i přes určité úklady tajemných koronavirů v tomto směru.

 

2. Měl jsem u sebe foťák. Normálně na podobné hromadné akce foťák nenosím, ale tentokrát jsem zároveň čas od času vyběhl z rušného nádvoří po schodech do výstavního sálu, kde je právě k vidění moje fotovýstava Jedním obrazem, jednou větou (2018-2020), abych zapřádal své oblíbené "neřízené hovory s návštěvníky". No a pro tyhle účely je dobré mít s sebou i fotoaparát, protože osvědčenou otázku "...a čím vlastně fotíte?" vyřkne v průměru každý druhý divák z těch, kteří mě neznají.

 

O cobydupu a mé první cestě do kina

Samozřejmě, jako dítě mě rodiče občas brali do kina na nějakou tu pohádku. V paměti mi dodnes matně zůstala jen kreslená Sněhurka, ale dá se předpokládat, že pohádek bylo víc, protože jsem byl dítko zvídavé a ve Staňkově (městečko mezi Plzní a Domažlicemi), kde jsem před nástupem do školy bydlel, bylo kino docela blízko našeho domu a naší zahrady (dodnes na té zahradě - a výhradně jenom tam - občas fotím svůj dlouhodobý fotografický cyklus Kouzelná zahrada). Stačilo jen sejít dolů k tehdy nepříliš frekventované silnici, vedoucí ke hřbitovu, opatrně přejít přes železniční přejezd, pokračovat dolů po široké ulici mezi domy a zatočit doleva. A byli jste tam: V budově staňkovského Lidového domu, tzv. Liďáku, tenkrát byl (a vydrželo to dodnes) velký společenský sál, kde se většinou ve středu, v sobotu a v neděli promítaly filmy (což už dodnes nevydrželo).

 

Vstupenky se prodávaly z okénka do ulice a byly z lákavě barevného papíru - někdy modré, jindy červené a když i červený kotouč došel, zase pak třeba žluté nebo zelené, za korunu nebo za dvě. Dovnitř se chodilo zásadně hlavním vchodem, ale když představení skončilo, otevíraly se - to jsem měl velice rád - několikeré veliké dveře na boku sálu, kterými se vevalily přímo do ulice davy odcházejících diváků, často ještě než z velkého plátna v čele sálu zmizely titulky. No a zase stačilo vystoupat kousek do kopce ulicí s výhledem na náš dům, přejít koleje dráhy, po které jezdily vláčky do Domažlic a dvakrát za den i romanticky po zákazech vonící "mnichovák" (kterému bylo tehdy jako jedinému vlaku široko daleko dovoleno po důkladných kontrolách vyjet do světa zahnívajícího imperialismu), a vyběhnout úzkou vyšlapanou pěšinkou po prudké stráni nad dráhou přímo k dřevěným vrátkům naší zahrady. Z domu v kině i obráceně jsme prostě byli cobydup. Je zajímavé, jak umí být pro malého človíčka taková ani ne pětiminutová cesta napínavá a důležitá, že si její detaily uchová v paměti tak dlouho! 

 

Nedělní miniglosy č.558

Jak věděli už staří Řekové, přízeň bohů je vrtkavá, takže poté, co jsme byli při jarní vlně pandemie ve způsobu, jakým jsme se se situací vyrovnali, považováni za premianty, kteří sedí až u stupínku a pořád se přičinlivě hlásí, teď to naopak vypadá, že se z nás stali daremní propadlíci, kteří sedí v poslední lavici a vzdorná puberta jimi jenom cloumá. Nu, to tak občas bývá u toho, co je doposud nevycválané a má jen zanedbatelnou historii. To u Nedělních miniglos, blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" už déle než 11 a půl roku, je situace dávno stabilizovaná, čtenáři vědí, do čeho jdou, a možná i proto si i na tomto novém blogu "nedělník bez roušky" oblíbili navzdory nezanedbatelnému riziku nákazy humorem.

 

V uplynulém týdnu jsem na blogu opět zveřejnil dva články. V tom prvním jsem představil Všeobecný gratulant český z roku 1892, který nabízel - z dnešního pohledu - krásně archaická blahopřání prakticky pro každou příležitost. Ve druhém jsem přidal malou fotoúvahu na téma, jak je dobré občas zvednout zrak, abychom mohli spatřit pozoruhodné geometrické struktury, v článku O geometrii kolem nás a fotografických chybách. Z minulého týdne ještě jednou připomenu vzpomínkový článek Zamávání režiséru a herci Jiřímu Menzelovi.

O geometrii kolem nás a fotografických chybách

Opakovaně tudy procházíme a často si ani nevšímáme, co všechno zajímavého je na těch místech k vidění. A přitom většinou stačí jen se na malou chvilku zastavit a rozhlédnout se. V klidu a beze spěchu zvednout oči od cesty, po které se snažíme dostat co nejrychleji k tomu, za čím právě směřujeme, opustit aspoň na chvilku všechny naše aktuální soukromé i pracovní stresy a potenciální průšvihy a podívat se výš: na ty, kteří kolem nás procházejí se svými vlastními pozoruhodnými příběhy, vepsanými ve svých tvářích a v gestech, ale nejlépe ještě výš - na místa, která jsou nad námi, tak trochu mimo naše běžné zorné pole. Zkouším to tak dělat v ulicích, kterými procházím, a nad úrovní linie obchodních výkladů i v domněle důvěrně známých místech objevuji to, co by mě nikdy nenapadlo hledat. Dívám se nad sebe a občas žasnu nad tím, co tam vidím. Stejné to bylo tento týden na Smíchovském nádraží. Procházel jsem tudy už nesčíslněkrát - volně, když je dost času, i v běhu při dobíhání vlaku. Tentokrát bylo už pozdě v noci, nádražní vestibul byl skoro prázdný, v přilehlém stánku doprodávali poslední kousky pizzy a já měl neplánovaně 10 minut času, o které byl můj vlak do Dobřichovic opožděn.

 

Všeobecný gratulant český

Už jsem se tady několikrát zmiňoval o knížkách, které jsem pro sebe objevil díky dobřichovické knihobudce na místním nádraží. Byť notnou část zde odložených knih tvoří tendenční nečitelnosti z doby socialistické, sem tam se objeví i opravdová zajímavost. Nebo v tomto specifickém případě - dobově výstižněji řečeno - zajímavosť. Před nedávnem jsem na jedné z polic objevil generacemi ohmatanou knihu vydanou v roce 1892 s mnohoslibným názvem Všeobecný gratulant český. Nejedná se o žádnou tenkou brožurku: Na poctivých 600 stránkách jsou shrnuty nejrůznější vzory gratulací snad každému možnému adresátovi ke každé možné příležitosti (tedy aspoň takové, které si autor dokázal v roce 1892 představit). Chcete popřát strýčkovi Váňovi k životnímu jubileu? Sestřenici Bětě ke svatbě? Svému zaměstnavateli ke jmeninám? Chcete napsat srdečný dopis své milované a popřát jí vše nejlepší (např. sám sebe, myslíte-li to opravdu vážně) do nového roku? Všechno tu najdete - v próze i ve verších, stačí jen správně nalistovat a vytáhnout buď úplně hotovou nebo aspoň "předsmaženou" gratulaci, u které stačí (pozor na to!) změnit vzorová jména na ta správná, kterým chcete udělat radost. Takovou knihu mít muselo být tehdy doslova terno, protože jste s jejím využitím byli ve svých přáních vždy na úrovni doby.

 

No právě, na úrovni doby... Vypadá to totiž, že od doby, kdy "učitel v Ústí nad Orlicí" František Josef Andrlík (mimochodem, nebyl to žádný vesnický "nazdárek", ale vážený literát, pedagog, cestovatel a buditel) vydal v Karlíně svého "Gratulanta", jazyk našich nejupřímnějších přání ostatním lidem doznal podstatných změn a kdyby pan učitel tušil, že úsporné SMS přání k narozeninám bude mít v roce 2020 např. podobu ":) bday!" nejspíš by se mu na věčnosti nespalo moc dobře. A jen si představuji, jak by naopak lidé 21. století přijali vážně míněné blahopřání z doby, která se zdá být z dnešního pohledu o dost vzdálenější než na prosté časové ose je.

Nedělní miniglosy č.557

V uplynulém týdnu u nás průměrné počty nově nakažených "čínským koronavirem" poprvé přesáhly aktuální číslo Nedělních miniglos. A i když jsem se skřípěním zubů jako, myslím, celkem (po)slušný občan opět ve vyjmenovaných situacích a prostředích nasadil na ústa roušku, musím upozornit, že Nedělní miniglosy budou jako vždy bez roušky, takže všem doporučuji řádný odstup :-). 

 

V uplynulém týdnu jsem bohužel musel zareagovat na smutnou zprávu o smrti mého oblíbeného režiséra a vyšel z toho vzpomínkový článek Zamávání režiséru a herci Jiřímu Menzelovi. Ve druhém článku jsem své milé čtenáře zavedl do interiéru vršovického kostela svatého Václava od architekta Josefa Gočára a prakticky jsme si vyzkoušeli, jak různými způsoby nafotit tamější kazatelnu. Protože stále ještě doznívá ozvěna cesty předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan, ještě jednou zde připomenu o týden starší text Jak nejspíš kvůli Tchaj-wanu nevyhraju v čínské soutěži. A právě proto, že pořádný vášnivý polibek je aktuálně asi nejhorší noční můrou epidemiologů, takže sny o něm jsou jistě bez předchozí celotělové dezinfekce přísně zakázané, přidávám i svou zatím poslední básničku Polibek rtěnkou z červeného tramínu. 

Kazatelna u svatého Václava ve Vršovicích

Toto léto pro mne bylo doslova nabité fotkami díky hned třem fotografickým výstavám, které jsem letos pořádal (jedna na zámku v Dobřichovicích nadále běží). Když má ale člověk výstavy, věnuje se tou dobou spíš vybírání ze starších fotek a povídání o nich, než že by programově vytvářel fotky nové. Výjimkou, kdy jsem opravdu cíleně fotil nové věci, byla snad jen poslední návštěva mé staňkovské Kouzelné zahrady, která nakonec ještě stihla obohatit poslední dobřichovickou výstavní kolekci o dva nejnovější přírůstky. Jinak fotky vznikaly spíš spontánně než jako součást nějakého předem připraveného plánu, většinou na toulkách Prahou, která na krátkou prázdninovou dobu nasadila vůči návštěvníkům přechodně vlídnější tvář. Několik velmi různorodých ukázek jsem představil např. v článku Tři žánrové fotoextrémy z Prahy. 

 

Na vycházce po Vršovicích se skupinou nadšenců sdružených už řadu let pod značkou Pražské domy pak vzniklo např. několik fotek interiéru krásného moderního vršovického kostela svatého Václava od architekta Josefa Gočára (kdysi jsme si tu představovali jeho neobyčejné schodiště domu U Černé Matky Boží). Sice bych tyhle fotky časem rád zabudoval do speciálního podrobnějšího článku věnovaného tomuto pozoruhodnému chrámu, do kterého chci ještě doplnit několik exteriérových fotek, pokud mě k tomu vrtošivý koronavirus pustí. Dnes ale zkusím aspoň ukázat několik rozdílných úhlů pohledu na jeden konkrétní prvek interiéru - na zajímavou a moderně pojatou kazatelnu.

 

Zamávání režiséru a herci Jiřímu Menzelovi

V souvislosti s filmy Jiřího Menzela si vzpomínám na jeden pro mě důležitý okamžik, kterému už je víc než čtvrtstoletí: V létě roku 1993 jsme s mou tehdejší manželkou jako čerství novomanželé odjeli rozkodrcanou linkovou Karosou do Paříže, abychom tam strávili na pozvání našich tamějších přátel společný týden intenzivního poznávání toho úžasného města. Něco podobného jsme si v té době vlastně ani pořádně neuměli představit: Bydlet celý týden poblíž centra velkoměsta a mít možnost od rána do noci poznávat prostředí, nasávat atmosféru tak odlišnou od toho, co jsme znali z domova, prostě to, co je dnes už naštěstí považováno za zcela samozřejmé, byl pro nás tehdy ještě zcela výjimečný zážitek, který stavěl celkem obyčejný pojem "svatební cesta" na úplně jinou úroveň. Vyjížděli jsme tehdy z Plzně, kde měl autobus na trase Praha - Paříž jednu z několika zastávek. Cestující byli Češi asi jen ze třetiny, větší část tvořili cizinci, kteří se do Francie naopak vraceli nabiti především zážitky z poznávání "Divokého východu", což pro ně musel tehdy taky ještě být docela kulturní šok. No a jak to tenkrát na autobusových linkách bylo zvykem, kousek za Plzní se rozsvítilo několik obrazovek a řidič pustil pro potěšení cestujících film. 

Nedělní miniglosy č.556

Minule po trochu náročném "vinařském" týdnu bylo sice číslo vydání o něco hezčí, ale 556 taky nevypadá špatně. Ano, už po pětisté padesáté šesté za více než 11 a půl roku se dnes potkáváme nad vydáním Nedělních miniglos, svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu".

 

I v uplynulém - rekordně koronavirovém - týdnu jsem na blogu publikoval dva články. V tom prvním jsem se nechal inspirovat kontroverzní cestou předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan k lehce politikou říznutému textu Jak nejspíš kvůli Tchaj-wanu nevyhraju v čínské soutěži. Ve druhém článku jsem blíže představil fotografickou výstavu v dalekém kalifornském Berkeley, kde je po celé září k vidění mimo jiné i jedna moje fotografie: Jak nakonec nebudu viset (aspoň ne v Kalifornii). Z minulého týdne pak mohu ještě jednou připomenout nejčerstvější příspěvek do rubriky "V řeči mírně vázané", básničku Polibek rtěnkou z červeného tramínu. 

Jak nakonec nebudu viset (aspoň ne v Kalifornii)

Už jsem si skoro začal připadat jako fantasta, který si vybájil svou pohádku, sám v ni uvěřil a bez věrohodných důkazů ji začal šířit dál. Ano, hezky se to pábení poslouchá: že prý jsem spolu jen s pár dalšími fotografy z různých zemí získal v jedné celosvětové fotografické soutěži docela prestižní ocenění, kterým se ve svých životopisech chlubí i velcí profíci z oboru. Jenže, holenku, to by mohl říct každej!  Na Nově o tom nemluvili, v Blesku nepsali, u Šípa ve Všechnopárty jsi nebyl a nějaký podivný cár papíru, o kterém tvrdíš, že je to potvrzující e-mail od "organizačního výboru", už dnes umí vyrobit i předškolní dítě. Jestli tam nemáš nic lepšího, nezdržuj, máme tu ve frontě ještě dva břichomluvce a reinkarnovaného Napoleona.  

Ano, podobně jsem si připadal, když jsme dávali s paní, která má u nás v Dobřichovicích na starosti kulturu, dohromady malou upoutávku do místního informačního listu. Kdy jindy o něčem takovém napsat, když ne v souvislosti s právě zahajovanou výstavou, tím spíš že profilovou fotkou výstavy je právě "světově oceněný" snímek? Než budou v ruce (nebo aspoň na webu) hodnověrné důkazy, že nekecám, už bude možná dávno po výstavě a marketingová hodnota takové informace klesne k nule. Budiž té báječné ženě připsáno k dobru, že to se mnou riskla a mé pohádce uvěřila i bez úředního razítka.

Jak nejspíš kvůli Tchaj-wanu nevyhraju v čínské soutěži

Když začala celosvětová koronavirová krize, zrovna jsem v té době připravoval soutěžní kolekci fotek do jedné soutěže v Pekingu. Ne proto, že bych měl nějak zvlášť rád Čínu nebo její měnu (případné výhry v soutěži byly samozřejmě v jüanech), ale protože mi právě výborně vyhovovalo vyhlášené soutěžní téma. Pravda, při přihlašování do soutěže jsem se musel obrnit trpělivostí, protože internetové funkčnosti využívané pro vstup do soutěže byly převelice pozadu za aktuálním standardem a silně pokulhávaly dokonce i za standardem tehdy mé domovské blogovací platformy blog.cz, což už je co říct. Nakonec jsem se tam ale přes četné podivné dávnověké formuláře se spoustou otázek a přes tajuplná zákoutí bez anglické verze (kdoví, s čím vším jsem cestou - netuše, na co klikám - souhlasil) probojoval a svoje dvě fotky jsem do soutěže přihlásil. No, přihlásil, spíš vhodil kamsi za nepřívětivou hranici do tmy, protože nikdy mi nepřišlo žádné potvrzení, nedejbože pak poděkování, jak bývá u slušnějších soutěžních destinací zvykem. Ale ani mi při tom nikdo (asi) nevyhrožoval, ani po mně nikdo nestřílel jako po "narušiteli". Nějaké základní historické povědomí mám, takže vím, že bývalo i hůř.