Nedělní miniglosy č.555

555 je moc pěkné číslo, na které jsem se těšil 11 a půl roku :-). Nebudu tentokrát dělat žádný speciální výběr miniglos, však jsme si ho užili v nedávném jubilejním 550. čísle; dnes půjde o docela standardní vydání, ale řekl bych, že takové na všechny strany symetrické a navíc sympaticky kulaté číslo našim Nedělním miniglosám, svéráznému blogovému týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", docela sluší, co říkáte?

 

Tento týden byl od samotného začátku plný vína: Jednak postupně dopíjím to, co se nestihlo vypít na vernisáži, a od pátku už byl celý víkend uzpůsoben tradičnímu rytmu Dobřichovických vinařských slavností, kde bylo možné (i když ze známých důvodů byl tentokrát počet vystavujících vinařů asi poloviční oproti normálu) ochutnat opravdu výborná vína. Radši nebudu říkat, u jakého stánku jsem tentokrát strávil nejvíc času, abych nedělal panu Kadrnkovi z Březí u Mikulova nepovolenou reklamu :-). 

A pak že prý nefotím lidi...

Ano, vím to já a vědí to i ti, kteří znají moje fotky: Fotit lidi prostě moc neumím a hlavně to dělám jen výjimečně (těžko rozmotat, co je v tomto případě příčina a co následek). Když mě někdo požádá o to, abych mu třeba vyfotil svatbu ("Seš přece fotograf nebo ne?!"), prchám bez mobilu do hlubokých lesů, odkud se vracím až po hostině a pro jistotu i po svatební noci. Ještě po létech se budím hrůzou z odpoledne, kdy jsem se nechal přemluvit, že jednomu známému vyfotím "pár fotek z kanclu" a vyklubalo se z toho standardní "firemní focení" početného kolektivu i s portréty různorodě anglicky otitulovaných ředitelů. Jen málokdy si troufnu někoho vyfotit jen tak na ulici a když se přece jen překonám, s fotkou nejsem skoro nikdy spokojený. A že bych třeba zachytil někoho ze svých blízkých na běžných rodinných momentkách? Ne nadarmo se říká, že kovářova kobyla chodí začasté bosa. Kdybych použil divadelní žargon, focení lidí je pro mě protiúkolem podobného druhu, jako kdyby měl Chuck Norris zahrát bojácného metrosexuála, který tráví své tiché domácí večery vyšíváním.

Polibek rtěnkou z červeného tramínu

Polibek rtěnkou
z červeného tramínu
kladu si
(moc rád)
za vinu
Tvůj otisk ve mně
co se nedá smýt.

Polibek rtěnkou
z červeného tramínu
kilometrovník
který snad nikdy neminu
K čemu je radost
o kterou se
nejde podělit
když se něco zdaří?
 
Na co hned nemyslí
má hříšná ozvěna
Možná ne já
snad jen ten tramín na mé tváři
se dnes červená.

Nedělní miniglosy č.554

 Popravdě, asi jsem nezažil v životě moc rušnějších "dvoutýdnů", jako byl ten, který uplynul od zatím posledního vydání Nedělních miniglos: Tři dny překotného celodenního zálohování dohasínajícího blog.cz, likvidace dvou fotografických výstav v Horních Počernicích a v Plzni, zjišťování a náprava chyb po migraci blogu, třídenní příprava a instalace nové velké výstavy na zámku v Dobřichovicích, otevírací vernisáž s cca 70 báječnými návštěvníky, několik skupinových prohlídek výstavy, atd., atd. Ale horký rušný týden uplynul a máme tu první Nedělní miniglosy, které vycházejí výhradně na tomto mém novém blogu. Po výběrovém jubilejním 550. čísle jde o už čtvrté standardní číslo svérázného blogového týdeníku, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a první vydání, které dokazuje, že Nedělní miniglosy po 11,5 letech fungování přežily svůj rodný blog. 

Hattricková vernisáž

Jestli jsem v nedávné bilanci psal, že v průměru mi napsání článku trvá asi 4 hodiny, dnes to musí být o něco méně, protože se mi právě nedostává dostatečného času. V tomto týdnu jsem se totiž věnoval své letošní poslední a nejrozsáhlejší fotografické výstavě Jedním obrazem, jednou větou na zámku v Dobřichovicích. Tři dny mi trvala příprava, instalace a doladění všech detailů. Napřed jsem celý den od rána do večera obrazy rámoval a hledal pro ně nejlepší místo. Druhý den jsem rozměřoval, porovnával, věšel. Ani jsem radši nepočítal, kolikrát jsem křepce vyběhl (no dobře, spíš vyfuněl) na schůdky ke stropu sálu a přilehlé chodby, zvlášť když jsem si po první instalaci sedl na židli doprostřed výstavního prostoru, nechal k sobě kolem visící fotky asi hodinu promlouvat a stěžovat si, načež jsem půlku výstavy převěsil a pracně rozměřené sestavy a vymyšlené vztahy zpřetrhal a nastavil jinak. Nakonec si o to správné místo řekne nejlíp sama fotka, ne autorovo ego, to je velmi nespolehlivý nástroj :-).

Z poslední návštěvy mé kouzelné zahrady

Po velmi dlouhé době jsem se před nedávnem konečně zase jednou dostal do Staňkova navštívit svou rodinu a vidět tamní zahradu, na které vzniká už víc než 10 let dlouhodobý fotografický cyklus Kouzelná zahrada. Ono je to docela těžké: Do Staňkova se i za normálních okolností dostanu tak 3x, 4x za rok, natožpak v době, kdy začal společnost dirigovat koronavirus. Z těch několika návštěv se jen jednou za čas podaří trefit vydařené světelné podmínky, optimálně krásný západ slunce, nutný k tomu, aby fotky za něco stály. Reálně se tedy dá použít tak jeden, maximálně dva večery za rok pro focení, a to ještě ne vždy. V té přibližně půlhodince optimálních podmínek pak vznikne tak 200-300 fotek, z nichž - dopadne-li to dobře - vyberu pro další využití tak dvě až pět. Paradoxně pak zpracování a výběr fotek zabere mnohonásobek času ve srovnání s focením samotným. Není to úplně můj preferovaný styl práce, ale karty v tomto případě rozdávají vhodné světelné podmínky a zvolená technika focení - tedy poměrně dlouhá (sekundová) expozice spojená s řízeným pohybem objektivu. Během té "fotící půlhodinky" se mnou ovšem není žádná řeč, neodpovídám na otázky, mezi různými zákoutími zahrady se přesunuji nečekaně rychle a nahlas povzbuzuji slunce, aby se zapadáním nespěchalo a ještě chvíli vydrželo. Teprve až i poslední kousíčky slunečního kotouče zapadnou za horizont vzdáleného lesa, focení tím okamžikem definitivně skončí a já se můžu naladit zpět do komunikačního módu a zeptat se bezelstně: "Co že jste to říkali?"

Haiku na rozloučenou s blogem

Dnešní rozloučení s platformou blog.cz bude z mé strany velmi stručné - tak, jak jen japonské haiku umí být. Sedmnáct slabik na závěr historie obsahující v obrovitých wordovských zálohách víc než 4.5 milionu slov. Jsou ty hromady textu málo nebo moc? Moc pro ty, kteří nemají dost času hledat, málo na to, aby plnohodnotně vypověděly různými oklikami celkem prostou skutečnost, která by se nejspíš taky vešla do pouhých pár slov, kdybychom měli v pravý čas tu báječně nezodpovědnou odvahu je vyslovit.

Sedmnáct dodatečných slabik, kterým nezainteresovaní nemůžou úplně porozumět, a kdoví ostatně, jak tomu je u nás zainteresovaných.

Co k závěrečným sedmnácti slabikám přidat?

Velké poděkování.

Pozvání. (show pokračuje na mém novém blogu www.petrvapenik.blogspot.com)

Úlevný povzdech. (Panta rhei)

Upřímné přání.

Úsměv.

Zamávání.

Haiku na rozloučenou s blogem, kde jsem byl doma

Zůstalo ticho

po vzpurných komponentách.

Dokonáno jest.

Nebudeme se opičit po dávných vzorech, abychom na vzkříšení museli čekat celé tři dny. Nedělní miniglosy sice zítra nevyjdou, ale dva dny by mohl být - v době, která tlačí na výkon a efektivitu daleko víc, než tomu bylo před pár tisíci lety - celkem přijatelný kompromis. Tak se těším na pondělí, které pro mne bude tentokrát sváteční hned v několika rovinách. Už aby bylo! Vlastně ne, kruci... Víte vy vůbec, co všechno ještě musím o víkendu stihnout? :-)

Díky za vše a na shledanou!

 

P.S.: Krátkou souhrnnou bilanci mých 12 blogových sezón na platformě blog.cz najdete v článku Stručný souhrn dvanácti let s blogem.

Stručný souhrn 12 let s blogem

Úvodní poznámka: Tento článek je předposledním článkem vydaným na právě končící platformě blog.cz a shrnuje moje dlouholeté působení na mém původním blogu pvapenik.blog.cz (tohle je asi historicky poslední odkaz na můj starý blog, který někam přikládám :-)).

------------------------

Když říkám, že jde o stručný souhrn, bude opravdu stručný. Dokonce bodový. Tucet sezón na blog.cz v pouhém tuctu jednoduchých bodů:

1. Nebylo to celých 12 let ale přesně 11 let a 7 měsíců, tedy od ledna 2009 do srpna 2020.

2. Za tu dobu jsem publikoval 1924 článků (ani jediný týden nebyl bez článku). Protože mám zkušenost, že jeden průměrný článek mi od prvotního nápadu po závěrečné kontrolní přečtení textu zabere cca 4 hodiny času (mimochodem, tento nedlouhý článek byl z tohoto pohledu silně nadprůměrný :-)), vychází to celkem na 320 dnů čistého času.

3. Celkově mě moji čtenáři poctili cca 295 000 návštěvami a prohlédli si přitom 605 000 stránek.

4. U mých blogových článků se objevilo téměř 38 000 komentářů od 954 komentátorů.

Nedělní miniglosy č.553

 

Ano, asi by se ještě jednou slušelo připomenout jubilejní Nedělní miniglosy č.550 se speciálním výběrem 40 nejlepších miniglos za poslední rok. Přesto je hlavní informace dnešního úvodníku jasná: Právě vycházejí poslední Nedělní miniglosy na platformě blog.cz. Vycházely tam dlouhých 11,5 roku a dotáhli jsme to až k číslu 553. Příští neděle bude posledním dnem v životě blog.cz a Nedělní miniglosy ten den nevyjdou: Ne snad ze smutku nebo na truc, ale hlavně proto, že závěrečný článek na blog.cz chci vydat v sobotu a první článek čistě na novém blogu - pro mě ovšem sváteční zdaleka nejen tím - naopak v pondělí. Takže si v neděli dáme zase po dlouhé době (poprvé od 17. listopadu) volno. Od 554. čísla bude už náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", vycházet jen na nové blogové adrese www.petrvapenik.blogspot.com stejně jako všechny moje ostatní blogové příspěvky.

Jak si sbalit svých dvaatřicet švestek

Ve středu odpoledne jsem měl na své výstavě Třicet tváří světla v Divadle Horní Počernice poslední pozvané hosty, se kterými jsem absolvoval dvě půldruhahodinové komentované prohlídky. No a když už jsem v tom prostoru spolu s fotkami byl, udělal jsem si pár památečních záběrů, abych si jednou po létech pamatoval, jaké to tam tenkrát bylo: Kouknu se pak na ilustrační záběry a uvidím: Bylo mi tam příjemně, svobodně, byli tam fajn lidé. A myslím, že hlavně mým fotkám tam bylo dobře. 

Ještě dva dny, říkal jsem jim, a přijedu si pro vás. Jen se mi to zdálo anebo opravdu posmutněly? Zase zpátky domů? Za skříň? Do velkých desek? Na matraci pod deku? Nebo jen tak ležérně opřít o stěnu. "Víš, jak se ti tam práší? A nikdo nás tam neobdivuje, nikomu tam o nás nevyprávíš žádné historky jako tady!" vyčítaly. "Nech nás tu, tady je nám fajn! Občas na nás někdo mrkne, jak nám to sluší, občas jen tak projde okolo, většinou nuda, ale pořád lepší než doma." Jo, holky, kdyby to bylo tak jednoduché.

Ragtime

K filmu Ragtime, který natočil v roce 1981 režisér Miloš Forman podle bestselleru E.L.Doctorowa, mám specifický vztah. Poprvé jsem ho viděl už v roce 1986 na speciální projekci Jaromíra (Mikyho) Kučery, filmového historika, pedagoga a příležitostného herce. Pan Kučera tehdy měl v našem VŠ klubu několik večerů (už si nepamatuji, kolik jich přesně bylo, nejmíň pět), na kterých nám představil kompletní tvorbu Miloše Formana včetně několika tehdy zcela nedostupných amerických filmů. Jednalo se o verzi upravenou pro výukové projekce na FAMU, takže jsme viděli celkem asi dvě třetiny z plné více než dvě a půl hodiny dlouhé filmové fresky, to vše v nezapomenutelné podobě: Film byl v původním znění s německými titulky, které Miky Kučera průběžně tlumočil do češtiny a do toho svým nenapodobitelným překotným způsobem za vydatné pomoci máchajících rukou ještě vysvětloval dějový kontext, souvislosti s dalšími Formanovými filmy, upozorňoval na zajímavá filmařská místa, na herce a na historické reálie (kdysi jsem o těch zážitcích už psal v článku Vzpomínka na filmy Miloše Formana) Vůbec jsem tehdy netušil, do jaké míry tyhle nenápadné večery pro pár desítek lidí ovlivní mé vlastní budoucí vnímání filmů; dnes to beru jako nejlepší "školu pro filmové diváky", jaké se mi mohlo dostat.

Nedělní miniglosy č.552

Po výběru 40 nejlepších miniglos z posledního roku v jubilejním 550. čísle tu máme už druhé vydání tradičního rozsahu, které vychází v době přesunu zanikajícího starého blogu. No a protože už se na své nové hlavní blogové adrese www.petrvapenik.blogspot.com docela zabydluji, vypadá to, že Nedělní miniglosy, svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", svůj rodný blog.cz opravdu přežijí. Uvidíme, o kolik se nám společně podaří zatím 11 a půl roku dlouhou historii značky NMg na novém blogu prodloužit.

Musím říct, že poslední dobou je opravdu rušno: Do závěrečného týdne vstupují mé dvě fotografické výstavy v Horních Počernicích a v Plzni, takže máte do pátku 7. srpna poslední šanci vidět je na vlastní oči (zde najdete aktuální informace o výstavách). Pokud se vám to ale nepodaří, můžete si prohlédnout obsah obou výstav alespoň v článku E-katalogy mých dvou letních fotovýstav. Není to sice úplně ono jako vidět fotky naživo ve velkém formátu přímo ve výstavním