O mé plzeňské vernisáži a kovářově fotokobyle

Když se Jan Werich poprvé po devíti letech od odchodu Jiřího Voskovce z Československa mohl s tímto svým celoživotním přítelem konečně potkat, řekl prý na svou omluvu: "Já se kapánek vopozdil!" Na devět let jsem to nedotáhl, ale sedm let zpoždění je taky dost. Sedm let mi totiž trvalo, než jsem sebral pár fotek a vyrazil je vystavit do svého dávného bydliště - do Plzně. Do té doby jsem naopak tahal Plzeňáky a příplzeňáky, aby se přijeli podívat tu do Dobřichovic, tu na pražské Staré Město, tu do Vršovic, nedávno zase do Horních Počernic. Někteří k mému překvapení na výstavy jezdili, prohlíželi si, nefrflali. Kdoví, říkali si možná, jestli ten plzeňský odrodilec vůbec někdy zavítá do míst, ze kterých vzešel, kde chodil do školy jako žák, student a posléze nějakou dobu i jako učitel, do města, ve kterém se kdysi učil fotit, ještě v dobách, kdy fotografie uměla vonět po chemii a kdy celý proces její výroby byl jedno velké tajemství, protože když z bílého papíru začal ve vývojce vylézat obraz, nutilo to vždycky k zatajení dechu, tak to vypadalo zázračně. Ano, kapánek jsem se vopozdil, ale

nakonec jsem dojel. A dokonce už ani nemusíme po vzoru Českých drah dodávat alibistický dovětek, že předpokládané zpoždění se může změnit.

Pozn.: Jako obyčejně z vernisáže nemám žádné vlastní fotky, protože byl při akci takový frmol, že jsem foťák ani nestihl vyndat z batohu. Pak se tedy jako ona příslovečná kovářova kobylka bosky ex post doprošuji účastníků, jestli náhodou nemají něco, co bych mohl ukázat na blogu, nejlépe záběry, kde je hodně vystavených obrazů a taky návštěvníků (celkem jich přišla pěkná padesátka) a kde nejsem moc vidět já. Následující fotky dělala nesmírně ochotná paní z místní recepce, která souhlasila s tím, že její fotky mohu použít na blogu i na facebooku, za což jí velmi děkuji.

Foyer pobočky samozřejmě není čistokrevná galerie, prostor je využíván prioritně pro potřeby banky a jejích klientů, ale i tak se tam na stěny dá zavěsit 26 fotek formátu, který používám nejčastěji, tedy 50x70cm. Všechno jsem si připravil a rozvrhl předem v počítači a kupodivu se pak ve skutečném prostoru vše vešlo přesně podle předpokladů.

(foto: Jiřina Hrabětová)

Vůbec poprvé jsem si tentokrát vyzkoušel model, kdy během jediného dne je nutné fotky napřed dopravit na místo výstavy (zvlášť když prší a vy pracujete s materiálem, který může každá kapka znehodnotit, tak je to docela napínavé), pak je všechny nainstalovat do různorodého prostoru, který máte k dispozici, a nakonec to vše završit večerní vernisáží, kde dovedně předstíráte, že něco takového je váš denní chleba a tréma je pro vás úplně neznámý pojem. Pro mě je takový "Den D", do kterého je soustředěno veškeré dění, trochu "protiúkol", protože mám radši, když fotky už visí nejpozději vpředvečer zahájení, aby byl nějaký prostor pro řešení případných nečekaných komplikací. Ale nakonec všechno dopadlo dobře, fotky byly nainstalovány už víc než tři hodiny před začátkem vernisáže, takže v půl šesté bylo možné "vpustit lvy" :-). Mimochodem, musím říct, že mě moc potěšilo, kolik lidí, kteří během instalace proudili na pobočku, se zastavilo, rozhlédlo po fotkách, a něco je zajímalo, takže se i pustili do hovoru. "Jak je to dělané? Není to náhodou Vydra? Zrovna včera jsem taky fotil - naši Bětku. Jéžišmarjá, ten fotograf, vo kterým se tu píše, to ste vy?!" Je to přesně to, co jsem si od podobné akce sliboval: Hodně lidí, pro které jsou moje fotky úplně neznámé, a obrazy, které vlastně fungují jako stopaři u silnice, mávají svými tvary a barvami na kolemjdoucí, aby na chvíli zastavili nebo aspoň přibrzdili. A každý "přibržděný" se počítá, protože musel na chvíli opustit své původní záměry a aktivně ubrat plyn, což se může zdát energeticky nevýhodné. Přijde potěšení nebo zklamání? Je moc zajímavé to sledovat.

Na začátku vernisáže jsem se snažil jít příkladem a dodržovat stále ještě platná pravidla o nošení roušek v interiérech. Samozřejmě, konzumace občerstvení původně celkem striktní přístup postupně poněkud rozvolnilo. Ale stejně, myslím, neexistuje moc fotek, na kterých jsem s rouškou :-).

(foto: Jiřina Hrabětová)

Poté, co jsem od zástupkyně banky dostal slovo, ihned jsem se svévolně povýšil na účinkujícího, který může podle příslušných pandemických pravidel pro komiky, břichomluvce (u nich muselo být obzvlášť náročné přesně definovat efektivní způsob používání ochranných prostředků) a potulné kejklíře vystupovat bez roušky. Podle použitého gesta bych soudil, že právě informuji auditorium o skutečnosti, že by si případní zájemci neměli pořizovat moje fotky pokoutně za pět prstů, ale mohou si je u mne po dohodě normálně zakoupit :-).

(foto: Jiřina Hrabětová)

Samozřejmě, podstatnou výhodou bylo, že v Plzni vystavuji poprvé, takže jsem mohl do kolekce zařadit i fotky, které již byly k vidění na předchozích výstavách. Ale nakonec mě při závěrečném obsahovém shrnutí docela překvapilo zjištění, že skoro půlka plzeňských fotografií jsou "výstavní nováčci". Když k tomu připočtu fakt, že zároveň běží v Divadle Horní Počernice moje druhá výstava Třicet tváří světla, kde je drtivá většina novinek (85 %), vypadá to, že jsem se snad poslední dva roky úplně neflákal.

Ona ve skutečnosti v těchto místech komentovaná prohlídka začínala, i když se v tomto článku zdá, že naopak právě končí. Návštěvníci vernisáže se projevili jako distinguovaní lidé zocelení účastí na řadě kulturních akcí. Slušně a pozorně mě vyslechli až do konce, nebučeli nespokojeně jako diváci v La Scale, nehrozili defenestrací (ono by to v přízemí stejně nemělo ten efekt), a dokonce se zasmáli na několika místech, kde jsem v to doufal. Co víc bych si mohl od vernisáže přát?

 

(foto: Jiřina Hrabětová)

Zatímco po hornopočernické výstavě jsem připraven od 9. července případné zájemce i individuálně provést, v případě plzeňské výstavy budu přece jen trochu neurvalejší rodič. Výstavního potomka jsem prostě vernisáží neomaleně vykopl z hnízda, nechám ho, ať se o sebe pěkně postará sám, a jen ho budu z dálky poočku sledovat, jak se mu daří. Samozřejmě, kdybych čirou náhodou šel kolem, je pravděpodobné, že se neudržím a nakouknu.

A abych aspoň občas kolem šel, to už se nějak zařídí :-).

P.S.: Pokud by někdo z místních čtenářů chtěl dorazit na komentovanou prohlídku výstavy Třicet tváří světla v Divadle Horní Počernice, s potěšením avizuji, že prohlídkový den bude středa 15. července (prosím, napište mi o svém případném zájmu do komentáře nebo do e-mailu). Jedna prohlídka začne v 17:00, druhá naváže lehce po 18. hodině. Pokud byste měl někdo zájem i o sobotní odpolední termín (11.7. nebo 18.7. v 16:00), dejte mi vědět; netuším, jestli by se někdo našel, tak zatím jen sonduji, ale když to bude mít aspoň trochu smysl, přijdu v jednom z těch sobotních termínů rád. Mimochodem, sám jsem si vyzkoušel, že asi nejpříjemnější spojení do Horních Počernic je vlakem. Ze stanice Horní Počernice jsou to totiž do místního divadla dvě zastávky autobusu nebo 10 minut pěšky.