A tentokrát opravdu rostou, toho nebylo možné si po vstupu do lesa nevšimnout. Houby se totiž houbařům doslova vnucují a jdou jim v houfech naproti. Asi nejvíc si na své přijdou holubinkáři, ryzčice a václavkologové, kteří si mohou houbami naplnit prakticky libovolně velké koše během chvilky. Houby různých tvarů, barev a velikostí se doslova motají lidem pod nohama a často jsem měl velké potíže některou z hub nezašlápnout, tolik jich všude bylo.
Přiznávám, že nejsem žádný znalec hub. Sbírám většinou houby hřibovité a k nim občas přidám nějakou bedlu, muchomůrku-růžovku nebo pýchavku, když je nouze. A houby hřibovité nerostou dokonce ani v těchto pro houbaře požehnaných dnech v trsech jako třeba václavky nebo penízovky, takže je třeba je trochu hledat. Mně se moc hledat nechtělo a proto jsem vyrazil k mému oblíbenému houbařskému místu, což je jedna docela prudká stráň poblíž Strašic. Ať jsou podmínky sebehorší, ještě se mi nestalo, že bych na této "houbové stráni" nic nenašel. Teď jen aby na stráň nepřišlo ještě deset dalších houbařů, protože si nejsem jistý, jestli se teď v české houbařské komunitě uplatňuje pravidlo pravé ruky anebo zip.
Jak vidíte, sám jsem v lese rozhodně nebyl. Ne, že by kolega na obrázku o houby vůbec nejevil zájem, ale určitě se po nich nesápe, nekrájí je a neodtahuje si je k sobě domů.
Stráň je zajímavá tím, že v jejích různých částech rostou jiné houby. V pravé části stráně rostou rudě se pýřící hřiby kováři. Dříve jsem je nesbíral; ostatně v místech, kde jsem chodil na houby jako dítě, tyhle hřiby vůbec nerostly, nebyl jsem na ně zvyklý a jejich barva mi nebyla zpočátku moc sympatická. Ale pak jsem se naučil rozlišovat kováře od kolodějů a satanů a zjistil jsem, že tyhle hřiby kupodivu skoro nečerviví, tak jsem jim přišel na chuť.
V druhé části přístrašické stráně rostou veliké růžovky, někdy v takových kvantech, že je můžete divžene sekat kosou. No a v levém pruhu je pro změnu možné snadno narazit na klasické "praváky", které svým tvarem umí rozbušit nejedno houbařské srdéčko. No a při cestě mezi oblastí kovářovou, pravákovou a růžovkovou ještě dosbírávám suchohřiby, které žádnou vyhrazenou oblast na stráni nemají a je na ně možné narazit prakticky kdekoli.
Když vyrážím na houby, zpočátku mívám tendenci "brát cokoli" bez ohledu na kvalitu (co kdybych už nic lepšího nenašel, že?). Jak se ale při bloumání strání látková taška plní většími hříbky, přestávám mít chuť se shýbat ke každé jen trochu nahnědlé hlavičce a postupně se v zájmu zachování místa v tašce zbavuji dříve sebraných olezlejších jedinců.
Inu, jedna taška je pro dnešek akorát. Jako obyčejně stačilo několikrát přejít "mou" stráň sem a tam a nemusím se už dál honit nikde po lese.
Pár houbiček ze strašické stráně už v mé dobřichovické kuchyni.
Hříbky ležérně se opírající o hrneček, který slouží jako opora a taky pro porovnání velikosti
Přestože jsem dříve houby vždycky rád jedl v nejrůznějších úpravách, asi před osmi lety mi začaly dělat problémy. Začal jsem být citlivý na sebemenší kousek houby v jídle a reakce byla vždy téměř okamžitá a nezáviděníhodná, jako kdyby šlo o nějakou podivnou formu alergie. Když se "alergie" dostavovala opakovaně, nezbylo mi nic jiného, než čerstvé houby z jídelníčku zcela a bez pardonu odstranit. Stýskalo se mi po nich, rád jsem je dál sbíral, ale přestal jsem je úplně jíst.
Když ke mně dnes byla strašická stráň tak štědrá, rozhodl jsem se učinit po létech malý pokus a připravit a ochutnat po dlouhém nuceném odříkání nějakou houbovou specialitku. Co se stane, uvidím. Když to dopadne dobře, dám vám recept :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.