úterý 14. února 2012

O osobních významných dnech

Pozn.: Publikaci dnešního článku jsem si vzhledem k tématu dovolil načasovat. Ve skutečnosti byl tento text napsán už včera večer. Snad mu toto malé zpoždění neubere na aktuálnosti a snad se na něm nešťastně nepodepíše skutečnost, že bylo shodou okolností právě třináctého :-).

Když se podíváme do kalendáře, hemží se to tam různými svátky a významnými dny. Ano, je to příjemné, pokud z toho kouká i volný den, ale ruku na srdce - jsou to právě ty události, které bychom si připomínali, kdyby to záleželo na nás? Hned s Novým rokem mám docela problém, pokud si ho dám - podobně jako oficiální tvůrci kalendáře - do souvislosti se vznikem České republiky. Takový významný den třeba mně osobně není úplně po chuti, protože v tomto případě vznik přicházel ruku v ruce se zánikem, což sice na světě tak většinou bývá, ale nemusí to ještě vždycky znamenat důvod k oslavě. Na druhou stranu přiznávám, že jsem po silvestru ochoten oslavit klidně i výročí bitvy u Kamenné Lhoty, jen když nemusím na Nový rok do práce!
 
Vezmeme-li na naše významné kalendářní dny ostřejší metr, dostaneme se vůbec do problematické situace: Oslavíme dnem nicnedělání Svátek práce a trochu váháme, který den oslavit jako skutečný konec válečného běsnění. Možná z nedostatku vlastní ochoty k oběti, ale snad trochu i v touze připomenout, že myšlenky jsou na rozdíl od lidí nehořlavé (pokud si na ně ovšem někdo vůbec vzpomene), si připomínáme nedobrovolné i dobrovolné upálení. Jako ve světě vyhlášený "nevěřící" národ oslavujeme příchod křesťanství a svého - svatého sice, ale pokud jde o reálné činy, ne úplně automaticky kladně přijímaného patrona, a flek na to vše dáme oslavou vzniku již neexistujícího státu, ve kterém to ještě navíc po většinu jeho existence za moc nestálo. Do toho přidáme sem tam nějaký ten tradiční svátek typu Vánoc či Velikonoc a pár svátků, které by se na hřadu významnosti také rády vyhouply, a je zřejmě jen otázkou času, kdy se jim to povede, což je, myslím, i případ dnešního tzv. svátku zamilovaných, svatého Valentýna.

Popravdě řečeno, nemám k Valentýnovi jako ke svátku bůhvíjaký kladný vztah. Celý dosavadní život jsem si docela dobře vystačil bez něj a vlastně jen loni jsem si ho vůbec (a navíc kupodivu rád) uvědomil. Ale nejspíš jde jen o záležitost generační a zvykovou, protože když to domýšlím do důsledků, je mi obsahem mnohem sympatičtější svátek zamilovaných než většina z památných dní, o kterých jsem se před chvilkou zmínil. Na druhou stranu je otázkou, proč vůbec něco podobného slavit. Zatímco svátky a památné dny jsou tu především k připomenutí nějaké významné události, na kterou bychom jinak nejspíš bez větších výčitek zapomněli, skutečnou zamilovanost si není třeba připomínat, protože tak intenzivní emoce se připomíná sama a pořád, a každý den i noc i napohled docela obyčejný okamžik jsou svátkem, takže můžete klidně slavit každý den a ještě se vám to nejspíš bude zdát málo.

Vždycky mi bylo trochu líto Adamů, Ev a Silvestrů, jejichž svátky jsme tak trochu neoprávněně znárodnili a užíváme si jich dodnes skoro všichni bez ohledu na původní "majitele" a bez chuti k omluvě nebo dokonce peněžité náhradě, i když jinak se restituuje a rehabilituje kdeco (znám dokonce Evu, která má narozeniny na Štědrý den, což mi připadá už jako spiknutí nebo alespoň projev rodičovské neodpovědnosti). Teď se k výčtu jmen pomalu přidávají i Valentýni. Zajímalo by mě, jak tuto neomalenou loupež snášejí. Já být Valentýnem - byť třeba Dobrotivým - viděl bych o svých jmeninách červeně a uvažoval bych o změně jména; mé důvody by přece musel každý rozumný soud uznat.

Čím víc o tom přemýšlím, tím víc by se mi líbilo, kdyby si mohl každý své svátky a významné dny v zákonem definovaném počtu určit sám. Prostě bychom si je zapsali na úřadu, jako si u mobilního operátora někteří z nás určují svých "pět přátel", a mohli bychom je oslavit doma lenošením podobně jako svátek práce. Jestli to budou Vánoce, narozeniny, výročí svatby, první polibek, osudové setkání nebo jmeniny Františka Ringo Čecha, to už bych nechal na každém člověku. Každý ať vybírá podle svého gusta. Já bych jedno takové datum, které si už nejspíš budu vždycky připomínat, v zásobě měl a další osobní významné dny by se jistě taky našly. A jak jste na tom vy? Líbila by se vám taková myšlenka a dokázali byste ji naplnit svými vlastními svátky, které by pro vás měly větší hodnotu než svátky oficiální?

Přeji všem vám, pro které je právě dnešní svátek zamilovaných z nějakého důvodu významný, ať si Valentýna užijete právě tak a právě v takové společnosti, jak vám to bude nejmilejší. No a všem (nám) ostatním včetně skutečných Valentýn a Valentýnů popřeju aspoň to, abychom si dost lásky a zamilovanosti užili i bez oficiálních svátků, protože jde možná právě o tu nejsvátečnější a přitom paradoxně nejpřirozenější skutečnost.

Při vší úctě - v porovnání s ní různí cyrilometodějové a jiní oficiální či neoficiální svatí mohou se svými legendami protaženými nosy jen tiše závidět.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.