Umíte rozeznat sen od skutečnosti? Schválně jestli se vám to podaří v už, myslím, klasickém Buňuelově filmu o skupince přátel z tzv. lepší společnosti, kteří by spolu velmi rádi povečeřeli, ale stále jim tento prostinký plán cosi hatí. Jako kdyby se všechny škodolibé síly spikly proti jejich úmyslu: Jedna překážka za druhou se jim staví do cesty k vysněnému společnému jídlu, ať už je to tryzna za právě zesnulého majitele restaurace, oplakávaného zaměstnanci ve vedlejší místnosti, vojenské manévry v okolí přepychového sídla, jehož obyvatelům už nezbývá pár pěťáků na zahradníka,nebo zákrok policie. A tak přátelé zabíjejí čas plkáním, to když už nepomáhá, snad aspoň většinou neubližuje.
Zpočátku se děj zdá být poměrně realistický, byť občas poněkud absurdní, ale realita je postupně obkličována snem, zpočátku pouze v podobě vyprávění, ale celý děj se postupně do snu noří stále hlouběji, sny jednotlivých postav se dokonce vzájemně proplétají a divák postupně ztrácí přehled, což - jak věřím - slouží dodnes k pobavení již dávno zesnulého velikána filmové režie. A přiznávám, že i já se při sledování tohoto filmu dobře bavím, viděl jsem ho asi už popáté a zdá se mi být čím dál zajímavější a zábavnější. Humor je ale třeba hledat pod povrchem, nejde samozřejmě o žádnou prvoplánovou řachandu, u které by člověk padal smíchy z křesla.
Filmoví přátelé, kteří trpí sami spoustou nezanedbatelných charakterových vad (nezdráhají se např. přivydělávat si pašováním drog v diplomatických zavazadlech), naprosto opovrhují tzv. obyčejnými lidmi; přijde-li k nim např. na návštěvu biskup v prostém vesnickém oblečení, je okamžitě vyhozen ze dveří. Mimochodem postava biskupa - zahradníka, který postupně mezi skupinu přátel zapadne a přidává se k jejich marnému putování za společnou večeří, patří k těm obzvláště zajímavým. Režisérovi dělá rýpání do církve viditelně dobře a diváci se mohou jen dohadovat, stal-li se z přátelského biskupa opravdu chladnokrevný vrah anebo jde opět jen o další z překotných a neovladatelných snů. Kdoví, kolika sny Buňuelův film ve skutečnosti žije!
Přátelé už se snad ani mezi sebou nestydí připustit, že jen znuděně kráčejí odnikud nikam, o to se ale usilovněji snaží při té zbytečné cestě dobře vypadat a dobře zapůsobit na své okolí. Ano, nejraději by jistě zasedli ke slavnostně nazdobené tabuli, ale happy-end ani žádné prozření a katarze nepřicházejí. Člověk ve snech uvízl jako v pohyblivém písku a při sebemenším pohybu se propadá hlouběji do sypké hmoty. Přesto je možné se nad nenápadně půvabným pinožením obskurních lidiček usmívat a občas i doopravdy zasmát.
Já bych tedy s takovou partičkou vskutku na večeři nešel, stejně je to zbytečné a všem už musí pěkně na kameru kručet v břiše. Ale usmívám se nad nimi a jsem v tu chvíli celkem rád, že ve skutečnosti nejsem ani velvyslancem nepříliš demokratické jihoamerické republiky Miranda, ani přecitlivělý poručík, který prožil strašné dětství, dokonce ani věčně opilá rádobyintelektuálská dívka. I když je můj svět plný zátočin, čerfích děr a výmolů, za neodolatelně nenápadný půvab buržoazie bych ho nevyměnil.
I když… Dovolíte, abych vám vyprávěl jeden sen? :-))
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.