Nedělní miniglosy č.616

Když vidím všechny ty různé pitomosti v souvislosti s očkováním, svištící sem a tam virtuálním světem mrštností ze Startreku, ochotně se přidám a budu taky sdílet jeden nevymýtitelný hoax: Úsměv věnovaný nejen ostatním lidem, ale i sám (sama) sobě má totiž - jak dokládají "studie provedené nejlepšími světovými vědci" velmi pozitivní dopady na lidskou imunitu. Sice vás zatím takové Potvrzení o prodělaném úsměvu do restaurace nepropašuje, ale myslím, že ani to se v prostředí neustále se měnících pravidel, odborných stanovisek, co a jak na virus funguje nejlépe či naopak vůbec ne, a odhadů budoucího vývoje, nedá vůbec vyloučit (úřední potvrzení o prodělaném úsměvu budou jistě vydávat nějací hodně podmračení úředníci nebo programově lhostejní roboti). Zatím se tedy zkusme usmívat jaksi preventivně; když to bude fungovat - tedy dobře, když náhodou ne, aspoň nám to rozjasní tvář a příjemněji to uteče. Kdoví, třeba k tomu opět maličko přispějí i dnešní Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu". Srdečně vás vítám u již 616. čísla.

Během uplynulého týdne jsem zveřejnil dva nové příspěvky. Ve zdejší Fotolaboratoři jsme si ukázali postup vzniku nové podzimní dobřichovické fotografie s pracovním názvem Ranní procházka a moje veskrze poetická nálada z minulého víkendu nakonec dala vznik aspoň malé předadventní básničce s velmi neintuitivním a marketingově nejspíš zcela nevhodným titulem Tělo Cyrilovo. Básnickou virovou nálož ještě zdvojíme připomenutím textu Vyznání Nerudova křemene z minulého týdne. Už jen do úterka 30.11. bude otevřena úžasná výstava fotografií Martina Stranky, na kterou jsem upozornil začátkem listopadu v textu Martin Stranka - Dechem (Mánes 2021). No a abychom tu neměli "převeršováno", z archivu tentokrát povytáhnu úvahu O ztrátách a nálezech z úplného konce roku 2010, kdy jsem sám našel dost z toho, co jsem považoval už definitivně za ztracené, anebo jsem o tom do té doby dokonce vůbec neměl potuchy.

 

Tělo Cyrilovo

Původně to nějakou dobu vypadalo, že dnes do rubriky haiku přibude nová tanka, ale nakonec se ukázalo, že se mi tentokrát nechce nechat se omezovat formou, a taky jsem chtěl sem tam přihodit i malý rým, protože se mi v posledních pár dnech zdálo, že se prostě věci celkem rýmují, což by se mělo někde projevit a japonský styl mi na to připadal příliš "suchý".

 

Tělo Cyrilovo

Provoníš ticho kostela,

kde jen ve zdánlivě hlavní roli

vznáší se tělo 

    tělo Cyrilovo.

 

Vzdálené tóny slabé

ať už jdou odkudkoli

opraví pro mě bibli:

Na počátku

    je vždycky tvoje slovo.

Ať právě hladí

        či škrábe.

Ranní procházka

Dnes se zase podíváme na vznik jedné fotky. Je ještě poměrně čerstvá, snímek byl pořízený ráno o státním svátku 28. října. Toho rána byla Berounka zahalená docela hustou mlhou a já vyrazil fotit své oblíbené podzimní pavučiny na dobřichovické lávce. Mimochodem, pár se jich snad docela povedlo, třeba se ještě na některé z nich i tady na blogu podíváme, ale prostě vás nechci zahltit vším, co fotím; dělám vždy jen tematický a nepočetný výběr, byť poslední dobou se, myslím, objevilo zveřejnitelných fotek celkem dost.

Fotek bude v článku hned pět, ale výsledkem nakonec bude jen jedna jediná. Zkusím na tomto malém obrazovém seriálu zas jednou prakticky předvést, jak při přípravě fotky postupuji a jak přemýšlím, pokud se výjimečně rozhodnu popracovat na ní o něco pečlivěji, než je standardní jednoduchá úprava v Lightroomu. 

Nedělní miniglosy č.615

Budu se muset maličko krotit, abych dnešní Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", nenapsal ve verších, protože takový formální výstřelek by možná zdejší miniglosoví štamgasti těžce nesli. I v 615. vydání tedy nakonec zůstanu u tradiční prozaické podoby týdeníku a bude mi stačit, když miniglosy aspoň sem tam vyloudí na vašich tvářích úsměv, protože to je - jak jsem přesvědčen - výborný a široce použitelný lék, který je k mání bez předpisu a kterým se přitom není možné snadno předávkovat, takže je dobré mít pořád v domácí příruční lékárničce jeho slušnou zásobu, aby jím člověk mohl prozářit svou ustaranou tvář, tím víc, čím stísněnější a zdánlivě bezvýchodnější je okolní společenská atmosféra. Srdečně vás vítám u nového nedělního čísla.

Během uplynulého týdne jsem zveřejnil dva nové příspěvky. Jednak vyšel nový článek v rubrice V řeči mírně vázané, tentokrát s názvem Vyznání Nerudova křemene. Vůbec poprvé v novém blogspotovém domově vyšla tradiční Fotohádanka - tentokrát s pořadovým číslem 29. Pro zachování náležité žánrové pestrosti připomenu ještě jednou článek z jazykové rubriky Jakpak asi je (a bude) v Nivči?  Dál pokračuje úžasná výstava fotografií Martina Stranky, na kterou jsem upozornil začátkem listopadu v textu Martin Stranka - Dechem (Mánes 2021), a z archivu povytaženou nechám i pro tento víkend osm let starou kraťoučkou básničku Čtyřretí jako malou kompenzaci za ty Nedělní miniglosy v nepříliš invenční próze :-).

 

Fotohádanka č.29

Fotohádanky, kdysi nejčtenější a nejkomentovanější z článků v začátcích mého starého blogu, tu v poslední době nebývají k vidění moc často, za poslední tři a půl roku se tu objevily pouhé dvě. Přesto je to formát tradiční; vždyť první fotohádanka byla publikována už před jedenácti lety. Tak tedy dnes znovu po roce a půl položím tradiční jednoduchou fotohádankovou otázku:

Co je podle vás zachycené na následujícím obrázku?

Samozřejmě i tentokrát uvedu hned za obrázkem několik indicií. V křížovkách se něčemu podobnému říkalo "pomůcky" nebo "nápověda", ale kdo už někdy v minulosti na některou ze zdejších fotohádanek narazil, dobře ví, že nikdy není jasné, jestli ty moje indicie opravdu napoví nebo naopak vše zamlží :-).

 

 

Tak tedy slíbených pár indicií:

Vyznání Nerudova křemene

Chtěl jsem být z křemene, vyjít vstříc Nerudovi,

vystavět v srdci

pevnou barikádu,

roztočit svět

na opačnou stranu,

    což se vždy snadno poví.

Přiměji ústa

nadávky spolknout

    v každé druhé z vět,

podtrhnu role napsané na fermanu

a pak roztouženě

    šeptnu větu třetí,

    sladkou po oskeruši,

    aby slyšely ji

    jenom ty správné uši,

    příběh pohádkový

    z míst, kde sny dál žijí.

 

Nedělní miniglosy č.614

Po letním vydechnutí se nám, zdá se, v těsně předadventním období epidemie vrátila v plné formě a s čerstvou chutí ukázat, kdo je tady skutečným pánem. O to víc je, myslím, třeba překonat svou tradiční "nedělní lenost" a opět po týdnu připravit další Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", u jejichž 614. vydání vás srdečně vítám. Mimochodem, dnes máme zase po nějaké době jednu "hostující miniglosu" na námět od jednoho z našich občasných externích přispěvatelů, za který jménem redakce NMg děkuji.

Během uplynulého týdne jsem zveřejnil dva nové příspěvky. Po dlouhých 5 měsících vyšel nový článek v "češtinářské" rubrice Jazykové hrádky - tentokrát s názvem Jakpak asi je (a bude) v Nivči? Protože jsem v týdnu poslední komentovanou prohlídkou zakončil svou dosud nejdelší fotovýstavu Začátek velké cesty, mohl jsem - netradičně v sobotu - spokojeně konstatovat: Tak to máme po deseti měsících za sebou. Dál pokračuje úžasná výstava fotografií Martina Stranky, na kterou jsem upozornil minulý týden v textu Martin Stranka - Dechem (Mánes 2021), a prohlédnout si můžete i výsledky mého focení Karlova mostu ve víkendové ranní mlze. Z archivu dnes povytáhnu osm let starou kraťoučkou básničku Čtyřretí, třeba i proto, že - jak jsem se znovu nedávno ubezpečil - naše nejkrásnější sny nemají žádný důvod se v čase jakkoli měnit.

Dny se kvapem krátí a noci prodlužují, tak pokud si pro ten čas hledáte nějakou knížku, u které si nebudete muset pořád pamatovat, kde jste skončili, zkuste si třeba zdarma stáhnout pdf verzi mé knížky blogových fejetónků, glos a reflexí neobyčejného života kolem nás s názvem Hledá se pudvice v modrém obalu!  

Tak to máme po deseti měsících za sebou

A je to! Těsně před chvílí zaklaply dveře za posledními návštěvníky a chvilku po cvaknutí téhle dnešní fotky (jen mobilem, foťák se neosvědčil, protože jsem ho tu měl s sebou sice mockrát, ale na focení došlo jen zcela výjimečně, protože bylo vždycky dost zajímavějších věcí na práci, třeba na povídání s lidmi) jsem na výstavě zhasl světla a vyrazil do noci směrem k Hlavnímu nádraží a Dobřichovicím. Až sem přijdu příště, budou už fotky sundané a nahrazené novými obrazy a já se na tu příští, cizí vernisáž v už celkem důvěrně známém prostředí těším.

Doposud jsem měl jako rekord v délce trvání výstavy čtyři měsíce a kousek u té minulé velké zámecké dobřichovické. Ale půlku z té doby na výstavu nesměli návštěvníci a vlastně ani já, tak nevím, jestli se to dalo jako rekord vůbec počítat, protože bych řekl, že okolní podmínky byly v tomto zvláštním případě něco jako nedovolená podpora větru v některých atletických disciplínách. Teď už na tom ale nesejde, protože rekord převzala se svými téměř deseti měsíci trvání právě výstava v pražském Divadle Kámen. A to jsem si prosím ještě v půlce ledna myslel, že nejméně celý letošní rok si dám s vlastními výstavami pokoj, protože ty tři vzájemně se překrývající loňské mě - v nevyzpytatelných covidových podmínkách - vyčerpaly v několika směrech na dlouho dopředu. Kdo tehdy mohl tušit, že pár fotek bude mít u mě doma při cestě z dobřichovických zámeckých prostor jen kraťoučké mezipřistání a štandopéde budou pokračovat na Invalidovnu. 

Jakpak asi je (a bude) v Nivči?

Jsou otázky, se kterými vám ani nejchytřejší internetový vyhledávač nepomůže. Zkoušel jsem např. nedávno zjistit, kde leží Niveč, ve kterou (nebo ve který - zpropadeně, vždyť ani nevím, jestli je Niveč ženského nebo mužského rodu!) se prý - když už je opravdu špatně - leccos obrací. Ale obrací-li se, říkám si, nejspíš to už tou dobou musí aspoň přibližně tušit, kde Niveč je. Kdoví, možná existují speciální kompasy nejen se světovými stranami, ale i s vyznačením Nivče a případně dalších míst, kam se člověk občas sám, umanutě, veden touhou objevovat a navzdory doporučením pudu sebezáchovy, snaží dojít nebo je tam jinými s gustem posílán, a dovedu si představit, že takový kompas by mohl být vyhledávaným žertovným dárkem k Vánocům nebo narozeninám. Já zatím takový kompas bohužel nemám, a do Nivče popaměti netrefím.

Ano, i mocný Google v tomto případě zklamal a ze zoufalství se mi místo Nivče pokusil podvrhnout aspoň asyrské Ninive, které je ovšem, myslím, od malé české Nivče dost vzdálené nejen geograficky ale i významově. Jak by však mohli potvrdit jazykozpytci i dějepravci, vninive se ovšem na rozdíl od vnivče již nic obracet nemůže, protože Ninive, jak jsem se dočetl, padlo již v roce 612 př. n. l. a samo bylo v té době obráceno vniveč tak důkladně, že ho v tom vnivči - nebo v tomto speciálním případě snad dokonce ve vninivči - dlouho nebylo možné najít. 

Nedělní miniglosy č.613

Svou týdenní dovolenou jsem sice zasvětil ponejvíce fotkám, fotografickým výstavám a fotopřednáškám (i když zdaleka jsem toho nestihl tolik, kolik jsem plánoval), ale v neděli mají před fotografiemi přirozenou přednost Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", u jejichž 613. vydání vás zase po týdnu vítám.

Není divu, že můj "fotografický týden" se promítl i do obsahu dvou nových blogových příspěvků: Prvním publikovaným článkem bylo stručné představení obnovené výstavy krásných fotografií Martina Stranky v textu Martin Stranka - Dechem (Mánes 2021), který jsem v závěru doplnil i o zcela nové tematické haiku :-) a je možné ho brát i jako pozvání všech zájemců na opravdu mimořádnou výstavu, která nebývá v naší zemi k vidění zrovna často. Druhým článkem bylo další nakouknutí do rubriky Fotolaboratoř, kde jsem tentokrát ukázal výsledky focení Karlova mostu ve víkendové ranní mlze. Z minulého týdne mohu připomenout vzpomínku na to, jak jsem kdysi bydlel s bohatým Afgháncem a taky příběh 115 let starého milostného věnování v Písních Závišových, které jsem náhodou našel v dobřichovické knihobudce. No a když už tu tento týden máme tak košatý fotografický program, přikládám i přímý odkaz na svůj web, kde nedávno vznikla speciální webová galerie s nově vytvořenými fotkami z mé 10 let staré první japonské cesty  - symbolicky v rozsahu 36 obrázků starého černobílého kinofilmu: Černobílý Japan 2011.

 

Na příští středu 10. listopadu vás zvu na (už opravdu) závěrečnou komentovanou prohlídku své malé fotovýstavy Začátek velké cesty, kterou čeká v kavárně Divadla Kámen na pražském sídlišti Invalidovna po více než tři čtvrtě roce "dernisáž". Kdo z vás tedy přijít chtěl a zatím to nestihl, má poslední příležitost, pak už budou obrazy k vidění zase jen u mě doma, kde není zdaleka tak vlídné prostředí :-). Moc rád se s vámi potkám, prohlídka začíná v 18:00 a kdo dorazí, uvidí kromě vystavených fotek jako bonus (aspoň na obrazovce počítače) i výběr z novějších fotek vzniklých v Praze v souvislosti s dlouhodobým projektem Pražské domy. Takže jste srdečně zváni a moc rád vás ve středu uvidím osobně. 

 

Karlův most v ranní mlze

Když jsem na státní svátek 28. října viděl, jaká hustá mlha se tvořila u nás v Dobřichovicích u Berounky, řekl jsem si, že zkusím využít příhodné ranní mlhavé podmínky a o víkendu vyrazím fotit mlhu do Prahy k Vltavě. Neměl jsem připravený žádný přesný scénář, ona je mlha dost nevyzpytatelná matérie - jednou si sedne do údolí a nepoleví celý den, jindy stačí závan větru a ona se v několika vteřinách rozplyne. Samozřejmě - máte-li Berounku 2 minuty od domova a můžete podmínky pro focení omrknout z okna, je to něco jiného, než když máte jet kamsi hodinu a půl a doufat, že právě na vás ta správně hustá mlha na tom správném místě počká.

Brzké ranní vstávání ještě do hluboké tmy bylo prvním kritickým místem, opravdu jsem se musel dlouho přemlouvat, že právě dnes budou podmínky přesně takové, jaké jsem si je vysnil. Když jsem pak vyrazil na nádraží a zjistil jsem, že u Berounky žádná mlha není, přišla krize č.2 a docela vážně jsem uvažoval, jestli se nemám otočit, doma znovu zalézt do postele a radši využít čas k promítnutí nějakého dalšího ranního snu. Ale když už jsem byl v půli cesty na nádraží... Přece to teď nevzdám! Přinejhorším si někde v Praze dám snídani, projdu se po ranních velkoměstských ulicích a zase pojedu zpátky. Pravda, na takovou procházku není zrovna praktické se tahat se stativem a skoro se všemi objektivy, ale kdoví, třeba se cestou nějaký zajímavý fotonámět naskytne i bez mlhy.  

Vlakem jsem dojel na Smíchovské nádraží a tramvají až na Malostranskou přímo k řece. A - světe div se - mlha tam byla, a jaká! Taková, že nebylo vidět nic než kousek vodní hladiny a pár zimomřivých kačen u břehu. Zatím nic k fotografování. Mosty zcela zmizely v mléčném příkrovu, stejně jako protější břeh. Bylo kolem půl osmé a já měl dost času si najít nějaké dobré místo.Vybral jsem si malou terasu u Hergetovy cihelny, vedle které jsou v sezóně prostřené stoly se skvělou vyhlídkou na Karlův most.

Výstava Martin Stranka - Dechem (Mánes 2021)

Těm, co si na můj blog chodí číst pravidelně, bude tento článek nutně povědomý: Vždyť tady podobný článek o výstavě stejného autora, stejného názvu a dokonce i stejného místa konání už jednou byl! Vápeník už zjevně stárne, zapomíná, co kdysi napsal, a opakuje se. Jak to tak bývá, v něčem budou mít takoví pamětníci pravdu a v něčem ne. Pravdu budou mít v tom, že jsem opravdu loni v březnu napsal článek o stejnojmenné výstavě známého fotografa Martina Stranky v Mánesu a že jsem od té doby o rok a půl starší a zapomnětlivější. Ale ta výstava stejná rozhodně není: Zčásti se liší svým obsahem, k čemuž se dostaneme podrobněji, ale hlavně se liší podmínkami, za kterých probíhá.

Pozn.: V loňském článku jsem psal podrobněji o některých konkrétních fotografiích, což si dovolím neopakovat, přestože fotky jsou i tentokrát součástí expozice, zájemci si ale samozřejmě mohou přečíst celý můj loňský text Výstava Martin Stranka - Dechem i prohlédnout tehdejší ilustrační záběry z Mánesa. Škoda, že se kvůli likvidaci mé původní blogové platformy neuchovaly tehdejší bohaté komentáře. 

Pro mě je Martinova loňská výstava ve vzpomínkách vlastně symbolicky spojena se začátkem covidové epidemie. Stihla být zahájena velkolepou vernisáží a byla pak otevřena přesně 12 dní. Podmínky pro návštěvníky se postupně zpřísňovaly a 12. března večer byla výstava definitivně uzavřena. Fotky jsem tehdy viděl opravdu na poslední chvíli a i když jsem článek na blogu publikoval hned druhý den, abych jím pozval k návštěvě všechny milovníky fotografie, protože výstava je to opravdu mimořádná, už nebylo kam, protože všechny výstavní sály se veřejnosti uzavřely. Kdykoli jsem měl od té doby chuť zahudrovat si na covid, který komplikoval organizaci mých vlastních tří loňských výstav, vždycky jsem si vzpomněl na Martina, na to, jak dlouho tuhle rozsáhlou výstavu připravoval a co ho to stálo úsilí i peněz, a hned mě vlastní naštvanost přešla, protože ty moje komplikace oproti tomu byly pouhými prkotinami, a nakonec u mne vlastně všechno dopadlo relativně dobře.

Nedělní miniglosy č.612

Říkal jsem si, že když se nám změnil letní čas na normální, budu mít o hodinu více času na napsání Nedělních miniglos. To bych ale nesměl do tří do rána upravovat fotky ze včerejšího focení u zamlžené Vltavy (nebojte, taky se tu objeví nějaký výběr). Nakonec místo hodiny navíc mám tedy paradoxně "hodinu na méně", ale uklidňuje mě skutečnost, že mám příští týden dovolenou, abych si mohl užít všeliké fotografické workshopy, přednášky a výstavy, které jsem si do těch pár dnů naplánoval. Ale bez ohledu na moje aktuální a s blogem přímo nesouvisející aktivity se dá spolehnout na to, že i dnes opět vycházejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", u jejichž vydání vás zase po týdnu vítám.

V uplynulém týdnu jsem zveřejnil dva články: Do rubriky Po paměti jsem přidal z pohledu dnešní situace v Afghánistánu skoro neuvěřitelnou vzpomínku na to, jak jsem kdysi bydlel s bohatým Afgháncem. Druhý článek byl inspirován náhodným nálezem krásného věnování v knížce milostných básní, staré 130 let: O milostném věnování v Písních Závišových, který - jak už to u mě bývá - spustil zajímavý kolotoč nových objevů a informací, které jsem se ve škole nedozvěděl nebo jsem právě nedával pozor. Z minulého týdne ještě připomenu článek Jak používám instagram a přikládám i přímý odkaz na svůj web, kde nedávno vznikla speciální webová galerie s nově vytvořenými fotkami z mé 10 let staré první japonské cesty  - symbolicky v rozsahu 36 obrázků starého černobílého kinofilmu: Černobílý Japan 2011.

 

V příštím týdnu vás - tentokrát už opravdu naposled - pozvu na svou závěrečnou komentovanou prohlídku své malé fotovýstavy Začátek velké cesty, kterou čeká ve středu 10. listopadu od 18:00 v kavárně Divadla Kámen na pražském sídlišti Invalidovna po více než tři čtvrtě roce "dernisáž". Kdo z vás tedy přijít chtěl a zatím to nestihl, má poslední příležitost probrat se mnou v tomto prostoru mezi vystavenými obrazy osobně důležité i nedůležité věci kolem fotek či jiných témat; všechny srdečně zvu a rád se s vámi při té příležitosti uvidím.

 

O zamilovaném věnování v Písních Závišových

Už několikrát jsem se zde zmiňoval, že jsem dost častým zákazníkem dobřichovické nádražní knihobudky. Poslední dobou do ní nakukuji několikrát týdně, většinou když ohlásí zpozdění mého vlaku a já mám najednou neplánově více času. Moje původní představa, že tam postupně nanosím své vlastní knižní přebytky, takže ulevím přeplněné knihovně, se ovšem ukázala (mohl jsem to čekat) jako pouhá iluze. Naopak, skoro pokaždé si vyberu na nádraží nějakého odloženého knižního sirotka, prý jen na prolistování nebo přečtení ve vlaku, ale skutečnost je taková, že zpět jich po přečtení odnesu jen minimum, takže se mi přinešené knížky kumulují doma. Do knihovny už se samozřejmě nevejdou, tak polehávají jen tak na podlaze - v obýváku, v ložnici, dokonce i v předsíni, skoro jako opilci po drsném víkendovém mejdanu.

Naštěstí mnohé knížky v knihobudce jsou pro mě jen obtížně čitelné, takže je mohu s klidným svědomím po letmém nakouknutí vrátit zpět. Třeba tenhle český socialisticky realistický blábol, tamten sovětský budovatelský román nebo tyhle děsivě patetické verše... Hmmm, děsivě patetické zamilované verše, však posuďte sami:

Včera, včera, paní moje,

poprvé, co vaše malá,

bílá, chvějící se ruka

v ruce mé se stisknout dala.

 

A již v plamen sálající

v duši mé Váš pohled vzrůstá,

skráně vrou a Vaše jméno

s bázní šepotají ústa...

 

Hleďte, moje paní krásná,

tak se člověk za den změní!

Včera led měl místo srdce

a dnes v žilách cítí vření.   

A ve stejném duchu celá kniha, nikde žádné odlehčení, žádná úleva. No vida, aspoň tuhle knížku si tedy domů určitě nevezmu. Takové směšné verše! Jak že se ta knížka jmenuje? Písně Závišovy od jakéhosi Jana Červenky. 

O Abdulově komnatě aneb Jak jsem bydlel s bohatým Afgháncem

Dnes máme Afghánistán spojený povětšinou s chudobou, nekončícím válčením a v řadě ohledů středověkými (snad se středověk neurazí) pravidly fungování společnosti. Ale nebylo tomu tak vždycky. Kupříkladu pro mě byl Afghánistán svého času doslova synonymem blahobytu, sladkého a bezstarostného života v relativním přepychu a taky úspěchu u druhého pohlaví. Že si něco takového v souvislosti s touto zemí dnes už ani nedovedete představit? Však i mně se to zdá z dnešního pohledu jen jako rozmlžený sen.

Začátek studia na vysoké škole byl pro mě spojený i s nutností sehnat si v Praze bydlení, protože jsem si neuměl představit denní dojíždění z Plzně. V polovině 80. let tehdy ještě nebyl problém sehnat na škole technického typu bydlení na koleji, což pro mě - individualistu, kterému jen z představy kolektivních prožitků v duchu filmových "komedií" s Andělem v podání Jaroslava Marvana naskakovala vždy svědivá vyrážka - byla dlouho věc jen obtížně představitelná. Leč poslední prázdniny skončily, nastal čas a já musel vyhledat v areálu kolejí na pražském Jižním Městě místo, které se mělo stát na pět let mým domovem. 

Shodou okolností jsem hned po příchodu na kolej potkal svého známého, který mi - ještě než jsem dostal do ruky klíče od svého pokoje - ukázal ten svůj: Pravda, strohé zařízení celkem moderního vězeňského střihu, ale pro skromného člověka vše, co je k životu bezprostředně třeba. A takové pokoje prý jsou tu úplně všechny, pěkně standardizovaně, individualistům navzdory. Když jsem odemykal dveře svého nového příbytku, věděl jsem tedy přesně, co uvidím uvnitř: Totéž, co všude jinde. Aspoň jsem si to tedy myslel.

Nedělní miniglosy č.611

V uplynulém týdnu jsme si užili jeden bonusový letní den, po kterém už se rozjel podzim tak chladný a barevný, jak touto dobou bývá zvykem. Situace je celkem napínavá: Přemýšlíme např., kdo asi právě je vrchním velitelem naší armády a kdo by jím správně měl být, kdyby jím teď náhodou de facto nikdo nebyl. A rozhodujeme se, jestli vzhledem k nabíhající další vlně koronavirové epidemie nemáme vánoční dárky nakoupit raději už teď, aby pak před Vánoci ještě bylo kde. Ale ať už je doba jakkoli turbulentní a nevyzpytatelná, má ještě některé pevné pilíře, např. skutečnost, že v neděli - jako už je tomu více než 12 let - opět vycházejí Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", u jejichž vydání vás zase po týdnu vítám.

V uplynulém, pro mne dost rušném týdnu jsem stihl napsat a zveřejnit jen jediný článek - o tom, Jak používám instagram. Z předešlého týdne proto ještě připomenu svůj návrh uctít tak důležitý prvek našich životů, jakým je šťastná náhoda, pojmenováním některého z našich náměstí - v článku O náměstí Šťastné náhody. A přikládám ještě přímý odkaz na svůj web, kde nedávno vznikla nová webová galerie s nově vytvořenými fotkami z mé 10 let staré první japonské cesty  - symbolicky v rozsahu 36 obrázků starého černobílého kinofilmu: Černobílý Japan 2011.

 

Dnes už vím, že ve středu 10. listopadu od 18:00 se v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna uskuteční "dernisáž" spojená s definitivně poslední komentovanou prohlídkou mé malé fotovýstavy Začátek velké cesty, která bude v půlce listopadu konečně po skoro deseti měsících nahrazena novou expozicí. Prohlídka bude samozřejmě vhodná pro všechny "opozdilce", kteří se na jaře a v létě nestihli přijít podívat, a kdoví, je možné, že něco nového a překvapujícího by se mohli dozvědět i ti, kdo už výstavu viděli. Tak kdo by chtěl se mnou při té příležitosti při sklence vína (nebo čehokoli jiného) osobně probrat důležité i nedůležité věci kolem fotek či jiných témat, je samozřejmě srdečně zván :-).

 

Jak používám Instagram?

Když ode mne moji známí dostávají e-mailové zprávy, dost často se pod mým podpisem objevují i odkazy na hlavní kontakty, konkrétně adresa mého fotowebu, odkaz na hlavní blogovou stránku a někdy i odkaz na Facebook a na Instagram.

Instagramu jsem se dlouho bránil. Neuměl jsem si představit, že by další sociální síť ve vějíři žroutů internetového času měla nějaký jiný smysl, než dokážou naplnit služby, které už jsem tou dobou používal. Ano, v euforii po jakési přednášce jednoho z mnoha "instagramových guruů", které pohříchu z reálného světa zná jen málokdo, ale desetitisíce sledujících je předurčují k zářné kariéře, jsem si sice zřídil svůj instagramový účet, ale tam se dlouho skvěla v počtu příspěvků i v počtu sledujících velká nula. Důvod byl zřejmý: Instagram je svou povahou mobilní aplikace, vznikl primárně pro ty, kteří fotí mobilním telefonem a chtějí své fotky rychle sdílet se svými známými, veškerá administrace i úpravy probíhaly v prostředí mobilu a dlouho se jako základní princip udržoval i striktně čtvercový formát publikovaných obrázků. Lidem, kteří mě znají dlouhodobě z blogu, nemusím ani říkat, jak odtažitý je můj vztah k focení mobilním telefonem a tím spíš k dodržování pravidel typu "buď čtverec nebo nic".

Nedělní miniglosy č.610

Tak máme po volbách premiéra, který už de facto není premiérem, a prezidenta.... Nu, buďme tolerantní. Stejně - jak by nejspíš řekl sir Humphrey Appleby - ve skutečnosti nezáleží na politicích, ale na úřednících, aby nesli břímě reálného vedení země, pevně třímali kormidlo naší společné bárky na rozbouřených vlnách a v pravý čas přiložili pod kotel nějaký ten trefný bonmot nebo žalm. Ať už ale reálnou moc právě vykonává kdokoli, jako skoro každou neděli už víc než 12 let jsou tu i dnes Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a já vás opět po týdnu srdečně vítám a děkuji za návštěvu.

V uplynulém týdnu jsem zveřejnil jeden článek a jeden pozdrav: Článkem byl text O náměstí Šťastné náhody, ve kterém jsem navrhl, jestli by si právě šťastná náhoda jako důležitý prvek našich životů nezasloužila vlastní náměstí, když třeba mír nebo pan prezident Masaryk jich mají tolik. Miničlánkem (a tedy spíše jen pozdravem) pak byl Trojjediný fotopozdrav, ve kterém jsem se vám představil hned trojmo, protože jeden Čerf vydá - aspoň v některých ohledech - minimálně za tři :-). A z minulého týdne mohu ještě jednou připomenout svůj čerstvě dokončený jednorázový projekt oživení dávno zapomenutých a většinou dosud nepoužitých fotek ze své 10 let staré první japonské cesty, o čemž jsem své čtenáře informoval v článku Černobílý Japan 2011.

 

Trojjediný fotopozdrav

Není to tak dlouho, co se šlo procházet Prahou v krátkých rukávech a ještě u toho bylo člověku horko. Tak aspoň posílám všem čtenářům tohoto blogu jeden "trojjediný" baboletní fotopozdrav z jedné z pasáží, ve kterých teď občas hledám zajímavé záběry pro nový cyklus Světla a stíny pražských pasáží. Tenhle snímek se ovšem rozhodně součástí fotocyklu nestane, neb, podíváte-li se řádně, nejde ani o pořádné světlo ani - aspoň doufám - o pořádný stín :-).

Znalci Prahy budou bezpochyby vědět, kde obrázek vznikl. Do těchto míst nechodím fotit moc často, ostatně už u vstupu do pasáže jsou místní profesionálové ve střehu, když spatří volně nesený foťák s dlouhým objektivem, tak je zase nechci moc vytáčet, přece jen - oni jsou v práci, kdežto já zde trávím volný čas :-). Normálně sem chodím "zadem", ale kvůli jakési rekonstrukci je momentálně tahle cesta zapovězena a přepásána. Tak co, poznali jste, kde je snímek pořízený?

Jestli ano, gratuluji, jestli ne, nic se neděje, a oběma skupinám zdejších návštěvníků přeji svorně ještě aspoň pár dnů na letní trička a pak příjemný barevný podzim.

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může dále nabídnout? Kromě pravidelných týdenních glos politického a společenského dění najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji, opatrujte se a těším se s vámi zase brzy na shledanou.