Předevčírem jsem ve speciálním článku S funkcionalismem na houpačce popsal, jaké peripetie doprovázely mou snahu dostat se na komentovanou prohlídku krásné humpolecké funkcionalistické vily, kterou si nechal v letech 1933-34 od slovutného architekta Josefa Gočára postavit místní úspěšný podnikatel a obchodník s látkami Otakar Med. Přiznávám, že ač mám funkcionalistické architekturní skvosty moc rád, slovní spojení "Medova vila" jsem slyšel těsně před odjezdem na Vysočinu poprvé a vůbec jsem neměl ponětí o tom, že něco tak zajímavého z období československé 1. republiky se právě v Humpolci nachází. Ale od toho takové několikadenní dovolenkové pobyty na zajímavých místech jsou, aby se člověk něco obohacujícího dozvěděl, ne?
Osobnost stavebníka, pana Otakara Meda, by sama vydala na velmi obsáhlý článek. Dnes vás chci ale prostřednictvím četných fotek především zavést dovnitř vily, tak se budu snažit vyhnout doprovodným litaniím. Vnímám ovšem jako úžasné, že pan Otakar Med - poté, co za války přežil nacistické věznění a dokonce pochod smrti do tábora v Dachau, a poté, co mu jeho vilu po roce 1948 (dokonce několikrát) zabavily komunistické úřady - se dožil restituce domu a posledních několik let v něm mohl opět žít jako právoplatný majitel. Vila byla rodinou původního stavebníka obývaná až do roku 2021, takže se dochovalo mnoho z původního na míru vytvořeného vybavení, které se až donedávna běžně využívalo. Od roku 2024 je vila v majetku města Humpolce, které ji od potomků Otakara Meda odkoupilo.
Ještě než jsem vstoupil do vily, vyfotil jsem si "vizitku" pana majitele u vstupní branky. Telefon už nejspíš fungovat nebude, ale číslo popisné 800 a jméno stavebníka a původního majitele stále platí.
Vstup do vily. Ve spodním, červeně obarveném patře bylo sídlo Medovy zasílatelské firmy s kancelářemi a vzorkovnou i skladem látek. Pokud vím, jedná je o jediný případ Gočárem navržené vily, která by měla takto přesně rozdělené určení na podnikatelskou a osobní část.
Do obytné části vily v 1. a 2. patře se jde po zajímavém schodišti. Barevnost prostor navazuje na původní rozvržení barev, jen je - jak jsme se dozvěděli při prohlídce - poněkud umírněna, původně to bylo celé trochu barevně divočejší, tedy v tomto případě žlutá ještě o něco žlutější :-). Vlevo naopak schodiště pokračuje dolů do sklepa a také k zadnímu východu na zahradu.
Po promítacím sále z předešlého večera, o kterém jsem psal v článku S funkcionalismem na houpačce,
už nebyla ani stopa a opět tu byl centrální obývací pokoj oddělený od prostorné haly odstranitelnou přepážkou.
Tenhle na míru vyrobený knihovní koutek (zároveň knihovna, čítárna i pracovna pana domácího) mě přitahoval už minulý večer, jen se mi nepodařilo ho za tmy slušně vyfotit. Pořízení fotky tak bylo při prohlídce to první, co jsem udělal, když jsem do obývacího pokoje vešel, ještě než se ostatní návštěvníci stihli v novém rozlehlém prostoru zorientovat :-).
Bílé židličky pro návštěvníky večerního promítání nahradilo původní vybavení pokoje (opět jde o původní pro vilu navržený mobiliář). V záběru je asi polovina naší početné návštěvnické skupiny; nemohl jsem se zbavit dojmu, že jsem nebyl jediný, komu bylo umožněno přidat se k prohlídce i po uzávěrce řádných rezervací. Ještě jednou tedy děkuji paní Natálii Brzoňové za vstřícnost a taky spoustu informací, které jsme během prohlídky dostali.
Rohová sedací souprava je po téměř stoletém používání opravdu v neutěšeném stavu, ale opět - je původní, při rekonstrukci se nebudou muset vyrábět nové kousky jen podle dochovaných fotografií, jako tomu v případě podobných objektů nezřídka bývá.
Do prostoru vily jsou zapůjčeny obrazy se sportovními motivy od syna původního majitele, akademického malíře Milana Meda. Nu, když vyrůstáte v takovém vizuálně podnětném prostředí, musí to mít dost podstatný dopad do rozvoje osobního vkusu.
Místnost s druhým čelním pásovým oknem byla původně zamýšlena jako dětský pokoj, nakonec se z ní stala možná trochu v rozporu s logikou (a určitě v rozporu s úmyslem architekta) ložnice. Mě upoutal hlavně úžasný kulaťoučký servírovací stolek vlevo dole. Nábytek je prý z firmy Vichr a spol. z Lysé nad Labem, což byla sice primárně továrna na kovový nábytek, nicméně - teď si přihřeji svou numismatickou polívčičku - za Protektorátu tato firma razila zinkové oběžné mince v nominálech 10, 20, 50 hal. a 1K, protože české země neměly po odtržení Slovenska (a tedy i ztrátě kremnické mincovny) žádnou vlastní mincovnu, ta vznikla až po roce 1993 v Jablonci.
Do zelena (opět v porovnání s původní výmalbou dnes už prý umírněně) je laděna prostorná hala propojující první a druhé obytné patro. Byla koncipována především jako jídelna (ostatně je vidět i malé okénko z kuchyně, kudy putovaly připravené pokrmy přímo na jídelní stůl. Prostor haly se dal jak už jsem psal - plně propojit s velkým obývacím pokojem (z tohoto pohledu sousedícím vlevo).
Pohled na světlem zalitou jídelnu z ptačí perspektivy - z druhého patra, kam se vystupuje po nádherném dřevěném schodišti. Mimochodem, v hale vpravo těsně mimo obraz byla umístěna koupelna a toaleta.
Z haly je vysokým štíhlým oknem nádherný výhled na město s dominantní věží kostela svatého Mikuláše na Horním náměstí. Průhledy na dominanty města z různých míst vily byly architektem zřetelně zamýšlené.
Vysoké okno vpravo nad schodištěm rovněž propojuje hlavní obytné prostory vily se zahradou. Na zahradě se bohužel nedochovaly původní zahradní stavby, pouze na snímcích se tak např. zachovala velká a složitě konstruovaná zahradní pergola.
Pohled z jednoho z pokojů ve 2. patře - přes zahradu k centru města. Vila s přilehlým pozemkem byla zamýšlena jako jakási symbolická brána do Humpolce na cestě z nádraží (sám jsem si tenhle pocit přijezšího poutníka během dovolené dvakrát vyzkoušel a Medova vila je opravdu krásné přivítání), ale spojení s městem je i tak velmi intenzivní.
Vila má rozsáhlou terasu, hra světel a stínů je tu všudypřítomná. Červená barva sice v principu vymezuje podnikatelské přízemí vůči bílým obytným prostorám, občas ale problikne i mimo "svůj hlavní rajón", jako právě zde.
Stará a docela fortelná kuchyňská kamna.
K původnímu vybavení patří i dřevěné obložení v předsíni/šatně. Mimochodem, i technicky byla vila zařízena velmi moderně, vpravo mimo obraz je původní domácí telefon, který jsem při focení z neznámých důvodů pominul :-).
Po "žlutém schodišti" jsme pak sešli do přízemí, kde se zachovalo výrazně méně původního vybavení. Je to hlavně tím, že v obytných prostorech směla z milosti úředních orgánů žít stavebníkova rodina (musela ovšem platit nemalý nájem, přestože Otakar Med stihl ještě před znárodněním vily celou stavbu doplatit (náklady prý nakonec činily astronomických 640 tisíc korun, což tehdy činilo asi dvacetinásobek rozpočtu na běžný rodinný dům), zatímco přízemí bylo "rozparcelováno" na ordinace dětských lékařů. Na webu jsem ostatně našel i soukromé vzpomínky pamětníků, kteří docházeli do vily ke svým lékařům.
Z přízemní místnosti je oknem dobře vidět socha T. G. Masaryka stojící před vilou. Ta byla instalována až po dostavění vily (dokonce na původním pozemku Otakara Meda, který majitel vily zčásti odprodal městu s podmínkou, že uspořádání prostoru před vilou i s nově instalovanou sochou opět architekturně zpracuje Josef Gočár). Socha TGM byla v průběhu pohnutých historických událostí několikrát odstraněna a několikrát opět instalována. Momentálně před vilou opět stojí a shlíží dnes na nově vystavěný kruhový objezd na zdejším Tyršově náměstí.
Zašlo jsme i do suterénu, kde byl v socialistickém období kromě standardních sklepních prostor (prádelna, kotelna, spíže, atd.) i jeden kompletní další byt. Celková užitná plocha vily musí být obrovská, asi bude k dohledání, ale já ji zatím nehledal. Jak je z fotografie patrné, i zde je - aspoň tedy v říjnu kolem poledního - dostatek přirozeného světla.
Prohlédli jsme si i zahradu, která se nedochovala ani zdaleka tak dobře jako vybavení vlastní vily; z původních návrhů Gočárova týmu zbyla jen malá část, např. rozvržení zahradních pěšinek. Zachoval se ale zahradní bazén, byť momentálně neplní svůj původní účel
Celkový dnešní čelní pohled na Medovu vilu z Tyršova náměstí už jsem zde ukazoval v minulém článku. Dnes ho tu mám pro srovnání s archívní fotografií vily těsně po dokončení v roce 1934...
...tehdy samozřejmě ještě bez vzrostlých stromů. Zdroj - archiv města Humpolce (dovolil jsem se paní Brzoňové, která dokumentární materiály pro město zpracovává, že mohu tyto archivní materiály pro ilustraci ve svém článku použít).
Dobová situace prostoru vily po instalaci sochy TGM (1937). Zdroj - archiv města Humpolce.
Boční pohled na Medovu vilu z Masarykovy ulice.
Dobový pohled na Medovu vilu ještě před úpravou prostoru kvůli soše TGM, je dobře vidět, že pozemek tehdy ještě tvořil jeden celek. Zdroj - archiv města Humpolce.
V archivu se dochovaly i kompletní plány vily od Josefa Gočára. Zdroj - archiv města Humpolce.
A na ukázku i jeden záběr ze socialistického období: Sochu TGM byste už hledali marně, naopak okna v přízemí vily svým typickým bílým zastíněním nezapřou, že šlo o okna lékařských ordinací. A stromy u vchodu do vily jsou na tomto snímku už výrazně vzrostlejší. Zdroj - archiv města Humpolce.
Nu, ještě před pár dny jsem o existenci této budovy nic nevěděl a nakonec se Medova vila stala tím nejzajímavějším, co jsem během pár dovolenkových dní na Vysočině pro sebe objevil. Děkuji všem, kteří mi v tom pomohli a těším se, jak se vila v péči města bude v dalších letech rozvíjet. Nakročeno má, myslím, dobře a já věřím, že jednou z ní bude architekturní poklad mezinárodního věhlasu.
Ty interiéry jsou nádherné....
OdpovědětVymazat