Protože situace nazrála tak, že jsem nucen opět po nějaké době přemýšlet, čím bych jednou v životě chtěl být, napadlo mě, zdali by se člověk nemohl živit jako profesionální návštěvník vernisáží. Minulý týden jsem totiž měl každý večer jednu kulturní akci, přičemž čtyři z nich byly vernisáže. Totiž taková dobře vyvedená vernisáž (a musím připustit, že takové byly minulý týden všechny čtyři) obsahuje též fázi občerstvení, takže pokud jde o různá ta zakousnutí a popití, daly by se vernisážovou nabídkou docela slušně pokrýt večeře a u těch skromnějších účastníků i oběd. Uplatňuji ale prozatím jednu hojně rozšířenou začátečnickou chybu: To první, co mě na vernisáži zajímá, bývají vždycky vystavené artefakty a zúčastnění návštěvníci, takže než si všechno prohlédnu, než popovídám s každým známým a než si potykáme s těmi zajímavými do té doby neznámými, občerstvení je většinou fuč, protože ho popadli ostřílení vernisážoví profíci, kteří už dobře vědí, že fotky a obrazy na stěnách galerie zůstanou a nikdo je v půlce akce neodnese, kdežto po jednohubkách a chlebíčcích se jenom zapráší. Prostě, neměl jsem studovat VŠCHT, ale vybrat si spíš nějakou VŠV (Vysokou školu vernisážovou), bez jejíhož speciálního know-how se člověk, který se chce v oboru zprofesionalizovat, jednoduše neobejde, takže mi asi nezbyde nic jiného, než se jako doposud živit prací.
Abych učinil jednoduchý přehled toho, co jsem vše v minulém týdnu absolvoval:
Pondělí 2. března: Zajel jsem si do galerie Holandský dům v Berouně, kde jsem loni v květnu sám vystavoval (viz např. článek Z jedné moc fajn berounské komentované prohlídky), na vernisáž výstavy černobílých aktů Kateřiny Janišové.
Úterý 3. března: Úterní večer se jako jediný v týdnu obešel bez vernisáže, ale byl jsem v knihovně pražského Umělecko-průmyslového muzea na přednášce a následném workshopu japanoložky Denisy Vostré o japonských básnických formách a speciálně o japonském haiku. Místní čtenáři dobře vědí, že haiku mě dlouhodobě zajímá, takže tento program vynechat nešel.
Středa 4. března: V pobočce Městské knihovny Praha na Pohořelci si kdysi na tento termín objednal výstavu fotograf Tonda Nádvorník, se kterým jsme se znali z Dobřichovic, kde jsme si navzájem chodili na své výstavy. Bohužel, pak nečekaně zemřel, ale termín zůstal zablokovaný, a tak ho Tondovi přátelé ve spolupráci s jeho rodinou využili k tomu, aby svému kamarádovi tu vytouženou samostatnou výstavu přece jen uspořádali.
Čtvrtek 5. března: Na zámku v Dobřichovicích se konala vernisáž výstavy berounského fotoklubu. Jednak mám v tom fotoklubu řadu známých, jednak jsme se chtěli s mými přáteli, se kterými budeme za tři měsíce ve stejných prostorách zahajovat svou vlastní výstavu Viděno čtyřmi, podívat na to, jak aktuálně na zámku probíhají vernisáže (přece jen, tu svou poslední jsem měl skoro před šesti lety), abychom získali zkušenosti "na vlastní oči".
Pátek 6. března: V rámci košatých aktivit Czech Art Photo se konala vernisáž docela velké výstavy černobílých fotek na téma ŽENY/WOMEN (pod odkazem najdete všechny vystavené fotky, i když naživo jsou samozřejmě o dost lepší) v prostorách pražského Divadla Bez zábradlí, kam se sjela spousta výborných fotografů nejen z celých Čech, ale i z Moravy, Slezska a dokonce Slovenska.
Když jsem si vyhodnotil výsledky svého týdenního vernisážového působení, musím připustit, že jsou opravdu tristní: Během celého týdne jsem na vernisážích za celkem 4 dlouhé večery ochutnal dva malé kousky chleba s rybí pomazánkou, tři chuťovky, jeden kousek frgálu a dvě (poslední) slané tyčinky. I když mám pohříchu poměrně velkou zásobu vlastního tuku, je důvodné podezření, že snaha živit se jako vernisážový profesionál by mi při tomto režimu dlouho nevydržela.
Ovšem, aby závěr dnešního článku nezněl tak bezvýchodně, připojím aspoň jedno haiku (paní Vostrá by použila tvar "jednu haiku") vytvořené během úterní přednášky. Snažil jsem se poctivě dodržet zadání - psát jen o tom, co jsme skutečně sami zažili :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.