Ano, toho člověka jsem si všiml, šel po ulici stejným směrem jako já, přibližně stejně rychle, kousek ode mne. Nebudu ho jmenovat, ale byl to člověk, který se čas od času objevuje v médiích a dalo by se o něm - možná s určitou dávkou nadsázky - říct, že je veřejně známý. Žádná hvězda, před kterou by poklekaly řičící dospívající fanynky, ale člověk s rozeznatelnou a někdy hned, jindy po kratším zapřemýšlení, i přiřaditelnou tváří. Netuším, jestli byl v centru města na nákupech (i lidé se známou tváří, domnívám se, občas nakupují), na schůzce v kavárně, byl tu pracovně nebo "jen tak". Ale jen za tu chvilku, co jsme sdíleli stejnou pražskou ulici, ho dva kolemjdoucí požádali, jestli se s ním můžou vyfotit.
Týž večer jsem si zašel na vernisáž výstavy fotografií mého známého. Sešlo se nás tam dohromady jen pár, asi deset, a jedním z návštěvníků byl i docela známý herec. Přišel trochu později, asi rovnou z divadla, a když se objevil ve dveřích, někteří hosté (asi to vzhledem k omezené velikosti "vzorku" není důležité, ale shodou okolností to byly všechno ženy) se rázem přestali zajímat o vystavené fotky a to hlavní, o co začali usilovat, bylo selfíčko s celebritou. Večer pro ně mohl pokračovat až "po fotce". A herec byl zjevně na něco podobného zvyklý, pousmál se několikrát profesionálně do hledáčku a teprve potom, "po splnění mediálních povinností", si šel prohlédnout vystavené obrazy.
Popravdě, nikdy jsem tak docela nerozuměl touze být na obrázku s někým, koho znám jen z obrazovky, novin nebo z internetu, s někým, pro koho jsem úplně cizí a potkali jsme se naprostou náhodou. Co ta společná fotka vlastně představuje? Chceme ji pro sebe jako důkaz, že se to opravdu stalo? Chceme se jí pochlubit ostatním? Ale čím se v tom případě vlastně chlubíme? Že jsme řízením náhody či osudu chvilku dýchali stejný vzduch? Naroste tím snad naše hodnota v očích nás samotných nebo v očích našeho okolí?
Abyste rozuměli - nemám vůbec nic proti podobným upomínkovým fotkám, jen nerozumím motivaci. Vůbec si nedovedu představit, že bych takto požádal o společnou fotku někoho, koho potkám jen náhodou na ulici. Bylo by mi hloupé požádat o společnou fotku třeba i hudebníka, na jehož koncertě jsem byl, sportovce, jehož výkon jsem jako divák sledoval, nebo spisovatele, jehož autogramiády jsem se zúčastnil, pokud se jinak vůbec neznáme a nepojí nás žádné společné prožitky. Nerozumím tomu, k čemu by mi taková fotka byla, k čemu by mi měla být. Měla by být důkazem, že se to opravdu stalo - asi jako když si schováme vstupenku? Nebo je v tom něco víc?
Ano, známé osobnosti často nevnímáme jen jako konkrétní lidi, ale i jako symboly. V očích mnohých mohou představovat úspěch, uznání, talent nebo způsob života, který bychom - kdyby to šlo - možná taky rádi žili. Když se s nimi vyfotíme, jako bychom se na chvíli dotkli světa, který je pro nás jinak vzdálený a nedostupný, jako kdyby na nás přešla část jeho podmanivé vůně. Ta fotografie pak není jen obrázek dvou lidí, kteří na sebe v mraveništi velkoměsta jen náhodou narazili, je to i malý důkaz blízkosti k něčemu, co obdivujeme. Tedy možná. Vidíte, snažím se vytvořit si přijatelné a rozumné hypotézy v oblasti, kterou vlastně nechápu a necítím a vlastně ani moc za rozumnou nepovažuji.
Když jsem měl loni to potěšení na osobní pozvání známého trumpetisty Laca Décziho strávit s ním a jeho přáteli společný a moc příjemný večer (podrobně jsem o tom psal v reportáži Jak jsme na sebe opět po létech kápli s Lacem Déczim) s hudbou, povídáním a mírným občerstvením (prostě jsme v dobré náladě trochu zapařili :-)) v jedné dejvické galerii vystavující jeho obrazy, říkal jsem si v průběhu večera, že tohle je pro mě asi ta hranice, kdy už bych mohl začít brát společnou fotku v úvahu jako logické a přijatelné vyústění společného prožitku. Ale i v tom okamžiku jsem si musel položit otázku: Opravdu potřebuji pro ten svůj zážitek důkaz v podobě fotky? Nemá mi stačit to, že jsem ho prožil?
Ne, společnou fotku jsem si s Lacem Déczim nepořídil. Vlastně bych to, budu upřímný, na svém telefonu ani neuměl, protože jsem si zatím nikdy žádné selfie nepořizoval (ano, na několika jsem nejspíš figuroval, ale nebyl jsem to já, kdo v tom případě mačkal spoušť). Ale v průběhu toho krásného letního večera jsem trochu fotil, takže mě pak oslovilo nezávisle na sobě několik lidí, jestli náhodou nevyšla nějaká fotka, na které by byli společně s jazzovou legendou. Kdoví, možná se chtějí pochlubit příbuzným či známým a bojí se, že by je bez důkazu považovali za barony Prášily... Ale v čem tkví v dnešní době, kdy je možné ve Photoshopu a prostřednictvím umělé inteligence smíchat každého s každým, váha a význam takového důkazu? Že by to bylo přece jen víc určeno nám samotným, naší vlastní Psýché, než těm druhým?
"Můj syn Laca a jeho hudbu obdivuje. Bez fotky mi nikdy neuvěří, že jsem s ním dnes večer fakt mluvil"
A jak to vidíte vy? Máte nějakou fotku s veřejně známým člověkem a co vás vedlo ke jejímu pořízení? A co si o téhle dnes už úplně běžné praxi myslíte?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.