Vždycky o sobě při komentovaných prohlídkách říkám, že jsem mimořádně pomalý fotograf. Můj ideál je - pomohu si analogií z horolezectví - expediční styl: Vybudovat tábor, dlouho se aklimatizovat a rozhlížet se, pomaličku si vybírat záběr podle svého gusta, pak zkoušet ze stejného místa řadu variant, navrch nejlépe každou s dlouhou expozicí... Když už někde rozbiju svůj fotografický stan, tam už pak většinou notně pobydu a kolemjdoucí bývají překvapeni, že když se po několik hodinách vracejí z procházky nebo z oběda, jsem pořád tam, kde jsme se zdravili ráno :-).
Nejsem tedy moc na reportážní "střelbu", ale někdy to opravdu jinak nejde. Kupříkladu na hojně navštívené vernisáži výstavy Czech Art Photo s názvem WOMEN v pražském Divadle Bez zábradlí (dorazili tentokrát zdaleka nejen Pražáci a přípražští, ale i dost lidí z Moravy, Slezska či Slovenska) se mi opravdu velmi líbila jedna fotka od skvělé fotografky Karin Petrskovské: Na černobílé fotografii (ostatně všechny vystavené fotografie na zmíněné výstavě jsou černobílé) s nádherným světlem je zachycena krásná žena s holou hlavou a uhrančivým pohledem; kolem téhle fotky se vstupuje do výstavního prostoru a myslím, že kolem ní není dost dobře možné projít bez zastavení a obdivného zamručení. Dáma z fotky byla na vernisáži rovněž přítomna a není divu, že se během večera s fotkou a sebou samou na ní nesčíslněkrát fotila, protože obdivovatelů z řad fotografů bylo nepočítaných a spouště cvakaly ostošest.
Když jsem se ale přišel na tuhle fotku podívat zblízka už asi podesáté (natolik mne nenechávala v klidu) ve stejný čas sem znovu po spoustě setkání a rozhovorů ve foyeru dorazila i modelka, ale tentokrát ne proto, aby zapózovala kohortě objektivů, ale nejspíš proto, aby si obraz v klidu a s odstupem docela zpytavě prohlédla. Když jsem procházel kolem ní, viděl jsem koutkem oka, že její "interakce" s fotkou je najednou úplně jiného druhu, než když se před ní fotila se skupinkami přátel a obdivovatelů, a taky že tenhle pohled "tváří v tvář" bude jen krátkým mžikem a pak nevratně zmizí. Foťák jsem měl sice v ruce v pohotovostní poloze, ale protože zaostřuji povětšinou manuálně (pokud vůbec :-)), byl to docela kalup, abych ten správný zlomek vteřiny nepropásl, to by mě, přiznávám, v tomto případě docela mrzelo.
A tak tentokrát vznikla fotka pro mě nadvakráte netypická: Jednak je na ní v podstatné roli člověk (Karin mi upřesnila, že se jedná o její úžasnou kamarádku Janu Kladivovou, na přiloženém fb odkazu jsou fotografka a její modelka pěkně pohromadě) a jednak je dělaná v rychlosti, takže žádné "tábory a postupná aklimatizace", ale pěkný švunk "alpským stylem" :-).
Jo, trochu mě mrzí ten useknutý levý horní růžek fotky, tam to chtělo ještě pár centimetrů rezervu, ale tenhle snímek byl opravdu vystřelený v rychlosti zpola naslepo a na žádné extra komponování nebyl čas; ostatně asi za půl vteřiny už bylo všechno jinak, stačilo těknout očima jinam, pousmát se třeba na dalšího příchozího gratulanta, dosud schovaného za sloupem, a už by to byl úplně jiný příběh než ten, ke kterému se, myslím, hodí titulek z nadpisu: Tváří v tvář...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.