Spor o neministra Turka

V první řadě si musíme vyjasnit jednu věc: Pan Filip Turek je jedním z těch, kteří mě svou arogancí a občasnou prezentací svých pobloudlých názorů dokážou vytočit do běla. Měl jsem to "potěšení" potkat se s ním 17. listopadu na Národní třídě a být u toho, když jednomu mému známému fotografovi na ulici říkal, že mu "zahajluje do ksichtu". Nadřazený úsměv, nehraná sebejistota ve tváři, ego drápající se jako rostlinka v pralese nejkratší cestou nahoru, "muž z lepší společnosti" se soukromou ochrankou . Papaláš nového typu, který jakýkoli náznak férovosti považuje za slabost a střelhbitě ho využije. Za sice ne zcela korektní, ale docela výstižnou a vtipnou považuji glosu, kterou jsem četl v jakési diskusi na internetu, že "...Turek je ten typ člověka, který při orgasmu křičí vlastní jméno." Je to ten druh představitele, které jsem nikdy nechtěl vídat v čele svého státu (a že jich tam teď takových je!), vzbuzuje ve mně odpor a pozdvihování žaludku a udělám, co bude v mých skrovných silách, aby mi tam už propříště jako občanu tohoto státu nedělal ostudu (což ovšem, pohříchu, nebijte mě, nezáleží jen na mně). 

Nyní pan Turek chce být ministrem. Jako politik, který přivedl svou stranu do Parlamentu a do nové vlády, logicky cítí, že na takový post má nárok, a nejspíš je skálopevně přesvědčen, že k tomu má i všechny předpoklady. Třeba chuť.

Mezi ním a ministerským křeslem už nyní stojí jen pan prezident Pavel, který natěšeného nahnědlého floutka k vytouženému kusu politického nábytku ne a ne pustit, protože se domnívá, že člověk Turkova typu by mohl být nebezpečím a ostudou pro českou demokracii. Ano, myslím si totéž. Můžete namítnout, že když je na vysokém politickém postu taková kreatura, jakou je třeba Tomio Okamura, dětinsky se nafukující pan Turek už se v jeho stínu snadno ztratí. Nu, obávám se, že při své povaze se tam neztratí, jen se přidá do houfu sobě podobných, a bude to brát jako mimoděčné potvrzení skutečnosti, že právě tam člověk jeho schopností zcela přirozeně patří. 

Občas podrobuji svůj pohled na věci politické - logicky zásadně ovlivněný osobními sympatiemi a antipatiemi - zvláštnímu testu: Zkouším si představit, jak bych na výrok, myšlenku nebo čin  někoho, koho nemám rád, pohlížel, kdyby ho vyřkl nebo provedl někdo z těch, kteří jsou mi sympatičtí. A naopak. V obojím směru je to, myslím, velmi poučné cvičení.

Zkouším si tedy představit (a není to věru nijak těžké), že by třeba mému oblíbenci bránil vstupu do vlády někdo takový, jako byl Miloš Zeman. Nepochybně bych v takovém případě měl po ruce spoustu argumentů, proč je podobná prezidentská intervence nešťastná, nepřípustná a z déledobějšího pohledu nebezpečná. Má to ovšem znamenat, že krok, který bych prezidentu Zemanovi omlátil o hlavu, prezidentu Pavlovi blahosklonně prominu? Jen proto, že prvního jsem si přestal vážit před nějakými pětatřiceti lety a toho druhého si vážím právě teď? Jen proto, že Filipu Turkovi nefandím a nejspíš nikdy fandit nebudu a to, že by se měl stát ministrem vlády mé země je pro mě prostě hrozná představa?

Ne, tak to bohužel udělat nejde: Prezident v našem politickém systému může podle mne plnou vahou své osobnosti i svého úřadu jednat, vysvětlovat, přesvědčovat, hrozit, může proces komplikovat, může dávat otázky, může projevovat nespokojenost, může významně povytahovat obočí, může nějakou dobu obstruovat, může hrát divadlo, může hrůzou omdlévat, odporem si odplivovat. Ale to nejdůležitější nakonec nemůže: Ve svém odporu vytrvat až do hořkého vítězství, zasáhnout definitivně do přímé pravomoci designovaného premiéra a rozhodnout, že ten, koho si premiér vybral (nebo ho sám nedokáže odmítnout) a na kom při vědomí všech důsledků trvá, ministrem nebude. Pokud to chceme jinak, změňme ústavu, upravme systém vah a protivah jednotlivých dílků moci a odpovědnosti a potvrďme si, že věci se zásadním způsobem změnily. 

Do té doby ze mě příznivec prezidentské do konce dotažené intervence do složení vlády nebude, i když čistě soukromě si můžu (a nejspíš budu) škodolibě mnout ruce, že se pan Filip, který by mi vadil i jako vedoucí jednomužné knihovny, natožpak jako ministr vlády státu, kterého jsem občanem, přes osobu prezidenta ke svému ministerskému křeslu nedostane. Krátkodobé poťouchlé uspokojení ovšem nevynahradí systémové nebezpečí: Až tu jednou budeme mít za prezidenta skutečné populistické namyšlené hovado (a jsem dalek toho si myslet, že právě naše země se tomu nějakým zázračným řízením osudu či kvůli nadstandardní inteligenci místního národa, případně jen díky - v tak ateistické zemi nepochopitelné - ochraně ze strany našich strážných andělů vyhne, ostatně imunní vůči tomu nejsou, jak už víme, ani původně celkem demokratické supervelmoci), jednoduše sklidí právě v dobré víře zasévanou úrodu a bude s úspěchem poukazovat na to, že si přímo volený prezident může uzpůsobit vládu podle svého; přece tak už to tady fungovalo dřív a nikdo proti tomu oficiálně nepozvedl hlas.  A my se jednoho dne probudíme v čistě prezidentském systému, ve kterém bude každý den začínat veřejným podepisováním čerstvých prezidentských dekretů, na které už přece ve většině oblastí příliš složitý a nepřehledný systém země dávno čeká.

Naprosto chápu, že podepsat jmenování takového nevycválaného sebestředného pacholka, jakým se zdá být pan Turek, je krok děsivý a člověk s měřitelnými zbytky sebeúcty, jakým se zdá být současný prezident, se pak na sebe nějakou dobu nemůže podívat do zrcadla. Politika je ale prostředí, které podobné kroky vyžaduje, aspoň u těch, kteří jsou schopni vidět dál než za nejbližší roh.