čtvrtek 1. srpna 2019

O románských reproduktorech

Rotunda Nalezení sv. Kříže na pražském Starém Městě je moc krásným pozůstatkem staré románské Prahy, který poslední dobou láká spisovatele a scénáristy, snažící se napodobit aspoň v malých českých poměrech styl a úspěch Dana Browna. No řekněte, existuje snad lepší objekt pro pátrání po tajemné minulosti historického města, než stavba z počátků 12. století, která se díky šťastné souhře okolností a taky úsilím mnoha lidí, jimž nebyla naše minulost lhostejná, zachovala do dnešních dob? Pravda, obklíčená vysokými a mnohem modernějšími domy, vtěsnaná na plácek, který byl původně hřbitovem a dnes malou zahrádkou, sama po nějakou dobu sloužící jako skladiště a dokonce i obchod s uhlím, posléze učená k demolici a naštěstí zachráněná velkými osobnostmi své doby. Jak píše František Ruth ve své Kronice královské Prahy: "Tu ujali se jí přátelé minulosti Vocel, Zap, Mikovec, Bedřich Wachsmann, P. Maixner, Jos. Manes..." až nakonec "...šťastně jménem obce budovu koupil tehdejší purkmistr Fr. Pštros, obnovení provedl bezplatně architekt Ignác Ullmann a výzdobu řídila Umělecká beseda."

Když mi moji přátelé při jedné z vycházek po Praze navrhli, že bych se mohl jednoho pátečního dopoledne podívat i do interiéru rotundy, protože od ní právě mají shodou okolností klíče (to je nezanedbatelná výhoda "tvůrčích prázdnin", že se můžu přizpůsobit a vyrazit dopoledne o pracovním dni, protože večer "po práci" už klíče k dispozici nebyly), samozřejmě jsem dlouho neváhal. I když zrovna nebažím po hledání vstupu do magického seriálového pražského podzemí zaplněného zednářskou symbolikou, skrývajícího poklady starých templářů a přísně střežené brány do jiných světů, i tak mě vnitřek krásné staré stavby, kam jsem jen jednou letmo nakoukl při nedělní mši, neodolatelně lákal, takže jsem si sebou vzal foťák s hodně širokým sklem, aby se do jednoho záběru vešlo co nejvíc z vnitřního prostoru.

Dvě krajní fresky jsou z doby Karla IV., na zašlejší fresce vlevo je Klanění tří králů, fresku vpravo uvidíme ještě na samostatné fotce. Prostřední freska (Zvěstování Páně) je novodobá od Petra Maixnera.


"Pravá" freska z předchozí fotky zobrazuje Korunování Panny Marie, při rekonstrukci chrámu byla obnovena malířem Fr. Sequensem (podílel se mimo mnohé jiné i na výzdobě chrámu sv.Víta).




Nějakou dobu jsem přemýšlel, jestli je vůbec možné tuhle rotundu - přestože ve srovnání s mnohem většími pražskými kostely je vlastně jen maličká - odpovědně zařadit do rubriky Pražské drobnůstky. Naštěstí při podrobnější prohlídce s výkladem kunsthistorika Jakuba Syneckého se ukázala jedna opravdu zajímavá místní drobnůstka, o které jsem sice už slyšel, ale sám bych si jí nejspíš v interiéru kostela nevšiml, drobnůstka, která v mých očích neomaleně strčí do kapsy všechny vyfabulované "magické brány světla", už jen proto, že jde o skutečnost: V kostele je totiž instalované chytré starodávné zařízení, které by se dalo s určitou mírou nadsázky označit za "románské reproduktory". Do stěny rotundy byly totiž zazděny keramické nádoby natočené otvorem v hrdle do prostoru kostela, jejichž úkolem bylo vylepšovat zdejší akustiku. Ve zdi pod starou freskou z předešlé fotografie je vidět cosi, co na první pohled připomíná domácí větrák ze starých domů, jde ovšem právě o jeden takový zdejší "románský reproduktor".



Kostel nemá vzhledem k jednoduchému románskému uspořádání žádnou sakristii, veškeré liturgické potřeby jsou tedy uchovávány v pěkně zdobené dřevěné almaře hned vedle vstupních dveří. Rotundu využívá pro své potřeby Starokatolická církev.



Ještě jeden pohled zvenčí, tentokrát na apsidu s obloučkovým vlysem. Mimochodem, původně tohle okénko neexistovalo, bylo vytvořeno až při zmíněném znovuobnovení rotundy v 19. století (kostel byl znovu vysvěcen v roce 1879). Ale přiznejme si, že bez toho okénka (a té barevné kytky na zbytku zahrádky) by to prostě nebylo ono :-).



Napřed jsme se podívali zvenku, teď pro změnu prostor apsidy zevnitř: Původní je střední okénko, dvě krajní okénka byla dodělaná při rekonstrukci podle jeho vzoru. Pěkně upravené, pěkně osvětlené, kytičky na oknech... ale počkat!... Copak to je ve stěně vlevo nad oltářem? Kdo se článkem pročetl až sem, už samozřejmě ví: To přece vypadá na druhý románský reproduktor!



A taky že ano, jak ukazuje usvědčující fotodetail. Více ozvučnou keramickou nádobu v našich skrovných blogových podmínkách usvědčiti nelze, aspoň tedy ne bez hrabalovského "narušení podstaty látky", v tomto případě bez rozkopání stěn z menších opukových kvádříků. Ale k dohledání je i speciální odborný článek archeologa Z. Dragouna z 90. let 20. století, ve kterém jsou obě nádoby z rotundy Nalezení svatého Kříže přesně zakresleny a popsány. Dočetl jsem se, že podobné ozvučnicové nádoby jsou doložené z řady míst, ale jejich využití ve staroměstské rotundě sv. Kříže je prý (aspoň prozatím) nejstarší v Čechách.



No vida, myslím, že tato technická zajímavost je přiměřenou "drobnůstkou" přesně v intencích zdejší blogové rubriky, tak až budete mít někdy cestu kolem této pozoruhodné románské rotundy stojící na rohu ulic Konviktské a Karolíny Světlé a zevnitř se právě polinou zvuky mše nebo chrámová hudba či zpěv, už budete vědět, že bez dvou "románských reproduktorů" by se tyto zvuky nejspíš linuly o něco méně pěkně :-).


Podle jedné z pověstí býval na místě rotundy Nalezení svatého Kříže rybníček, v němž zlí pohanští rodiče utopili ctnostnou křesťanskou dceru (ať žije černobílé vidění světa!). Protože se ale prosté utopení místním tradovačům nezdálo být dost, postupně z něj vznikla košatější pověst o dívce ukřižované a vhozené do rybníčku. Kříž se měl jednou v prudké bouři objevit znovu na hladině, což bylo logicky považováno za boží znamení a v důsledcích to prý vedlo až k vystavění rotundy příhodného jména.

Samozřejmě, jsme na místě, kde se to jen hemží staroměstskými pověstmi a legendami; jednu pěkně tajemnou jsem našel v Pražských pověstech Václava Cibuly a dovolím si ji zde převyprávět: Venkovská dívka sloužící naproti rotundě ve staré hospodě U Ježurů jednou na Zelený čtvrtek v době pašijí šla do sklepa pro dříví, položila svíčku a začala štípat polínka. Náhle spatřila, že se ve světle svíčky jeden kámen ve zdi začal pohybovat, obracel se, za ním se objevil otvor a za ním úzká chodba, v níž zářilo slabé světlo. Zvědavá služka prolezla otvorem a chodbou došla až do malé podzemní síňky s hromadou zlatých a stříbrných peněz na podlaze. Kolem zdi byly jen polorozpadlé truhly s nebožtíky a kostlivci (však jsme si říkali, že v okolí býval starý hřbitov, že?) a jeden z nich dívce prý vlídně (no děkuju pěkně!) oznámil, že se jí nic zlého nestane, protože nebožtíci jen hlídají poklad, aby se nedostal do nepravých rukou: "Teprve až budou mít Čechové zase vlastního krále, přijdou lidé z našeho rodu a poklad si vyzvednou; do té doby jej však musíme střežit." Po této vysilující promluvě se nebožtík zase uložil zpátky do truhly.

Není celkem divu, že děvče se snažilo ze strašidelného místa co nejrychleji ztratit, a protože chodba, kterou do místnosti s pokladem přišlo, mezitím zmizela, dívka vzala zavděk úzkými schody plnými prachu a pavučin, které vedly kamsi ke stropu. Po chvíli se vyškrabala do kamenného prostoru s denním světlem což byla právě naše milá a fotogenická kaple svatého Kříže. Dívka tak dlouho bušila do zamčených dveří, až ji uslyšeli chodci a vysvobodili ji. Ukázalo se, že už je Bílá sobota, a služebná tak byla pryč celé tři dny.

Poklady jsou jistě pěkná věc, ale když kvůli nim člověk musí do koalice s umrlci, kteří navíc kladou obtížně splnitelné politické požadavky, myslím, že pro dnešek zůstaneme skromně u našich keramických reproduktorů v románské opukové zdi. Někdy je lepší vrabec v hrsti, co myslíte? :-)

V článku jsem využil citace z knih:
František Ruth - Kronika královské Prahy a obcí sousedních (1995, nakladatelství Lidové noviny jako faksimile prvého vydání v nakladatelství Pavla Körbra v Praze z roku 1903)
Václav Cibula, Cyril Bouda - Pražské pověsti (1972, nakladatelství Orbis)

Za prohlídku rotundy, spoustu historických zajímavostí a souvislostí a především za nápaditý a pro dnešní článek klíčový termín "románský reproduktor" :-) děkuji panu Jakubovi Syneckému.

2 komentáře:

  1. Za mlada by se mi taková historka hodila, kdybych přišla domů po pár dnech někde jinde. Ale díky za sepsání a velmi vtipné pojednání o této stavbě. Jsem nadšená! Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Velmi rádo se stalo. Když si vzpomenu, kolikrát jsem tu procházel kolem zamčených dveří a nikdy mě nenapadlo, že jednou budu mít uvnitř času, kolik budu chtít a potřebovat. A ještě jsme pak mohli zajít na pivo do jedné z okolních hospůdek :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.