středa 23. prosince 2015

Mé páté malostranské narozeniny

Jak místní blogoví štamgasti dávno vědí, protože to opakuji každý rok, vánoční svátky pro mne začínají tradičně už 22. prosince večer, protože v tu dobu slavím své - tentokrát již páté - "volitelné narozeniny". Narozeniny sice ne oficiálně potvrzené v dokladu totožnosti a akceptované úřady, ale přitom do mé totožnosti zasahující stejně zásadně jako moje skutečné narození. Narození je vždy začátkem a já ten svůj začátek od těchto svých neoficiálních ale o to skutečnějších narozenin skutečně odvozuji, byť přes jeho hranici ke mně tlumeně ve vzpomínkách doléhají i některé ozvy dřívějšího světa. Většina z toho, co je pro mne dnes podstatné, se ale "narodila" právě před pěti lety a já jsem moc rád, že na rozdíl od svého skutečného narození jsem byl při tom druhém plnohodnotně přítomen a pamatuju si ho, což se o tom prvním narození (aspoň ve vědomé rovině, protože má fyzická přítomnost je nezpochybnitelná :-)) říct nedá.
 
Od onoho mrazivého večera před pěti lety se každého dvaadvacátého prosince vracím na "místa činu", tedy do vybraných malostranských uliček, s fotoaparátem a poslední dobou i se stativem. Nesměřuji za konkrétními předem vybranými kompozicemi, ale nechávám se unášet momentální náladou a okamžitými podněty; když chci, na rohu zatočím, jindy jdu rovně. A do toho samozřejmě přemítám o tom, co a proč je pro mne důležité, proč mi ten večer před pěti lety tak zásadně proměnil život a proč ho neméně zásadním způsobem ovlivňuje i dnes a nic nenapovídá tomu, že by se chystal přestat. Každý rok zapochybuji, jestli je vůbec ještě možné, aby další rok přinesl ještě něco lepšího a neobyčejnějšího, než ten právě končící, a nakonec mě ten další rok vždy jen usvědčí ze zoufalého nedostatku představivosti, protože přinese něco tak krásného a přitom tak přirozeného, že ve zpětném zrcátku jen nechápavě kroutím hlavou. Každý další rok mne nechá nahlédnout do úplně nových a dosud netušených zákoutí toho, co se před pěti lety rozjelo. Zákoutí, která svou nádherou a atmosférou berou člověku dech podobně, jako ho někdy dokážou brát zákoutí starých pražských ulic v "schikanederovském" osvětlení.

Když se při každoroční "volitelněnarozeninové" procházce ohlížím v duchu zpátky, uvědomuju si - ke svému úžasu - že těch pět let neuteklo jako voda, jak někdy lidé ve zralém věku vnímají. Podobně jako malé pětileté dítě totiž vnímám ten čas jako vlastně celý svůj život - dlouhý a plný neuvěřitelných událostí a stále nových překvapujících zkušeností, mnohem delší a zajímavější, než všechno, co mu předcházelo. Není to náhodou projev vaší oblíbené relativity pane Einsteine? Jestli ano, zaplaťpámbu za ni!

Ne, že by byly fotky z tradičních toulek (předvá)noční Prahou nezbytné, ostatně každý rok se tento večer uplatní stejné nebo aspoň podobné náměty. Ale kdo chce, může se ke mně při tom potemnělém a přitom zvláštně prosvětleném putování přidat:


Vždycky, když dorazím na Malou Stranu, upaluji co nejrychleji přes poslaneckou a senátní čtvrť do míst, která mě nejvíc zajímají. Stačí se zastavit při kterémkoli kroku, rozhlédnout se a uvidíte kolem sebe nějaký krásný výhled nebo detail.



Kdo chce mít jistotu, že mne osobně potká, není nic snazšího, než si na mne kteréhokoli 22. prosince večer někdy mezi šestou a sedmou hodinou počkat v malostranské uličce U zlaté studny. Kousek vedle "zuří předvánoční velkoměsto", ale v mé "narozeninové" uličce je klid a dá se tu v tichu procházet a fotit.



V uličce přesně podle pravidel relativity ubíhá čas úplně jinak, než je člověk zvyklý. Včera jsem tady zdánlivě udělal jen pár fotek a když jsem si je v noci doma pořádal, zjistil jsem, že jich bylo ve skutečnosti několik desítek a v uličce jsem fotil skoro půldruhé hodiny.



Tentokrát jsem sešel podivuhodně klidnými ulicemi (tedy s výjimkou královské cesty, samozřejmě) až na Kampu, která byla tak prázdná a tmavá, až jsem se skoro bál, že jsem překročil nějaký bludný kořen a vynořím se u Vltavy v daleké minulosti a kolem mne se budou houfovat Švédové nebo Zikmundova vojska. Kolo na Čertovce se pěkně točilo a jeho stín se odrážel na přilehlé zdi za mřížovím plném visacích zámků, že to prostě nešlo nevyfotit.



Ke Karlovu mostu dojdu vždycky. A tahle tepna středověkého města mě vždy znovu a znovu naláká vybalit stativ a udělat si aspoň pár pohledů z úplně klidného nábřeží, na které shora dopadá vzdálený ruch tisíců turistů na mostě.



Karlův most a jeho staroměstské předmostí v cca minutové expozici, tedy dostatečně dlouhé, aby eliminovala všechno uspěchané a krátkodeché a zůstalo jen to, co trvá.



Když už jdu přes Kampu, nemůžu samozřejmě pominout svůj oblíbený "dům s balkónkem", o kterém jsem už několikrát psal. Copak asi dělají zdejší milí obyvatelé, které jsem měl možnost už dvakrát navštívit a z balkónku se díky nim rozhlédnout? :-)



Ani přímo na Karlově mostě nakonec nebylo tak narváno, jak jsem si představoval. Zdá se, že předvánoční čas opravdu přináší určité zklidnění. Je ale pravda, že už bylo docela pozdě večer, takže zájemce o fotky nikdo nepeskoval, jak je tu přes den zvykem, když vybalili stativ.



Tentokrát jsem popošel od Vltavy ještě přes Staré Město do rušného centra. I to má ale svá docela klidná zákoutí, třeba malé náměstíčko u mé oblíbené kubistické lucerny.



Tenhle obrázek jsem si vymyslel asi před měsícem, kdy jsem u lucerny čekal asi půl hodiny na jednoho "zdrženého" kamaráda a já neměl na práci nic jiného, než koukat po okolí. A stálo mi za to si to přijít s odstupem vyfotit.



No, je to jasné: Vánoce prostě včera začaly, aspoň pro mne - byť si ještě dnes musím odskočit do práce. Děkuji za doprovod při toulkách pražskými ulicemi i při celém blogovém putování letošním rokem. Užijte si klidné, krásné a požehnané Vánoce a já se jdu na jejich pokračování těšit s nadšenou duší pětiletého kluka. I když možná tělem trošku klamu, vy už za ty roky dobře víte, jak to ve skutečnosti je :-).

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.