Před pár týdny jsem vyrazil na výlet do Svatého Jana pod Skalou a těšil jsem se, že si cestou zkusím vyfotit maličké Bubovické vodopády. Vzal jsem si veškerou výbavu včetně stativu a filtrů a fotil jsem vesele a poctivě asi hodinu. Pak jsem vše sbalil pokračoval v cestě a až po nějaké době mi došlo, že jsem sice nafotil infraobrázky, ale bohužel, nefotil jsem do formátu RAW, což je u infrafotek (aspoň při postupu, kterým je dělám já) nezbytnost. Takže jsem vám mohl dát na blog k nahlédnutí maximálně několik červenočerných temných obrázků, na kterých není vůbec nic rozeznat. Možná by to byla dobrá fotografická avantgarda, ale koukat se na to popravdě nedá.
A tak jsem si dnes zašel k Bubovickým vodopádům znovu, není to ostatně daleko od železnice, ze stanice Srbsko na trase Praha - Beroun jsou to asi 3 kilometry. Člověk by čekal, že mu Bubovický potok poteče při cestě vzhůru údolím v ústrety, ale není tomu tak. Specifikum zdejšího kraje jsou totiž naoko vyschlá koryta potoků; ne, že by voda došla kvůli globálnímu oteplování, ale schovává se většinou v podzemí (ostatně jedna oblast mezi Bubovickými vodopády a Svatým Janem pod Skalou se dokonce jmenuje Ztracené vody). Ale v Bubovických vodopádech dnes trochu vody bylo, ono jí většinou není moc, jde jen o malý proud potůčku rozdělený několik patry vysokých skalních schodů, ale přesto je to pěkné a docela divoké místo na cestě, která je za dobrého počasí o víkendu dost frekventovaná.
Pokud chcete zkusit udělat infrafotku s pětiminutovou expozicí, je docela kumšt trefit se do časové mezery mezi skupinami turistů. Pokud ale turista kolem projde normálním krokem a dostane se do záběru, dlouhá expozice ho "vyzmizíkuje", což nadchlo jednu holčičku, která procházela s rodiči kolem. Báli se, aby mi nenarušili záběr, a já jim s úsměvem odpovídal, že se bát nemusí, protože na fotce nebudou vidět. Holčička zvedla ukazováček a vážným hlasem pravila rodičům: "Vidíte? Jsme neviditelný!!"
Pohled dolů kaňonem Bubovického potoka (pozor, vzhledem k probíhající volební kampani upozorňuji, že nejde o potok Bobovický, to by se urazil a já bych se mu nedivil! :-))
Po skalních stupních se řine několik klokotajících čůrků vody. Žádnou ohlušující Niagaru nečekejte. Jen malý český vodopádeček.
Po každém skoku si voda může chvilku odpočinout v malých jezírkách, která už se pomalu začínají zanášet listy lesních stromů. Neklamná známka, že podzim je tu.
Nechci určitě konkurovat TlusŤjochovým listům z Prahy, ale tohle si o vyfocení přímo říkalo. Odkud je vlastně tento list? Pravděpodobně odněkud z hřebene nad Ztracenými vodami. A zjevně svou vodu našel.
Listy v odpočinkových jezírkách sice na první pohled moc rychle nekřepčí. Nechte ale záběr exponovat pět minut a dobře uvidíte, jaké dělají na hladině virblíky a loopingy.
Tyhle fotky jsou zatím "spíchnuté" jen narychlo, abyste taky z mého výletu k Bubovickým vodopádům něco měli. Každopádně ale platí, že fotky vodopádu budou mnohem výraznější v období silných dešťů a povodní, takže je docela možné, že k vodopádům vyrazím ještě jednou. Kdy? No přece až zaprší! :-)
-------------------------------------------------
POZOR: Pořád pokračuje finále soutěže o nejlepší povídku na tém Setkání s literární postavou, do kterého k mému překvapení postoupila i moje povídka Vražda u krbu. Prozatím se tato povídka pohybuje asi v polovině žebříčku, což beru vzhledem k použitému způsobu hodnocení (prostá anketa a porovnání počtu hlasů) jako velký úspěch. Všem, kteří hlasovali právě pro moji povídku, moc děkuji. Kdo by si chtěl přečíst finálová dílka a zvážit, kterému z nich dát svůj hlas, všech deset finálových povídek najde v článku na Srdci blogu Finále literární soutěže. Přeji vám, ať se vám soutěžní texty líbí.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.