Když jsem se ještě v pondělí večer doma strachoval o to, zda se Berounce u nás v Dobřichovicích nepodaří překonat protipovodňový val, což by znamenalo zasažení velké části obce, došlo mi, že mám na sobě stařičkou bledě zelenou mikinu. Je pohodlná, ale tak stará a onošená, že ji můžu nosit právě jenom doma, kde mě nikdo nevidí. Uvědomil jsem si v souvislosti s aktuální povodní i to, co už jsem vlastně pozapomněl: že totiž tahle mikina mohla být jednou z mála věcí, které přežily bez větší úhony velikou povodeň v srpnu 2002. I tehdy už byla stará a onošená, a právě proto jsem si ji na sebe vzal ve chvílích, kdy naši zahadu a dům v Rokycanech zaplavila voda z přilehlého potoka. Přece si na sebe nebudu brát nějakou parádu, když jsem věděl, že budu muset několikrát vstoupit do kalného řečiště, ve který se proměnila naše zahrada.
Borecký potok, vedle kterého je postavený náš tehdejší rokycanský dům, je za normálních okolností malý potůček. Větší pes ho v sušších létech překoná bez toho, aby si omočil břicho. Ale srpen před jedenácti lety neměl se sušším létem společného zhola nic. Napřed přišla první povodňová vlna, která ale byla ještě celkem v normě - potůček se rozvodnil tak, jak to má ve zvyku skoro každý rok na jaře a nakoukl i do našeho sklepa. To není žádné neštěstí, dům byl stavěný s vědomím, že něco takového se děje opakovaně a když je ve sklepě trochu vody, celkem nic se neděje. Pak však přišla druhá vlna silných a dlouhotrvajících dešťů a to už bylo jasné, že je zle.
Vraceli jsme se tehdy s bývalou manželkou z návštěvy v západních Čechách, kde shodou okolností situace nebyla tak špatná, a v Rokycanech jsme se měli jen zastavit a připravit si věci na týdenní dovolenou na Turnerově chatě na šumavské Vydře. Když jsme dorazili do Rokycan, bylo zřejmé, že tentokrát nepůjde o "normální povodeň" s trochou vody ve sklepě a taky že na žádnou dovolenou se nepojede. Hladina potoka totiž stoupla o několik metrů, malý potůček se proměnil v širokou řeku, zahrada zmizela a místo ní byl jen prudký kalný proud, jehož hladina stále stoupala. Na poslední chvíli se nám podařilo z garáže dostat tchánovu starou kánoi, kterou jsme přivázali k domovním dveřím a na které se nám povedlo, když už vody na zahradě bylo po prsa, postupně převézt do bezpečí stařičké prarodiče manželky. Květované kraťasy a stará zelená mikina, to byla celá moje tehdejší záchranářská výbava. Kraťasy jsem tehdy poničil tak, že se musely vyhodit, zelená mikina mi zůstala dodnes.
Na noc z 12. na 13.srpna 2002 asi nikdy nezapomenu: Dál lilo jako z konve, nefungovala ani voda ani elektřina, náš dům stál uprostřed prudkého proudu a rachot nově vzniklé řeky doplňovaly ještě děsivé zvuky ze sklepa, kde všechno, co tam bylo nanošené za několik generací, se právě točilo ve vírech povodňové vody jako v pračce a rozbíjelo se o stěny. Ale starý dům hrdinně odolával a déšť pomalu slábnul. Když kolem jedné hodiny v noci voda přestala stoupat, měli jsme z toho velikou radost. Ta ale netrvala dlouho. Chviličku po kulminaci jsme zdola zaslechli nějaký halas. Dorazili hasiči s tím, že musíme okamžitě opustit dům, protože se pohnula hráz rybníka nad námi. Pokud by praskla, přitekly by naráz asi tři metry další vody a bylo by velmi pravděpodobné, že by to dům zcela smetlo a zničilo. Dostali jsme jednu jedinou minutu na opuštění domu.
Zpětně hodnoceno je to moc zajímavá zkušenost: Jste ve svém domě, víte, že všechno, co je v něm a co tvoří váš svět od fotek v šuplíku po ošoupaný talíř po babičce, už nejspíš nikdy neuvidíte, a máte minutu a omezený obsah svých kapes na to, abyste si vzali něco s sebou. Doklady, platební kartu, snubní prstýnky, které jsme nenosili, takže odpočívaly v krabičce. Tehdy celkem nový foťák pro mne a tehdy celkem nový kapesní nahrávací aparátek pro mou bývalou ženu - hudebnici. Tři, dva, jedna, musí se jít. Nic dalšího. Ani chvilka, aby se po ruském vzoru na moment posedělo před dalekou cestou. Ani na rozhlídnutí na chodbě nebyl čas. Přes silný proud čerstvě zrozeného Orinoka na zahradě jsme se dostali jen díky nataženému hasičskému lanu. Když jsme se vyšplhali na pevnou zem, měli jsme kromě zmíněných drobností jen to, co jsme měli na sobě. Já zelenou mikinu.
Hráz rybníka se nakonec různě zkřívala a pár metrů odpochodovala, ale zůstala stát. Díky tomu dům nespadl a po dvou dnech jsme se do něj mohli vrátit. Nezažil jsem snad nikdy takovou euforii, jako když jsme se brodili vrstvou bahna, které bývalo zahradou, k domu, u jehož dveří ležela utopená tchánova kánoe. Náš svět tehdy zůstal na svém místě, i když jsme si už už představovali, jaký bude život stavěný na nové zelené louce. Na zelené louce v zelené mikině, protože o moc víc by bývalo nezůstalo.
Od té doby, kterou tu popisuji, se moc věcí změnilo: Dědeček s babičkou, které jsme na lodi stěhovali přes rozbouřenou zahradu, již před lety zemřeli. V Rokycanech už pět let nebydlím, s tehdejší manželkou jsme se rozešli, zachráněné snubní prstýnky jsou každý ve své krabičce v různých městech. Tehdy málem utopený foťák již několik let nefotí (i když by to ještě určitě svedl) a nahrávací zařízení nenahrává. Tehdejší doklady ani platební karty již neplatí. I my jsme o dost jiní, posunuli jsme se po různých cestách, těžko říct, jestli správným nebo špatným směrem, žijeme už jiné životy s jinými přáními, s jinými sny, s jinými cíli a jinými světy kolem sebe. Vlastně už v původní podobě zůstala jenom ta zelená mikina. Bude se mi jednou špatně vyhazovat, až doslouží úplně. Zatím se drží, i když se dávno nedá nosit mezi lidi. V tom je ale nejspíš smysl věcí, že jsou s nimi spojené příběhy. Příběhy, které nikdo jiný nedokáže dešifrovat a které pro nikoho jiného nemají význam. A někdy dá docela práci, aby si udržely svůj význam aspoň pro nás samotné.
Jak vím už jen z doslechu, letošní povodeň v Rokycanech neměla ani zdaleka tak dobrodružný průběh. Voda nakoukla do sklepa, jako to dělává často. Tisíciletá voda naštěstí nepřichází každý rok. Jen ta zelená mikina mi tento týden připomněla, co už jsem pozapomněl. Díky za to.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.