sobota 20. června 2026

O střetu burana s Buninem

Pozn.: Avizuji, že tuto neděli nevyjdou tradiční Nedělní miniglosy. Dnes máme od 14 hodin druhou oficiální společnou komentovanou prohlídku naší fotografické výstavy Viděno čtyřmi na dobřichovickém zámku a na neděli mám na prohlídky pozvaných hned několik skupin známých. Asi by v mezičasech tradiční blogový nedělník připravit šel, ale bylo by to po kouskách, časově napnuté a nejspíš by to nevedlo k dobrému výsledku. Lepší bude dát si řádnou přestávku a vrátit se na tradiční nedělní vlnu zase příští týden, kdy by měla být neděle přece jen o něco klidnější. 

Už když jsem kolem toho muže nastupoval do vlaku, bylo zřejmé, že s ním nejspíš nebude úplně klidná cesta. Asi dvě stě dýchavičných kil, podmračený výraz, rozvalený na dvou sedadlech zároveň. V ruce závislácky žmoulal telefon, zjevně rozhodnutý využít čas cesty vlakem k vyřízení nutných hovorů; nakonec stihl tři, všechny vedené v podobném duchu a s podobnou hodnotou. Ale ještě čekal, až se vlak zaplní a diváci zaujmou svá místa. Usedl jsem na volnou čtyřku sedadel v horním patře vozu a doufal, že jsem se ve svém prvotním odhadu muže mýlil. Z batohu jsem vytáhl knihu Ivana Bunina Temné aleje lásky, kterou mám právě rozečtenou, a těšil jsem se na další příděl křehkého a jemně cizelovaného textu o rozličných podobách (většinou nenaplněné, nebo aspoň nepokračující) lásky na širé Rusi. Herbář milostných situací, píše v doslovu ke knize překladatel Jan Zábrana, který také většinu povídek obsažených v knize skvěle přeložil, a má pravdu. Když se vlak rozjel, začetl jsem se do jemného přediva a rozličných faset vztahů popsaných citlivým perem umělce:

Vpředu, na kopci, tmí se město svými sady a nad sady se tyčí požární věž. Můj bože, jaké to bylo nevýslovné štěstí! Bylo to při nočním požáru, kdy jsem ti prvně políbil ruku a tys v odpovědi stiskla mou - to tajné svolení ti nikdy nezapomenu. Celá ulice se v zlověstném, nezvyklém ozáření černala lidmi.

Ještě než jsem si stihl uvědomit, jaký požitek je číst podobně psané věty, ozval se z "mezipatra" zvučný telefonistův hlas, spíš křik: "To jsem já! Tak dorazíš dneska ty vole, nebo se na to zase vysereš? Ráno jsem vypakoval svoje holky na prázdniny, barák je prázdnej a pivo už se chladí! Cože, kde jsem? Kde bych asi byl? Ve vlaku jedu! Ne, co by to komu vadilo, nestarej se, vole..." 

Řádky jemně cizelovaného Buninova textu jako kdyby se ztrácely za oponou hřmotu neztlumitelného přívalu nevyžádaných informací. Snažil jsem se vrátit pozornost k textu povídky, ale četl jsem jen slova, aniž by bylo možné poskládat si dohromady jejich smysl.  

Valily se tam husté kotouče dýmu jak černé a purpurové rouno, vyrážely z nich do výše červené plachty plamene, nedaleko od nás se odrážely třaslavým měděným leskem v kopuli Michaila Archanděla. A v tlačenici, v davu, uprostřed úzkostného, hned útrpného, hned zas radostného hovoru prostého lidu, který se seběhl ze všech stran, cítil jsem vůni tvých dívčích vlasů, tvého krku, lněných šatů - a tu jsem se pojednou rozhodl a celý strnulý jsem tě vzal za ruku... 

"To že ti řek? Kretén! Normálně bych ho nakopal do prdele, hajzla! Si myslí, že vo ty jeho moudra a intelektuálský sračky někdo stojí, blbeček? A tu jeho Mařenu si viděl, jak vypadá? Ksicht jako kdyby ho někdo vzal hráběma, vo tu bych si ani nevopřel kolo. Ty dva se teda hledali..." 

Soustředit se na psaný text v situaci, kdy někdo kousek od vás doslova řve do telefonu, je docela obtížná disciplína. I když stokrát nechcete, vaši pozornost si pro sebe najednou usurpuje hovor, do kterého vám nic není, ale před kterým se nejde nijak obrnit. A přitom bych si tak rád vychutnal text prvního ruského nobelisty, protože číst jeho řádky je za normálních podmínek nesmírný požitek.   

Stará ulice mi připadala jen trochu užší než dřív. Všechno ostatní bylo beze změny. Dlažba samá jáma, ani jediný stromek, po obou stranách zaprášené kupecké domy, chodníky také vymleté a plné děr, takové, že je líp jít středem ulice, v plném měsíčním svitu... I noc byla skoro stejná jako tamta. Jenže tamta byla koncem srpna, kdy celé město voní jablky, jichž leží na tržištích celé kopce, a tak teplá, že byla rozkoš jít jen v košili bez límce, přepásané kavkazským řemínkem... Je možné pamatovat si tu noc někde tam, dejme tomu v nebi? 

Ano, požitek je to za normálních podmínek. Ale hovor zpod schodů neustává a vy se místo toho, abyste si představovali, jak asi v reálu vypadá košile přepásaná kavkazským řemínkem, ocitnete opět v nevyžádané společnosti, která si hlasitostí vynucuje vaši pozornost. 

"Představ si, že napřed pígloval její ségru. Jo, fakt nekecam, tu kozatou Helču, přece ji taky znáš, ne? Hehe! Ale vona brzo poznala, jakej je to pičus, a dala mu kopačky, to sme se tenkrát s chlapama nasmáli, když se snažil dolejzat za ní, aby se vrátila, debil. To víš, tydlety pudový záležitosti, tam dycky záleží na tom, jestli to pude nebo nepude, hehe. A jemu to už, volovi, asi nešlo, nebo co... No jo, to je dobrý, že jo? Chachacha!!"

Vzal jsem si batoh a zkusil jsem si přesednout na druhý konec vagónu, ale před tím hlasem nešlo utéct; nesl se v neztenčené intenzitě spodním i horním patrem vozu, procházel automaticky zavíranými dveřmi lehce jako kdyby byl složený výhradně z neutrin, po schodech to bral po dvou, jak spěchal nejkratší cestou ke všem dalším uším, a jediným jeho cílem bylo zabránit vám ve čtení právě těch vašich "intelektuálských sraček".  

Když jsem se díval vpravo, viděl jsem, jak vysoko a jak nevinně září nad dvorem měsíc a jak se rybím třpytem leskne střecha domu. Když jsem hleděl vlevo, viděl jsem cestičku zarostlou suchou trávou, ztrácející se pod dalšími jabloněmi, a za nimi osamělou zelenou hvězdu, hledící nízko z nějakého jiného sadu, svítící matně a lhostejně a zároveň vyčkávavě, hvězdu, která cosi neslyšně říkala. Ale jak dvůr, tak hvězdu jsem viděl pouze letmo - na světě bylo jen jediné: lehké šero a zářivý odlesk tvých očí v šeru. A tys mě pak doprovodila k brance a já jsem řekl: "Jestli existuje posmrtný život a my se v něm setkáme, padnu tam na kolena a budu ti líbat nohy za všechno, cos mi dala na zemi."
 
"Vono teda mladý paní, co jsem slyšel, taky dělá potíže držet nohy u sebe. Ale to se jí zase člověk nemůže divit, když má doma takovýho měkejše, že jo? Pamatuješ, jak jsme byli před půl rokem na tom šipkovým turnaji? Tak von jedinej s náma tenkrát nešel do toho bordelu, přitom by si tam aspoň sáhnul na pořádnou babu, ne? A teď dělá, jako by byl něco lepšího než my, vošoust!"
 
Zaklapl jsem bezmocně knihu. Nezlob se, milý Ivane Alexejeviči, dnes další z tvých krásných povídek nepřečtu, protože koncentrace na tvůj propracovaný text v podobných podmínkách prostě není možná. Ano, chlapík nakonec vystoupil z vlaku už v Radotíně, ale ten jeho mocný hlas a jeho myšlenkové poselství, dalo-li by se to tak říct, jako kdyby v útrobách vlaku zůstalo, ne nepodobné neviditelným morovým zárodkům, kterými je tak snadné se nakazit, když člověk nemá dost těch správných vitamínů. A já zůstal ve vlaku - sice se spoustou dalších cestujících, ale přesto o samotě s ponurými myšlenkami, že jemnost a krása jen málokdy vítězí ve střetu s hlasitostí a buranstvím, aspoň tedy ne bezprostředně. Je ještě možné - při vědomí dlouhodobého povlovného úpadku poctivého mlynářského řemesla - spoléhat na boží mlýny? Nu, Temné aleje lásky, říkáš, mistře Bunine? Vypadá to, že aleje zůstávají temné i po mnoha letech od vydání tvé knihy, ale láska, ta jako kdyby nám v mezidobí trochu zhrubla, alespoň tedy v podání některých úst.
 
"Všechno přejde, má milá," zahučel. "Láska, mládí - to všechno. To je banální, všední historie. S léty všechno přejde. Jak že to stojí v knize Jobově? ´Jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš´."
"Jak kdo, Nikolaji Alexejeviči. Mládí přejde, tomu se nikdo neubrání. Ale láska - to je jiná věc." 
 
 
 

1 komentář:

  1. Obojí je vlastně stylizace...jedno zjemnělá, druhá zhrubela a zvukgarnela...Každému co čeho jest, kdyby to jen nevnucovali zem co p to ani trochu nestojí...

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.