Na minutu přesně

Ten večer jsem byl na závěrečné ze čtyř přednášek o vývoji japonské kultury a společnosti, takže jsem byl dobře naladěný a představoval jsem si, jak si udělám příjemný večer, však bylo teprve něco po osmé. Ještě jsem si na Starém Městě zašel na něco malého k snědku a plynutí času jsem tak trochu pustil ze zřetele. Kruci, už je tři čtvrtě na devět, ještěže jsem si toho všiml, protože jestli chci stihnout vlak do Dobřichovic ve 21:16 z Hlavního nádraží, mám to ze Staroměstské akorát, když se v metru musí přestupovat. Hlava naplněná čerstvými informacemi o éře Tokugawa mi bryskně spočítala, že když na ulici jen trochu zrychlím krok, tak i když mi metro ujede, měl bych být na Hlavním nádraží na minutu přesně, abych ještě stihl nastoupit.

Ano, bohužel, když jsem dorazil na stanici Staroměstská, vlak mi opravdu ujel, to je v takových situacích, kdy člověk pospíchá, skoro pravidlo. Ještěže mám v hlavě svůj přesně spočítaný plán: Metro musí dorazit nejpozději do tří minut, abych dorazil na hlavák na minutu přesně ke svému dobřichovickému vlaku.

Kruci, kde to metro je? V opačném směru už projela druhá souprava a v tom mém pořád nic... Jestli budu čekat ještě déle než minutu, budu muset vymyslet jiné řešení. Co třeba kdybych vystoupil z metra už na Můstku, přeběhl na žlutou trasu B a jel na Smíchovské nádraží. Tím by se pár minut ušetřit dalo, metro zvládne projet pod městem o něco rychleji než vlak po povrchu. Když to tak udělám, měl bych dorazit k vlaku na Smíchově na minutu přesně, možná s minutovou rezervou. Zaplaťpánbůh, metro už je tu...

Ehmmm, ovlivněn tématem přednášky jsem si vzpomněl na své vlastní putování po Japonsku, kolik věcí tam bylo přesně obráceně než jsem byl zvyklý. Asi jsem si z toho vzal nešťastný příklad, protože se mi podařilo nastoupit do metra v opačném směru, sakra. Můj přesný plán, jak chytit vlak, rozmetalo oznámení, že příští stanice je Malostranská a ne předpokládaný Můstek. To znamená, že ty dvě soupravy metra v opačném směru, na které jsem před chvílí nadával, jely ve skutečnosti mým směrem a já - dezorientovaný - do nich nenastoupil. Co teď budu dělat na Malostranské? Ledažeby...

Moje hlava - v té chvíli ne nepodobná elektronické navigaci - během minuty jízdy pod Vltavou opět přepočítala možnou trasu: Přece kdybych vyběhl co nejrychleji dlouhé eskalátory na Malostranské a hned mi jela správná tramvaj, mohl bych snad ještě vlak na Smíchově chytit. Ano, nemůžu si už sice dovolit ani chvilku zpoždění, vše vychází na minutu přesně, ale ještě pořád by to mohlo vyjít. Vyběhl jsem tedy schody jako jsem to naposledy udělal někdy za dávného mlada, proběhl malým vestibulem a spatřil ve stanici stojící tramvaj. Jo, dvanáctka jede mým směrem! Vskočil jsem do ní spolu se zvukem zavírajících se dveří, až k Andělu jsem ten "sprint" vydýchával a maně jsem si vybavil, jak jsem ještě nedávno, na přelomu roku, nemohl udělat kvůli bolavým bedrům tři kroky pohromadě. Člověk - když je to jen trochu možné - tak rychle zapomíná...

Když tramvaj zastavila na zastávce Smíchovské nádraží, slyšel jsem už skřípající brzdy do stanice vjíždějícího vlaku, takže jsem na chodníku porazil několik babiček a závěrečným spurtem po schodech na nástupiště docílil toho, že jsem byl u vlaku opravdu na minutu přesně. Jen to - jak se ukázalo - pohříchu nebyl můj vlak, ale Západní expres, který odvážně vyrazil směrem na Plzeň, aby ho hned na Smíchově zastavila "porucha na zabezpečovacím zařízení", tedy "naprosto mimořádná událost", která se na naší trati na Beroun odehrává ne častěji než třikrát, čtyřikrát týdně.

Osobní vlaky následující dvě hodiny nejezdily vůbec, "můj" rychlík za tu dobu absolvoval celou cestu  do Dobřichovic s dlouhými a četnými přestávkami ve stanicích i v poli. Když jsem si chtěl doma konečně udělat vysněný příjemný večer, rádio mi k tomu zahrálo půlnoční hymnu. 

Aspoň to jsem stihl na minutu přesně.