Je-li 17.listopad, musíme být na Národní třídě

Jak se jmenoval ten známý film? "Jestliže je úterý, musíme být v Belgii"?. No a já to mám postavené  tak, že je-li právě 17. listopad, musím být aspoň část dne na Národní třídě. Nepatřím k těm, kteří tvrdí, že právě tady "to" všechno začalo a "nebylo-li by Národní třídy nebylo by u nás demokracie", to by bylo přílišné zjednodušení v jádru dost komplikovaného děje, ale právě tady se rozhodlo, že ztratila trpělivost velmi silná česká (tehdy československá) mlčící většina. Tehdy velmi dlouho, skoro ostudně dlouho mlčící. Nepočítám disidenty a obecně lidi přirozeně moudré, slušné a zároveň odvážné, kterých v populaci bývá jen hrstka, tím spíš v populaci ujařmené jednačtyřiceti lety fungování "nejpokrokovější společnosti v dějinách lidstva", a i kdyby měli stokrát pravdu, bez alespoň tiché podpory opravdové masy se ve společnosti nepohne stéblo. Každý rok si to tu jdu projít a připomenout si, co se tu odehrálo. A každý rok si tiše zavzpomínám, jak jsem se tu v onen den D souhrou náhod ocitl (před rokem jsem to zde na blogu popsal ve dvoudílném článku Můj 17. listopad 1989), a hlavou mi prolétne, jak jsem tehdy smýšlel o budoucnosti a co by se asi odehrálo jinak, kdybych tenkrát na místě počkal na dějiny. Možná nic podstatného. Možná všechno zgruntu. 

Ozvy slovenské "Křídové revoluce" dorazily až k tradičnímu pietnímu místu v samotném centru Prahy.

 

 

 

Pravda, není asi úplně chytré dát si s přáteli fotografy sraz na tom s přehledem nejrušnějším místě v Praze, ale nakonec všechno klaplo. Markéta Kolínská, Honza Kočičák Kočí a Richard Horák. 

 

  

Přivítali jsme i Pavla Vidlaře... 

 

  

... a Zuzanu Terešovou. 

 

 

 

Na Národní chodím 17. listopadu pravidelně, ale netušil jsem, že pro novináře funguje jen kousek od pietního místa vytápěný stan se základními službami (káva, teplá polévka, WC,...) což ve slotě, která tentokrát doprovázela sváteční dopoledne (déšť, vítr, pocitová teplota pod bodem mrazu) byly opravdu ceněné atributy. A hlavně jsem doteď netušil, že moje PRESS kartička mě opravňuje mezi novináře (a že jsme tu potkali zajímavé novinářské persóny) vstoupit. Ale funguje to! :-)

Samozřejmě, v novinářském stanu se můžete okamžitě stát lovnou zvěří, protože objektivy foťáků a kamer místních reportérů a zpravodajů čekají sice na ta nejlepší, ale v nouzi na jakákoli sousta.

 

  

Fotografy obletovanou VIP persónou se stal tento roztomilý psík. 

 

  

Když už jsme tedy ti novináři, měli bychom se snažit referovat o světě kolem nás: Dobrá tedy - kolega chemik, ale taky příležitostný kandidát na prezidenta a v současnosti senátor, Jiří Drahoš. 

 

 

Ač oficiálně v přestrojení za novináře, neměli bychom zapomínat na kreativitu: Takhle vypadá pan primátor Bohuslav Svoboda (ten o špetku vyšší), když ho vyfotíte s Kočičákem (ten o špetku nižší) přes průhlednou stěnu vytápěného a čerstvě opršeného stanu.   

 

 

 

 Další z naší novinářské fotoskupiny, David Štěpán.  

 

  

S již představeným Pavlem Vidlařem je tentokrát na fotce Láďa Čepelák, náš technický a technologický guru přes fotky. Tak Láďo, co říkáš té nové bezzrcadlovce od Canonu která se objevila na trhu před pár dny? Stojí to za tu raketu na cenovce?   

 

 

 

Déšť na chvíli polevil, tak hurá mezi dělný lid:  Kdybych tušil, že se mi do hledáčku dostane i vážený ekonom Tomáš Sedláček,vzal bych si možná s sebou nějakou jeho knihu na podpis.

 

 

Červené srdce Václava Havla u Národního divadla je místo, které nejde při procházce pominout. Co by si asi pomyslel o současném sestavování vlády 36 let po listopadovém převratu? Já vám to snad pane prezidente radši nebudu ani říkat, nebo z toho na svém snad pohodlném obláčku nebudete dobře spát... 

 

 

 

Kavárna Slavie naproti Národnímu divadlu se stala pro tento den baštou Motoristů. 

 

  

A skupina Motoristů v čele s Filipem Turkem právě ze Slavie vyrazila k pietnímu místu. Pan předseda ve světlém kabátě vypadal sebejistě a dělal si selfíčka s transparenty namířenými proti němu. Mimochodem, v záběru můžete vidět v akci Kočičáka (vidíte jeho fotoaparát na pozadí písmene T na transparentu ve slově SVÁTEK?), kterak předvádí, jak lze chybějící centimetry dorovnat buldočí zarputilostí. Však se mu taky od pana politika dostalo zaslouženého ocenění: "Jestli chceš, zahajluju ti do ksichtu!" pověděl mu ten milý muž a dobromyslný rétor. Myslím, že demokracie a politika ve smyslu pokorné služby občanům budou jistě v dalších letech v dobrých rukou.   

 

 

 

 

Tak je to každý rok - během svátečního dne žádné tramvaje přes Národní třídu nejezdí, ale stojí tu "na fest", trochu překážejí a zároveň poskytují prostor všem, kdo se odhodlají nastoupit. Na koleje se tak mohou bezpečně dostat i jiná kolečka. 

 

 

 

Tuhle fotku mám rád, je na ní zachycena krása, povětrnostní podmínky, ruch svátečního dne i část povětšinou vstřícné atmosféry v ulicích. Jasně, někteří si odnesli pískot a odsudek, který se vždycky nesnadno poslouchá, ale už zítra saturnálie skončí a populisté všeho druhu budou mít zase bohužel celý rok prim.  

 

 

Výhodou přístupu do novinářské sekce byl i občasný dobrý výhled na pietní místo zevnitř přiléhajícího novoměstského paláce. Jen občasný byl proto, že se o něj dělili všichni z novinářských prostor, což se bez vzájemné ohleduplnosti logicky neobešlo.  

 

 

A tady je zmíněný vyhřívaný novinářský stan na vnitřním nádvoříčku. Odpočívali tu i zpravodajové, a polehávaly tu jejich velkými logy televizních stanic opatřené mikrofony.

 

  

 Skautský průvod na úplný závěr dopoledního a časně odpoledního bloku. I deštník byl dnes v národních barvách.

 

 

  

Ano, pieta, věnce, svíčky, to ano. Ale, jaksi, kázeň musí byť... za rohem je tedy stále v pohotovosti proškolený hasič se zásobou písku. Ale dnes je deštivo, moc práce s nepokojnými svíčkami hasič nemá. 

 

  

A jak to tenkrát, táto, bylo vlastně s tím listopadem? A proč je tu těch svíček a lidí tolik?  

 

 

 

Výroční procházky po Národní třídě mám rád a i přes občasné úlety, které se mi špatně skousávají, ale v principu k demokracii patří, mě letos nic nepřimělo plán na tento den v roce 2026 pozměnit. Pokud to tedy za rok bude aspoň trochu záležet na mně.