Nedělní miniglosy č.737

 

V posledních dnech mě dostihly resty, týkající se chystané fotografické výstavy v chotěšovském klášteře. Ono se to nezdá, protože ještě do vernisáže zbývá 12 dní, ale fotky musí být připravené už do rána příští soboty, kdy je budeme do kláštera převážet. No a do příští soboty zbývá jen 6 dní a mně pořád ještě chybí posledních sedm fotek, se kterými se v tiskárně trochu loudají a dělají mi to napínavé. No a protože jsem si vymyslel ještě různé další akce, třeba to, že každá fotka bude mít svůj QR kód, pod kterým návštěvníci najdou podrobné informace, nebo že pro návštěvníky zopakuji celkem úspěšnou soutěž o fotku podle vlastního výběru, nemůžu říct, že bych se poslední dobou po večerech nudil. Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, však nepíšu večer ale ráno doma (tento úvodník) a pak odpoledne v kavárně, takže na ně i o tomto víkendu došlo a já vás mohu všechny srdečně přivítat už u 737. čísla.

 

Od minulého vydání NMg jsem zveřejnil dva nové články: Vzhledem k tomu, že jsem se stal jedním z 24 fotografů, jejichž fotky byly vybrány pro výstavu Abstraction in Photography v čínském Čchung-čchingu (bude trvat až skoro do konce července), dozvěděl jsem se z výstavního katalogu, Jak se píše Vápeník čínsky, o což jsem se na blogu hned podělil. Ve druhém článku jsem vás pak pozval na Černobílou procházku Českým Krumlovem, kam jsem se vypravil neplánovaně a pod vlivem špatných zpráv, jejich četnost a závažnost začátkem léta povážlivě narostla. Z předešlého období ještě jednou připomenu článek Brazilské odlesky - o tom, jak jsem část svých příbuzných Wapeniků objevil v daleké Brazílii, a text Kamínek splněných přání, pojednávající o nenápadném černém kamínku z úpatí hory Fudžisan, který mi před 10 lety vyplnil jedno veliké přání a teď bych moc rád, aby mi splnil druhé, podobně zásadní. 

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu 9 let starou povídku Nuda v Praze o tom, že před více než tisíciletím stačilo málo a všechno dnes v naší zemi mohlo být jinak, a nově přidám ještě povídání O snových oplétačkách s úřady (z roku 2011), protože podle toho, o čem se mi v posledních dnech (tedy nocích) zdává, už na mě zase musí vést tyhle snové úřady pěkný tlustospis.

Černobílá procházka Českým Krumlovem

Před čtrnácti dny u mne množství a brizance špatných zpráv nabraly takovou dynamiku, že jsem z hodiny na hodinu zrušil celý plánovaný víkendový program (včetně přípravy nastávající fotovýstavy nebo Nedělních miniglos), popadl jsem ze zvyku foťák, ještě v pátek v noci jsem si objednal jízdenku do Českého Krumlova, kudy jsem zatím jen několikrát v životě projížděl, ale nikdy jsem neměl delší čas na procházku, natož abych mohl na místě udělat pár obrázků, a v sobotu ráno jsem tam vyrazil na otočku. Popravdě, bylo úplně fuk, jestli to bude Český Krumlov, Pelhřimov, Šumperk nebo Jihlava, hlavně někam daleko, kde to skoro neznám, kde nebudu nikam směřovat, ale budu se moct toulat jen tak nazdařbůh jako zcela nezúčastněný pozorovatel. Černobílá byla tentokrát jasná volba, barvy by se mi tentokrát nehodily k náladě, byť jich kolem byla spousta, protože jsem se trefil do data jakýchsi místních slavností, takže dost lidí se kolem mě uličkami starého města promenovalo k potěše všudypřítomných fotografů v dobových kostýmech.

Dnes jsem z krumlovských fotek pořízených během napohled slunečného odpoledne vybral deset ukázek, které nemají fungovat ani jako průvodce krásným historickým místem, ani jako pochlubení, kde jsem měl možnost krátce pobývat. Tudy jsem prostě procházel a bez toho, abych nějak vážněji přemýšlel nad tématem fotek, kompozicí obrazu či dokonce nedejbože nad dodržováním jednotného stylu (přesně proti všem krásně znějícím knížecím radám z běžných fotopříruček, nad nimiž se někdy jako fotograf zlobím a rozčiluju, protože - domnívám se - je více lidí, které svádějí na scestí, než těch, kterým by pomáhaly), zaznamenal jsem prostě pár námětů ze svého bezprostředního okolí, které jsou stejně naprosto odtržené od myšlenek, jež mi letěly hlavou, což jim možná paradoxně dává větší svobodu, než kdyby byly svázané do kozelce nějaké "okamžité osobní výpovědi". 

Jak se píše Vápeník čínsky?

Na konci května jsem se dozvěděl, že se s nějakou mou fotkou počítá pro výstavu "Abstrakce ve fotografii" kdesi daleko za obzorem v tajuplné Říši Středu - v Číně. Nevěděl jsem ovšem tehdy žádné podrobnosti - ani o jakou fotku jde, ani kdy se bude výstava konat. Věděl jsem jen to, že výstava bude v čínském Čchung-čchingu a že bych se do konce června měl dozvědět nějaké podrobnosti. Aspoň maličko jsem se pokusil nám tohle místo ukázat a zmínit se o kontextu celé akce v článku Nakouknutí do Číny k řece Jang-c’-ťiang. 

Dnes si dovolím zde jen splnit základní informační povinnost: Od minulého pátku je totiž čínská výstava skutečností. Dostal jsem k dispozici oficiální plakát výstavy, na kterém jmenovitě figuruje všech 24 vystavujících z různých koutů světa (zatím jsem stihl prozkoumat podrobněji jen pár "kolegů" a jejich snímky na mě dělaly ponejvíce velmi dobrý dojem). Výstava potrvá jeden měsíc, a - co mi připadne docela malebné - bude se tedy časově překrývat s prvním týdnem mé chotěšovské výstavy, což je, myslím, docela zajímavá skutečnost a každopádně by byl hřích se o tomhle překryvu při chotěšovské vernisáži nezmínit ("fotky vystavujícího autora může právě vidět jen pár lidí na světě: Vy v tomto chotěšovském sále - a Číňani!" :-)).