Viděl(a)s to děsné zahájení olympiády?!

V pátek jsem měl celkem důležitý den: Měl jsem jeden den dovolené, který jsem strávil od časného dopoledne až po pěkně odleželý podvečer v chotěšovském klášteře, kde jsem během dne absolvoval tři komentované prohlídky své fotografické výstavy pro zájemce. Celý den mě ani nenapadlo, že má oficiálně začínat pařížská olympiáda, měl jsem jiné zájmy a jiné starosti. Až když jsem večer přijel - velmi příjemně utrmácený - do Staňkova a pustili jsme televizi... 

Defilé jednotlivých výprav na rozdílně velkých lodích mi přišlo jako výborný a originální nápad, stejně jako přesunutí hlavního programu přímo do centra města, byť bych tedy nechtěl být v kůži zpravodajců odpovědných za bezpečí účastníků i návštěvníků. Pak mi připadlo, že se děj trochu rozdrobil, skvělých nápadů ubylo, ale vůbec nemůžu vyloučit, že na mě jen trochu začala dorážet únava po dlouhém a náročném dni. Korunu v mých ospalých očích programu nasadila zdlouhavá závěrečná část štafety s olympijským ohněm, která byla, myslím, spíš návodem, jak na posledním úseku ukázat pokud možno nadpoloviční většinu francouzských (a nejen francouzských, jak by mohl potvrdit třeba Rafael Nadal) sportovních hvězd, a naprosto tak rozmělnit a zbavit tajemství tuto druhdy velmi napínavou část programu. Naopak výborný nápad s "ohněm" v koši vznášejícího se balónu dal závěru oficiálního zahájení (jakkoli to skutečný oheň vůbec není) další punc originality a mě probral z ospalé netečnosti. Prostě mým pohledem docela zajímavé, občas sympaticky ulítlé a občas svým rytmem drhnoucí slavnostní zahájení významné sportovní, společenské i politické události, jak tomu tak při podobných příležitostech bývá, když se autoři snaží pochytat co nejvíc zajíců, aniž by přesně věděli, co pak s nimi.

Nedělní miniglosy č.740

 

Upozornění: příští neděli, 4. srpna Nedělní miniglosy nevyjdou. V sobotu budu až hluboko do noci v Chotěšově, protože v tamním klášteře bude probíhat tradiční Večer pro klášter, a protože i neděle bude do značné míry vykolejená, tak náš nedělník tentokrát připravit nestihnu.

 

Minulý týden byl pro mě už běžně pracovní s výjimkou pátku, který jsem strávil na své fotovýstavě POVZNÁŠENÍ v chotěšovském klášteře (aktuální informace se snažím stále udržovat na speciální informační stránce výstavy), kde jsem měl v průběhu dne tři komentované prohlídky pro ty, kteří nestihli vernisáž o týden dřív. Na rozdíl od příští neděle ovšem tentokrát Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, napsat stíhám, (aspoň při psaní úvodu úvodníku v to doufám :-)). Srdečně vás tedy vítám už u 740. čísla týdeníku se značkou NMg.

 

Od minulého vydání NMg jsem stihl zveřejnit dva články: Prvním byla reportáž Fotostřípky z chotěšovské vernisáže, ve které tentokrát nenajdete ani jednu mou vlastní fotku, protože na vernisáž dorazila víc než stovka návštěvníků, a byl tedy docela frmol (za pořízení fotek a svolení k publikaci děkuji fotografům Tomu Zástěrovi, Zuzaně Terešové a Pavlovi Vidlařovi). Druhým článkem byla ukázka nových příspěvků vzniklých mou originální fotografickou metodou Malování zapadajícím sluncem, které jsem dal vzhledem k podobě výsledku název Okno vesmíru dokořán. Z "předvýstavního" období mohu ještě jednou připomenout vzpomínkový článek O třech babiččiných spartakiádních knihách a vzhledem k tomu, že příští týden končí mezinárodní výstava Abstraction in Photography v čínském Čchung-čchingu, jíž jsem se měl to potěšení zúčastnit spolu s dalšími 23 vybranými fotografy z celého světa, připomenu i článek Jak se píše Vápeník čínsky.  

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu 15 let starý text O kouzelné babičce a ovčí písni, ve kterém jsem zavzpomínal na svůj první (a jak se ukázalo, nikoli poslední) výstup na nejvyšší horu řeckého ostrova Lefkada. A nově k tomu pro lepší náladu přidám trochu bláznivou rýmovanou miniaturku z léta 2015 - s názvem Plží serenáda.

Okno vesmíru dokořán

Ne, nebudu dnes vzpomínat na téměř stejnojmenný legendární televizní cyklus s astrofyzikem Jiřím Grygarem vyrobený v Československé televizi v letech 1981 až 1991 (paradoxně cyklus tehdy nešel natočit v pražském studiu, ale připravovala ho mírně progresivnější Bratislava, a ani tam nesměl být pod výsledkem podepsaný skutečný autor scénáře, pozdější televizní magnát Vladimír Železný), který mě v době svého vzniku nesmírně zajímal, podpořil můj zájem o přírodní vědy a do jisté míry možná i ovlivnil moje rozhodování, co bych rád studoval.

Nemaje vlastního specializovaného dalekohledu ani desítek miliard dolarů na vytvoření obdoby Hubbleova či Webbova vesmírného teleskopu, nezbývá mi, než v malých a chudých českých poměrech vynalézavě improvizovat. A tak jsem se rozhodl pokračovat ve fotografických experimentech a pokusit se rozvinout svou originální metodu "malování zapadajícím sluncem", použitou už např. na vytvoření snímku Srdce zapadajícího slunce, který si užil své "chvíle slávy" v únoru na výstavě ve skotském Glasgow a je profilovou fotkou mé právě probíhající samostatné výstavy s názvem POVZNÁŠENÍ v klášteře v Chotěšově (o tom, jak proběhla před týdnem vernisáž výstavy, jste se rovněž mohli dočíst ve speciálním článku).

Samozřejmě, ony ty experimenty nikdy nemůžou trvat dlouho, protože slunce je ve vhodné fázi pro "malování" jen krátký čas. Je snad ale možné říct, že se mi povedlo v limitovaném čase dalšího večerního staňkovského focení najít cestu, jak je možné tímhle postupem vytvořit fotky, které jako kdyby nahlížely otevřeným oknem do vesmíru. Chce to prostě dodat fotoaparátu ten správný "švunk", který tohle nenápadné okno do vesmíru pootevře, a pak máte asi tak tři minuty na to zkoušet různé varianty a přitom se zoufale snažit zapamatovat si, jak přesně jste ty povedenější kousky udělali, naopak nepovedené kusy a postup jejich přípravy se zavrhnou jako slepá vývojová větev. Darwinovská evoluce fotografické metody v praxi :-).

Fotostřípky z chotěšovské vernisáže

V minulém týdnu jsem vám už ohlásil, že Výstava v chotěšovském klášteře je připravena. Dnes se podíváme na průběh úvodní vernisáže objektivem několika návštěvníků; sám jsem během vernisáže opravdu nestihl ani jednou jedinkrát stisknout spoušť, takový to byl báječný frmol, stále jsem se s někým vítal, loučil se s ním nebo od něj přijímal gratulace, případně jsem odpovídal na nejrůznější otázky, často od lidí, které jsem vůbec neznal. Předem varuji, že tentokrát se na několika fotkách objevím osobně. Jste-li na své vlastní vernisáži, jste totiž celkem logicky považováni za hlavního aktéra, a můžete se tak jen těžko nechat zapírat a v tichosti odlehlé komůrky o samotě popouštět uzdu své introverzi; naopak, pořád jste v centru dění, pořád na vás někdo mluví a pořád na vás někdo míří objektivem. Na vaše případné upejpání není nikdo zvědavej, naopak, očekává se od vás, že budete dobře naloženi, usměvaví, pokud místy i dojatí, tím lépe.

První část programu, která byla společná pro dvě zahajované výstavy - pro tu moji a rovněž pro moc zajímavou výstavu grafik Milana Bauera - probíhala v nejreprezentativnějším prostoru chotěšovského kláštera, v překrásně zrenovované Kapitulní síni. Druhá část pak už probíhala v obou výstavních sálech, v tom mém jsme si dali i malou, asi třičtvrtěhodinovou komentovanou prohlídku.

Musím poctivě říct, že mě velmi překvapilo množství lidí, kteří na vernisáž dorazili. Čekal jsem, že spíš budou na poslední chvíli chodit omluvenky, protože byl opravdu horký letní den. Nakonec jediný větší problém měla tříčlenná posádka speciálně vypraveného automobilu, který asi ve třetině cesty odmítl poslušnost a musel si počkat na odtah. Moc mě ale třeba potěšila - mimo mnohé jiné - výprava čtyř pražských fotografů, se kterými budeme vystavovat společně na podzim, kteří nejenže získali v klášterní budově skoro nevyčerpatelný zdroj zajímavých záběrů, ale navíc měli - spolu s mnoha dalšími - opravdu neobyčejný zájem o mé fotky a o příběhy s nimi spojené. No a o fotkách to já při podobných příležitostech vyprávím moc rád a musím se moc hlídat, abych udržel přijatelný čas takové komentované prohlídky.

Ale vezměme to pěkně popořadě:

Nedělní miniglosy č.739

 

Minulý týden byl plný obrazů a výstav: Na jednu fotografickou - pana Garika Avanesjana - jsem vyrazil v pondělí na otočku do Liberce, na výstavu Malující nemalíři pak ve čtvrtek do Nečtin. Všechny ostatní dny (vzal jsem si na to týden dovolenou) jsem se plně věnoval přípravě své výstavy fotek v chotěšovském klášteře, kterou jsme v pátek zahájili slavnostní vernisáží. Nějakou dobu jsem si myslel, že Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, tento týden vůbec nevyjde, ale nakonec jsem si řekl, že bude dobré aspoň na neděli v myšlení poněkud "přepřáhnout" a naladit se tak na návrat do přece jen o něco normálnějšího režimu. Tak vás tedy srdečně vítám už u 739. čísla týdeníku se značkou NMg.

 

Od minulého vydání NMg jsem stihl zveřejnit jediný článek, kterým byla informace o tom, že Výstava v chotěšovském klášteře je připravena, a vernisáž tedy může vypuknout. A vypukla, jen co je pravda! Nakonec jen z mé strany dorazilo na vernisáž asi 80 lidí (včetně čtyř známých z tohoto blogu :-)), takže spolu s dalšími několika desítkami těch, kteří přišli podpořit druhého vystavujícího (vernisáž byla společná pro dvě výstavy), jsme prý překonali všechny historické návštěvnické rekordy chotěšovského kláštera. Jediný nový článek doplním připomínkou článků z předchozích týdnů: V rubrice Po paměti jsem zavzpomínal na to, jak moje staňkovská babička - na rozdíl ode mne - milovala spartakiádní vystoupení, v článku O třech babiččiných spartakiádních knihách. Vzhledem k tomu, že jsem se stal jedním z 24 fotografů, jejichž fotky byly vybrány pro výstavu Abstraction in Photography v čínském Čchung-čchingu (bude trvat do konce července), připomenu také, že jsem se z výstavního katalogu konečně dozvěděl Jak se píše Vápeník čínsky. No a pro mě osobně je podstatný text Kamínek splněných přání, pojednávající o nenápadném černém kamínku z úpatí hory Fudžisan, který mi před 10 lety vyplnil jedno veliké přání a právě teď po něm chci další nesmírně důležitou spolupráci. 

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu devět let staré Haiku mého hřejivého vesmíru, aby vesmír hřál co nejpříjemněji dál. Druhým archívním příspěvkem bude vzpomínka na můj první výstup na nejvyšší horu řeckého ostrova Lefkada (výstup proběhl už před 21 lety, článek pak je z mé úplně první blogové sezóny 2009): O kouzelné babičce a ovčí písni.

Výstava v chotěšovském klášteře je připravena!

Během včerejška a dneška jsem za pomoci lidí, kteří o chotěšovský klášter dlouhodobě pečují, nainstaloval všechny fotografie tvořící výstavní kolekci s názvem POVZNÁŠENÍ, takže by mělo být vše připraveno na páteční vernisáž. Připomínám pro případné zájemce z řad zdejších čtenářek a čtenářů, že vernisáž začne v pátek 19. července v 17:00. Protože vernisáž mají hned dvě výstavy zároveň, společný úvod se koná v reprezentační Kapitulní síni, kde bude i malá hudební produkce v podání části souboru středověké hudby Gutta. Asi po 30-40 minutách společného úvodu se návštěvníci vernisáže přesunou do obou výstavních sálů (ve vedlejším sále bude k prohlédnutí krásná a velmi nápaditá výstava grafika Milana Bauera, se kterým jsem měl během instalace příležitost se seznámit. Na chodbě spojující oba výstavní sály bude připraveno občerstvení a je možné si rovněž prohlédnout všechny běžně přístupné prostory konventu.

Od 18:00 plánuji pro zájemce malou komentovanou prohlídku výstavy, během které si povíme něco o všech vystavených fotkách. Fotek mělo být původně podle kapacity sálu 26, já jich pro výstavu vybral 30 s tím, že budu  muset během instalace 4 obrazy vyřadit. Nakonec jsme našli - lehce punkový - způsob, jak využít všech 30 fotek, tak jsem žádnou "předvýstavní eliminaci" provádět nemusel a jsem tomu rád. Všechny vystavené fotky jsou, myslím, velmi kvalitně adjustované - buď v černém dřevěném rámu nebo bez vnějšího orámování na speciální dibondové desce s vnitřním hliníkovým rámem. Nejmenší použitý formát je 70x40 cm, největší je 90x120 cm. Každá fotka je vybavena kartičkou s popisem (vpředu vpravo) a QR kódem (vpředu vlevo), přes který je možné získat podrobné informace o dané fotografii - její kompletní výstavní historii, všechna případná získaná ocenění na soutěžích, přesné technické podmínky vzniku, atd. A všechny fotky mají na zadní straně i tzv. autorský štítek s podpisem, který potvrzuje původ a pravost autorského tisku. 

Nedělní miniglosy č.738

 

Je fakt, že zatím jsem tento týden na přemýšlení o Nedělních miniglosách, našem svérázném blogovém týdeníku, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, neměl moc času, protože do sobotního rána musela být k odvozu na místo konání připravená kompletní kolekce fotek pro mou výstavu v chotěšovském klášteře. Všechno ale zatím probíhá dobře, i když fotky jsem nakonec doma po dlouhých měsících občasných příprav zkompletoval pouhých 24 hodin před odvozem. Poslední třicátý obraz, který se nedávno stal součástí soukromé sbírky, a který bude na výstavu zapůjčen, mi jeho majitel přivezl až přímo do Chotěšova. Teď mají fotky dva dny na rozjímání v ústraní a v úterý ráno začíná instalace, tak si teď mohu na chvíli "odskočit" k Nedělním miniglosám, i když je tentokrát nepíšu v klimatizované pražské kavárně, ale ve staňkovském obýváku. Budu teď pendlovat mezi Chotěšovem, Staňkovem, Plzní a Dobřichovicemi podle toho, jak mi příprava výstavy půjde od ruky a podle toho, co za komplikace se ještě objeví, ale dnes vás můžu srdečně přivítat už u 738. čísla týdeníku se značkou NMg.

 

Od minulého vydání NMg jsem zveřejnil dva nové články: V rubrice Po paměti jsem zavzpomínal na to, jak moje staňkovská babička - na rozdíl ode mne - milovala spartakiádní vystoupení, v článku O třech babiččiných spartakiádních knihách. Pro ty, co se chystají přijet na mou chotěšovskou výstavu vlakem, jsem zveřejnil malý fotonávod, jak se dostat z železniční stanice Chotěšov nejkratší cestou do tamějšího kláštera, kde bude výstava instalovaná: Nejkratší cesta do kláštera. Vzhledem k tomu, že jsem se stal jedním z 24 fotografů, jejichž fotky byly vybrány pro výstavu Abstraction in Photography v čínském Čchung-čchingu (bude trvat až skoro do konce července), připomenu také, že jsem se z výstavního katalogu konečně dozvěděl Jak se píše Vápeník čínsky. Ze speciálních soukromých důvodů pak ještě jednou přidám odkaz na text Kamínek splněných přání, pojednávající o nenápadném černém kamínku z úpatí hory Fudžisan, který mi před 10 lety vyplnil jedno veliké přání a nedávno jsem se na něj obrátil podruhé. 

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu povídání O snových oplétačkách s úřady (z roku 2011), protože podle toho, o čem se mi v posledních nocích zdává, už na mě zase musí vést tyhle snové úřady pěkný tlustospis. A přidám ještě devět let staré Haiku mého hřejivého vesmíru, aby vesmír hřál co nejpříjemněji dál.

Nejkratší cesta do kláštera

Ne, nebojte se, že bych se snad dal na mnišskou cestu a naplánoval si, že definitivně přestanu hřešit. Ale vám, mým milým čtenářům, chci ukázat nejjednodušším obrazovým způsobem tu nejkratší cestu do chotěšovského kláštera, kde přesně za týden, v pátek 19. července od 17:00 zahájíme mou jubilejní desátou samostatnou fotovýstavu, tentokrát z názvem POVZNÁŠENÍ. Kdo se tedy bude chtít nechat tímto způsobem trochu povznést a využije k tomu vlak (ano, Chotěšovem vede železnice z Plzně do Domažlic), zastaví na malém nádražíčku. Jako už notný pamětník si pamatuji doby, kdy tu byla veliká úschovna kol a taky tady fungovala normální pokladna a vnitřní prostory šly vytopit kamny na uhlí. Teď je tu jako ve většině podobně malých železničních stanic pusto, prázdno, neútulno. Ale nechystáme se kempovat na chotěšovském nádraží, směřujeme do rozsáhlého areálu chotěšovského kláštera, který sice z nádraží není vůbec vidět, ale to neznamená, že je odtud daleko. Rychlým krokem to totiž z vlaku až k vstupní klášterní bráně trvá jen asi tři minuty. 

Dnes tedy nečekejte žádné extra fotky, budou to jen ilustrační obrázky, které by vám měly ukázat, jak se nejsnadněji dostat do kláštera. Tak pojďme a nezdržujme se, ať je vidět, že je to opravdu jenom kousek. 

O třech babiččiných spartakiádních knihách

Vzpomněl jsem si na to v sobotu, kdy jsem omylem přepnul na televizní program s přímým přenosem z Všesokolského sletu. V tu chvíli jako kdybych se přenesl mnoho let nazpátek a ve vzpomínkami  podivně rozladěném historickém trojzvuku let 1975, 1980 a 1985 se mi vybavily rozsáhlé televizní přenosy z "největšího svátku naší tělovýchovy" - spartakiády. Totiž - moje staňkovská babička byla založením sokolka, často vzpomínala na společné tělocvičné skladby i na to, jak "s děvčaty" kdysi vyhrála župní přebor v házené. Přestože jí komunistický režim opravdu vůbec nepřál, jako kdyby jí unikly podstatné ideologické rozdíly mezi sokolským sletem a spartakiádou; stačilo, že tam byli davové cvičících lidí, odehrávalo se to na obrovitém strahovském stadiónu a mluvilo se u toho slavnostně posazenými hlasy o vlastní výjimečnosti; spartakiádu prostě babička upřímně obdivovala (a automaticky předpokládala, že ostatní to mají podobně), byl to v jejích očích obrovský svátek, u kterého se za každou cenu musí všichni sejít a - když už sami nejsou aktivními cvičenci - zúčastnit se alespoň jako zapálení a hrdí diváci. V těch letních dnech, začasté prozářených a prohřátých silným červnovým sluncem, tedy celá naše rodina odpoledne opustila své jakkoli užitečné venkovní aktivity na staňkovské Kouzelné zahradě, zatemnili jsme okna obytné kuchyně, kde běžela televize, abychom dosáhli lepšího kontrastu, a sledovali jedno vystoupení za druhým od rozkošných předškolních dítek s maminkami až po odhodlané vojsko v bílých trenýrkách. S tím, že by si někdo z rodiny nechal přenos z významné akce ujít, se nepočítalo.

Nedělní miniglosy č.737

 

V posledních dnech mě dostihly resty, týkající se chystané fotografické výstavy v chotěšovském klášteře. Ono se to nezdá, protože ještě do vernisáže zbývá 12 dní, ale fotky musí být připravené už do rána příští soboty, kdy je budeme do kláštera převážet. No a do příští soboty zbývá jen 6 dní a mně pořád ještě chybí posledních sedm fotek, se kterými se v tiskárně trochu loudají a dělají mi to napínavé. No a protože jsem si vymyslel ještě různé další akce, třeba to, že každá fotka bude mít svůj QR kód, pod kterým návštěvníci najdou podrobné informace, nebo že pro návštěvníky zopakuji celkem úspěšnou soutěž o fotku podle vlastního výběru, nemůžu říct, že bych se poslední dobou po večerech nudil. Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu", a už déle než 15 let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti v uplynulých dnech, však nepíšu večer ale ráno doma (tento úvodník) a pak odpoledne v kavárně, takže na ně i o tomto víkendu došlo a já vás mohu všechny srdečně přivítat už u 737. čísla.

 

Od minulého vydání NMg jsem zveřejnil dva nové články: Vzhledem k tomu, že jsem se stal jedním z 24 fotografů, jejichž fotky byly vybrány pro výstavu Abstraction in Photography v čínském Čchung-čchingu (bude trvat až skoro do konce července), dozvěděl jsem se z výstavního katalogu, Jak se píše Vápeník čínsky, o což jsem se na blogu hned podělil. Ve druhém článku jsem vás pak pozval na Černobílou procházku Českým Krumlovem, kam jsem se vypravil neplánovaně a pod vlivem špatných zpráv, jejich četnost a závažnost začátkem léta povážlivě narostla. Z předešlého období ještě jednou připomenu článek Brazilské odlesky - o tom, jak jsem část svých příbuzných Wapeniků objevil v daleké Brazílii, a text Kamínek splněných přání, pojednávající o nenápadném černém kamínku z úpatí hory Fudžisan, který mi před 10 lety vyplnil jedno veliké přání a teď bych moc rád, aby mi splnil druhé, podobně zásadní. 

 

Z archivu dnes podruhé povytáhnu 9 let starou povídku Nuda v Praze o tom, že před více než tisíciletím stačilo málo a všechno dnes v naší zemi mohlo být jinak, a nově přidám ještě povídání O snových oplétačkách s úřady (z roku 2011), protože podle toho, o čem se mi v posledních dnech (tedy nocích) zdává, už na mě zase musí vést tyhle snové úřady pěkný tlustospis.

Černobílá procházka Českým Krumlovem

Před čtrnácti dny u mne množství a brizance špatných zpráv nabraly takovou dynamiku, že jsem z hodiny na hodinu zrušil celý plánovaný víkendový program (včetně přípravy nastávající fotovýstavy nebo Nedělních miniglos), popadl jsem ze zvyku foťák, ještě v pátek v noci jsem si objednal jízdenku do Českého Krumlova, kudy jsem zatím jen několikrát v životě projížděl, ale nikdy jsem neměl delší čas na procházku, natož abych mohl na místě udělat pár obrázků, a v sobotu ráno jsem tam vyrazil na otočku. Popravdě, bylo úplně fuk, jestli to bude Český Krumlov, Pelhřimov, Šumperk nebo Jihlava, hlavně někam daleko, kde to skoro neznám, kde nebudu nikam směřovat, ale budu se moct toulat jen tak nazdařbůh jako zcela nezúčastněný pozorovatel. Černobílá byla tentokrát jasná volba, barvy by se mi tentokrát nehodily k náladě, byť jich kolem byla spousta, protože jsem se trefil do data jakýchsi místních slavností, takže dost lidí se kolem mě uličkami starého města promenovalo k potěše všudypřítomných fotografů v dobových kostýmech.

Dnes jsem z krumlovských fotek pořízených během napohled slunečného odpoledne vybral deset ukázek, které nemají fungovat ani jako průvodce krásným historickým místem, ani jako pochlubení, kde jsem měl možnost krátce pobývat. Tudy jsem prostě procházel a bez toho, abych nějak vážněji přemýšlel nad tématem fotek, kompozicí obrazu či dokonce nedejbože nad dodržováním jednotného stylu (přesně proti všem krásně znějícím knížecím radám z běžných fotopříruček, nad nimiž se někdy jako fotograf zlobím a rozčiluju, protože - domnívám se - je více lidí, které svádějí na scestí, než těch, kterým by pomáhaly), zaznamenal jsem prostě pár námětů ze svého bezprostředního okolí, které jsou stejně naprosto odtržené od myšlenek, jež mi letěly hlavou, což jim možná paradoxně dává větší svobodu, než kdyby byly svázané do kozelce nějaké "okamžité osobní výpovědi". 

Jak se píše Vápeník čínsky?

Na konci května jsem se dozvěděl, že se s nějakou mou fotkou počítá pro výstavu "Abstrakce ve fotografii" kdesi daleko za obzorem v tajuplné Říši Středu - v Číně. Nevěděl jsem ovšem tehdy žádné podrobnosti - ani o jakou fotku jde, ani kdy se bude výstava konat. Věděl jsem jen to, že výstava bude v čínském Čchung-čchingu a že bych se do konce června měl dozvědět nějaké podrobnosti. Aspoň maličko jsem se pokusil nám tohle místo ukázat a zmínit se o kontextu celé akce v článku Nakouknutí do Číny k řece Jang-c’-ťiang. 

Dnes si dovolím zde jen splnit základní informační povinnost: Od minulého pátku je totiž čínská výstava skutečností. Dostal jsem k dispozici oficiální plakát výstavy, na kterém jmenovitě figuruje všech 24 vystavujících z různých koutů světa (zatím jsem stihl prozkoumat podrobněji jen pár "kolegů" a jejich snímky na mě dělaly ponejvíce velmi dobrý dojem). Výstava potrvá jeden měsíc, a - co mi připadne docela malebné - bude se tedy časově překrývat s prvním týdnem mé chotěšovské výstavy, což je, myslím, docela zajímavá skutečnost a každopádně by byl hřích se o tomhle překryvu při chotěšovské vernisáži nezmínit ("fotky vystavujícího autora může právě vidět jen pár lidí na světě: Vy v tomto chotěšovském sále - a Číňani!" :-)).