pátek 18. března 2022

O průšvihu s vlaječkou

Přiznávám, nejsem zrovna ten typ, který se rád viditelně identifikuje s nějakou skupinou. Nezdobím si své fotografie na sociálních sítích tu francouzskými, ondyno tibetskými, dnes zase ukrajinskými vlaječkami, abych dal najevo svou sounáležitost s těmi, kdo jsou právě terorizováni, pronásledováni nebo odněkud vyháněni. Považuji takovou sounáležitost víc za věc vnitřního nastavení a ne vnějšího označení. Nerozumějte mi, prosím, špatně: Vůbec se proti takovému označování nevyhraňuji, nikomu ho nevyčítám, neznevažuji ho, ani netvrdím, že můj postup je správnější. Jen to prostě sám nedělám, protože mi to není vlastní.

Jsem fanouškem mnoha různých sportů, ale z představy, že bych si na sebe měl obléknout dres klubu či reprezentace, kterým fandím, mi naskakuje upřímná vyrážka. Ano, rád si při dobré příležitosti zajdu zafandit do nějakého sportbaru či na náměstí, ale kdyby podmínkou vstupu byl dres, vlajka nebo jiné identifikační propriety, šel bych se radši projít kolem řeky nebo jel domů dělat něco užitečnějšího. "Dresaři" by mě museli vzít takového, jaký chci být, jinak se bez společné emoce obejdu. Asi by si ťukali na čelo, že netoužím na první pohled patřit do takového fajn společenství, ale pokud to bude jejich čelo a ne moje, jejich právo na ťukání jim rozhodně nebudu upírat.

Vzpomínám si ale na situaci, kdy jsem se podobným způsobem naprosto cíleně a s chutí ozdobil. Bylo to na konci října 1989, já byl právě na vojně a dostal jsem za úkol pokud možno bez průšvihu a bez vzbuzení nepatřičné pozornosti přepravit rotu zvlčilých vojáků vlakem z "domovských" Janovic nad Úhlavou na místo, kde jsme měli pár týdnů brigádničit - do obce Dašice poblíž Pardubic. Svou uniformu četaře absolventa jsem tenkrát na počest výročí založení Československa 28. října (to byl za socialismu takový trochu trpěný a radši moc nepřipomínaný den) vyzdobil na hrudi poblíž srdce odznakem v podobě naší státní vlajky. Netušil jsem ovšem, co tímhle malým soukromým vzdorem (listopadovému převratu v rigidní socialistické realitě v té době ještě moc nenasvědčovalo, přestože kalendářně už měl být na dohled) způsobím za poprask.  

Na velkých nádražích tehdy fungovaly vojenské hlídky, které měly kontrolovat příslušná povolení projíždějících vojáků základní služby, aby náhodou neinfiltrovali normální společnost nezákonně a aby cestou netropili alotria. Ukázalo se ovšem, že státní vlaječka na vojenské uniformě je alotriem první třídy, alotriem doslova hraničícím s protistátní aktivitou. A doba byla pohnutá a vojenské hlídky řádně proškolené, kdo všechno to s naším státním zřízením nemyslí dobře. Velitelem hlídky byl jakýsi chudák desátník, který dostal rozkaz chytat mezi vlaky kromě opilců a dezertérů i zjevné nepřátele socialistického státu (ano, právě toho, který měl tutéž vlajku za svůj oficiální symbol; zdá se vám to dostatečně kafkovské?). Bdělý a odhodlaný jako vachmajstr Flanderka, když za Velké války chytal ruské špióny, mi oznámil, že jsem zásadním způsobem porušil pravidla ústrojové kázně (nebo něco podobného, už si to přesně nepamatuji), a že mě proto musí odvést na plzeňskou posádku, kde mi tu provokaci s vlaječkou spočítají. Vojáci, na které jsem měl cestou dohlížet a kteří "nenápadně" schovávali před hlídkou lahve s alkoholem, byli díky hromosvodu v podobě mého odznaku zdánlivě v bezpečí, protože zájem hlídky se cele soustředil na mě.

Za normálních okolností nemám sklony k hádkám, ale tentokrát jsem (až mě zaskočilo, jak mi to šlo snadno) sehrál etudu sebevědomého znalce předpisů: Řekl jsem konsternovanému veliteli hlídky, že on MĚ nikam odvádět nebude, protože on je jen desátník, kdežto já jsem četař. Chlapec zavrávoral, nechal mě hlídat jako podezřelé individuum, které se vzpěčuje zaslouženému zatčení, a šel si zatelefonovat pro pokyny. Když přišel zpět, mnul si nervózně nos. Ukázalo se, že podle příslušných vojenských předpisů mám nejspíš pravdu a abych mohl být odveden patrolou na posádku, musel by se na místo dostavit jakýsi velící důstojník, kapitán, kterému se ovšem do podzimního povětří nechtělo, tak rozkázal, aby tedy místo mě zatkli všechny ostatní, protože to byli jen vojíni a to desátník mohl učinit  souladu s předpisy sám. Asi dvacet lidí se tak nuceně odebralo na druhý konec Plzně a já jsem paradoxně jako původce celého toho tyjátru zůstal na nádraží sám, bez jednotky, za kterou jsem odpovídal, a s čerstvým škraloupem "nespolehlivého živla".

V dalších třech hodinách jsme měli několik vyjednávacích telefonátů s plzeňskou posádkou: Dostal jsem jasnou nabídku: Já sundám z hrudi vlaječku a oni mi oplátkou vrátí mou jednotku. Zaskočil jsem ale protistranu nečekaným tahem, protože jsem i tentokrát vlaječku sundat odmítl a řekl jsem jim, ať si tedy mou jednotku v Plzni nechají, když o ni tolik stojí, a připomněl jsem jim povinnost mé vojáky řádně nakrmit. Já pojedu na místo určení sám a uvidíme, jak budou tamní plukovníci se zadržením jednotky a narušením jejího pracovního plánu spokojeni. Nakonec kapitán z plzeňské posádky se skřípajícími zuby kapituloval a jednotku mi v pozdním odpoledni na nádraží vrátil, jen mi pohrozil, že podá podnět k mému vyšetřování, což jsem akceptoval. Za tři týdny přišel listopad a po podnětu milého kapitána už neštěkl pes.

Posléze se ukázalo, že tohle plzeňské extempore mělo velmi nečekaný ohlas u zúčastněných vojáků; historka o tom, jak jsem se opakovaně odmítl nechat zatknout, se rozšířila i daleko mimo okruh očitých svědků a nejspíš nepřímo napomohla k tomu, že jsem pak za celou dobu vojny neměl ani s těmi největšími "prudiči" (byť šlo v některých případech i o protřelé kriminálníky) větší potíže, které jinak bývaly na denním pořádku.

Vlaječku jsem pak nosil - nadále v rozporu s pravidly ústrojové kázně - po celé vzrušené revoluční období, ale to už se proti ní neodvážil nikdo ani pípnout, protože doba byla nejistá, máslo na hlavách pod důstojnickými čepicemi rozměklé a kandelábry vysoké. 

Kdepak asi ten odznáček s obdélníkovou (dnes už) českou vlajkou je? Kdoví, možná po létech ještě znovu přijde jeho čas a já po dlouhé době nějaké to decentní a smysluplné vyjádření sounáležitosti zase jednou snesu :-).

20 komentářů:

  1. Doba se mění - praporečníci už tolik úcty nepožívají.
    (funkcí praporečníka /korouhevníka/bylo nosit do bitev prapor. Označoval se také jako fendrych (z něm. Fähnrich) a v rakouské armádě stál hodnostně mezi kadetem (studentem důstojnické školy) a poručíkem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdyby byl televizní redaktor mladší generace, možná by nechal slovo "korouhevník" pro jistotu vypípnout :-).

      Vymazat
    2. No, mladí redaktoři se mnohdy točí jako korouhvičky.
      Valjka=prapor=zástava -> takže praporečník by mohl být i zástavník?

      Vymazat
    3. Zástavníkovi by mohli současníci rozumět lépe, zvlášť má-li zástavník nepřetržitý provoz :-).

      Vymazat
  2. Tak to u nas vymalovali PVSku a pres steny a strop udelali jako pruh trikoloru .Prisel ale plukovni politruk acrekl ze trikolora musi pryc, protože si ji dala do vinku nejska protisocialisticka organizace...Tak v zaro 89 byla trikolora nahrazena rudym pasem ... Soukromě si zbtohobdelal legraci i velitell praporu, že až si nejaka takova organizace da do znaku vojendke uniformy. .

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S trikolorami je vůbec potíž. Zvlášť v dnešní době dost významně záleží na pořadí barev.

      Vymazat
  3. Mít na klopě českou vlajku a být považován za protistátního živla je pěkná absurdita :).

    Mně se takové označování příčí, nechápu, že v některých školách mají či měli školní uniformy, aby ukázali, že všichni jsou si rovni, jenže tím úplně potlačují osobnost, nám instituce věnovala trička s potiskem, ale používal jsem je jen na práci na zahradě. Do obchodu bych v tom nešel.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejsem v principu proti školním uniformám, jen proti jejich povinnému nošení :-).

      Vymazat
  4. Bozi historka:) Za tento prinos by si odznak vazne zaslouzil archivaci. S dresy, vlajeckami a dalsim nazorovym odivanim to mam stejne (a nejspis je to dedicne skrz celou nasi rodinu).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. On je odznak určitě dobře schovaný v některém z "archívních šuplíků". Ale myslím, že dnes by se mohl dát pořídit o něco snadněji než kdysi :-).

      Vymazat
  5. Jestli se jednalo o Janovice, o kterých se říkalo mezi branci: Janovice- radši kulku do palice, byl jsi v očích mnohých vojáků základní služby hrdina :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně ty Janovice to byly. Dostal jsem je za odměnu :-).

      Vymazat
  6. Úchvatně kafkovské, ba skoro švejkovské! :-) Zatčení celé jednotky mě opravdu pobavilo. Znát i poměrně nesmyslné předpisy se zjevně přece jen občas vyplatí :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ten princip "nezatknu toho, koho chci, ale toho, na koho stačím," je bohužel obecnější a rozhodně nezmizel s bývalým zřízením :-).

      Vymazat
  7. Také bych ráda věděla, jestli byl jednotce po zatčení zabaven všechen chlast, nebo se vojínům podařilo něco si ulít. No ale "vzpěčovat se zaslouženému zatčení" a nechat místo sebe zatknout několik nevinných lidí, kteří s vlaječkou neprovokovali, to bych do tebe neřekla. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nikomu z ostatních nebyl zkřiven vlas a odebrána ani stopička (z celkem velkého množství) alkoholu. Je to přesně tak, jsem vlastně jako Anton Špelec, ostrostřelec, který za sebe do žaláře poslal Kukačku. Nebo - tedy v mém případě - rovnou celé hejno kukaček :-).

      Vymazat
  8. Moc pěkná historka, zdá se to skoro k neuvěření, což je potvrzuje skutečnost, že to tak opravdu bylo. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, kdybych sám nezažil, pochyboval bych. Ale legrace je, že jsem se nedávno sešel s jedním tehdejším spolubojovníkem, který byl tehdy svobodníkem a jako takový byl jedním ze zadržených, a ten si na tuhle historku vůbec nepamatoval :-).

      Vymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.