Červen s Čerfem? Díl 6. Ani málo ani moc

Ještě nedávno se mi zdálo, že do zahájení mé výstavy fotek na dobřichovickém zámku zbývá spousta času. Měl jsem možnost přemítat, které fotky připravit a zvětšit, jak budou seřazené, jaké dostanou názvy, jak dám o výstavě vědět, aby vůbec někdo přišel, a jak uspořádám vernisáž. No a najednou se podívám do kalendáře a zbývají všehovšudy tři týdny!!! Je to vůbec možné, aby poledních pár měsíců čas letěl tak rychle? Ještě nedávno byla výstava jen mlhavým záměrem a čas jen líně přešlapoval na místě, ale zato teď se pořádně rozběhl a přechází do zběsilého finiše a na stole v obývacím pokoji mi leží šestatřicet velkých fotek, kvůli kterým večeřím na gauči a ne řádně u stolu, hromádka šedavých popisek, které ještě nevím, jak přesně k fotkám nainstaluji, čerstvý štůsek pozvánek na vernisáž a pár zbylých plakátů. No a taky dva balíky letáků, jeden využitý z necelé poloviny a jeden ještě v původním balení. Myslel jsem, že touto dobou bude vrcholit moje snaha přilákat co nejvíc návštěvníků a já budu roznášet letáky po různých veřejných místech, ale situace se maličko změnila. Jsem totiž právě ve stadiu obav podle hesla ANI MÁLO, ANI MOC!

 

Zpočátku jsem měl obavu, že se na vernisáži budu o samotě bát a alkoholovou část připraveného občerstvení spořádám v záchvatu "vyrovnávání se s nemilosrdnou skutečností" sám. "Ostatně, je to logické," našeptává mi strašpytlovská část mého já: "Kdo by přece chtěl jet v pátek večer po náročném pracovním týdnu kamsi za Prahu a dívat se na nějaké fotky a navíc ještě k tomu na tebe? Přijde pár věrných, možná pět, šest, když se pár příbuzných ustrne".

Inu - bráním se v duchu matně, prohlédneme si tedy spolu fotky, popovídáme si v příjemném prostředí, připijeme si dobrým vínem na zdar výstavy, pomluvíme tetičky, které nepřijely, a zase se rozejdeme. Pár podobných vernisáží jsem už absolvoval a bylo to nakonec vždycky veskrze příjemné a navíc před vystavenými artefakty byla spousta místa. Ale pak jsem si řekl: Není náhodou šest hostů vernisáže MÁLO? Když už je s přípravou tolik práce, přece by bylo dobré mít hostů víc, ne? Nelenil jsem tedy a rozeslal jsem informaci o vernisáži na pár desítek známých, kolegů a přátel. Obratem začaly chodit pozitivní odpovědi a každý den mi přicházely maily od dalších zájemců: Ten s manželkou, ten se třemi kamarády, tahle zase se třemi dětmi, a dostal jsem i několik dotazů, jetli se v rámci vernisážového občerstvení budou podávat granule pro psy. Věřím, že nikdo nepřijde s cibetkou na vodítku a nebude se dožadovat podávání čerstvých myší.

Poměrně rychle se počet zájemců vyšplhal na osmdesát lidí s tím, že dalších dvacet "se ještě rozmyslí" a já začal být nervózní: Dobřichovice jsou malý venskovský zámeček a výstavní sál, přestože se oficiálně nazývá "Velký" rozhodně svými parametry nekonkuruje Valdštejnské jízdárně. Navíc musím počítat s tím, že přidou i někteří místní kulturní nadšenci, kteří uvidí vyvěšené plakáty přímo v Dobřichovicích a v okolních obcích. Kolik jich bude? Pět anebo padesát? K tomu ještě pár lidí, kteří se rozhodnou na poslední chvíli a jsme na sto padesáti hostech. A to se mi zase zdá být MOC.

Polekal jsem se: Pro tolik lidí možná nebudu mít ani dost místa ani dost občerstvení, přetěžko každému z nich budu moct potřást rukou a pohovořit o strázních a radostech života. A když umělecky nezaujmu a hostům se třeba nebudou fotky líbit, jsou určité historické zkušenosti, že v davu nespokojených Čechů snadno vyklíčí myšlenky na defenestraci, zvlášť když ve výstavním sále jsou velká okna směrem k Berounce. Při vzpomínce na příslušnou scénu z Vávrovy husitské trilogie mě polil studený pot. Okamžitě jsem stopnul všechny "marketingové aktivity", přestal jsem rozdávat letáky, utlumil jsem rozesílání mailů. Snad se mi ještě podaří odvrátit katastrofu!

Zájem o výstavu brzy překonal svůj vrchol a začal rychle klesat: Původní zájemci se náhle rozpomínají na fakt, že musí v pátek na návštěvu k babičce, že jsou na zahraniční služební cestě, že jdou na fotbal, že jim přijede nečekaná návštěva potomků kanibalů z Nové Guineje, že jdou vlastně na koncert Pražského jara a že vůbec kdoví jestli bude na přelomu května a června pěkně a do deště - do deště by se jim možná nechtělo. A kdeže jsou vůbec ty Dobřichovice? Jéžiš, takovou dálku?? A já si tak postupně některé původní zájemce škrtám a říkám si: Nebude nakonec návštěvníků vernisáže zase MÁLO? Jak to udělat, aby jich bylo TAK AKORÁT?

Aby se nejistota ještě zvýšila, ukázalo se navíc, že ve stejný večer, 31.května se bude konat na zámku v Dobřichovicích i divadelní představení místních ochotníků Noc na Karlštejně, což bývá tradičně jeden z vrcholů zdejší kulturní sezóny se spoustou hostů. Divadlo začíná dvě hodiny po začátku vernisáže, mám se tedy připravit na to, že z kulturně vyžilých Dobřichovičáků na vernisáž nepřijde vůbec nikdo, protože se bude muset dobře připravit na návštěvu divadla? Nebo naopak místní divadelní nadšenci vezmou vernisáž útokem s cílem užít si v posledním květnovém večeru osvědčené marketingové potěšení "DVA V JEDNOM"?

Čas plyne stále rychleji, odpočítávám posledních 20 dnů a původní obecné představy se zhmotňují ve stále drobnější a drobnější detaily, co je ještě potřeba udělat a zajistit: Zatímco před půl rokem jsem zvažoval, jaké by měla výstava nést "poselství" a přemýšlel jsem o nejvhodnějším směru dopadajícího světla, teď sháním otočnou židličku pro klavíristku a ledničku na chlazení vína. Pěkný postup od obecného ke konkrétnímu. Teď už je mi jasné, že počet návštěvníků vernisáže není možné mít úplně pod kontrolou, když nechci obsadit vchod najatým svalovcem, který bude pouštět do sálu jen osoby s podepsanou pozvánkou se šesti nezfalšovatelnými ochrannými prvky. Otevřu tedy dveře dokořán a budu se těšit na všechny, co přijdou. Třeba budu mít sál, hudbu a občerstvení sám pro sebe, třeba se skrze davy fotografických příznivců nedostanu do sálu. Jen tiše věřím, že snad nakonec zavládne rovnováha a nás nebude ANI MÁLO, ANI MOC.

A vrozená ješitnost mi našeptává, že v takových situacích je vždy lepší O NĚCO VÍC než MÁLO :-)))

Pozn.: Častější čtenáři tohoto blogu vědí, že se všechny informace a úvahy zde zveřejněné nedají brát vždy stoprocentně vážně. Kdo ale chce skutečně objektivní informace o připravované fotografické výstavě, všechno důležité najde na improvizovaných webových stránkách výstavy Obrazy "ze zásvětlí". Dozvíte se tam, jak se na výstavu dostat, jaké fotky budou na výstavě k vidění, a přečtete si i podrobnosti k hudebnímu programu vernisáže. Na těchto stránkách vzniká i e-katalog vystavených fotografií pro všechny, kteří mají Dobřichovice příliš z ruky. Budu moc potěšený, když nakouknete.

Webové stránky výstavy Obrazy "ze zásvětlí"

Budete-li mít nějaký dotaz nebo budete chtít osobně přijít na vernisáži, neváhejte a napište mi na adresu pvapenik@centrum.cz.

Fotografie s názvem Velká mechová šikana bude jedna ze dvou "analogových" fotek na výstavě. Všechny ostatní již budou již budou z "digitální éry"