O prezidentech a profesorech

Nejsem žádným vášnivým zastáncem pana Martina C. Putny. Oblast jeho odborné působnosti je dost daleko od oblastí mého osobního zájmu, s jeho veřejně prezentovanými názory občas souzním, občas mě vytáčejí do běla, jak to tak mezi lidmi bývá. Považuji ho za velmi inteligentního člověka, je mi sympatický jeho smysl pro humor a umím si dobře představit, že by mi jako můj pedagog uměl být v mnohém vzorem. Domnívám se, že mám rozhodně více důvodů si ho vážit než nevážit. Kdyby z jeho jmenování resp. nejmenování neudělal prezident Zeman veřejné téma, žil by pan Putna jako doposud víceméně stranou mého zájmu podobně jako já jsem pro změnu zcela mimo jeho zorné pole. Leč prezident do věci vstoupil se svou pověstnou elegancí slona v porcelánu a jeho kroky vysloveně volají po tom, aby člověk, kterému není klima ve společnosti lhostejné, projevil nějaký názor. Tedy ho přikládám.

Pamatuji si, že když jsem přebíral vysokoškolský diplom, nedával mi ho ten, kdo mě zkoušel a kdo o mně věděl, v čem jsem dobrý a co jsem naopak kdy zvrtal. Útrpně mi ho jako reprezentant školy předával náš prorektor, který o mně osobně nevěděl vůbec nic. Předával mi ho proto, že to tak na škole bylo zvykem, že kdosi jako viditelná hlava příslušnou instituci navenek reprezentuje. Dnes už vím, že tento pán, se kterým jsme neměli mnoho společného, přistoupil ke svému reprezentačnímu úkolu nezodpovědně. Mohl mi podle vzoru pana prezidenta říct, že je mu šumák, že jsem úspěšně složil státnice a obhájil diplomku. Co já vím, třeba mě někdy potkal, jak jdu opilý z hospody. Třeba mu tak docela nesedly moje tehdejší názory. Třeba se mu nelíbilo, že jsem ve veřejné diskusi jednou svého oponenta nazval dobytkem, protože jsem si to o něm skutečně myslel. Třeba jsem si diplom nezasloužil proto, že jsem zmíněného chudáka prorektora v bujaré společnosti několikrát imitoval a dělal si legraci z jeho nepodstatné vady řeči. No řekněte, je někdo takový hoden, aby dostal vysokoškolský diplom? Neměl proti tomu pan prorektor zakročit celou vahou majestátu své funkce?

 

Prezident Zeman něco podobného udělal s Martinem C. Putnou. Ať už ho k jeho původnímu závěru vedlo cokoli, je to v mých očích vždycky špatně. Prezident měl prostě pocit, že pan Putna není z nějakého důvodu hoden být profesorem, profesorem v pojetí, které zřejmě pan prezident vyznává. Něco mu na něm nesedí! A je lhostejné, jestli důvodem je Putnovo veřejné vystupování, Putnova netajená homosexualita, jeho vystoupení na Prague Pride (které bylo ostatně podle mého názoru jen celkem inteligentní - byť přímočarou a zvolenými prostředky odpovídající podnětu - záplatou na hrubý Bátorův pytel) nebo Putnův opakovaný veřejný výsměch právě Zemanovi. Důvody, o kterých se diskutovalo, tvoří ale v celém případu jen znepřehledňující mlhu, která základ sporu jen komplikuje, uvádí do hry nové a nové míče, místo toho, aby se hrálo jen jedním, jak je to ve slušném fotbale zvykem.

Jádro celé věci, které je důležité pro mne a rád bych ho od různých matoucích přílepků a mlhy aspoň ve svém uvažování osvobodil, je velmi jednoduché: Kde bere prezident Zeman sebevědomí, podle kterého právě on je oprávněn říkat a soudit, co je a není správné? Co ho opravňuje k tomu, aby právě on rozhodoval, kdo je hoden profesorského postu ještě dost a kdo už spíše málo? Jeho osobní vidění světa? To, co on sám ještě považuje za morální a co je pro něj osobně už "za hranou"? To by bylo - bez urážky - zpropadeně málo. Nebo jsou to milióny hlasů získané v přímé prezidentské volbě? Má ale "estetika davu" (protože nic jiného než triviální odpověď v anketě "líbí - nelíbí" v tomto případě množina voličů nabídnout nemůže) hrát hlavní roli v odborných otázkách jmenování vysokoškolských profesorů? Zvlášť pokud je nastavený standardní proces s jasně stanovenými rolemi jednotlivých odborných institucí, který - pokud vím - nebyl nijak zpochybněn (pokud je špatně, změňme ho a klidně ať se v tom prezident významně angažuje). Anebo se prezident cítí oprávněn do věci mluvit právě jen kvůli svému závěrečnému formálnímu podpisu? Nechť tedy v takovém případě otevře diskusi o tom, jaká má být při jmenování profesorů správná role prezidenta (má-li vůbec nějaká být) a nerozdává podpásové rány, i když je na ně ze svého dřívějšího angažmá zvyklý jako jejich původce i cíl. Poslední informace směřují k tomu, že tohle bude nejspíš reálná cesta z problému, který vůbec nemusel nastat, kdyby ho Zeman řešil jako státník a ne jako uražený ješita.

Roli tu podle mne hraje i tradiční neúměrná váha, která se různým titulům, a funkcím v České republice dává. Od c.k. dob starého mocnářství se mnoho lidí divže neklaní různým doktorům nebo profesorům jen pro jejich zkratku před jménem (jen si vezměme, jak důležitou roli hraje titul třeba na volebních lístcích), papír a titul mnohdy znamená o moc víc než znalosti a schopnosti, protože se jedná o věc snadno změřitelnou a doložitelnou, která nevyžaduje po nikom žádný vlastní názor, žádné úsilí přemýšlet a žádnou dodatečnou práci. "Máš papír? V pořádku. Nemáš ho? Tak si ho, plebejče, nějak sežeň!!" Představuji si, že kdybychom tento princip použili třeba ve sportu, ušetřili bychom si mnoho nervů při sportovních soutěžích, prostě každý soutěžící by si např. sehnal potvrzení, kolik kdysi v mládí skočil do dálky a na olympiádě už by organizátoři jen orazítkované papíry porovnali a vyhlásili by rovnou výsledky.

Tato zbytečně nadhodnocená poptávka a určité ve společnosti nadále zažrané okouzlení tituly a razítky jsou pak samozřejmě živnou půdou různých nepřirozených případů "rychloškol", které jen reflektují společenský požadavek na papír jako hlavní výsledek bez ohledu na cestu, která ke kýženému "potvrzení" vede a dovednosti, kterých je třeba cestou nabýt. Ostatně - proč chodit daleko - úcta k prezidentovi jakožto náhražce dávného zbožštěného panovníka je začasté podobné povahy a u mnoha lidí vede ke zkratce: "Jsi-li prezident, jsi tedy dobrý!", přestože pro tuto hypotézu není pražádného důkazu. Předpokládám, že díky tomuhle "mocnářskému efektu" bude mít Miloš Zeman jako prezident mnohem vyšší popularitu než jako předseda vlády, přestože se dá říct, že Miloš Zeman se osobnostně příliš nezměnil (a to je, myslím, ještě hodně milosrdný výrok).

Podobnou zkratkou pak je analogické tvrzení: "Máš-li být profesorem, musíš být dobrý ve všech směrech, nikoli jen odborně, ale i morálně." Potud souhlas, ale proč by proboha míru něčí morálky měl posuzovat právě politický exponent, který i kdyby byl svatý (jako že k tomu má jistě daleko) nutně musí morální úhel pohledu v zájmu dosažení svých politických cílů (a o nic jiného v podstatě v politice nejde) často odsunout do pozadí. Kdo zrovna jemu dává právo soudit, kdo je pro ostatní dobrým osobním příkladem a kdo ne? Proč by mi měl návod ke správné morálce dávat člověk, kterého určitě za etalon morálky nepovažuji. Jen kvůli své funkci?

Od začátku bylo zřejmé, že bránit jmenování pana Putny profesorem se dá jen po omezenou dobu, kterou je ovšem samozřejmě možné zaplnit velkohubými prohlášeními zastánců obou stran. Stejně zřejmé bylo, že obě strany budou brát vyústění sporu jako své vítězství (v jednom případě faktické a ve druhém alespoň to "morální" :-)) Nyní může kauza skončit, protože už splnila oba hlavní účely své existence:

1. Odvést pozornost veřejnosti a médií od velké ostudy hlavy státu v souvislosti s jeho nedávnou "virózou" při vyjímání korunovačních klenotů z korunní komory

2. Zdůraznit plnění dřívějšího slibu Zemanovým voličům, že nový prezident nebude jen strojem na podepisování, byť by si tenhle slib měl nechat pro úplně jiné a mnohem důležitější příležitosti, pro které by ale bylo třeba sebrat mnohem více odvahy než k veřejnému a účelovému znectění nebohého potenciálního profesora. Co na tom, že mnoho lidí takovému kroku tleská, mnozí z čistě osobních a předsudečných antipatií.

Pro mne je to vše jen další utvrzení v názoru, že Miloš Zeman sice dokáže o spojování různorodých názorových proudů ve společnosti velmi pěkně a vzletně hovořit, ale v praxi je to právě on, kdo bude českou politickou a společenskou scénu hluboce rozdělovat po celou dobu svého volebního období. Protože jsem založením optimista, stále věřím, že pouze jednoho.