O úkolovníku a vypařování paměti

Dlouho jsem nosil v hlavě jeden důležitý úkol, který jsem stále nebyl schopný splnit: Koupit si příruční diář, do kterého si budu moct poznamenávat takové úkoly. Důvod byl zjevný: Úkol, který mi většinou jen tak lehce prosviští hlavou, nezanechá totiž ani nejmenší stopu v mé paměťové hmotě; dokonce jako kdybych pozoroval cosi jako postupné kvantové vypařování své kdysi výkonné paměti, podobně jako se podle Hawkinga kvantově vypařují černé díry. Když ovšem takto zmizí nějaká černá díra hmotnosti několika galaxií zpřed černého pozadí vesmíru, nezdá se mi to jako něco přespříliš důležitého, zatímco když si vlivem kvantového vypařování své paměti potřetí za sebou večer zapomenu koupit chleba, přestanou mi i sebekvalitnější velikonoční vajíčka natvrdo chutnat tak, jak by si zasloužila. A přitom by stačilo tak málo: Koupit si příruční diář na poznamenávání úkolů, do kterého bych si mohl poznamenat: Koupit chleba!! Jenže jak si se svou kvantově o překot se vypařující pamětí zapamatovat, že si mám koupit diář na lepší pamatování, když nemám diář, do kterého bych si tento úkol zapsal, to je skutečně praktický logický oříšek. Kdyby nezapracovala náhoda, neměl bych šanci.

 

Jednou mi ujel vlak a já získal skoro půlhodinu volného času pro bloumání po pražském hlavním nádraží. Probloumal jsem se až ke stánku se zlevněnými diáři. V březnu už totiž na běžný diář či kalendář (možná s čestnou výjimkou trvanlivého kalendáře mayského) přichází těžká krize středního věku. Diáře začínají panikařit, že nenajdou toho pravého, se kterým by se spojily v trvalý svazek a jsou ochotny jít se svou cenou hodně hodně dolů, jen aby samy sebou ještě u kolemjdoucích vzbudily zájem. Není pak divu, když z původní předvánoční tříciferné ceny jedna nebo dokonce hned dvě cifry zmizí. "Kup si mě," volá nešťastně takový diář. "Jsi ochoten zaplatit 20 korun za použití nádražní toalety? Kup si za stejný obnos mne a odskoč si zadarmo ve vlaku; to je přece dobrý obchod, ne?" Nebylo divu, že jsem se takové soustředěné komunikaci užitku nebyl schopen ubránit, zelenkavý diář jsem si za 20 korun koupil a pak jsem až do Dobřichovic litoval, protože toalety ve vlaku byly z technických důvodů uzavřeny. Ale měl jsem svůj nový magický úkolovník, do kterého stačí učinit drobnou poznámku a člověk už díky tomu nikdy na nic důležitého nezapomene. Kampak na mne s kvantovým vypařováním čehokoli!

Realita se ovšem ukázala být záludnější než optimistické plány: Několikrát se mi totiž stalo, že mne úkol sice napadl, ale byl jsem v ten okamžik příliš líný, abych si ho zapsal. Zapíšu si ho, až přijdu domů, nejsem přece takový ťulpas, abych myšlenku těch pár kroků z nádraží nedonesl a zapisoval si něco v jen málokdy přerušované sněhové vánici letošního - zatím pohříchu výhradně astronomického - jara. Kupodivu, během těch pár kroků z nádraží jsem pak nejenže stihl zapomenout, co jsem si chtěl poznamenat, ale dokonce i samotný fakt, že jsem se k něčemu takovému původně chystal. Při pohledu na prázdné stránky nového diáře jsem se skoro měsíc ubezpečoval, že 20 korun byla v tomto případě mimořádně dobrá investice, jen jsem si právě nebyl úplně schopen dovodit, proč.

Až včera se konečně ledy mé dosud zamrzlé odhodlanosti daly do pohybu. Večer jsem před sebe položil diář otevřený na povelikonočním úterku s chutí zapsat si dopodrobna vše, co mne během prvního posvátečního pracovního dne čeká a co musím učinit, abych mohl být na konci dne sám se sebou spokojený. Ano, je pravda, že v mezidobí jsem průběžně odbíhal řešit aktuálnější problémy, které nesnesly odkladu (například zalít květiny, udělat večeři nebo umýt nádobí), duchem jsem si několikrát odskočil na dalekou východní pouť, napsal jsem něco e-mailů, nahlédl do několika novin či knih, zapreludoval na klavír, pohovořil s několika milými lidmi a ještě jsem stihl na noční obrazovce vnímat, co nového se dnes událo ve světě. Nemyslel jsem si ale, že bych se měl na zapisování svých úterních úkolů nějak speciálně koncentrovat; napíšu si prostě jen základní body, jsem přece inteligentní člověk, který si nemusí psát detaily ke každé samozřejmosti. Po pár zapsaných bodech na mne navíc začala jít dřímota, ze které jsem se probudil až do regulérního krásného snu. "Ještěže jsem si všechno důležité stihl včas poznamenat," pochválil jsem se za dobře odvedenou práci, protože - nevím jak vy, ale když se propadnu do snu, smysl pro povinnosti mne rychle přejde a je vmžiku převálcován nadšeným přívalem domnělých snových práv.

S nově vycíděnou - byť po ránu tradičně pomačkanou - pamětí jsem dnes ráno usedl do vlaku a rozechvěle jsem otevřel svůj diář, abych si připomněl, co dnes všechno musím stihnout. Ano, je to tu, konečně začínám sklízet plody své zdravé umanutosti. Kdybych vše ponechal jen na své vypařující se paměti... Bodů bylo pět, což by mohl být celkem splnitelný počet; neměl bych se hned na začátku využívání nové metody přepínat, že? Jen mne maličko překvapila stručnost poznámek. Přečetl jsem si je jednou a pak ještě šestkrát. Se stejným nevalným výsledkem. Úkoly zapsané v ne zcela soustředěném stavu, ovlivněném bezesporu i změnou zimního času na letní, totiž zněly následovně:

- Koupit ou

- Sehnat

- Šmejdi!!

- Zavolat

- Připomenout (W)

V těch slovech byla zkoncentrována veškerá naléhavost mého včerejšího náhlého pocitu odpovědnosti. Bylo jasné, že splnění zapsaných úkolů je zcela nezbytné, pokud možno hned poté, co je dešifruji (ó jak jsem prozíravý, co kdybych svůj diář omylem někde nechal a mé zápisky si tak mohl přečíst kdokoli nepovolaný!!!) Na druhou stranu nemůžu popřít, že malou nápovědu podobnou té v křížovkách bych docela uvítal. Takto jsem jen věděl, že jsem chtěl cosi obyčejně koupit, zatímco něco jiného bylo třeba nejdříve sehnat, z čehož se dá usuzovat, že to nemají všude. Dále jsem chtěl někoho důležitého zavolat a něco někomu připomenout. Koho, co a komu, bohužel zápisky blíže neupřesňují a v mé kvantově vypařené paměti nezůstal ani homeopatický otisk původního smyslu. Jediné, co jsem si dokázal vyložit přesně, byl prostřední bod, který zjevně nezakládal žádný úkol, ale byl pouhým autentickým záznamem skutečnosti, že jsem si večer zápisky činil na pozadí televizních zpráv.

Naštěstí je svět plný užitečných připomenutí a náznaků: Průvodčí ve vlaku mě s milým úsměvem upozornila, že mi dnes končí platnost průkazky na vlak a na pražskou hromadnou dopravu. Hurá, prvním bodem bylo ve skutečnosti: Koupit ou(pnkárt). Večer při znělce Večerníčka, během které animovaná večerníčkovská postava zběsile a neekologicky rozhazuje jakési papíry, jsem si uvědomil, že jsem chtěl sehnat nějakou firmu, která mi vytiskne připravené informační letáky k fotovýstavě. No a když jsem si s úsměvem vzpomněl na své noční živé a krásné sny, uvědomil jsem si lépe než cokoli jiného, komu jsem chtěl dnes, stejně jako včera a předevčírem, zavolat. Teď už jen najít někoho, kdo by mi připomenul, co jsem chtěl komu připomenout (W), a mám za dnešek skoro splněno.

Dnes večer opět sedím nad svým báječným diářem v ceně jednoho použití nádražní toalety (tomu ostatně říkám odpovědné hospodaření - místo toho, aby mi dvacet korun doslova proteklo mezi prsty, pořídil jsem si za ně trvalou hodnotu) a začínám obezřetně zapisovat první bod pro zítřek: "Soustředit se lépe na srozumitelné psaní úkolů!" Kdoví, co mi do toho zase vlezlo, že z tak jasné zamýšlené formulace zbyl jen holý výkřik "Soustředit", takže zítra v ranním vlaku budu marně vzpomínat, co jsem chtěl asi soustředit a kam.

Něco mi napovídá, že s novým diářem na zapisování úkolů bude můj život o dost pestřejší než doposud.

P.S.: Teď mne napadá, že kdybych to dvojité W přeložil jako V + V, mohlo by jít o dvě láhve vína. Jestlipak jsem vám náhodou nechtěl připomenout, že kulatá hranice padesátitisícího návštěvníka už je na dohled, a jednu ze dvou lahví vína (případně vybraného nealko moštu, to uvidíme podle vítěze a jeho osobních preferencí) tedy může vyhrát kdokoli z vás. Podrobnosti ke speciální soutěži najdete v článku Vyhlášení soutěže o padesátitisícího návštěvníka.