neděle 29. ledna 2012

Stefan Zweig: Netrpělivost srdce (Ungeduld des Herzens)

Čas od času dostanu od někoho zapůjčenou nějakou knihu ne proto, že bych si ji mohl přečíst, ale protože bych si ji přečíst bezpodmínečně měl. Stává se to v případech, kdy kniha skrývá něco o mně samotném, něco, co bych v ní měl - podle názoru druhých - objevit, z čeho bych se měl poučit, co bych si měl vzít ke svému "netrpělivému srdci". Většinou v takových případech se čtením nespěchám a čekám, kdy si nejen půjčující, ale kniha sama řekne o přečtení. Tentokrát to trvalo poměrně krátce, jen asi čtrnáct dní a knížka se ohlásila. Prvních pár stránek vztah mezi námi skřípal, každý jsme hráli v jiné tónině, ale pak jako kdyby přeskočila jiskra, rázem jsem se rozečetl. V ten okamžik už nejde jen tak přestat, podobně jako postavy knihy se nedokážou vzepřít a jednat proti své přirozenosti, i když by si tím moc zjednodušili a ulehčili život. Asi není úplně přirozené mít jednoduché a průzračné vztahy, i když by to snad byla idyla, po které mnozí toužíme. Knížka, kterou jsem si půjčil, o takových nejednoduchých vztazích vypráví; rozhodně není triviální a povrchní, ale jde poctivě až na dřeň lidských charakterů a emocí. Rozhodně nečekejte žádnou červenou knihovnu, i když by se to ze strohého popisu děje mohlo zdát.
 
Kdybych měl shrnout Zweigův román Netrpělivost srdce do jediného zkratkovitého hesla, řekl bych, že jde o mimořádně podařenou a čtivou studii soucitu v jeho nejroztodivnějších formách. Primárním motivem je vztah mladého poručíka Toniho a bohaté chromé dívky Edity, vztah nerovnovážný, který na jedné straně zůstává soucitem, ale na straně druhé přechází v lásku. Toni v něm postupně nachází dočasný smysl svého jinak nenaplněného života, když vidí, že jeho soucit může ostatní činit šťastnými. Jak je krásné rozdávat naději těm, pro které je naděje vším! A jak je krásné dávat sám sobě pocit důležitosti, opájet se vlastními domnělými zásluhami. Edita propadá vášnivé lásce, tím více, čím ji soucit ostatních uráží a dotýká se jí. Jak ráda by byla, kdyby Toni cítil to, co ona, a občas se už už zdá, jako by ten kýžený okamžik nastával, jako by jedna láska svým plamenem zažehla druhou, ale vždycky se ukáže, že jde jen o dým bez plamene, o cit, který je až v konfrontaci s opravdovou upřímnou láskou opakovaně usvědčovaný z falše.

"Toho večera jsem byl bůh. Stvořil jsem svět, a vida, byl naplněn dobrotou a spravedlností. Stvořil jsem člověka a jeho čelo se třpytilo čisté jako jitro a v jeho očích se odrážela duha štěstí. Prostřel jsem hojně a bohatě stůl, uspíšil jsem zrání ovoce, vína a pokrmů. Svědčíce o mém bohatství, nabízely se mi teď nádherně nakupeny jako obětní dary, přicházely ve skvělých mísách a ve vrchovatých koších a víno jiskřilo, plody se třpytily, sladce a lahodně se nabízely mým ústům. Rozžehl jsem světlo v pokoji i světlo v lidských srdcích. Ve sklenicích jiskřilo slunce lustru, jako sníh se třpytil bílý damašek, a já jsem s hrdostí cítil, že ti lidé milují to světlo, jež pochází ode mne, a přijal jsem jejich lásku a opájel jsem se jí. Nabízeli mi víno, a já jsem pil až do dna. Nabízeli mi plody a pokrmy, a já jsem se radoval z jejich darů. Nabízeli mi úctu a vděčnost, a přijal jsem jejich hold jako oběť a úlitbu."

Na soucitu není založený jen vztah Toniho k Editě, ale i k jejímu otci, pro něhož je dcera a její zdraví vším. Židovský obchodník a finančník, který byl vždy k ostatním tvrdý a využíval každé jejich slabosti, odvíjí už poslední část svého života jen od štěstí a aktuální situace své dcery. I jeho svět stojí na naději, co na tom, že na naději falešné. Je ochoten za ni nabídnout všechno své bohatství, jehož původ i aktuální smysl je sporný. Třetí linií a formou soucitu je vztah Editina lékaře Condora k jeho bývalé pacientce a dnes slepé manželce. Tento vztah je trochu na okraji zájmu a není úplně zřejmé, je-li rovněž založen pouze na soucitu. No a v ději se ještě mihne vzpomínka na Editinu matku, kterou nejdříve Editin otec de facto okradl o právoplatné dědictví a posléze se o ni začal blíže zajímat a nakonec jí nabídl manželství. Do jaké míry hrál i v tomto vztahu svou roli soucit a jakou měl formu, zůstává nejasné a každý čtenář to může vnímat různě.
Soucit v nadšených, ale nemilujících rukou může mít nedozírné a v důsledku i smrtící účinky. Od začátku je zřejmé, že se žádný happy-end v takto založeném příběhu čekat nedá. Zweig je vynikající vypravěč, i když samozřejmě ve srovnání s moderními literárními díly je Netrpělivost srdce místy "ukecanější" a popisnější, nicméně dá se to velmi dobře vydržet, protože každá část díla má své místo a smysl v postupné gradaci doutnajících citů, které čas od času vystřelí na povrch jako gejzír.

"Teď víš, zasažen do hloubi duše: Ve dne v noci na tebe někdo čeká, myslí na tebe, touží po tobě, žena, někdo cizí! Chce, žádá si tě každým pórem své bytosti, svým tělem, svou krví. Tvoje ruce chce, tvoje vlasy, tvoje rty, tvé tělo, tvou noc a tvůj den, tvůj cit, tvoje pohlaví a všechny tvoje myšlenky a sny. O všechno se s tebou chce dělit, všechno ti chce vzít a vpít svým dechem. Stále, ve dne v noci, ať bdíš nebo spíš, je teď někde na světě horoucí a bdělá bytost a čeká na tebe, někdo tě hlídá a sní o tobě. Je marné, že na ni nechceš myslet, na ni, která stále myslí na tebe, je marné, že se snažíš uprchnout, neboť nejsi již v sobě, nýbrž v ní. Cizí člověk jako putující zrcadlo tě náhle nosí v sobě, ne, jako zrcadlo ne, neboť to přece přijímá tvůj obraz, jen když se mu nabídneš - ona však, cizí člověk, žena, která tě miluje, ta tě už přijala do své krve. Stále tě má a nosí s sebou, ať utíkáš kamkoli. Stále jsi zajat v jiném člověku, už ne ty, už nikdy svobodný a upřímný a bez viny, stále štvaný, stále zavázaný; stále cítíš, jak na tebe nepřestává myslet. Pln nenávisti, pln strachu musíš snášet tuto cizí touhu, která trpí pro tebe, a já teď vím: je to nejnesmyslnější, nejnevyhnutelnější tíseň, je-li muž milován proti své vůli; trýzeň všech trýzní, a přece vina bez viny."

Román je vyprávěný z pohledu Toniho, čtenář tedy může velmi dobře rozeznat různé motivace v jednání této rozporuplné postavy, která by sice chtěla pomáhat druhým, ale bohulibé pohnutky jejího jednání jdou občas těžko oddělit od vlastního sobectví, nevyrovnanosti a slabosti. Nicméně i další postavy jsou vykresleny tak precizně, že čtenář naprosto chápe jejich pohnutky. Je až zarážející, jak je vývoj děje předvídatelný, v každém okamžiku naprosto uvěřitelný a zdůvodnitelný, ale přitom o nic méně napínavý. A čtenář si může představovat: Co bych asi v dané situaci udělal já? Závěry ponechávám jen na čtenářově svědomí, já si - když dovolíte - své soukromé vyhodnocení také ponechám pro sebe.

"Teď už jsem nemohl zpátky. Opět byl můj soucit silnější než moje vůle. Rozdal jsem se. Už jsem si nepatřil."

Kdoví, možná fakt, že Zweig napsal tento svůj román těsně před druhou světovou válkou, způsobil, že geneze jednoho vztahu, jednoho tragického příběhu, je v zajímavém porovnání s předzvěstí prvního celosvětového konfliktu. Opravňují nás tisíce a milióny mrtvých z nadcházející válečné vřavy zapomenout na vlastní provinění na několika jednotlivcích? Nemělo by to tak být.

"Žádná vina není zapomenuta, pokud o ní ví svědomí."

Nikdy bych do sebe neřekl, že by se mi takové téma, jež na první pohled nezaujatému přísedícímu v metru, který vám nakukuje přes rameno, co to čtete, připadne jako lehké prvorepublikové zamilované čtení pro paní a dívky, mohlo jako čtenáři líbit. Nejenže se mi líbilo, dokonce uvažuji, že si knížku pořídím do knihovny. Čas od času možná neškodí podívat se na tuhle podrobnou psychologickou studii nevyváženého vztahu, aby člověk lépe viděl v zrcadle románového ale přesto velmi realistického příběhu své vlastní motivace, své omyly a slabosti, stejně jako svou nechtěnou schopnost ublížit druhému (a v důsledku i sobě samotnému) navzdory své pevné víře, že naše pohnutky jsou ty nejlepší možné. Pokud toto mělo být důvodem, proč mi byla knížka doporučena, snad její přečtení aspoň zčásti splnilo svůj účel. Jestli ale četba samotná může někoho ochránit před recidivou, tomu může věřit jen velký optimista.

Přesto, kupodivu, jde v knize o téma i dnes aktuální. Jak správně praví moudré slovo na obálce knihy (jde o vydání z roku 1976 v překladu Boženy Kosekové):
"I když příběh sám, jeho atmosféra, společenské vztahy v posádkovém městečku kdesi na uherské hranici, patří časům zašlým jako rakousko-uherské mocnářství, je tento román přitažlivý i pro současné čtenáře. Neboť složitost lidských vztahů, trýzeň neopětované lásky, soucit i lidská zbabělost a předsudky budou trvat tak dlouho, pokud člověk zůstane člověkem." Myslím, že jestli tohle platilo v roce 1976, v roce 2012 to neplatí o nic méně.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.