Kalamita

Abych byl upřímný - ani v nejmenším jsem nechtěl psát o filmu Kalamita, i když bych to mohl brát symbolicky, protože o různě velké životní kalamity u mne není právě nouze. Chtěl jsem se v televizi podívat na film Věry Chytilové Hezké chvilky bez záruky, který jsem dosud neviděl, a chtěl jsem o něm něco málo napsat. Leč - když jsem ho dokoukal, zjistil jsem, že chci psát o nějakém opravdu dobrém filmu a ne si brousit svůj kritický brk na filmu, který se mi nelíbil. A tak jsem sáhl do šuplete, kde mám pro tyto případy sadu filmů, které rád vidím skoro kdykoli a pustil jsem si jiný film stejné režisérky, pravda - 30 let starý, ale tím lépe potvrzující, že se v proudu let neztratil, nevybledl, a že je tudíž asi opravdu dobrý. Takže změna plánu, dnes vás v podobě tohoto článku čeká další drobná kalamita.

Rychlíkem z dalekého města přijíždí na malé nádraží mladý Honza Dostál (Bolek Polívka). Už při cestě rychlíkem s úvodními titulky a úžasně nervní hudbou Laca Décziho (který si ostatně ve filmu taky střihl malou roli) vidíme mezi cestujícími hodně postav dalšího děje. Hned od počátku se herci střídají s hrajícími neherci a do toho jsou prostřihávány záběry čistě dokumentární, ale přitom všechno dohromady pozoruhodně ladí. Honzův život jako by sestával jen z malých či větších kalamit, i když díky své povaze jimi prochází s nadhledem a bez větších následků. Není divu, že má pocit, že jeho život k ničemu nevede a že to chce zkusit jinak. Tento pocit ostatně rezonoval v mladé generaci přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, která taky věděla, že zdejší život k ničemu nevede, ale neměla tušení, jak věci změnit k lepšímu. Od začátku je tedy jasné, že na film je možné se dívat jako na příběh mladého kluka, který hledá své místo ve světě, ale v druhém plánu i jako na záznam tehdejší společenské situace v Československu, jak se zrcadlila v běžném životě.

 

Honzu jeho obyčejné i nevšední kalamity potkávají doslova na každém kroku - je schopen se stát vězněm zabouchnuté informační kanceláře nebo si ukrojit prst ve frontě u řezníka a i ve zcela jednoduchých úkolech vidí složitost světa (např. u lékaře při zkoušce na barvoslepost). Chce žít pokud možno čestně a bez protekce, ale svět kolem něho v podivně zaběhnutých kolejích se tomu brání. Honza chce být strojvůdcem a postupně se učenlivě zapracovává do zvláštního mikrosvěta české železnice, který je ve filmu symbolem celé společnosti. Zároveň ale zůstává normálním mladým mužem nějak zakotveným v rodině (krásná role jeho otce pracujícího v hospodě na nádraží - určitě jde i o reflexi režisérčina dětství v prostředí nádražní restaurace), který částečně za ženami běhá a částečně před nimi nestačí prchat.

Nádherné a životaschopné jsou snad všechny postavy, od hlavní role až po tu nejdrobnější vteřinovou roličku. Bolek Polívka svým výkonem sice dominuje, ale nezadupává ostatní do země, vypadá, jako by nehrál, často improvizuje, je tak civilní, jak ho už v jeho dalších filmech nikdy neuvidíme (možná výjimkou je Michálkovo Zapomenuté světlo, ale to je role úplně jiného typu). Je na něm jako na herci i jako na jeho roli vidět obrovská chuť do života a do práce, touha dělat něco pořádného a být se sebou spokojený.

V středních rolích vidíme plejádu skvělých herců, kteří v té době ještě nebyli nijak slavní: Jana Synková (kdo by v její citem poblázněné primářce hádal budoucí přesvědčivou tetu Kateřinu?) Dáša Bláhová (ujetě roztomilá, nevypočitatelná a sobecká závodní sáňkařka), Zdeněk Svěrák (uťápnutě ironický učitel, kterému se hroutí manželství), Bronislav Poloczek (bodrý řezník, který v tom přece umí chodit), Boris Rösner (nádherně netečný číšník z jídelního vozu), Václav Helšus ("mistr", který zasvěcuje hlavního hrdinu do tajů a denní reality profese), Jaroslava Kretschmerová (vilná průvodčí, která chce mladého strojvůdce uhnat za každou cenu). Specifická je role náčelníka stanice, do které si režisérka vybrala Václava Švorce, tehdy známého představitele mnoha komunistických kladných postav. Naprostý protipól hravého Bolka Polívky, ale pro roli náčelníka, který je směsí alibismu
("ať to vyřeší náměstek, to jsou pořád samý problémy!" odevzdanosti, rigidity, ale i profesní hrdosti na železničářskou tradici. Jak jsem Václava Švorce většinou sledoval se skřípěním zubů, v této přesně padnoucí roli se mi líbí, stejně jako se mi třeba moc líbila jinak dost hrůzná dramaturgyně Libuše Pospíšilová ve své roli ve Faunově velmi pozdním odpoledni.

Konkrétní situací z názvu filmu je uvíznutí vlaku ve sněhové závěji a zavalení vlaku sněhem. Už z toho, že tato "titulní" událost filmu nastává až po skoro hodině a půl v samotném závěru filmu, ukazuje, že to v záměru režisérky nebyla ta nejdůležitější kalamita, o které chtěla točit film. Jedná se ale o krizovou situaci, která nejlépe odhaluje skutečné charaktery postav, což je situace, ve které si režisérka doslova lebedí (viz např. film Vlčí bouda, kde se ovšem kolektiv dokáže semknout mnohem víc než v nekompromisně reálném světě Kalamity). Někdo se ukáže být rozvážným pracantem, někdo hysterikem, někdo čeká, jak to dopadne, někdo se beze studu baví, jako by se nic nedělo. Je vidět, že taková malá česká sněhová kalamita nikoho na životě přímo neohrozí, ale malý motoráček každopádně ve sněhu uvíznul a nikdo netuší, co bude dál!

Jako tradičně film snímá živá a nervózně těkající kamera (Ivan Šlapeta) a rozhodující pro vyznění filmu je určitě dynamický střih (Jiří Brožek) s mnoha průstřihy do zdánlivě nesouvisejících dokumentárních obrazů, které dávají příběhu další rozměr.

Drobnosti, které se mi taky líbily:

-          V jednom z dalších plánů jde vlastně i o poctu železničářům, byť z toho svět v jejich podání často vychází nepěkně: "Doject musíš a nikdo to nevocení."

-          Strojvůdci při vyhlížení z okénka (samozřejmě po ženské) spadne čepice, ale přijde střih a místo čepice dopadne kus salámu do zcela jiného záběru.

-          Snaha závodní sáňkařky (D.Bláhová) porazit nenáviděnou konkurentku z týmu díky rychlému milostnému vztahu: "Prý to vyhraje Kalinová, protože je vyzrálejší, tak já na to taky vyzraju. Já chci taky vyzrát, takže se nebudeme zdržovat líbáním. Co stojíš? Tak snad mi ukážeš to libido, ne?" Následuje známá improvizovaná scéna Bolka Polívky o libidu, ale k milování mu chybí ta správná atmosféra. Závodnice má však jasno: "Tak udělej tu atmosféru, no honem!"

-          Nemocná stařenka se stařečkem na horské samotě kouzelně šmírují primářku s hlavním hrdinou, kteří jsou u nich nuceni kvůli hustému sněžení strávit společně noc.

-          Úžasná výmluva, když se z nějakého důvodu nedaří zařídit věc, která by měla být úplně normální, v podání jednoho z výpravčích: "Nemám šoupák!" Tohle slovní spojení jsem kdysi zařadil do svého běžného slovníku jako zcela univerzální výmluvu, když něco nejde nebo se mi do něčeho nechce.

-          Poprvé jsem v tomto filmu už před třiceti lety slyšel dnes tolik populární hlášku "To je teda hustý!" v podání vojáka, jednoho z cestujících zavaleného motoráku.

-          Otázka malé holčičky ze zavaleného vlaku: "Babičko, kdy už nás v tom hrobečku najdou?" A replika řezníka hrajícího klidně dál karty: "Kdy už nás to dítě přestane strašit, vždyť se tu nedá ani hrát!"

-          Malý průhled do hektické současnosti: "Lidi se pořád jenom štvou a kdyby to nestihli, tak by se taky nic nestalo".

-          Rozhovor Bolka Polívky s Pavlem Zedníčkem, který cestující vytahuje z okna zasypaného vlaku: "Chceš taky zdrhnout?" "Ne, vždyť nás tady potřebujou," (podtón tehdy významného tématu emigrace).

Prostě když to srovnám, postavám z filmu Kalamita věřím bez mrknutí oka všechno, co dělají, byť by to byly věci sebepodivnější a sebebláznivější. Naproti tomu postavám filmu Hezké chvilky bez záruky spoustu věcí nevěřím, i když vypadají naprosto realisticky. Proč tomu tak je, nevím, nejsem studovaný filmový kritik, ale je to prostě tak!

A taky si kacířsky myslím, že stálý souboj s komunistickou cenzurou donutil Věru Chytilovou, aby své tehdejší filmy znejednoznačnila a učinila je tak pro cenzuru méně průhledné, což nejspíš filmům paradoxně pomohlo. Kdoví, jaká by byla Kalamita točená v době, kdy se sice všechno smí povědět bez skrupulí a naplno, ale nikdo si z toho vlastně nic nedělá.