Aklimatizační příznaky

Návraty z řeckého ostrova Lefkada pro mne nejsou jednoduché. Když jsem se vracel v roce 2003 poprvé, byl jsem nepokrytě smutný: Takových krásných míst na ostrově jsem nestihl spatřit, tolik zajímavých lidí jsem nestihl potkat, tolik slov jsem se nestihl naučit vyslovit... Letos se vracím z Lefkady posedmé a smutný už nejsem, i když jsem zase spoustu věcí nestihl, tím spíš, že tentokrát jsem na vše měl jenom týden. Tak krátce jsem tu ještě nikdy nebyl. A taky jsem tu ještě nikdy předtím nebyl sám.

Prodavačka z pražského obchodu s ovocem a zeleninou se snaží, to se jí nedá upřít: Nabízí čerstvě dovežená rajčata... A já si vůbec neumím představit, že bych teď nějakou dobu vzal tu podivnou červenou hmotu, která ve svém fóliovém vězení zaslechla něco o slunci jen indiskrecí jednoho z dozorců, hmotu bez chuti, vůně a šťávy do úst. Ještě si příliš dobře pamatuji na šťavnaté červené plody, které jsem ještě včera s chutí posnídal, plody, které možná vzhledem neuchvátí a evropské normalizátory svými velikostními i tvarovými odchylkami budí ze sna o úhledně srovnané jednotné budoucnosti. Nebo melouny? Ještě se mi nepovedlo natrefit v Praze na tak slaďoučký meloun, který by se mohl rovnat jednomu z méně sladkých řeckých. "Hmmm," povídám na prodavačku neutrálně, odvrátím protočené oči od pomačkaného čínského česneku a zaťukám na pevnou krustu nektarinek. Nakonec si koupím aspoň trochu borůvek, protože ty nemám po návratu s čím srovnávat. Musí tady mít se mnou chvíli trpělivost. Jen co opadnou ty aklimatizační příznaky...

 

I když u nás právě zuří babí léto, potkávám cestou z letiště dost podzimně zachmuřených lidí. Samozřejmě - s aktuálním řeckým doznívajícím létem, které má stále parametry českého vrcholného léta, se to srovnat nedá, ale aspoň to není takový náraz. Táhnu tašku, ve které je ještě uzavřený mořskou solí napančovaný vlhký vzduch, jestli mi ho tedy při rentgenu na letišti neodhalili a nevypustili kvůli jeho demoralizujícímu účinku. Jak jsem byl teď minulý týden zvyklý, zdravím rukou a širokým úsměvem řidiče auta v protisměru. Lefkadští řidiči bez výjimky pozdrav opětovali, někteří si k tomu stáhli okénko, aby byli lépe slyšet, a ti nejspolečenštější dokonce zastavili, aby si mohli popovídat. Český řidič si směrem ke mně výrazně poťukal na vysoké čelo, na kterém měl viditelný nápis: "Vítej doma, vole!"

A já tuším, že aklimatizace na české podmínky mi bude jako po každém návratu nějakou dobu trvat.

Pozn.: Tuším, že se aklimatizační příznaky budou nějakou dobu projevovat i v blogovém světě. Budu tedy mít jistě v příštích dnech a týdnech tendenci vám tu popsat zajímavé zážitky z milovaného ostrova a ukázat pár fotek, které zatím ještě dřímají zčásti zašifrované do digitálních jedniček a nul a zčásti zakleté do fotocitlivé vrstvy klasického filmu. Proto jsem zavedl novou rubriku Črty z Lefkady, aby ti, co je právě toto téma zajímá, věděli, co a jak, a ti ostatní samozřejmě také. Jen co se plně aklimatizuji, poběžím si koupit rajče a v zoufalství z té chuti začnu třeba zase psát "normálně".

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.